Jordánsko
Jordánsko,[pozn. 1] oficiálně Jordánské hášimovské království,[pozn. 2] je stát na Blízkém východě v jihozápadní Asii, který na severu sousedí se Sýrií, na východě s Irákem, na jihu se Saúdskou Arábií a na západě s Izraelem a okupovanými palestinskými územími, na jihozápadě má krátký přístup k Rudému moři. Podél západní hranice země protéká řeka Jordán, která se vlévá do Mrtvého moře. Jordánsko je polopouštní země o rozloze 89 000 km2 s 11,5 milionu obyvatel, což z něj činí jedenáctou nejlidnatější arabskou zemi. Hlavním a největším městem (a nejlidnatějším městem Levanty) je Ammán, dalšími významnými městy jsou Zarká a Irbid. Úředním jazykem je arabština, 95 % obyvatel země jsou sunnitští muslimové, zbytek tvoří převážně arabští křesťané.
.svg)
Dnešní Jordánsko je obýváno lidmi již od paleolitu. Na konci doby bronzové vznikla v Transjordánsku tři království: Ammón, Moáb a Edóm. Ve třetím století př. n. l. založili arabští Nabatejci své království s centrem v Petře. Mezi pozdější vládce transjordánské oblasti patří Asyrská, Babylonská, Římská, Byzantská, Rášidská, Umajjovská, Abbásovská a Osmanská říše. Po Arabském povstání proti Osmanům v roce 1916 během první světové války došlo k rozdělení většího syrského regionu, což vedlo k vytvoření Emirátu Transjordánsko v roce 1921, který se stal britským protektorátem. V roce 1946 země získala nezávislost a stala se oficiálně známou jako Jordánské hášimovské království. Během arabsko-izraelské války v roce 1948 země obsadila a anektovala Západní břeh Jordánu, dokud jej v roce 1967 neobsadil Izrael. Jordánsko se v roce 1988 vzdalo nároku na toto území ve prospěch Palestinců a v roce 1994 podepsalo mírovou smlouvu s Izraelem.
Jordánsko zůstalo většinou nedotčeno násilnostmi, které zachvátily region po arabském jaru v roce 2010. Již od roku 1948 Jordánsko přijímalo uprchlíky z mnoha sousedních zemí, které se ocitly v konfliktu. Odhaduje se, že k roku 2015 v Jordánsku pobývalo 2,1 milionu palestinských uprchlíků, z nichž většina má jordánské občanství, a také 1,4 milionu syrských uprchlíků.[3] Království je také útočištěm pro tisíce křesťanských Iráčanů, kteří prchají před pronásledováním.[4][5] Přestože Jordánsko nadále přijímá uprchlíky, velký příliv syrských uprchlíků během roku 2010 značně zatížil národní zdroje a infrastrukturu.[6]
Svrchovaný stát je sice konstituční monarchií, ale král má rozsáhlé výkonné a zákonodárné pravomoci. Jordánsko patří mezi rozvojové země, v indexu lidského rozvoje se umístilo na 99. místě, podle definice Světové banky je zemí s nižšími středními příjmy. Ekonomika, která je jednou z nejmenších ekonomik v regionu, je pro zahraniční investory atraktivní díky kvalifikované pracovní síle.[7] Země je významnou turistickou destinací a díky rozvinutému zdravotnictví přitahuje také zdravotní turistiku.[8] Hospodářský růst nicméně brzdí nedostatek přírodních zdrojů, velký příliv uprchlíků a regionální nepokoje.[9] Jordánsko je zakládajícím členem Ligy arabských států a Organizace islámské spolupráce, je členem Organizace spojených národů, Hnutí nezúčastněných zemí, Světové banky,Světové obchodní organizace, partnerem OBSE a je součástí Evropské politiky sousedství.
Název
editovatJordánsko je pojmenováno podle řeky Jordán, která tvoří většinu severozápadní hranice země.[10] O původu názvu řeky bylo navrženo několik teorií, ale nejpravděpodobnější je, že pochází z hebrejského slova Jarad (ירד), což znamená „klesající“, což odráží spád řeky. Velká část území, které tvoří dnešní Jordánsko, se historicky nazývala Transjordánsko, což znamená „za Jordánem“; tento termín se používá pro označení území na východ od řeky. Hebrejská bible pro toto území používá termín עבר הירדן Ever ha'Jarden (doslova „druhá strana Jordánu“).[11]
Rané arabské kroniky nazývají řeku Al-Urdunn (termín příbuzný s hebrejským Jarden). Jund Al-Urdunn byl vojenský okrsek kolem řeky v raném islámském období.[12] Později, během křížových výprav na počátku druhého tisíciletí, bylo v oblasti zřízeno knížectví Zajordánsko.[13]
Historie
editovatStarověk
editovat
Nejstarší známé doklady o osídlení dnešního Jordánska hominidy pocházejí z doby před nejméně 200 000 lety.[14] Jordánsko je bohatým zdrojem ostatků paleolitických lidí (starých až 20 000 let) díky své poloze v Levantě, kde se sbíhaly různé migrace z Afriky,[15] a vlhčímu klimatu v pozdním pleistocénu, což přispělo k vytvoření četných mokřadů, uchovávající ostatky.[16] Dřívější jezerní prostředí přitahovalo různé skupiny hominidů a bylo zde nalezeno několik pozůstatků nástrojů z pozdního pleistocénu.[15] Vědci nalezli nejstarší známé doklady výroby chleba na světě na 14 500 let starém nálezu z období natúfienské kultury v severovýchodní poušti Jordánska.[17]
V období neolitu (10 000–4 500 př. n. l.) zde došlo k přechodu od kultury lovců a sběračů ke kultuře se založenými početnými zemědělskými vesnicemi.[18] 'Ain Ghazal, jedna z takových vesnic, která se nachází ve východní části dnešního Ammánu, je jednou z největších známých prehistorických osad na Blízkém východě.[19] Byly zde objeveny desítky sádrových soch lidské postavy, datovaných do roku 7250 př. n. l. nebo dříve; jde o jedno z nejstarších velkoplošných vyobrazení člověka, které kdy bylo nalezeno.[20] V období chalkolitu (4500–3600 př. n. l.) vyrostlo v Transjordánsku několik osad včetně Tulaylet Ghassul v Jordánském údolí;[21] řada kruhových kamenných ohrad ve východní čedičové poušti ze stejného období dlouho mátla archeology.[22]
