Přeskočit na obsah

Karel Šebek

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o surrealistickém básníkovi. O senátorovi za ODS a starostovi Neveklova pojednává článek Karel Šebek (politik).
Karel Šebek
Narození3. dubna 1941
Jilemnice nebo Vrchlabí
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtínezvěstný
Povoláníspisovatel, básník, kolážista a výtvarník
PříbuzníJaroslav Havlíček (strýc)
Zbyněk Havlíček (bratranec) Foto: Jana Stejskalová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Šebek (* 3. dubna 1941 Jilemnice[1][2][3] nebo Vrchlabí,[4] od 11. dubna 1995 nezvěstný) byl český surrealistický básník a výtvarník.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Karel Šebek v psychiatrické léčebně v Sadské (1974)

Narodil se v rodině Štětkových jako Karel Štětka, dětství prožil v Jilemnici u babičky. Po Karlově maturitě otec nechal celou rodinu přejmenovat na Šebkovy. Karel Šebek byl synovcem spisovatele Jaroslava Havlíčka a bratrancem klinického psychologa a básníka Zbyňka Havlíčka.[5] Jeho děd, gymnaziální profesor Karel Štětka, byl zakladatelem pravděpodobně prvního podkrkonošského spiritistického nakladatelství.[6][p 1]

Karel Šebek absolvoval jedenáctiletou školu a sanitářský kurs a nastoupil na místo sanitáře v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně. Byl inspirován fantaziemi schizofreniků i jinak duševně nemocných, zkoušel na sobě účinky různých léků a drog. Po neúspěšném pokusu pomoci několika pacientům k útěku z blázince se pokusil o sebevraždu a následně přešel roku 1960[3] z role ošetřovatele do role pacienta.[5]

Po propuštění pracoval v lese, na stavbě mládeže, na poště, v knihkupectví, v kotelně, v automobilce i jinde.[5]

Od počátku 60. let opsal Šebek na psacím stroji mnoho desítek (zhruba dvě stovky) surrealistických knih. Jejich autory byli André Breton, Paul Éluard, Vítězslav Nezval, Bohuslav Brouk, Zbyněk Havlíček, Vratislav Effenberger, Petr Král, Stanislav Dvorský a mnoho dalších.[3]

Zbyněk Havlíček jej seznámil se Surrealistickou skupinou. Zasvětil jej do poezie, seznámil jej s dílem Bretona a dalších literátů; básníků a prozaiků. Psaní „naordinoval“ Havlíček svému bratranci Karlovi v rámci arteterapie, nicméně Karel byl básníkem a zůstal jím až do svého zmizení, do jaké míry bylo jeho dílo arteterapií je diskutabilní, každopádně jeho život se prolínal s poezií a poezie se prolínala s jeho životem víc než u kteréhokoliv jiného umělce té doby u nás.[5]

V polovině 60. let se opět usídlil v psychiatrické léčebně a s Havlíčkem v rámci terapie experimentoval s LSD; pokusů s LSD se dobrovolně účastnila téměř celá tehdejší jinak ilegálně působící Surrealistická skupina.[5]

Po smrti Zbyňka Havlíčka, který podlehl leukémii, se roku 1969 Šebek začal nenávratně propadat do hlubin úzkostné toxické psychózy. V tomto období opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách (Kosmonosy, Sadská, Bohnice, protialkoholní léčebna v Praze u Apolináře…), několikrát se pokusil o sebevraždu, horečně psal a rozesílal texty.[5]

Pětadvacetkrát se neúspěšně pokusil o sebevraždu.[3] Při pádu ze čtvrtého patra z bytu v domě v Lublaňské ulici v Praze (u náměstí I. P. Pavlova) dopadl na trabant. Trabant byl zcela zdemolován, Šebek zůstal živ a zdráv s lehkým zraněním.[3] V bytě toho času sídlila komunita narkomanů, ale Šebek komunitu přetvořil na „továrnu na poezii a koláže“. Všichni narkomani tvořili jako diví básně, lepili a vystřihovali koláže.[3] Mezi Šebkovy legendární pokusy o sebezničení patří např. srážka s lokomotivou. Kráčel po trati proti lokomotivě. Ocitl se pět minut v klinické smrti, ale přežil.[3] Věšel se, lano se utrhlo, polykal prášky, vypumpovali mu žaludek. Surrealistický básník a prozaik Pavel Řezníček jej nazval „posledním žijícím fextem“ (nesmrtelnou bytostí).[3][4] Své krédo „Život je choroba, kterou je nutné přežít“ naplnil Karel Šebek beze zbytku svým životem.[3]

