Carl Schmitt

Carl Schmitt
Carl Schmitt
Narození	11. července 1888; Plettenberg
Úmrtí	7. dubna 1985 (ve věku 96 let); Plettenberg
Místo pohřbení	Plettenberg
Alma mater	Štrasburská univerzita (do 1910); Berlínská univerzita; Mnichovská univerzita
Povolání	právník, geopolitik a politik
Zaměstnavatelé	Technická univerzita Mnichov; Greifswaldská univerzita; Humboldtova univerzita; Kolínská univerzita; Univerzita v Bonnu; Handelshochschule Berlin
Politická strana	Národně socialistická německá dělnická strana
Nábož. vyznání	katolicismus
Choť	Pavla Dorotić; Duška Schmitt
Děti	Anima Schmitt de Otero
Příbuzní	Auguste Schmitt (sourozenec)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carl Schmitt (11. července 1888 Plettenberg – 7. dubna 1985 tamtéž) byl konzervativní německý právní a politický teoretik. Z autoritativních pozic kritizoval liberální demokracii a ovlivnil řadu levicových i pravicových politických teoretiků, zejména W. Benjamina, Giorgio Agambena, J. Derridu a Leo Strausse.

Život

Schmitt se narodil v konzervativní katolické rodině v městečku Plettenberg v regionu Sauerland, asi 50 km jihovýchodně od Dortmundu. Jako mladík pobýval v katolickém konviktu v Attendornu, kde navštěvoval i tamní gymnázium. Po maturitě chtěl studoval filologii, ale na radu svého strýce se začal věnovat studiu práva. V letním semestru 1907 začal studovat na Humboldtově univerzitě v Berlíně, odkud ovšem kvůli atmosféře velkoměsta odchází po roce studovat na mnichovskou univerzitu.^[2]

Od zimního semestru 1908/09 přešel studovat na univerzitu do tehdy německého Štrasburku, kde roku 1915 promoval trestněprávní prací O vině a druzích viny (Über Schuld und Schuldarten) pod vedením Fritze van Calkera. V únoru 1915 narukoval jako dobrovolník do bavorské pěchoty, nicméně na frontu neodešel, neboť byl přiřazen na velitelství 1. bavorského armádního sboru. Téhož roku se i oženil s Pawlou Dorotić, manželství bylo anulováno roku 1925.

Přednášel právo v Mnichově, v Greifswaldu, v Bonnu a od roku 1933 v Berlíně. V době Výmarské republiky se stavěl proti vládnoucím stranám i politickému systému, ale vystupoval též výrazně proti nacistům a komunistům. V roce 1933 vstoupil do NSDAP a angažoval se jako nacistický politický teoretik. Zdůvodňoval Hitlerovo převzetí moci a další nezákonné kroky jako „výkon diktátorské autority“, současně však kritizoval rasismus. Už roku 1936 byl v nacistickém tisku (v novinách SS Das Schwarze Korps) kritizován pro neslučitelnost svých autoritativních názorů s nacistickou ideologií a též pro svůj oportunismus. V důsledku toho přišel o větší část svých politických funkcí, až do roku 1945 však zůstal státním radou a profesorem v Berlíně. Po válce byl zatčen a odešel do ústraní ve svém rodném městečku, kde ho však navštěvovali významní političtí myslitelé pravicového i levicového zaměření. Po většinu života zdůrazňoval svou vázanost na katolický světový názor i na katolickou náboženskou praxi.

Myšlení

Schmitt navazoval na politické myšlení T. Hobbese a Niccolò Machiavelliho. Roku 1921 na sebe upozornil spisem "O diktatuře" (Die Diktatur), který reagoval na rozhárané politické poměry a slabost tehdejší německé vlády. Výkon suverenity zahrnuje podle Schmitta i právo zavést diktaturu, buď jako výjimečný stav na dočasnou ochranu ústavy, nebo i pro zavedení jiné ústavy. V této linii pokračoval dalším spisem „Politická teologie“ (Politische Theologie, 1922), kde tvrdil, že politika je sekularizovaná teologie a opět hájil právo suveréna zavést výjimečný stav. Jeho nejznámějším spisem je „Pojem politična“ (Der Begriff des Politischen, 1932), kde chápe oblast politiky jako oblast moci, nesmiřitelných konfliktů a boje proti nepříteli: politika dělí společnosti na přátele a nepřátele. V Teorii partyzána (1963) rozebíral případy, kdy státy podporují nepravidelné bojůvky proti vnějšímu nepříteli.

Schmittovy autoritativní názory a kritika slabosti liberálních institucí, které podle něho pěstují iluze o možnosti vyjednávání a dohody, přitahovala už před válkou pozornost levicových i pravicových kritiků demokracie. Od 70. let 20. století se o Schmitta opírají i američtí konzervativní teoretikové, zejména Leo Strauss, v Evropě György Lukács, Frankfurtská škola, Jacques Derrida a Giorgio Agamben. Také vlivný časopis americké Nové levice Telos se věnoval a věnuje jeho dílu.

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ISBN 978-3-658-22453-0. Dostupné online.
↑ SCHMITT, Carl. Berlin 1907. In: TOMMISSEN, Piet. Schmittiana. Brusel: Economische Hogeschool Sint-Aloysius, 1988. S. 11–21. (německy)

Tento článek je založen z velké části na informacích z článku anglické Wikipedie (viz odkazy vlevo).

Literatura

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Carl Schmitt
C. Schmitt, Politická theologie. Přeložili Jan Kranát a Otakar Vochoč, vyjde v roce 2012, ca 60 str. ISBN 978-80-7298-401-5
C. Schmitt, Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična. Přeložil Otakar Vochoč, OIKOYMENH, Praha 2008, 92 str. ISBN 978-80-7298-265-3
C. Schmitt, Pojem politična: text z r. 1932 s předmluvou a se třemi korolárii. Praha - Brno: OIKOYMENH - Centrum pro studium demokracie a kultury 2007 - 124 s. ISBN 978-80-7298-127-4
G. Agamben, Prostředky bez účelu: poznámky o politice. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003 - 112 s. ISBN 80-86429-24-5
J.-F. Kervégan, Co s Carlem Schmittem? Praha: OIKOYMENH, 2015, 239 s. {{ISBN|978-80-7298-197-7}}

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Carl Schmitt na Wikimedia Commons
Osoba Carl Schmitt ve Wikicitátech
(anglicky)
Ukázka z knihy J.-F. Kervégana Co s Carlem Schmittem? Archivováno 2. 6. 2020 na Wayback Machine.
The international theory of C. Schmitt Archivováno 26. 5. 2006 na Wayback Machine.
Stránky revue Telos
A. Wolfe, A Fascist Philosopher Helps Us Understand Contemporary Politics Archivováno 1. 2. 2009 na Wayback Machine.

[52ade96528ab4d921e968ea83db96078eebfbcdc-1] ISBN 978-3-658-22453-0. Dostupné online.

[2] SCHMITT, Carl. Berlin 1907. In: TOMMISSEN, Piet. Schmittiana. Brusel: Economische Hogeschool Sint-Aloysius, 1988. S. 11–21. (německy)

[1]

[2]