_(cropped).jpg)
Na počátku doby bronzové (3600–1200 př. n. l.) se v jižní Levantě poprvé objevila opevněná města a městská centra.[23] Oblast Wádí Fejnán se stala regionálním centrem těžby mědi: kov se ve velkém měřítku využíval k výrobě bronzu.[24] Na Blízkém východě vrcholil obchod a pohyb lidí, šířily se kulturní inovace a rozšiřovaly se celé civilizace. Osady v Transjordánsku se rychle rozšiřovaly v oblastech se spolehlivými vodními zdroji a ornou půdou.[25] Staroegyptské obyvatelstvo expandovalo směrem do Levanty a začalo ovládat oba břehy Jordánu.[26]
V době železné (1200–332 př. n. l.), po odchodu Egypťanů, se v Transjordánsku nacházela království Ammón, Edóm a Moáb. Tito lidé mluvili semitskými jazyky ze skupiny kanaánských jazyků; archeologové dospěli k závěru, že jejich polis byly spíše kmenovými královstvími než státy. Ammón se rozkládal na Ammánské náhorní plošině, Moáb na náhorní plošině východně od Mrtvého moře a Edóm v oblasti kolem Vádí al-Araba na jihu.[27] Severozápadní oblast Transjordánska, tehdy známá jako Gileád, byla osídlena Izraelity.[28] Tato tři království se neustále střetávala se sousedními hebrejskými královstvími Izraele a Judy, jejichž středisko se nacházelo západně od řeky Jordán.[29] Jedním z dokladů je Mešova stéla, kterou nechal postavit moábský král Méši v roce 840 př. n. l.; na nápisu na ní se chválí za stavební projekty, které v Moábu zahájil, a připomíná svou slávu a vítězství nad Izraelity.[30] Stéla představuje jednu z nejvýznamnějších archeologických paralel ke zprávám zaznamenaným v Bibli.[31] Ve stejné době Izrael a Aramejsko-damašské království soupeřily o kontrolu nad Gileádem.[32][33]
Kolem let 740–720 př. n. l. byly Izrael a Aram-Damašek dobyty novoasyrskou říší. Království Ammón, Edóm a Moáb byla podrobena, ale bylo jim umožněno zachovat si určitou míru nezávislosti. V roce 627 př. n. l. pak po rozpadu asyrské říše převzali kontrolu nad oblastí Babyloňané. Přestože království podporovala Babyloňany proti Judsku při vyplenění Jeruzaléma v roce 597 př. n. l., o deset let později se proti Babylónu vzbouřila. Království se stala vazaly, což si udržela i v perské a helénské říši.[34] Na počátku římské nadvlády kolem roku 63 př. n. l. ztratila království Ammón, Edóm a Moáb svou svébytnost a byla asimilována do římské kultury. [27] Někteří Edómci přežili déle – vyhnáni Nabatejci se přestěhovali do jižního Judee, které se stalo známým jako Idumea; později je Hasmoneovci obrátili na judaismus.[35]
Klasické období
editovat.jpg)
Dobytí Perské říše Alexandrem Velikým v roce 332 př. n. l. přineslo na Blízký východ helénistickou kulturu. Po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. se říše rozdělila mezi jeho generály a nakonec se o velkou část Transjordánska přeli Ptolemaiovci sídlící v Egyptě a Seleukovci sídlící v Sýrii. Nabatejcům, kočovným Arabům žijcím jižně od Edómu, se podařilo v roce 169 př. n. l. založit nezávislé království tím, že využili bojů mezi dvěma řeckými mocnostmi.[36] Nabatejské království kontrolovalo velkou část obchodních cest v regionu a rozkládalo se na jihu podél pobřeží Rudého moře až do pouště Hidžas, na severu až k Damašku, který krátce ovládalo (85–71 př. n. l.).[37] Nabatejci díky kontrole obchodních cest zbohatli a často vzbuzovali závist svých sousedů.[38] Petra, hlavní město Nabatejců, vzkvétala v 1. století n. l. díky rozsáhlým vodním zavlažovacím systémům a zemědělství.[39] Nabatejci byli talentovaní kamenosochaři a v 1. století n. l. postavili svou nejpropracovanější stavbu Al-Khazneh, která je považována za mauzoleum arabského nabatejského krále Aretase IV.[40]
V roce 63 př. n. l. dobyly římské legie pod vedením Pompeia velkou část Levanty a zahájily tak období římské nadvlády, které trvalo čtyři století.[41] V roce 106 n. l. císař Traján bez odporu anektoval Nabatejsko a přestavěl Královskou cestu, která se stala známou jako silnice Via Traiana Nova.[41] Římané poskytli řeckým městům v Transjordánsku - Filadelfii (Ammán), Gerase (Džaraš), Gedaře (Umm Kvajs), Pelle (Tabakat Fahl) a Arbilu (Irbid) - a dalším helénistickým městům v Palestině a jižní Sýrii určitou úroveň autonomie tím, že vytvořili Dekapolis, ligu deseti měst.[42] Džeraš je jedním z nejlépe zachovaných římských měst na Východě; navštívil jej dokonce císař Hadrián během své cesty do Palestiny.[43]
.jpg)
V roce 324 n. l. se Římská říše rozdělila a Východořímská říše, později známá jako Byzantská říše, nadále kontrolovala nebo ovlivňovala tento region až do roku 636. Křesťanství se v říši stalo legálním v roce 313 poté, co spolucísaři Konstantin a Licinius podepsali toleranční edikt.[44] V roce 380 se soluňským ediktem stalo křesťanství oficiálním státním náboženstvím. Transjordánsko během byzantské éry vzkvétalo a v celém regionu byly postaveny křesťanské kostely:[45] V této době byl postaven Akabský kostel v Ajle; je považován za první účelově postavený křesťanský kostel na světě.[46] V Umm ar-Rasas v jižním Ammánu se nachází nejméně 16 byzantských kostelů.[47] Význam Petry mezitím klesal s tím, jak se objevily námořní obchodní cesty, a po zemětřesení v roce 363, které zničilo mnoho staveb, dále upadala a nakonec byla opuštěna.[40] Sasánovská říše na východě se stala soupeřem Byzance a časté střety někdy vedly k tomu, že Sasánovci ovládli některé části regionu, včetně Transjordánska.[48]
Islámská éra
