Přeskočit na obsah

Curium

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Curium
  [Rn] 5f7 6d1 7s2
247 Cm
96
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
↓ Periodická tabulka ↓
Obecné
Název, značka, číslo Curium, Cm, 96
Cizojazyčné názvy lat. Curium
Skupina, perioda, blok 7. perioda, blok f
Chemická skupina Aktinoidy
Vzhled stříbřitý
Identifikace
Registrační číslo CAS
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost 247,070
Atomový poloměr 174 pm
Kovalentní poloměr (169 ± 3) pm
Iontový poloměr Cm2 : 119 pm
Cm3 : 100 pm
Cm4 : 90 pm
Elektronová konfigurace [Rn] 5f7 6d1 7s2
Oxidační čísla II, III, IV
Elektronegativita (Paulingova stupnice) 1,3
Ionizační energie
První 6,1 eV
Druhá 11,9 eV
Třetí 21,0 eV
Látkové vlastnosti
Krystalografická soustava nejtěsnější hexagonální
Molární objem 18,05×10−3 dm3/mol
Mechanické vlastnosti
Hustota 0 °C 13,68 g/cm3
20 °C: 13,55 g/cm3
Skupenství pevné
Tlak syté páry 1 515 °C: 1 Pa
1 709 °C: 10 Pa
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání 1 340 °C (1 613,15 K)
Teplota varu 3 110 °C (3 383,15 K)
Specifické teplo tání 1 508 J/K
Elektromagnetické vlastnosti
Měrný elektrický odpor 1,25 μΩm
Standardní elektrodový potenciál Cm3 3 e → Cm: −2,06 V
Magnetické chování antiferomagnetickýparamagnetický (přechod při 52 K)
Bezpečnost
Radioaktivní
Radioaktivní
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P

{{{izotopy}}}

Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Gd
Americium Cm Berkelium

Curium (chemická značka Cm) je osmý člen z řady aktinoidů, čtvrtý transuran, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle v jaderných reaktorech především z plutonia.

Curium se v přírodě nevyskytuje. Je to uměle připravený kovový prvek z řady transuranů.

Fyzikálně-chemické vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]

Curium je radioaktivní kovový prvek stříbřitě bílé barvy, která se působením vzdušného kyslíku mění na šedavou. Vyzařuje α a γ záření a je proto nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.

Ve sloučeninách se vyskytuje prakticky pouze v mocenství Cm3 .[1]

Curium bylo poprvé připraveno roku 1944 bombardováním 239Pu částicemi α v cyklotronu jaderné laboratoře kalifornské univerzity v Berkeley. Za jeho objevitele jsou označováni Glenn T. Seaborg, Ralph A. James a Albert Ghiorso, kteří jej pojmenovali po objevitelích radia, manželích Marií a Pierru Curieových.

 239
94
 Pu  4
2
 He →  242
96
 Cm  1
0
 n

Chemická identifikace nového prvku (izotopu 242Cm) byla provedena metalurgickou laboratoří Argonne chicagské university. Ve formě elementárního kovu bylo curium poprvé připraveno v roce 1951.

Je známo 20 izotopů curia, z nichž jsou nejstabilnější 247Cm s poločasem rozpadu 15,6 milionů let a 248Cm s poločasem rozpadu 348 tisíc let. Všechny zbývající radioaktivní izotopy mají poločas rozpadu méně než 9 000 let a většina z nich dokonce méně než 33 dní.

Všechny izotopy curia jsou radioaktivní. Z biologického hlediska představuje největší riziko schopnost curia akumulovat se v kostní tkáni, kde jeho radioaktivita působí poruchy krvetvorby – brání vytváření červených krvinek.

Tepelná energie uvolňovaná samovolným rozpadem jader 242Cm může dosahovat až 120 W/g a činí tak z tohoto izotopu potenciální energetický zdroj v radioizotopovém termoelektrickém generátoru. Tento izotop má poločas rozpadu pouze 160 dní, což znemožňuje jeho dlouhodobější využití. Izotop 243Cm vykazuje poločas rozpadu 30 let, 244Cm přibližně 18 let a jejich energetický výkon se pohybuje pouze kolem 1–3 W/g. Navíc jsou všechny uvedené izotopy silným γ-zářiči s vysokým zdravotním rizikem, a proto se jejich praktické uplatnění prakticky neprosadilo.

  1. Archivovaná kopie. radchem.nevada.edu [online]. [cit. 2016-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-07-17. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků II. 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]