Emilia Pardo Bazán
Emilia Pardo Bazánová | |
---|---|
1881 | |
Rodné jméno | Emilia Antonia Socorro Josefa Amalia Vicenta Eufemia Pardo-Bazán a de la Rúa-Figueroa |
Narození | 16. září 1851 La Coruña |
Úmrtí | 12. května 1921 (ve věku 69 let) Madrid |
Místo pohřbení | Sacramental de San Lorenzo y San José cemetery (1921–1936) Church of La Concepción (od 1936) |
Povolání | spisovatelka, novinářka, redaktorka |
Národnost | španělská |
Žánr | román, povídka, esej |
Témata | esej |
Literární hnutí | realismus, naturalismus, symbolismus |
Významná díla | Los Pazos de Ulloa |
Manžel(ka) | José Antonio de Quiroga a Pérez de Deza |
Partner(ka) | Benito Pérez Galdós |
Děti | Jaime Quiroga a Pardo Bazán |
Rodiče | José Pardo Bazán |
Příbuzní | José Cavalcanti (zeť) Saturnino Esteban Miquel de Collantes (otec snachy či zetě) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Emilia Pardo-Bazán y de la Rúa-Figueroa (16. září 1851 La Coruña – 12. května 1921 Madrid) hraběnka Pardo Bazán, byla španělská spisovatelka, novinářka, esejistka, literární kritička, básnířka, dramatička, překladatelka, redaktorka, profesorka a lektorka, která ve Španělsku zavedla naturalismus.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Dětství a vzdělávání
[editovat | editovat zdroj]Emilia Pardo Bazán byla dcerou šlechtické a velmi bohaté galicijské rodiny ve Španělsku. Její rodiče byli papežský hrabě z Pardo-Bazán, José María Pardo-Bazán y Mosquera (1827–1890) a Amalia María de la Rúa Figueroa y Somoza (1830–1915).
Její otec, přesvědčený o právech žen, jí poskytl nejlepší možné vzdělání a podporoval její lásku k literatuře. Již v devíti letech začínala projevovat velký zájem o psaní. V otcově knihovně měla přístup k nejrůznější četbě; jejími nejoblíbenějšími knihami v té době byly Don Quijote de la Mancha, Bible a Iliada. Četla také Conquista de México od Antonia de Solíse a Plútarchovy Vida paralelas. Fascinovaly ji knihy o Francouzské revoluci. Během zimních pobytů rodiny v Madridu navštěvovala Emilia francouzskou školu pod ochranou královské rodiny, kde se seznámila s literárními díly La Fontaina a Jeana Racina – což se jí později obzvlášť hodilo, vzhledem k častým cestám do Francie, kde se setkávala a jednala s evropským literárním světem a významnými autory, např. jako byl Victor Hugo.
V jejích dvanácti letech se rodina rozhodla zůstat přes zimu v La Coruni, kde Emilia studovala u soukromých učitelů. Odmítala následovat módu, která omezovala ženy na studium hudby a domácích prací. Vzdělávala se ve všech možných předmětech se zvláštním zřetelem k humanitním vědám a jazykům, přičemž se naučila plynně francouzsky, anglicky a německy. Nemohla navštěvovat univerzitu, která byla ženám zakázána, a tak sledovala vědecké a filozofické pokroky prostřednictvím otcových přátel a knih. V patnácti letech napsala svou první povídku (Un matrimonio del siglo XIX).
Manželství a spisovatelské začátky
[editovat | editovat zdroj]V šestnácti letech se provdala za Josého Quirogu (1848–1912), rovněž ze šlechtické rodiny; bylo mu devatenáct a byl ještě studentem práv. Jejich vztah byl rodiči dobře hodnocen. Svatba se konala v roce 1868 v Meirásu a po svatbě pár cestoval po Španělsku. Manželé se od rodiny neodloučili, několik let žili u jejích rodičů a cestovali po Evropě.
Podle dobových dokumentů byl její manžel José Quiroga tichý a zdrženlivý. Manželství bylo harmonické, Emilia ho podporovala v právnických studiích a on si vážil intelektuálních zájmů své ženy. Trvalo osm let, než se jim narodilo první dítě.
V roce 1876 se stala známou její první spisovatelská práce Estudio crítico de las obras del padre Feijoo, esej o Benitu Jerónimu Feijoovi galicijském intelektuálovi osmnáctého století, k němuž spisovatelka vždy chovala velký obdiv. Za tuto práci získala cenu v soutěži s Concepción Arenal. V témže roce vydala svou první básnickou sbírku Jaime, kterou věnovala svému novorozenému synovi.