editovatV roce 629 v bitvě u Mu'tahu v dnešním gubernátu Kerak odvrátili Byzantinci a jejich arabští křesťanští mandanti Ghássánovci útok muslimských Rašídů, kteří táhli z Hidžázu na sever směrem k Levantě.[49] Byzantinci však byli muslimy poraženi v roce 636 v rozhodující bitvě u Jarmúku severně od Transjordánska.[49] Transjordánsko bylo zásadním místem pro dobytí Damašku. Po chalífátu Rašídunů následoval chalífát Umajjovců (661–750).[50]
Za Umajjovského chalífátu bylo v Transjordánsku postaveno několik pouštních hradů, mimo jiné Qasr Al-Mshatta a Qasr Al-Hallabat.[50] Tažení Abbásovského chalífátu za ovládnutí Umajjovců začalo v Transjordánsku v místě známém jako Humajma. Předpokládá se, že silné zemětřesení v roce 749 přispělo k porážce Umajjovců Abbásovci, kteří přesunuli hlavní město chalífátu z Damašku do Bagdádu.[51] Během vlády Abbásovců (750–969) se několik arabských kmenů přesunulo na sever a usadilo se v Levantě.[50] Stejně jako v římské éře růst námořního obchodu oslabil centrální postavení Transjordánska a oblast stále více chudla.[52] Po úpadku Abbásovců vládl Transjordánsku Fátimovský chalífát (969–1070), poté křižácké Jeruzalémské království (1115–1187).[53]
Křižáci postavili na území Oultrejordainu několik hradů, včetně Montréalu a Karaku.[54] V bitvě u Hattínu (1187) poblíž Galilejského jezera severně od Transjordánska křižáci prohráli se Saladinem, zakladatelem dynastie Ajjúbovců (1187–1260). Ajjúbovci postavili Adžlúnský hrad a přestavěli starší hrady, aby je mohli použít jako vojenské základny proti křižákům.[55] Osady v Transjordánsku se za vlády Ajjúbovců staly důležitými zastávkami pro muslimské poutníky směřující do Mekky, kteří putovali po trase spojující Sýrii s Hidžázem.[56] Několik ajjúbovských hradů využili a rozšířili mamlúci (1260–1516), kteří si Transjordánsko rozdělili mezi provincie Karak a Damašek.[57] Během následujícího století Transjordánsko zažilo útoky Mongolů, ale ti byli nakonec mamlúky odraženi v bitvě u Ajn Džálútu (1260).[58]
.JPG)
V roce 1516 dobyla mamlúcké území vojska osmanské říše.[59] Zemědělské vesnice v Transjordánsku zažily v 16. století období relativní prosperity, ale později byly opuštěny.[60] Transjordánsko mělo pro osmanské úřady okrajový význam.[61] V důsledku toho se osmanská přítomnost prakticky neprojevila a omezila se na každoroční návštěvy za účelem výběru daní.[60]
Během prvních tří století osmanské nadvlády se do Transjordánska ze Sýrie a Hádžázu přistěhovalo několik arabských beduínských kmenů, včetně Adwánů, Bani Sachrů a Howeitatů.[62] Tyto kmeny si činily nároky na různé části regionu, a protože neexistovala významná osmanská autorita, Transjordánsko se dostalo do stavu anarchie, který trval až do 19. století.[63] To vedlo ke krátkodobé okupaci wahhábistickými silami (1803–1812), ultraortodoxním islámským hnutím, které vzniklo v Nadždu (v dnešní Saúdské Arábii).[64] Ibráhím paša, syn guvernéra Egyptského ejáletu, na žádost osmanského sultána do roku 1818 wahhábisty vykořenil.[65]
V roce 1833 se paša obrátil proti Osmanům a nastolil svou vládu nad Levantou. Jeho politika vedla k neúspěšnému rolnickému povstání v Palestině v roce 1834. Transjordánská města Salt a Kerak byla zničena pašovými vojsky za to, že ukrývala vůdce rolnického povstání. Egyptská nadvláda byla násilně ukončena v roce 1841 a byla obnovena osmanská vláda.[66] Teprve po pašově tažení se Osmanská říše pokusila upevnit svou přítomnost v Syrském vilájetu, jehož součástí Transjordánsko bylo.[67]
Série daňových a pozemkových reforem (tanzimat) v roce 1864 přinesla do zemědělství a opuštěných vesnic opět určitou prosperitu; konec faktické autonomie vedl k odporu v jiných oblastech Transjordánska.[67] Do Levanty se uchýlili muslimští Čerkesové a Čečenci, kteří z Kavkazu prchali před ruským pronásledováním. V Transjordánsku se s osmanskou podporou Čerkesové usadili nejprve v roce 1867 v dlouho opuštěném okolí Ammánu a později v okolních vesnicích.[68] Zavedení správy, branné povinnosti a tvrdá daňová politika osmanských úřadů vedly v oblastech, které kontrolovaly, k povstáním.[69] Zejména transjordánské kmeny se vzbouřily během povstání v Šúbaku (1905) a Keraku (1910), které byly brutálně potlačeny. Výstavba Hidžázské dráhy v roce 1908 - táhnoucí se po celé délce Transjordánska a spojující Damašek s Medínou – pomohla obyvatelstvu ekonomicky, protože Transjordánsko se stalo zastávkou pro poutníky.[68]
Moderní doba
editovat.jpg)
Rostoucí politika turkizace a centralizace, kterou Osmanská říše přijala po mladoturecké revoluci v roce 1908, Araby v Levantě rozčarovala, což přispělo k rozvoji arabského nacionalistického hnutí. Tyto změny vedly k vypuknutí arabského povstání v roce 1916 během první světové války, které ukončilo čtyři století stagnace pod osmanskou nadvládou.[68] Povstání vedl Šaríf Husajn z Mekky, potomek hášimovského rodu z Hádžázu, a jeho synové Abdalláh, Fajsal a Alí. Na místní úrovni získalo povstání podporu transjordánských kmenů, včetně beduínů, Čerkesů a křesťanů.[70] Podporu nabídli i spojenci z první světové války, včetně Velké Británie a Francie, jejichž imperiální zájmy se s arabskou věcí sbíhaly.[71] Povstání začalo 5. června 1916 z Medíny a postupovalo na sever, dokud boje 6. července 1917 nedosáhly Transjordánska v bitvě u Akaby.[72] Povstání vyvrcholilo, když Fajsal v říjnu 1918 vstoupil do Damašku a zřídil arabskou vojenskou správu na východě OETA, později vyhlášenou jako Syrské arabské království, jehož součástí bylo i Transjordánsko.[70] V tomto období si na nejjižnější oblast země, včetně Ma'anu a Akaby, činilo nárok i sousední království Hidžáz.
