Digenis Akritas
Digenis Akritas, v novořeckém přepisu Digenis Akritis,[1] je byzantský hrdinský epos,[pozn. 1] jehož děj se odehrává na pozadí byzantsko-arabského konfliktu v oblasti kolem řeky Eufratu. Ústřední postavu představuje šlechtic a dobrodruh Basileios, zvaný Digenis Akritas, hrdina náležející k akritai, válečníkům střežícím pohraniční kraje byzantské říše. Jeho otcem je arabský emír, který přestoupil ke křesťanství a oženil se s dcerou byzantského vojevůdce. Dílo je vytvořeno z několika částí pocházejících z různých období a nemá jednotnou koncepci. Pochází pravděpodobně z 11. až 12. století a postupem času se stalo byzantským národním eposem.[3]
Epos se dochoval v několika verzích. Vůbec první exemplář, přesněji jeho ruský překlad, byl nalezen v roce 1800. První řecký rukopis byl objeven až roku 1868, od té doby se celkem našlo šest exemplářů tohoto díla. Ty se mezi sebou liší obsahem, formou i kvalitou jazyka. Autor dílo vytvořil z prvků lidové tvorby z byzantsko-arabského pomezí, dále pak inspirací z děl antických autorů a biblickými motivy.
Vznik a charakter díla
[editovat | editovat zdroj]Skladba v sobě zahrnuje různá byzantská díla pocházející z odlišných časových období, z nichž nejstarší část pochází pravděpodobně z 9. až 10. století – je známa jako Píseň o emírovi a původně představovala samostatné dílo.[3] Její další části mají původ v byzantské lidové tvorbě, zejména z oblasti kolem města Melitene, kde docházelo vedle četných bojů i k rozsáhlé byzantsko-arabské kulturní výměně.[pozn. 2] Patrná je obliba erotických scén, typická pro komnenovské období, ve kterém se uchytil trend napodobování antických milostných románů. V díle se objevují taktéž biblické motivy.[5] Tyto prvky spojil neznámý autor, ovlivněný též tvorbou o Alexandrovi Makedonském, někdy v 11. či 12. století do jednoho eposu.[6] Není známo, zda bylo toto dílo původně napsáno klasickou, či tehdejší hovorovou středověkou řečtinou.[7] V díle se odrážejí zájmy tehdejší anatolské aristokracie v mnoha oblastech jejího života.[8] Ovšem vzhledem k tomu, že dílo bylo s velkou pravděpodobností vytvořeno po územních ztrátách ve prospěch Turků na konci 11. století, mohou tyto výjevy popisovat romantický pohled na původní život šlechtické vrstvy, jež se před tureckým postupem stáhla z východních provincií do bezpečí Konstantinopole.[4] Sám hlavní hrdina je představitelem této aristokracie a svým vztahem k císařské moci budí dojem nezávislého a sebevědomého jedince, v němž se odrážejí dobové názory a hrdost tehdejších šlechtických vrstev.[6]
Děj
[editovat | editovat zdroj]
První, starší, část pojednává o únosu dcery byzantského velitele, stratéga, arabským emírem na východním pomezí byzantské říše, kde po dlouhou dobu docházelo k častým střetnutím mezi Byzantinci a muslimy. Svými činy vyvolá muslimský vládce spor mezi ním a dívčinými bratry, který je urovnán přestoupením emíra na křesťanství. Ze spojení emíra a stratégovy dcery se narodí Basileios, zvaný Digenis Akritas (Dvojrodý strážce hranic), hrdina celého eposu.[3][2][pozn. 3]
Druhá část již postrádá jednotnou strukturu a je spíše sledem několika oddělených příběhů. Digenis, sloužící jako akritas, strážce chránící byzantské východní hranice, podobně jako jeho otec unese dívku byzantského velitele a vezme si ji za ženu. Kromě jiných dobrodružství svádí souboj s drakem, bojuje vítězně s bandity, porazí a svede krásnou amazonku Maximó, načež si u řeky Eufratu postaví honosný palác. Umírá zasažen nemocí, čímž řecké verze eposu končí.[2][pozn. 4]
| „ | Sotvaže vzešel nový den a slunce v plné síle, pahorky kolem pokrylo paprsky zářivými, hle, vprostřed pláně Maximó se právě objevila, na koni vraném seděla ušlechtilého chovu, přes pancíř nesla volný plášť z hedvábí, jasně žlutý, na hlavě turban zelený a vyšívaný zlatem, tělo jí chránil krásný štít s obrazem orlích křídel, v své ruce kopí arabské a u pasu meč měla. |
“ |
| — Souboj Digenise s Amazonkou Maximó[6] | ||
Dochované rukopisy
[editovat | editovat zdroj]
Dílo se v původní podobě nedochovalo, je ale k dispozici řada opisů z pozdějších dob. Rovněž byla nalezena Digenisova zobrazení na athénské a korinthské byzantské keramice. První písemná zmínka o tomto díle pochází z 18. století od vzdělance a osvícence Kaisaria Daponta, nicméně samotný exemplář rukopisu byl nalezen až roku 1800, a to pouze v ruském překladu Děvgenijo dějanije. První dochovaný řecký text se našel až o téměř tři čtvrtě století později, roku 1868.[3] Následovaly další objevy, díky nimž je celkem známo šest rukopisů – Grottaferský z 14. až 15. století, dále rukopisy Eskorialský, Trapezuntský a Androský, všechny pocházející z 16. století, následované Oxfordským a Paschalisovým, oběma z 18. století. Rukopisy se navzájem liší jak obsahově, tak kvalitou jazyka, v některých případech i formou.[2][pozn. 5]
Vydání v češtině
[editovat | editovat zdroj]- Byzantské epos Basilios Digenis Akritas. Překlad Karel Müller. Jindřichův Hradec: vlastní náklad, 1912. 66 s.