Přispívala do katolického časopisu La Ciencia Cristiana, z něhož v roce 1877 oponovala darwinistické teorii o původu druhů. Její první román vyšel v roce 1879 pod názvem Pascual López, autobiografía de un estudiante de medicina, romantický a realistický román odehrávající se v Santiagu de Compostela.
Naturalismus
[editovat | editovat zdroj]Naturalismus praktikovaný Emilií Pardo Bazán i Galdósem ve srovnání s ideologickými a literárními principy Zoly zdůrazňoval spojení francouzské školy se španělskou a evropskou realistickou tradicí, což jí umožnilo přiblížit se konzervativnější a katolické ideologii. Nikdy neopustila katolicismus, i když připustila ideologické základy sociálního a darwinovského determinismu.
Její naturalistická metoda vyvrcholila v Los pazos de Ulloa (1886–1887), jejím nejslavnějším románu a dílem, které z ní udělalo jednu z největších spisovatelek španělské literatury. Popisuje v ní úpadek velkostatkářské oligarchie, která ztratila roli společenského vůdcovství, degradovanou šlechtu, patetický obraz úpadku galicijského venkova a aristokracie. O rok později vydala pokračování s názvem La madre naturaleza (1887), naturalistickou bajku, v níž vypráví o incestním milostném vztahu dvou mladých mužů, kteří nevědí, že jsou bratři.
Počínaje 90. lety 19. století se Pardo Bazán vzdálila naturalismu a prozkoumala nové literární cesty, jako byl idealismus a symbolismus, stejně jako evropské trendy. Pokračovala v psaní románů, které ovlivnili Vicenta Blasca Ibáñeze, jednoho z největších spisovatelů konce století.
Podpora práv žen
[editovat | editovat zdroj]Emilia Pardo Bazán byla zastáncem ženských práv a jejich obraně zasvětila jak svou literární tvorbu, tak svůj život. Do všech svých děl vtělila své myšlenky o modernizaci španělské společnosti, o potřebě vzdělání žen a o přístupu žen ke všem právům a příležitostem, které již měli muži.
V roce 1882 se zúčastnila konference pořádané Institución Libre de Enseñanza, kde kritizovala výchovu, které se dostávalo španělským ženám a v níž byly neúprosně prosazovány hodnoty jako pasivita, poslušnost a podřízenost manželům.
Navzdory sexismu v intelektuálních kruzích té doby byla první ženou, která v roce 1906 vedla literární sekci Ateneo de Madrid (členkou pod číslem 7925 se stala r. 1905), a první, která vedla katedru novolatinské literatury na Universidad Complutense de Madrid. V roce 1908 jí Alfonso XIII udělil titul hraběnky a r. 1910 jím byla jmenována ministryní veřejného vyučování. Opakovaně jí bylo odmítnuto místo ve Real Academia Española, a to výhradně z důvodu jejího pohlaví.
Rasový determinismus
[editovat | editovat zdroj]Podle Briana Johna Dendla její naturalismus částečně vycházel z teorií rasového dědictví a atavismu konce 19. století. Byla dobře obeznámena s rasovými teoriemi, které v kriminologii aplikoval Cesare Lombroso. Zastávala antisemitské názory, až očerňovala sefardské i aškenázské Židy. V roce 1899 se na stránkách časopisu La Ilustración Artística pokusila antisemitismus ospravedlnit v souvislosti s Dreyfusovou aférou: „Dreyfusova aféra není nic jiného než epizoda světského boje, který pokryl středověk krví v ulicích Valencie a Toleda […] Křížovou výpravu proti Dreyfusovi lze vysvětlit, a protože ji lze vysvětlit, lze ji částečně ospravedlnit“.
Osobní život
[editovat | editovat zdroj]Z jejího manželství s José Quirogem (1868–1884) se narodily tři děti: Jaime (1876–1936), který byl zastřelen během občanské války, Blanca (1879–1970) a Carmen (1881–1935).
V roce 1881 začala korespondence mezi Emilií a Benitem Pérezem Galdósem, s nímž zpočátku udržovala literární vztah, který přerostl v dlouhotrvající milostný vztah, zejména po rozchodu Emilie s jejím manželem v roce 1883, kdy Galdós byl na vrcholu triumfu s novelou La desheredada a spisovatelka právě vydala sbírku článků o realismu a naturalismu La cuestión palpitante.
V roce 1884 se s manželem přátelsky rozešli, José odešel na své galicijské statky a ona pokračovala ve své spisovatelské činnosti v Madridu a v Galicii. Se zájmem sledoval její kariéru, a dokonce jí příležitostně uspořádal v Galicii poctu. Když v roce 1912 zemřel, držela spisovatelka rok smutek.