Vznikající Hášimovské království v oblasti Sýrie bylo nuceno kapitulovat před francouzskými vojsky 24. července 1920 během bitvy u Majsalúnu;[73] Francouzi obsadili pouze severní část Sýrie a ponechali Transjordánsko v období interregna. Arabským aspiracím se nepodařilo získat mezinárodní uznání, a to především kvůli tajné Sykes-Picotově dohodě z roku 1916, která rozdělila region na francouzskou a britskou sféru vlivu, a Balfourově deklaraci z roku 1917, v níž Velká Británie oznámila svou podporu vytvoření „národního domova“ pro Židy v Palestině.[74] Hášimovci a Arabové to považovali za zradu svých předchozích dohod s Brity,[75] včetně McMahon-Husejnovy korespondence z roku 1915, v níž Britové vyjádřili ochotu uznat nezávislost jednotného arabského státu sahajícího od Aleppa po Aden pod vládou Hášimovců.[76]
Britský vysoký komisař Herbert Samuel přijel v srpnu 1920 do Transjordánska, aby se setkal s obyvateli Saltu. Před 600 transjordánskými prominenty prohlásil, že britská vláda bude napomáhat vytvoření místních vlád v Transjordánsku, které mají být odděleny od palestinské. Druhé setkání se konalo v září v Umm Kaisu, kde britský zástupce major Fitzroy Somerset obdržel petici, která požadovala: vytvoření nezávislé arabské vlády v Transjordánsku, v jejímž čele by stál arabský princ (emír); zastavení prodeje půdy v Transjordánsku Židům a zamezení židovského přistěhovalectví; zřízení a financování národní armády Velkou Británií a zachování volného obchodu mezi Transjordánskem a zbytkem regionu.[77]
Abdalláh, druhý syn Šarífa Husajna, přijel 21. listopadu 1920 vlakem z Hádžázu do Maánu v jižním Transjordánsku, aby znovu získal Velké syrské království, o které jeho bratr přišel.[78] Transjordánsko se tehdy nacházelo v chaosu a bylo všeobecně považováno za neovladatelné s nefunkčními místními samosprávami.[79] Abdulláh si získal důvěru transjordánských kmenových vůdců, než se je snažil přesvědčit o výhodách organizované vlády.[80] Abdulláhovy úspěchy vzbudily závist Britů, i když to bylo v jejich zájmu.[81] Britové neochotně přijali Abdulláha za vládce Transjordánska poté, co mu poskytli šestiměsíční zkušební lhůtu.[82] V březnu 1921 se Britové rozhodli připojit Transjordánsko ke svému Britskému mandátu Palestina, v němž by realizovali svou politiku „šarifského řešení“, aniž by uplatňovali ustanovení mandátu týkající se židovského osídlení. Dne 11. dubna 1921 byl založen emirát Transjordánsko s Abdulláhem jako emírem.[83]
V září 1922 uznala Rada Společnosti národů Transjordánsko jako stát podle podmínek Transjordánského memoranda.[84][85] Transjordánsko zůstalo britským mandátem až do roku 1946, ale byla mu přiznána větší míra autonomie než regionu na západ od řeky Jordán.[86] Po převzetí moci v regionu hášimovským vedením se objevily četné problémy.[87] V Transjordánsku potlačily Abdulláhovy síly s pomocí Britů malé místní vzpoury v Kuře v letech 1921 a 1923,[87] wahhábisté z Nadždu však znovu posílili a opakovaně podnikali nájezdy na jižní části jeho území, čímž vážně ohrožovali emírovu pozici.[87] Emír nebyl schopen tyto nájezdy odrazit bez pomoci místních beduínských kmenů a Britů, kteří si poblíž Ammánu udržovali vojenskou základnu s malým oddílem královského letectva.[87]
Po získání nezávislosti
editovat
Londýnská smlouva, podepsaná britskou vládou a emírem Transjordánska v březnu 1946, uznala nezávislost státu.[88] Dne 25. května 1946, v den ratifikace smlouvy transjordánským parlamentem, bylo Transjordánsko povýšeno na království pod arabským názvem Jordánské hášimovské království, jehož prvním králem se stal Abdalláh;[89][90] Tento den se nyní slaví jako státní svátek, Den nezávislosti země.[91] V prosinci 1955 se Jordánsko stalo členem Organizace spojených národů.[92]
Dne 15. května 1948 v rámci arabsko-izraelské války v roce 1948 Jordánsko spolu s mnoha dalšími arabskými státy zasáhlo do dění v Palestině,[93] po válce Jordánsko kontrolovalo Západní břeh Jordánu a 24. dubna 1950 po konferenci v Jerichu tato území formálně anektovalo.[94][95] V reakci na to některé arabské země požadovaly vyloučení Jordánska z Ligy arabských států.[94] Dne 12. června 1950 Liga arabských států prohlásila, že anexe byla dočasným praktickým opatřením a že Jordánsko drží území jako „správce“ do doby, než dojde k budoucímu urovnání.[96]
Král Abdalláh byl v roce 1951 zavražděn v mešitě Al-Aksá palestinským ozbrojencem, protože se proslýchalo, že hodlá podepsat mírovou smlouvu s Izraelem.[97] Po Abdalláhovi nastoupil jeho syn Talál I., který v roce 1952 vyhlásil moderní ústavu.[98] Nemoc způsobila, že Talál abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna Husajna,[98] který nastoupil na trůn v roce 1953 ve věku 17 let.[97] Jordánsko bylo v následujícím období svědkem velké politické nejistoty. Padesátá léta byla obdobím politických otřesů, kdy arabský svět zachvátil násirovismus a panarabismus.[99] 1. března 1956 král Husajn arabizoval velení armády propuštěním řady vysokých britských důstojníků, což byl akt učiněný s cílem odstranit zbývající zahraniční vliv v zemi.[100] V roce 1958 Jordánsko a sousední hášimovský Irák vytvořily Arabskou federaci jako reakci na vznik konkurenční Sjednocené arabské republiky mezi Násirovým Egyptem a Sýrii. Svaz vydržel pouhých šest měsíců a byl rozpuštěn poté, co byl irácký král Fajsal II. (Husajnův bratranec) v červenci 1958 sesazen krvavým vojenským převratem.[101]
