Finlandizace
Finlandizace je pojem odvozený od postavení Finska vůči Sovětskému svazu po druhé světové válce, definitivně formulovaný v Pařížské smlouvě (1947). Po Zimní válce, která byla Sovětským svazem vyhlášena Finsku dne 30. listopadu 1939 a ukončena 13. března 1940 v Moskevském míru, uzavřelo Finsko po ukončení Druhé světové války se SSSR v roce 1947 Pařížskou smlouvu. Podle ní Finsko kvůli udržení suverenity podřizovalo svou zahraniční politiku SSSR. Obecně označuje finlandizace vliv velmoci na politiku sousedního malého státu.
Cesta k Finlandizaci
[editovat | editovat zdroj]Zimní válka mezi Finskem a SSSR byla ukončena poté, co Francie a Británie vyjádřily ochotu vstoupit do války na straně Finska. Édouard Daladier oznámil dne 2. března 1940 připravenost vyslat do Finska 50 tisíc francouzských vojáků a 100 bombardérů do války proti SSSR a britská vláda přislíbila 50 britských bojových letadel s posádkami. Proto Josif Stalin podepsal 13. března 1939 Moskevský mír. Po porážce Francie nacisty (Bitva o Francii probíhala 10. května – 25. června 1940) však začal Stalin připravovat nové tažení proti Finsku, které se nekonalo jen kvůli německému útoku na SSSR (Operace Barbarossa začala 22. června 1941).[1]
Po Pařížské smlouvě
[editovat | editovat zdroj]Po ukončení Druhé světové války přišlo Finsko v roce 1947 dle Pařížské smlouvy o Karelskou šíji, severní a západní břeh Ladožského jezera a muselo pronajmout SSSR vojenskou základnu Porkkala nedaleko Helsinek. Finsko muselo platit vysoké reparace (300 000 000 $) a muselo omezit svou armádu. Dle československého vzoru uzavřelo Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, na jejímž začátku stála věta o „touze Finska zůstat mimo konfliktní zájmy velmocí“.[2]
Zásadní bylo jednání Juho Kusti Paasikiviho, který dokázal se Stalinem vyjednat pro Finsko přijatelnou smlouvu. Pro finlandizaci se používá také název Paasikiviho doktrína. Úkolem finlandizace mělo být zamezení útoku jak ze strany SSSR, tak Německa a získání pozice rovnocenného partnera Finska k SSSR – nestát se satelitem.
Důsledkem finsko-sovětské dohody bylo vyloučení Finska z účasti na mezinárodních organizacích zaměřených proti SSSR – včetně Marshallova plánu, především pak NATO. Vztahy se proměňovaly v důsledku mezinárodního vývoje – závisely hlavně na postavení SSSR a jeho vůdců na mezinárodní scéně. Nutno dodat, že finští prezidenti byli silnými osobnostmi.
Projev v politických postojích
[editovat | editovat zdroj]Úzkostlivá snaha o neutralitu vedla například k tomu, že Finsko nenavázalo diplomatické styky se státy, které byly rozděleny na sféry vlivu Západu a Sovětského svazu: Koreu, Německo a Vietnam. Finsko mělo v těchto zemích pouze obchodní zastoupení.[2]
V mnoha otázkách se zase Finsko přímo podřizovalo Sovětskému svazu. V Severské radě mělo například z počátku pouze status pozorovatele a před připojením k volnému trhu si nejdříve finský prezident Urho Kekkonen vyjednal souhlas Nikity Chruščova.[2]
V jiných otázkách naopak vedlo politiku aktivní neutrality. V Helsinkách byla v roce 1972 zahájena jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a byl zde 1. srpna 1975 podepsán i Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.[2]
Proč Finsko (a ne Československo)?
[editovat | editovat zdroj]
Stalin nechtěl provokovat – mohlo by to vést k přimknutí Švédska k Západu. V Československu byla silná pozice komunistů i díky silné osobnosti Gottwalda[zdroj?!]. Ve Finsku byli po občanské válce komunisté zkompromitováni – navíc před válkou i po ní byla ve Finsku silná nekomunistická sociální demokracie. Zatímco v Československu je pro Středovýchodní Evropu netypická tradice rusofilství[zdroj?!] a po válce byli především Rusové vnímání jako osvoboditelé.
Dalším prvkem jsou ekonomické důvody – Československo bylo nutné silně připoutat pro uranové zásoby. Finsko zůstalo nezávislé také kvůli nutnosti zachovat ekonomiku funkční, aby docházelo k řádnému splácení reparací[zdroj?!]. Československo také mělo důležitou polohu u železné opony na hranici se Spolkovou republikou Německo[zdroj?!]. Stratégové Varšavské smlouvy tuto hranici považovali za bojiště budoucí třetí světové války[zdroj?!]. Finsko oproti tomu leží na okraji Evropy. Dalšími vlivy byly panslovanské sympatie rozšířené v Československu zvláště po osvobození většiny území Rudou armádou od německé okupace. Finové se ale necítili být příbuzní s Rusy a Rudou armádu viděli jako nepřítele a ne osvoboditele.
Konec finlandizace
[editovat | editovat zdroj]Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a konci studené války byla Finsko-sovětská smlouva z roku 1948 nahrazena novou bilaterální smlouvou mezi Finskem a Ruskou federací na rovnocennějším základě. Tato smlouva ukončila Paasikiviho-Kekkonenovu doktrínu.[3] Finsko následně vstoupilo do Evropské unie v roce 1995 a přijalo společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Od vstupu do programu Partnerství pro mír NATO (PfP) v roce 1994 a připojení k Euroatlantické radě partnerství (EAPC) se spolupráce s NATO rozšiřovala, včetně účasti na vojenských cvičeních a v misích NATO na Balkáně, v Afghánistánu a v Iráku.[4] Navzdory těmto změnám zůstalo Finsko dlouhou dobu vojensky nezapojené a snažilo se udržet dobré vztahy s Ruskem.