Hraběnka Emilia Pardo Bazán zemřela v důsledku komplikací cukrovky r. 1921 v madridské ulici Calle de la Princesa číslo 27, kde žila od roku 1917. Byla pohřbena v Madridu v Basílica de la Concepción.
Pocty
[editovat | editovat zdroj]- Její socha byla odhalena v Madridu dne 24. června 1926.
- Objevila se na poštovních zásilkách Španělska, na 15. pesetové známce vydané v roce 1972.
- Ve městě Santander po ní byla pojmenována ulice.
- V uruguayském Montevideu byla po ní pojmenována ulice.
- Dne 16. září 2017 oslavil Google její 166. narozeniny svátečním logem Google.
- Od roku 2017 byly ulice General Primo de Rivera ve Valladolidu přejmenována na Calle de Emilia Pardo Bazán.
- V roce 2022 byla po Emilii Pardo Bazán pojmenována aula Filologické fakulty Univerzity Complutense v Madridu.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Romány
[editovat | editovat zdroj]Pascual López: autobiografía de un estudiante de Medicina (1879) | Doña Milagros (1894) | La gota de sangre (1911). Novela corta |
Un viaje de novios (1881) | Memorias de un solterón (1896) | En las cavernas (1912) |
La tribuna (1883) | El tesoro de Gastón (1897) | La aventura de Isidro (1916). Novela corta |
El Cisne de Vilamorta (1885) | El saludo de las brujas (1899) | La última fada (1916). Novela corta |
La dama joven (1885). Novela corta | El niño de Guzmán (1900) | Clavileño (1917). Novela corta |
Bucólica (1885). Novela corta | Misterio (1902) | Dioses (1919). Novela corta |
Los pazos de Ulloa (1886–1887) | Novelas ejemplares (1904) – Los tres arcos de Cirilo; Un drama; Mujer | La serpe (1920). Novela corta |
La madre naturaleza (1887) | La quimera (1905) | Instinto. Novela corta |
Insolación (historia amorosa) (1889) | Cada uno… (1907). Novela corta | Arrastrada. Novela corta |
Morriña (historia amorosa) (1889) | La sirena negra (1908) | La muerte del poeta. Novela corta |
Una cristiana (1890) | Belcebú (1908). Novela corta | Los misterios de Selva, novela inédita |
La prueba (1890) | Allende la verdad (1908). Novela corta | La pipa de kif, novela inédita |
La piedra angular (1891) | Dulce dueño (1911) | Aficiones peligrosas (1864), escrita a los 13 años |
Povídky
[editovat | editovat zdroj]Emilia Pardo Bazán byla plodnou spisovatelkou povídek, kterých vyšlo více než šest set padesát.
La dama joven y otros cuentos (1885) | Cuentos de amor (1898) | Interiores (1907) |
La leyenda de la Pastoriza (1887) | Cuentos sacro-profanos (1899) | Cuentos del terruño (1907) |
Cuentos de la tierra (1888) | La rosa (1899). Cuento | Sud-exprés (cuentos actuales) (1909) |
Cuentos escogidos (1891) | Un destripador de antaño (Historias y cuentos de Galicia) (1900) | Cuentos trágicos (1912) |
Cuentos de Marineda (1892) | Vampiro (1901). Cuento | El conde llora y otros cuentos |
Cuentos de Navidad y Año Nuevo (1893) | En tranvía (Cuentos dramáticos) (1901) | La novia fiel y otros relatos (publicados en el diario El Imparcial) (1890–1899) |
Cuentos nuevos (1894) | Cuentos de Navidad y Reyes (1902) | La camarona |
Arco Iris (cuentos) (1895) | Cuentos de la Patria (1902) | Infidelidad |
El encaje roto (1897). Cuento | Cuentos antiguos (1902) | El indulto |
Eseje a kritika
[editovat | editovat zdroj]Estudio crítico de las obras del padre Feijoo (1876) | La nueva cuestión palpitante (1894) |
Los poetas épicos cristianos (1895) | Lecciones de literatura (1906) |
La cuestión palpitante (1883) | La literatura francesa moderna (1910–1911) – Tomo I, El Romanticismo, Madrid: V. Prieto (1910). Tomo II, La transición, Madrid: V. Prieto (1911). Tomo III, El Naturalismo, Madrid: Imp. Prudencio Pérez de Velasco (1911) |
La revolución y la novela en Rusia (1887) | La cocina española antigua (1913) |
De mi tierra (1888) | La cocina española moderna (1913) |
Los pedagogos del Renacimiento, Madrid, Fortanet (1889) | Porvenir de la literatura después de la guerra (1917) |