Jordánsko podepsalo vojenský pakt s Egyptem těsně předtím, než Izrael zahájil preventivní úder na Egypt a zahájil tak šestidenní válku v červnu 1967, do níž se zapojilo Jordánsko a Sýrie. Arabské státy byly poraženy a Jordánsko ztratilo kontrolu nad Západním břehem Jordánu ve prospěch Izraele. Následovala opotřebovací válka s Izraelem, jejíž součástí byla i bitva o Karamé v roce 1968, kdy spojené síly jordánských ozbrojených sil a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) odrazily izraelský útok na tábor Karamé na jordánské hranici se Západním břehem Jordánu.[102] V důsledku toho došlo k nárůstu podpory palestinských polovojenských složek (fedajínů) v Jordánsku ze strany ostatních arabských zemí. Činnost fedajínů se brzy stala hrozbou pro jordánský právní stát.V září 1970 se jordánská armáda zaměřila na fedajíny a následné boje vedly k vyhnání palestinských bojovníků z různých skupin Organizace pro osvobození Palestiny do Libanonu v konfliktu, který se stal známým jako Černé září.[103]
V roce 1973 vedly Egypt a Sýrie Jomkipurskou válku proti Izraeli a boje probíhaly podél linie příměří na řece Jordán z roku 1967, Jordánsko vyslalo do Sýrie brigádu, aby zaútočila na izraelské jednotky na syrském území, ale nezasáhla proti izraelským jednotkám z jordánského území. Na konferenci na nejvyšší úrovni v Rabatu v roce 1974, která následovala po jomkipurské válce, se Jordánsko a ostatní členové Ligy arabských států dohodli, že Organizace pro osvobození Palestiny je „jediným legitimním představitelem palestinského lidu“ Následně se Jordánsko v roce 1988 vzdalo svých nároků na Západní břeh Jordánu.[103]
Na madridské konferenci v roce 1991 Jordánsko souhlasilo s jednáním o mírové smlouvě pod záštitou USA a Sovětského svazu. V říjnu 1994 byla podepsána izraelsko-jordánská mírová smlouva. V roce 1997 izraelští agenti v odvetě za bombový útok vstoupili do Jordánska na kanadské pasy a otrávili Chálida Maš'ala, vysokého představitele Hamásu žijícího v Jordánsku. Izrael se podřídil silnému mezinárodnímu tlaku a poté, co král Husajn pohrozil zrušením mírové smlouvy, propustil desítky politických vězňů včetně šejka Ahmeda Jásina.[103]
V únoru 1999 nastoupil na trůn po smrti svého otce Husajna, který vládl téměř 50 let, Abdalláh II.[104] Po svém nástupu na trůn zahájil ekonomickou liberalizaci a jeho reformy vedly k hospodářskému rozmachu, který trval až do roku 2008. Abdulláh II. se zasloužil o zvýšení zahraničních investic, zlepšení partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, o zónu volného obchodu v Akabě a rozkvět jordánského odvětví informačních a komunikačních technologií. Zřídil také pět dalších zvláštních ekonomických zón.[105] V následujících letech však jordánská ekonomika zažívala potíže, protože se potýkala s důsledky velké recese a přeléváním následků arabského jara.[106]
Al-Káida pod vedením Abú Musab az-Zarkávího provedla 9. listopadu 2005 koordinované výbuchy ve třech hotelových halách v Ammánu, které si vyžádaly 60 mrtvých a 115 zraněných. Bombové útoky, jejichž terčem byli civilisté, vyvolaly mezi Jordánci všeobecné pobouření. Útok je v zemi považován za ojedinělou událost a vnitřní bezpečnost Jordánska se poté výrazně zlepšila. Útok byl v zemi považován za ojedinělou událost a vnitřní bezpečnost Jordánska se po něm výrazně zlepšila.[107] Od té doby nedošlo k žádnému většímu teroristickému útoku. Islámští extremisté pohlížejí na Abdulláha a Jordánsko s opovržením kvůli mírové smlouvě s Izraelem, vztahům se Západem a převážně nenáboženským zákonům.[108]
Arabské jaro byly rozsáhlé protesty, které vypukly v arabském světě v roce 2011 a požadovaly ekonomické a politické reformy, mnohé z těchto protestů svrhly režimy v některých arabských zemích, což vedlo k nestabilitě, která skončila násilnými občanskými válkami, v reakci na domácí nepokoje Abdulláh vyměnil premiéra a zavedl reformy včetně reformy ústavy a zákonů upravujících veřejné svobody a volby.[109] Ve všeobecných volbách v roce 2016 bylo do jordánského parlamentu znovu zavedeno poměrné zastoupení, což podle jeho slov nakonec povede k vytvoření parlamentních vlád. Jordánsko zůstalo násilnostmi, které zachvátily region, do značné míry nepoškozeno, a to i přes příliv 1,4 milionu syrských uprchlíků do země s nedostatkem přírodních zdrojů a vznik Islámského státu v Iráku a Levantě.[110]
Dne 4. dubna 2021 bylo zatčeno 19 osob, včetně prince Hamzeha, bývalého jordánského korunního prince, který byl umístěn do domácího vězení poté, co byl obviněn z práce na „destabilizaci“ království.
Státní symboly
editovatVlajka
editovatJordánská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi vodorovnými pruhy – černým, bílým a zeleným, u žerdě červený klín, sahajíci do poloviny délky vlajky, s bílou sedmicípou hvězdou.[111]
Znak
editovatJordánský státní znak tvoří:[112]
- Královský plášť s korunou.
- Dvě vlajky velkého arabského povstání, resp. vlajky Hidžázu.
- Mezi vlajkami je orel
- Bronzový štít, kolem štítu jsou oštěpy, meče, luky a šípy
- Pod štítem jsou vlevo jsou tři klasy pšenice a vpravo palmová ratolest. Pod štítem se na nich zavěšen Nejvyšší řád renesance, druhé nejvyšší jordánské státní vyznamenání
- Nad Nejvyšším řádem renesance se nachází stuha se třemi arabskými nápisy:
- nalevo: Kdo hledá podporu a vedení od Boha
- uprostřed: Král Jordánského hášimovského království
- napravo: Abdalláh I. bin Husajn bin Auon
Hymna
editovatJordánská hymna je píseň As-Salām al-Malakī al-ʾUrdunī. Obvykle se hraje zkrácená verze, zatímco plná verze se hraje při zvláštních příležitostech. Slova napsal ʿAbdel Munʿim al-Rifāʿī, hudbu složil ʿAbdul al-Qādir al-Tanīr.
Geografie
editovat
Jordánsko leží na strategickém místě na křižovatce kontinentů Asie, Afriky a Evropy,[113] na Blízkém východě, v oblasti Levanty, v Úrodném půlměsíci, kolébce civilizace.[114] Jeho rozloha je 89 341 km², což je asi o 13 % více než rozloha České republiky, a délka mezi nejsevernějším a nejjižnějším bodem: Umm Qais a Akabou je 400 km..[10] Království leží mezi 29° a 34° s. š. a 34° a 40° v. d. Na jihu a východě sousedí se Saúdskou Arábií, na severovýchodě s Irákem, na severu se Sýrií a na západě s Izraelem a Palestinou (Západní břeh Jordánu).