Po invazi Ruska na Ukrajinu
[editovat | editovat zdroj]Ke konci února 2022, po začátku invaze armády Ruské federace na Ukrajinu, se ve finské společnosti rychle změnil názor na možnost členství země v NATO; sílící konflikt vyvolal v zemi nárůst podpory vstupu u obyvatelstva z 53 % ve dvou týdnech na 63 %, ve stejné době podíl odpůrců klesl z 28 % na 18 % (z 11. března 2022 na webu Yle.fi).[2] Do října 2022 vzrostla podpora vstupu na 81 % a podíl odpůrců klesl na pouhých 8 %.[4]
Země má v rámci své letité neutrality silnou armádu, čítající také protiminovou lodní flotilu. Oproti západním krajinám zde platí povinná vojenská služba s dobrovolnou službou žen.[2] Odhady říkají, že tato 5milionová země může v případě vojenského konfliktu povolat až jeden milion svých občanů.
| „ | Vždy ukazoval jakousi zahořklost až nenávist. Říkal, že matce Rusi bylo ubližováno, a tento jeho názor rok co rok jen sílil. (…) Už teď udělal něco, co jsme považovali za nemožné a je jen velmi obtížné předvídat, co bude dál | “ |
— Sauli Niinistö | ||
Bývalý tajemník NATO Anders Rasmussen uvedl, že příležitost vstupu může vymizet, jakmile přestane být Putin zaměstnán invazí v Ukrajině. Členský stát aliance Kanada se vyjádřila, že je země vítána, že platí zásada otevřených dveří.[5] Finský prezident Sauli Niinistö byl po mnohých setkáních s Vladimírem Putinem prozatím považován za znalce jeho chování a dále situaci projednával v parlamentu.[2]
Žádost o členství v NATO Finsko formálně podalo 18. května. Poté, co přistoupení ratifikovalo Turecko jako poslední ze 30 stávajících členů NATO, se Finsko dne 4. dubna 2023 stalo 31. členem NATO.[6]
Označení „konec finlandizace“ je používáno jak pro měnící se okolnosti vyplývající z konce studené války, tak pro rozhodnutí Finska vstoupit do NATO.[7][8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Finlandization na anglické Wikipedii.
- ↑ JANDOUREK, Jan. Kreml nabídne „finský scénář“, provede „český“ a Ukrajinci skončí jako Ujgurové v Číně, píše novinář. FORUM 24 [online]. 2024-12-11 [cit. 2024-12-12]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g ONDRÁČKOVÁ, Tereza. Podpora vstupu do NATO ve Finsku roste. Pro ukončení neutrality je už většina obyvatel. ČT24 [online]. Česká televize, 2022-03-19 [cit. 2022-03-23]. Dostupné online.
- ↑ LUKACS, John. Finland Vindicated. Foreign Affairs. 1992, roč. 71, čís. 4, s. 50–63. Dostupné online [cit. 2022-05-09]. ISSN 0015-7120. DOI 10.2307/20045309.
- ↑ a b ZEMAN, Drahoslav. Finsko vstupuje do NATO. Přináší silné dělostřelectvo i strategickou polohu. ČT24 [online]. Česká televize, 2023-04-04 [cit. 2024-10-27]. Dostupné online.
- ↑ Pääministeri Marin tapasi kanadalaisen kollegansa Justin Trudeaun: "Suomi on tervetullut, jos me haluamme Nato-jäsenyyttä hakea". Yle Uutiset [online]. 2022-03-23 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (finsky)
- ↑ ČTK. NATO má nově 31 členů, členem se dnes oficiálně stalo Finsko. EuroZprávy.cz [online]. INCORP, 2023-04-04 [cit. 2024-10-27]. Dostupné online.
- ↑ BRADLEY, Reynolds. Finland’s Long Road West. www.wilsoncenter.org [online]. Wilson Center, 2023-04-06 [cit. 2024-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ARTER, David. From Finlandisation and post-Finlandisation to the end of Finlandisation? Finland’s road to a NATO application. S. 171–189. European Security [online]. Taylor & Francis Group, 2022-09-01 [cit. 2024-10-27]. Roč. 32, čís. 2, s. 171–189. Dostupné online. DOI 10.1080/09662839.2022.2113062. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BUSCK, Steen, ed. a POULSEN, Henning, ed. Dějiny Dánska. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 427 s. (Dějiny států). Dostupné online. ISBN 978-80-7106-908-9.
- HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 340 s. (Dějiny států). Dostupné online. ISBN 80-7106-407-6.
- JUTIKKALA, Eino a PIRINEN, Kauko. Dějiny Finska. Překlad Lenka Fárová. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 408 s. (Dějiny států). Dostupné online. ISBN 80-7106-406-8.
- KADEčKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 308 s. (Dějiny států). Dostupné online. ISBN 80-7106-408-4.
- KAN, Aleksandr Sergejevič. Dějiny skandinávských zemí. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1983. 450 s. Dostupné online.
- SCOTT, Franklin D. Sweden, the Nation's History. Chicago: Carbondale, 1983. 686 s. (Dunquin Series; sv. 17). ISBN 978-0809314898. (anglicky)
- EICHLER, Jan. Finlandizace právě odešla do dějin. Ze zahraničí. Právo. Borgis, 13. leden 2023, roč. 33, čís. 11, s. 15. [cit. 2023-01-14]. ISSN 1211-2119.