Nuevo Teatro Crítico (1891–1892) | La mujer española y otros escritos (1916) |
Polémicas y estudios literarios (1892) | El lirismo en la poesía francesa (Obra póstuma), Madrid, Pueyo (1921) |
Cestopisy
[editovat | editovat zdroj]- Mi romería (recuerdos de viaje) (1887)
- Al pie de la torre Eiffel (Crónicas de la Exposición), Madrid, La España Editorial (1889)
- Al pie de la torre Eiffel, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1899)
- Al pie de la torre Eiffel, Madrid, La Línea del Horizonte Ediciones (2020)
- Por Francia y por Alemania (Crónicas de la Exposición), Madrid, La España Editorial (1889)
- Por la España pintoresca, Barcelona, López editor, (1895)
- Cuarenta días en la Exposición, Madrid, V. Prieto y Cía. (1900)
- Por la Europa católica, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1902)
- Desde la montaña. Ed. de José Manuel González Herrán y José Ramón Saiz Viadero, Santander, Tantín (1997)
- Viajes por Europa, Madrid, Bercimuel (2003)
- Viajes por España, Madrid, Bercimuel (2006)
- Apuntes de un viaje. De España a Ginebra [1873], reproducción facsímil. Edición de José Manuel González Herrán, Santiago, Universidad de Santiago de Compostela-Real Academia Gallega (2014)
Novinářská práce
[editovat | editovat zdroj]- De siglo a siglo, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1902)
- Nuevo Teatro Crítico, Madrid, La España Editorial (1891–1893)
- La Revista de Galicia de Emilia Pardo Bazán (1880). Estudio y edición de Ana M.ª Freire López, La Coruña, Fundación Pedro Barrié de la Maza, Conde de Fenosa (1999)
- La obra periodística completa en La Nación de Buenos Aires (1879–1921). Edición de Juliana Sinovas Maté, La Coruña, Diputación Provincial (1999), 2 vols
- Cartas de la Condesa en el Diario de la Marina, La Habana (1909–1915). Edición de Cecilia Heydl-Cortínez, Madrid, Pliegos (2002)
- De siglo a siglo (Edición facsímil a partir del volumen de Obras completas), Madrid, Senado, Servicio de Publicaciones del Senado (2002)
- La Vida Contemporánea, Madrid, Área de las Artes (2005)
- La Vida Contemporánea (Edición conmemorativa en el centenario del fallecimiento de la escritora), Madrid, Área de Cultura, Turismo y Deporte (2021)
Divadlo
[editovat | editovat zdroj]- Teatro [Verdad. Cuesta abajo. Juventud. Las raíces. El vestido de boda (monólogo). El becerro de metal. La suerte (diálogo dramático)], Madrid, R. Velasco impr. (1909)
- Teatro completo. Edición de Montserrat Ribao, Madrid, Akal (2010)
- El vestido de boda. Monólogo, Madrid, Est. Tip. de Idamor Moreno (1899)
- La suerte. Diálogo dramático, Madrid, Est. Tip. de Idamor Moreno (1904)
- Verdad. Drama en cuatro actos, en prosa, Madrid, R. Velasco impr. (1906)
- Cuesta abajo. comedia dramática en cinco actos, en prosa, Madrid, R. Velasco impr. (1906)
- Las raíces: comedia dramática en tres actos, en prosa
- El becerro de metal: comedia dramática en tres actos, en prosa
- Juventud: comedia dramática en tres actos, en prosa, original
Životopisy
[editovat | editovat zdroj]- San Francisco de Asís, siglo XIII, Madrid, Librería de Miguel Olamendi (1882), 2 tomos
- Hombres y mujeres de antaño (Semblanzas), Barcelona, López (1896)
- Retratos y apuntes literarios, Madrid, Administración (1908)
- Hernán Cortés y sus hazañas, Madrid, La Lectura (1914)
- Francisco Pizarro o Historia de la conquista del Perú, Madrid, Voluntad (1917)
- Cuadros religiosos, Madrid, Pueyo (1925)
Lyrika
[editovat | editovat zdroj]- Jaime (1876)
- Jaime, Madrid, Imprenta de A. J. Alaria (1881)
- Jaime, Nancy, Imp. Berger-Levrault & Cie. (1886)
- Jaime, Madrid, Jesús López (1924)
- Poesías inéditas u olvidadas. Ed. de Maurice Hemingway, Exeter, University of Exeter Press (1996)
Kuchařky
[editovat | editovat zdroj]- La cocina española antigua (1913).