Na východě se rozkládá vyprahlá náhorní plošina zavlažovaná oázami a sezónními potoky.[10] Velká města se v drtivé většině nacházejí v severozápadní části království s úrodnou půdou a relativně hojnými srážkami.[115] Patří k nim Irbid, Džaraš a Zarká na severozápadě, hlavní město Ammán a Salt na středozápadě a Madaba, Kerak a Akaba na jihozápadě.[115] Mezi nejvýznamnější města na východě patří oázová města Azrak a Ruwaished.[114]
Na západě se náhorní oblast s ornou půdou a středomořskými stálezelenými lesy prudce svažuje do Jordánské příkopové propadliny.[114] V této propadlině se nachází řeka Jordán a Mrtvé moře, které odděluje Jordánsko od Izraele.[114] Jordánsko má 26 km mořského pobřeží Akabského zálivu v Rudém moři, jiný přístup k moři nemá.[116] Řeka Jarmuk, východní přítok Jordánu, tvoří část hranice mezi Jordánskem a Sýrií (včetně Izraelem okupovaných Golanských výšin) na severu.[116] Ostatní hranice jsou tvořeny několika mezinárodními a místními dohodami a nesledují přesně vymezené přírodní prvky.[114] Nejvyšším bodem je Džabal Umm ad-Dámí s nadmořskou výškou 1854 m, nejníže položeným bodem je Mrtvé moře −430 m, což je nejnižší pevninský bod na Zemi.[114]
Jordánsko má díky své rozmanité krajině a prostředí různorodá přírodní stanoviště, ekosystémy a biotu.[117] V roce 1966 byla založena Královská společnost pro ochranu přírody, která chrání a spravuje jordánské přírodní zdroje.[118] Mezi přírodní rezervace v Jordánsku patří biosférická rezervace Dana, mokřadní rezervace Azrak, přírodní rezervace Šaumari a přírodní rezervace Vádí Mudžíb.[118]
Podnebí
editovatPodnebí se značně liší; obecně platí, že čím dále do vnitrozemí od Středozemního moře, tím jsou zde větší teplotní kontrasty a méně srážek.[10] Průměrná nadmořská výška je 812 m n. m.[10] Ve vrchovinách nad Jordánským údolím, v horách Mrtvého moře a vádí al-Araba a až po Ras Al-Naqab na jihu převládá středozemní podnebí, zatímco ve východních a severovýchodních oblastech země panuje suché pouštní podnebí.[119] Přestože na pouštích dosahují teploty vysokých hodnot, horko je obvykle mírněno nízkou vlhkostí a denním vánkem, zatímco noci jsou chladné.[120]
Léto, které trvá od května do září, je horké a suché, s průměrnými teplotami kolem 32 °C, které v červenci a srpnu někdy přesahují 40 °C.[120] Zima, která trvá od listopadu do března, je poměrně chladná, s průměrnými teplotami kolem 11 °C.[119] V zimě se také vyskytují časté přeháňky a v některých západních vyvýšených oblastech občas sněží.[119]
Biodiverzita
editovat
V Jordánsku je evidováno více než 2 000 druhů rostlin,[121] mnohé z kvetoucích rostlin vykvétají na jaře po zimních deštích a typ vegetace do značné míry závisí na množství srážek. Horské oblasti na severozápadě jsou pokryty lesy, zatímco jižněji a východněji se vegetace stává křovinatější a přechází k vegetaci stepního typu.[122] Lesy pokrývají 1,5 milionu dunamů (1 500 km² ), tedy méně než 2 % rozlohy Jordánska, čímž se Jordánsko řadí mezi nejméně zalesněné země světa, přičemž celosvětový průměr činí 15 %.[123]
Mezi rostliny patří borovice aleppská, astivid, šalvěj Salvia dominica, kosatec černý, tamaryšek, anabasie, pelyněk, akácie, cypřiš stálezelený a jalovec fénický.[124] Horské oblasti na severozápadě jsou pokryty přirozenými lesy borovic, opadavých dřevin, stálezelených dubů cesmínovitých, pistácií a divokých olivovníků.[125] Mezi savce a plazy patří mimo jiné ježek ušatý, kozorožec núbijský, prase divoké, daněk, vlk arabský, varan pustinný, medojed kapský, slepýši Anguinae, karakal, šakal obecný a srnec obecný.[126][127][128] Mezi ptáky patří vrána šedá, sojka obecná, sup ušatý (královský), sokol šahin, dudek, výr velký, kukačka obecná, špaček Tristramův, strdimil palestinský, hýl sinajský, poštolka obecná, vrána domácí a bulbul arabský.[129]
Na hranicích Jordánska leží čtyři suchozemské ekoregiony: Syrské xerické pastviny a křoviny, Východostředomořské jehličnaté-sklerofilní-širokolisté lesy, Mezopotámská křovinatá poušť a Rudomořská núbijsko-sindická tropická poušť a polopoušť.[130]
Vláda a politika
editovatJordánsko je unitární stát v konstituční monarchii. Jeho ústava, přijatá v roce 1952 a od té doby několikrát novelizovaná, je právním rámcem, podle něhož se řídí panovník (král), vláda, dvoukomorový zákonodárný parlament a justice.[131] Král si ponechává široké výkonné a zákonodárné pravomoci vůči vládě a parlamentu.[132] Král vykonává své pravomoci prostřednictvím vlády, kterou jmenuje na čtyřleté období a která je odpovědná před parlamentem, jenž se skládá ze dvou komor: Senátu a Sněmovny. Soudní moc je podle ústavy nezávislá, ale v praxi často nezávislost postrádá.[131]
.jpg)
.jpg)
předseda vlády od roku 2024
Král je hlavou státu a vrchním velitelem ozbrojených sil. Může vyhlašovat válku a mír, ratifikovat zákony a smlouvy, svolávat a ukončovat zasedání zákonodárných sborů, vypisovat a odkládat volby, odvolávat vládu a rozpouštět parlament.[131] Jmenovaná vláda může být odvolána také většinovým vyslovením nedůvěry ve zvolené Sněmovně. Poté, co vláda navrhne zákon, musí jej schválit Sněmovna, poté Senát a zákonem se stává po ratifikaci králem. Královské veto zákona může být přehlasováno dvoutřetinovou většinou na společném zasedání obou komor. Parlament má rovněž právo interpelace.[131]
Celkem 65 členů horní komory Senátu jmenuje přímo král, ústava nařizuje, aby to byli zkušení politici, soudci a generálové, kteří dříve působili ve vládě nebo ve Sněmovně reprezentantů.[133] Celkem 130 členů Sněmovny je voleno na základě stranického poměrného zastoupení ve 23 volebních obvodech na čtyřleté období.[134] Ve Sněmovně existují minimální kvóty pro ženy (18 křesel pro rok 2024[135]), křesťany (9 křesel) a Čerkesy a Čečence (po 3 křeslech).[136]
Soudy jsou rozděleny do tří kategorií: občanské, náboženské a zvláštní.[137] Občanské soudy se zabývají občanskými a trestními věcmi, včetně žalob vedených proti vládě.[137] Mezi občanské soudy patří obecní soudy, soudy prvního stupně, odvolací soudy,[137] vyšší správní soudy, které projednávají věci týkající se správních záležitostí,[140] a ústavní soud, který byl zřízen v roce 2012 za účelem projednávání případů týkajících se ústavnosti zákonů.[138] Ačkoli je islám státním náboženstvím, ústava zachovává náboženské a osobní svobody. Náboženské právo se vztahuje pouze na záležitosti osobního stavu, jako je rozvod a dědictví u náboženských soudů, a částečně vychází z islámského práva šaría.[139] Zvláštní soud se zabývá případy postoupenými občanskými soudy.[140]
.jpg)
Panovník Abdulláh II. nastoupil na trůn v únoru 1999 po smrti svého otce, krále Husajna I. Abdulláh znovu potvrdil závazek Jordánska dodržovat mírovou smlouvu s Izraelem a udržovat vztahy se Spojenými státy americkými. Během prvního roku svého působení zaměřil vládní program na ekonomické reformy. Nejstarší syn krále Abdulláha, princ Husajn, je jordánským korunním princem. Předsedou vlády je Jafar Hassan, který byl jmenován v září 2024. Abdulláh oznámil svůj záměr přejít v Jordánsku na parlamentní systém, kdy největší blok v parlamentu sestavuje vládu. Nedostatečný rozvoj politických stran v zemi, kde je stále silná kmenová identita, však tuto snahu brzdí. V Jordánsku působí přibližně 50 politických stran reprezentujících nacionalistické, levicové, islamistické a liberální ideologie. Politické strany se ve volbách v roce 2016 ucházely o pětinu křesel , zbytek patřil nezávislým politikům.