- Byzantské epos Basilios Digenis Akritas. Překlad Karel Müller. Praha: Česká akademie věd a umění, 1938. 130 s. Doplněno o úvod a opatřeno poznámkami.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Někdy se též řadí mezi romance, protože obsahuje prvky obou literárních žánrů.[2]
- ↑ Vyvstaly i hypotézy, že přinejmenším jedna z verzí eposu vznikla v paulikiánském prostředí.[2] Nicméně někteří Digenisovi nepřátelé byli ztotožněni s vůdci Paulikiánů, křesťanské heretické skupiny, a samotná postava christianizovaného emíra, Digenisova otce se vztahuje ke skutečné historické postavě, Omarovi z Melitene, muslimském emírovi, který s Paulikiány udržoval spojenectví.[4]
- ↑ Právě tato část bylo vytvořena již v 9. či 10. století pod jménem Píseň o emírovi[3]
- ↑ Řecké texty nejsou dochované v jednotné verzi. Například při setkání s císařem se v některých případech jedná o císaře Romana I., v jiných o Basileia I. V jedné verzi zemře Digenisova manželka po jeho smrti žalem, v jiné ji v posledních chvílích svého života Digenis drží v náručí tak silně, že ji udusí.[2]
- ↑ Například Paskalisův rukopis není psán ve verších, jedná se o prózu.[2]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Digenis Akritis : byzantský epos o Dvojrodém Hraničáři. Červený Kostelec: [s.n.] 214 s. Dostupné online. ISBN 9788074653421, ISBN 8074653420. OCLC 1096296002
- ↑ a b c d e f g SLOBODA, Marián. Byzantská romance (epos) „Digenis Akritas“ a její ruské verze „Děvgenijevo dějanije“ [online]. [cit. 2010-11-07]. Dostupné v archivu.
- ↑ a b c d e DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad: Praha, 1990. ISBN 80-7021-034-6. S. 230. Dále jen [Dostálová].
- ↑ a b ROSSER, John H. Historical Dictionary of Byzantium. Lanham, Maryland and London: The Scarecrow Press, Inc., 2001. Dostupné online. ISBN 0-8108-3979-2. S. 117. Dále jen [Rosser].
- ↑ Dostálová, s. 233
- ↑ a b c Dostálová, s. 231
- ↑ Hradečný, s. 221
- ↑ TREATGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Stanford, California: Stanford University Press, 1997. ISBN 0-8047-2630-2. S. 565. Dále jen [Treadgold].
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad: Praha, 1990. 415 s. ISBN 80-7021-034-6.
- ELIZBARASHVILI, Eliso. The Formation of a Hero in Digenes Akrites. Greek, Roman, and Byzantine Studies. 2010, čís. 50, s. 437–460. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-03-05. ISSN 0017-3916.
- ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8.
- TREATGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Stanford, California: Stanford University Press, 1997. ISBN 0-8047-2630-2.
- Byzantské epos Basilios Digenis Akritas. Přel., úvodem a poznámkami opatřil Karel Müller. Česká akademie věd a umění, Praha 1938.
- Digenis Akritis. Byzantský epos o Dvojrodém Hraničáři. Přel. Ondřej Cikán a Markéta Kulhánková. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018. ISBN 978-80-7465-342-1.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Digenis Akritas na Wikimedia Commons - SLOBODA, Marián. Byzantská romance (epos) „Digenis Akritas“ a její ruské verze „Děvgenijevo dějanije“ [online]. [cit. 2010-11-07]. Dostupné v archivu.