- La cocina española moderna (1917).
Překlad
[editovat | editovat zdroj]- John Stuart Mill, La esclavitud femenina; con un prólogo de Emilia Pardo Bazán, Madrid, Administración (189–).
Román v dopisech
[editovat | editovat zdroj]- Cartas a Galdós, edición de Carmen Bravo-Villasante, Madrid, Turner (1978)
- „Miquiño mío“. Cartas a Galdós, nueva edición (febrero de 2020) con material inédito de Isabel Parreño y Juan Manuel Hernández.
- Cartas de buena amistad: epistolario de Emilia Pardo Bazán a Blanca de los Ríos (1893–1919). Editorial Iberoamericana, 2016
V češtině
[editovat | editovat zdroj]- Zločin z pověry: povídka – přeložil Hugo Kosterka. Praha: Jan Otto, 1894
- Karnarská Svatá a jiné povídky – př. Antonín Pikhart. Praha: J. Otto, 1896
- Adam a Eva: román – př. A. E. H. Praha: Národní tiskárna a nakladatelství, 1902
- Uhelný kámen – př. A. Pikhart. Praha: J. Otto, 1902
- Tajemství: román – př. A. Pikhart. Praha: Politika, 1907
- Velký pátek – in: 1000 nejkrásnějších novel… č. 23; úvod František Sekanina; př. F. Sekanina? Praha: J. R. Vilímek, 1912
- Na ullojském zámku – př. A. Pikhart. Praha: J. Otto, 1916
- Poklad – př. Bohumil Kyselý. Praha: Václav Kotrba, 1932?
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Emilia Pardo Bazán na španělské Wikipedii a Emilia Pardo Bazán na anglické Wikipedii.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Álvarez Chillida, Gonzalo (2002). El antisemitismo en España: la imagen del judío, 1812–2002. Madrid: Marcial Pons Ediciones de Historia
- Burdiel, Isabel (2019). Emilia Pardo Bazán. Colección: „Españoles eminentes“ (Primera edición). Barcelona (España): Taurus
- Dendle, Brian J. (1970). „The Racial Theories of Emilia Pardo Bazán“. Hispanic Review (University of Pennsylvania Press) 38 (1): 17–31
- Gómez-Ferrer, Guadalupe (2016). „Soledad Acosta de Samper y Emilia Pardo Bazán: dos pioneras del feminismo“. Cuadernos de Historia Contemporánea 38: 127–140. Consultado el 27 de febrero de 2017
- Guereña, Jean-Louis (2003). „Aunque fuera inocente…“ El Affaire Dreyfus y el antisemitismo en la crisis española de fin de siglo. En: Pere Joan i Tous (Ed.). El olivo y la espada: Estudios sobre el antisemitismo en España (siglos XVI–XX) (Tubinga: Max Niemeyer Verlag GmbH): 341–362
- López Quintáns, Javier (2015), „Emilia Pardo Bazán ante el fin de siglo: Edición de 'Eduardo Rod. El Pensador“, Lexis (Pontificia Universidad Católica del Perú. Departamento de Humanidades), Vol.39 (2), p.287–310
- Miller, G. (2015), Disrupting Nineteenth-Century Dichotomies of Gender: Reading and Imagination in Emilia Pardo Bazán's „La madre Naturaleza“, Hispanic review, Philadelphia: University of Pennsylvania Press, Vol.83 (3), p.317–336
- Pardo Bazán, Emilia (3 de julio de 1899). De Europa. La Ilustración Artística (Barcelona) XVIII (914): 426
- Rehrmann, Norbert. El síndrome de Cenicienta: moros y judíos en la literatura española del siglo XIX y XX. In: Gonzalo Álvarez Chillida y Ricardo Izquierdo Benito (Coords.). El antisemitismo en España (Cuenca: Ediciones de la Universidad de Castilla-La Mancha): 207–236
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Emilia Pardo Bazánová na Wikimedia Commons
- Španělští spisovatelé
- Španělští novináři
- Španělští esejisté
- Španělští literární kritici
- Španělští básníci
- Španělští dramatici
- Španělští překladatelé
- Španělští pedagogové
- Spisovatelky 19. století
- Spisovatelky 20. století
- Novinářky
- Esejistky
- Literární kritičky
- Básnířky
- Dramatičky
- Překladatelky
- Pedagožky
- Feministky
- Spisovatelé píšící španělsky
- Básníci tvořící španělsky
- Narození 16. září
- Narození v roce 1851
- Narození v Galicii
- Úmrtí 12. května
- Úmrtí v roce 1921
- Úmrtí v Madridu