Freedom House zařadil Jordánsko ve zprávě za rok 2023 jako „nesvobodné“.[141] Jordánsko se v roce 2023 umístilo na 108. místě (ze 165) na světě v indexu lidské svobody Cato institutu[142] a v roce 2023 se umístilo na 63. místě v indexu vnímání korupce vydávaném organizací Transparency International.[143] V indexu svobody tisku Reportérů bez hranic za rok 2024 se Jordánsko umístilo na 132. místě ze 180 zemí. Celkové skóre pro Jordánsko bylo 44 na základě stupnice od 0 (nejméně svobodné) do 100 (nejsvobodnější).[144] Zpráva z roku 2015 uvádí, že „arabské jaro a syrský konflikt vedly úřady k tomu, aby navzdory protestům občanské společnosti zpřísnily kontrolu nad médii a zejména internetem.“[145] Jordánská média se skládají z veřejnoprávních a soukromých institucí. Mezi oblíbené jordánské noviny patří Al Ghad a Jordan Times. Mezi jordánské televizní kanály patří Al-Mamlaka, Roya TV a Jordan TV.[146] Rozšíření internetu v Jordánsku dosáhlo v roce 2024 91 %.[147]
Správní členění
editovatJordánsko je rozděleno na 12 guvernorátů (muháfaza), které jsou neformálně seskupeny do tří oblastí: severní, střední a jižní. Guvernoráty se dělí na liwy neboli okresy, které se často dále dělí na kaza neboli podokresy. Řízení každé správní jednotky je v „hlavním městě“ (správním středisku) známém jako nahia.[148]
| Guvernorát | Hl. město | Poč. obyv. (2023)[149] | |
|---|---|---|---|
| severní region | |||
| 1 | Irbid | Irbid | 2 135 000 |
| 2 | Mafrak | Mafrak | 663 000 |
| 3 | Džaraš | Džaraš | 286 000 |
| 4 | Adžlún | Adžlún | 213 000 |
| střední region | |||
| 5 | Amman | Amman | 4 835 000 |
| 6 | Zarká | Zarká | 1 647 000 |
| 7 | Balká | Salt | 593 000 |
| 8 | Madaba | Madaba | 228 000 |
| jižní region | |||
| 9 | Kerak | Kerak | 382 000 |
| 10 | Akaba | Akaba | 227 000 |
| 11 | Ma'án | Ma'án | 191 000 |
| 12 | Tafila | Tafila | 116 000 |
| Celkem | 11 516 000 | ||
Zahraniční vztahy
editovat
Království sledovalo prozápadní zahraniční politiku a udržovalo úzké vztahy se Spojenými státy a Spojeným královstvím. Během první války v Zálivu (1990) byly tyto vztahy poškozeny jordánskou neutralitou a udržováním vztahů s Irákem. Později Jordánsko obnovilo své vztahy se západními zeměmi svou účastí na vymáhání sankcí OSN vůči Iráku a na mírovém procesu v jihozápadní Asii. Po smrti krále Husajna v roce 1999 se vztahy mezi Jordánskem a zeměmi Perského zálivu výrazně zlepšily.[150]
Jordánsko je klíčovým spojencem USA a Spojeného království a je spolu s Egyptem a Spojenými arabskými emiráty jedním z pouhých tří arabských národů, které podepsaly mírové smlouvy s Izraelem.[151] Jordánsko považuje nezávislý Palestinský stát s hranicemi z roku 1967 za součást řešení dvou států a nejvyššího národního zájmu.[152] Vládnoucí hášimovská dynastie má svatá místa v Jeruzalémě od roku 1924, což je pozice znovu upevněná v izraelsko-jordánské mírové smlouvě. Rozruch v mešitě Al-Aksá v Jeruzalémě mezi Izraelci a Palestinci vytvořil napětí mezi Jordánskem a Izraelem ohledně bývalé ochrany muslimských a křesťanských míst v Jeruzalémě.[153]
Jordánsko je zakládajícím členem Organizace islámské spolupráce a Arabské ligy.[154][155] Má „pokročilý status“ s Evropskou unií a je součástí Evropské politiky sousedství, jejímž cílem je posílit propojení mezi EU a jejími sousedy.[156] Jordánsko a Maroko se v roce 2011 pokusily připojit k Radě pro spolupráci arabských států v Zálivu, ale země v Zálivu místo toho nabídly pětiletý program rozvojové pomoci.[157]
Ozbrojené síly
editovatPrvní organizovaná armáda v Jordánsku byla založena 22. října 1920 pod názvem Arabská legie. Její počet vzrostl ze 150 mužů v roce 1920 na 8 000 v roce 1946.[158] Obsazení Západního břehu Jordánskem během arabsko-izraelské války v roce 1948 ukázalo, že Arabská legie, dnes známá jako Jordánské ozbrojené síly, byla nejefektivnější z arabských jednotek zapojených do války. Jordánská královská armáda, která čítá přibližně 110 000 příslušníků, je považována za jednu z nejprofesionálnějších v regionu a je obzvláště dobře vycvičená a organizovaná. Jordánská armáda se těší silné podpoře a pomoci ze strany Spojených států, Spojeného království a Francie. Důvodem je kritická pozice Jordánska na Blízkém východě.[158] Zvláště významný byl rozvoj sil pro speciální operace, který zvýšil schopnost armády rychle reagovat na hrozby pro vnitřní bezpečnost, a také výcvik speciálních jednotek z regionu i mimo něj.[159] Jordánsko poskytuje rozsáhlý výcvik bezpečnostním silám několika arabských zemí.[160]
V mírových misích OSN po celém světě působí přibližně 50 000 jordánských vojáků. Jordánsko se řadí na třetí místo v mezinárodním měřítku v účasti na mírových misích OSN,[161] s jedním z nejvyšších příspěvků mírových jednotek ze všech členských států OSN.[162] Jordánsko vyslalo několik polních nemocnic do konfliktních zón a oblastí postižených přírodními katastrofami v celém regionu.[163]
V roce 2014 se Jordánsko připojilo k leteckému bombardování ze strany mezinárodní koalice vedené Spojenými státy proti Islámskému státu v rámci intervence v syrské občanské válce.[164] V roce 2015 se Jordánsko zapojilo do vojenské intervence v Jemenu proti Húthúm a silám věrným bývalému prezidentovi Alímu Abdulláhu Sálihovi, který byl svržen během povstání v roce 2011.[165]
Vymáhání práva
editovat.JPG)
Vymáhání práva spadá pod Ředitelství veřejné bezpečnosti (které zahrnuje přibližně 50 000 osob) a Generální ředitelství četnictva, které jsou podřízeny ministerstvu vnitra. První policejní sbor byl organizován po pádu Osmanské říše 11. dubna 1921 a do roku 1956 plnily policejní úkoly Arabská legie a Transjordánské pohraniční síly. Po tomto roku bylo zřízeno Ředitelství veřejné bezpečnosti,[166] přičemž se zvyšuje počet policistek. V 70. letech 20. století bylo Jordánsko první arabskou zemí, která zařadila ženy do svých policejních složek.[167] Podle Světového indexu vnitřní bezpečnosti a policie za rok 2023 se jordánské orgány činné v trestním řízení umístily na 49. místě na světě (ze 125 hodnocených zemí) a na 2. místě na Blízkém východě, pokud jde o výkonnost policejních služeb.[168]
Lidská práva a politická svoboda
editovatJordánsko má významnou tradici svobody tisku a svobody projevu v rámci regionu, ačkoli existují omezení a regulace. Ústava Jordánska garantuje svobodu projevu, ale určité zákony mohou omezit tuto svobodu. Například existují zákony týkající se urážky panovníka a šíření falešných informací. Občané mají základní právo shromažďovat se a sdružovat se, avšak existují omezení týkající se politických stran a organizací. Jordánsko usiluje o posílení práv žen a jejich rovnoprávnosti. Například bylo zavedeno kvóty pro ženy ve volebních orgánech, aby se zvýšila jejich účast v politickém životě.