V dubnu 1995 byl dočasně propuštěn z léčebny v Dobřanech.[3] Odjel do Prahy. Potom, co byl odmítnut několika přáteli, protože se choval nezvykle podivně, agresivně (chtěl si vypůjčit peníze nebo cokoliv, co lze zpeněžit; nakonec získal alespoň příspěvek na nové brýle), se rozhodl vrátit. Naposledy byl viděn 11. dubna 1995 přítelem básníkem na nádraží, rozloučili se, Šebek odjel do léčebny v Dobřanech, jak tvrdil. Od té doby je nezvěstný. Stal se legendou, surrealisté a mnoho dalších umělců a příznivců jej považují za nejprokletějšího českého básníka všech dob.[3]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

První literární pokusy psal již v útlém mládí.[5]

Šebkovy básně otiskovaly Analogon, Literární noviny, Tvar, Orientace, Host, Vokno, Doutník,[4] samizdatový sborník Koruna[3] a další tiskoviny.

  • Dívej se do tmy, je tak barevná. Texty z let 1985–1994, koláže. Nakl. Intermezzo Kroměříž a Host Skalice nad Svitavou, 1996. Uspořádal Jan Nejedlý. ISBN 80-902127-4-3
  • Ruce vzhůru. Básně. Vyšlo v samizdatové edici Auroboros Praha 1981. Sestavil Miroslav Drozd. Ilustrovali M. Stejskal, P. Turnovský a K. Šebek.
  • Ruce vzhůru. Básně a 9 vlastních koláží. Nezávislé tiskové středisko Ruiny Plzeň. Nedatováno. Podle výše zmíněné samizdatové sbírky.
  • Karel Šebek – poesie. Edice Melog, Paris, 1988, ed. J. Gladiator.
  • předmluva ke sbírce Slátaniny, Jaroslav Kocvera, Praha, Herrmann, 1995.
  • Guarda nel buio, com'è variopinto, italské vydání, překlad: Antonio Parente, předmluva: Pavel Řezníček, ed. Il Ponte del sale, Rovigo 2007
  • Přicházím po napjatém náhrdelníku,(Z dopisů K. Š. Zbyňku Havlíčkovi z let 1959–1961), 65 čísl. výtisků, Praha 2012.
  • Probuď se anděli, peklo spí, (???), viz web ČBDB. [1]
  • Karel Šebek, Eva Válková, Sanitka. Básně, Dobřany 1993–1995, Sdružení Analogonu, 2015.
  • Zítra je nikdy, soubor básní a koláží. Vydáno u příležitosti autorových výstav ve Vrchlabí a v Jilemnici, červen 2015, Sdružení Analogonu, 2015.

Po světě existují tisíce opisů nikdy nevydaných Šebkových básní, které rozesílal během svého života.[3]

Ukázky

[editovat | editovat zdroj]

Recenze a ohlasy

[editovat | editovat zdroj]

Výstavy

[editovat | editovat zdroj]

V červnu 2015 byly v galerii Morzin ve Vrchlabí (19. 6.) a v Jilemnici (20. 6) uspořádány dvě výstavy autorových koláží a kreseb pod názvem Karel Šebek žije. (V Jilemnici pod názvem Zítra je nikdy aneb Třikrát Jilemnice.) 31. března 2016 se pod stejným názvem otevřela výstava Šebkových koláží a kreseb v prostorách knihovny Libri prohibiti na Senovážném náměstí v Praze.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Podle nových zjištění se však jedná o jiného jmenovce, nakladatel Štětka působil v Praze-Smíchově.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Karel Šebek Archivováno 22. 6. 2020 na Wayback Machine., záznam o autorovi v Národní knihovně ČR, archivováno 22. 06. 2020 na Wayback machine
  2. ↑ Karel Šebek ve Slovníku české literatury po roce 1945
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m Pavel Řezníček: Parašutista poesie (vzpomínka na Karla Šebka), časopis Obrácená strana měsíce (OSM) 4/2006 (na web.archive.org), Graphic House, Ostrava, str. 3
  4. ↑ a b c Profil Karla Šebka (Rozrazil on-line, archivovaná verze z 27. 9. 2007)
  5. ↑ a b c d e f g Karel Šebek Archivováno 5. 1. 2015 na Wayback Machine., profil na stránce nakladatelství Host Brno.
  6. ↑ Martin Stejskal: Dotknout se něčeho v sobě, archivováno 15. 10. 2023 na Wayback machine. Rozhovor Jiřího Kuchaře.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Šebek&oldid=24443758“