Eugen Levit
| MUDr. Eugen Levit | |
|---|---|
.png) Eugen Levit (cca 1890) | |
| Narození | 13. června 1850 Hořice  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 11. listopadu 1900 (ve věku 50 let) Hořice  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | hřbitov u sv. Gotharda v Hořicích |
| Národnost | Česko-židovská |
| Povolání | lékař, chirurg, primář nemocnice |
| Choť | Hermína Levitová |
| Děti | Jan Levit |
| Rodiče | Vít Levit |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Eugen Levit (13. června 1850 Hořice – 12. listopadu 1900 Hořice) byl český lékař židovského původu žijící a působící ve východočeských Hořicích. Významně se zasadil o vznik zdejší okresní nemocnice, kterou posléze vedl a kde prosadil řadu pokrokových opatření, včetně důsledné dezinfekce pacientů, lékařů a operačních nástrojů, jakožto v první nemocnici mimo velká města v českých zemích.[1] Byl otcem chirurga Jana Levita.
Život
[editovat | editovat zdroj]Mládí
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v domě č. 164 na hlavním náměstí v Hořicích do židovské rodiny lékaře Víta Levita (1811–1877), původem z Miletína. V šestnácti letech zažil přechod válečné fronty prusko-rakouské války a asistoval svému otci při ošetřování raněných v hořickém kostele po bitvě u Hradce Králové 3. července 1866.
Školu navštěvoval ve Dvoře Králové, poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové a Praze, následně nastoupil ke studiu medicíny na Vídeňské univerzitě, kde byl mj. žákem prof. Eduarda Alberta,[2] s nímž se spřátelil.[3]
Po vypuknutí rusko-turecké války o území Bulharska, které bylo pod nadvládou Osmanské říše, se jako stoupenec nezávislosti jihoslovanských národů rozhodl dobrovolně narukovat jako vojenský lékař do řad srbské armády a pracoval tam ve vojenské nemocnici, za což byl po skončení války roku 1878 oceněn několika vyznamenáními.
Hořice
[editovat | editovat zdroj]Následně se navrátil do rodných Hořic, kde navázal na otcovu lékařskou praxi a stal se známým a vyhledávaným lékařem. Dlouhodobě pak vyvíjel snahu o vznik městské nemocnice, vybudované a řízené dle moderních medicínských předpisů, především s akcentem na antiseptické zásady. K zakoupení pozemku pro výstavbu nemocnice došlo pak roku 1882, samotný areál s kapacitou 64 lůžek byl pak dokončen roku 1889. Levit se stal jejím primářem a postaral se o progresivní řízení nemocnice. Osobně vypracoval hygienický řád,[2] jehož aplikací se hořická nemocnice stala prvním zdravotnickým ústavem v českých zemích s tehdy moderními sterilizačními standardy. Stejné prvenství si Levit připsal ještě před jejím otevřením, když jako první na českém venkově provedl laparotomii. Mj. také přispíval do Časopisu lékařů českých.
Úmrtí
[editovat | editovat zdroj]
Eugen Levit zemřel 12. listppadu 1900 ve věku 50 let. Příčinou úmrtí byla otrava krve poté, co se při operaci zranil. Pohřben byl na hořickém hřbitově u sv. Gotharda v rozsáhlé rodinné hrobce.[4]
Rodinný život
[editovat | editovat zdroj]S manželkou Hermínou (1863–1933) měli několik dětí. Syn Jan vystudoval medicínu a věnoval se chirurgické praxi v Praze, mj. v Nemocnici na Bulovce. Během německé okupace Československa byl na základě norimberských zákonů deportován do koncentračního tábora Terezín, kde po jistou dobu rovněž operoval. V říjnu 1944 byl deportován do koncentračního tábora Osvětim, kde zahynul.[5]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Historie | Městská nemocnice Hořice. www.naslednapece-horice.cz [online]. [cit. 2022-08-31]. Dostupné online.
- ↑ a b Nové Noviny č. 45/00, 10. listopadu 2000, str. 9. www.jicinsko.cz [online]. [cit. 2022-08-31]. Dostupné online.
- ↑ FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Vyd. 1. vyd. Praha: Rybka Publ. [u.a.] 463 s. ISBN 978-80-242-0087-3, ISBN 978-80-86182-91-9.
- ↑ Krádež náhrobní desky Eugena Levita. www.horice.org [online]. [cit. 2022-08-31]. Dostupné online.
- ↑ REDAKCE. Od pondělka můžete na výstavu o lékaři Janu Levitovi. Jičínský deník. 2014-11-09. Dostupné online [cit. 2022-08-31].
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Illustrovaný svět: velké vydání Besed lidu. (nekrolog) Praha: J. Otto, 1901, s. 107. Dostupné online