Země má programy sociální ochrany, které poskytují finanční podporu potřebným obyvatelům, zdravotní péče je většinou poskytována zdarma nebo za symbolický poplatek. Tato země je signatářem různých mezinárodních dohod a úmluv o lidských právech, včetně Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Jordánsko čelí výzvám spojeným s ochranou lidských práv a politické svobody, včetně omezení svobody tisku a svobody projevu. Vláda se snaží balancovat mezi potřebou udržet stabilitu a ochranou lidských práv a politické svobody. Reformy v oblasti právního systému a lidských práv jsou stále na pořadu dne.
Ekonomika
editovat
Jordánsko je Světovou bankou klasifikováno jako země s nižšími středními příjmy.[169] Přibližně 16 % obyvatelstva žije pod národní hranicí chudoby (stav k roku 2018),[170] přičemž téměř třetina obyvatelstva se pod tuto hranici dostává v určitém období roku, tzv. přechodná chudoba.[171] Ekonomika, jejíž hrubý domácí produkt (HDP) činí 53 mld dolarů (odhad pro rok 2024), rostla v letech 2003-2024 průměrným tempem 8 % ročně a přibližně 5 % ročně od roku 2010.[172] HDP na obyvatele se v 70. letech zvýšilo o 351 %, v 80. letech kleslo o 30 % a v 90. letech vzrostlo o 36 % - v současnosti (za rok 2023) činí 12 800 USD na obyvatele podle parity kupní síly.[173] Jordánská ekonomika je jednou z nejmenších ekonomik v regionu a obyvatelstvo země trpí poměrně vysokou mírou nezaměstnanosti a chudoby,[10] na začátku roku 2024 činila nezaměstnanost 21 %.[174]
Ekonomika je poměrně dobře diverzifikovaná. Téměř třetinu HDP tvoří obchod a finance dohromady, pětinu doprava a komunikace, veřejné služby a stavebnictví a téměř pětinu těžba a zpracovatelský průmysl.[9] Čistá oficiální rozvojová pomoc Jordánsku za rok 2022 činila 2 mld USD (v roce 2019 2,8 mld USD);[175] podle vlády byly přibližně dvě třetiny této částky přiděleny ve formě grantů, z nichž polovinu tvořila přímá rozpočtová podpora.[176]
Oficiální měnou je jordánský dinár, který je od roku 1995 pevně navázán na americký dolar. Kurzu je přibližně 1 Kč ≡ 0,030 dináru, tedy přibližně 1 dinár ≡ 33 Kč.[177] V roce 2000 Jordánsko vstoupilo do Světové obchodní organizace a podepsalo dohodu o volném obchodu mezi Jordánskem a Spojenými státy, čímž se stalo první arabskou zemí, která uzavřela dohodu o volném obchodu se Spojenými státy. V rámci EU má Jordánsko status vyspělého státu, což mu usnadnilo lepší přístup k vývozu na evropské trhy.[178] Kvůli pomalému domácímu růstu, vysokým dotacím na energie a potraviny a přebujelému veřejnému sektoru vykazuje Jordánsko obvykle každoroční rozpočtové deficity.[179]
Velká recese a nepokoje způsobené arabským jarem snížily růst HDP a poškodily obchod, průmysl, stavebnictví a cestovní ruch.[10] Od roku 2011 prudce poklesl počet příjezdů turistů.[180] Od roku 2011 byl Arabský plynovod zásobující Jordánsko z Egypta 32krát napaden oddíly Islámského státu. Jordánsko utrpělo miliardové ztráty, protože muselo při výrobě elektřiny používat dražší těžké topné oleje.[181] V roce 2012 vláda snížila dotace na pohonné hmoty, čímž zvýšila jejich cenu.[182] Toto rozhodnutí, které bylo později odvoláno, vyvolalo rozsáhlé protesty po celé zemi.[179][180]
Zahraniční dluh v roce 2011 činil 19 miliard amerických dolarů, což představovalo 60 % HDP. V roce 2016 dosáhl dluh 35,1 miliardy dolarů, což představovalo 93 % jeho HDP.[106] Tento výrazný nárůst je přičítán dopadům regionální nestability, která způsobila pokles turistické aktivity, snížení zahraničních investic, zvýšení vojenských výdajů, útoky na egyptské plynovody, zhroucení obchodu s Irákem a Sýrií, výdajům za přijetí syrských uprchlíků a nahromaděným úrokům z půjček.[106] Podle Světové banky stáli syrští uprchlíci Jordánsko více než 2,5 miliardy dolarů ročně, což představuje 6 % HDP a 25 % ročních příjmů vlády.[183] Zahraniční pomoc pokrývá jen malou část těchto nákladů, 63 % celkových nákladů hradí Jordánsko.[184] V roce 2024 činil tento zahraniční dluh 42 mld dolarů, což představovalo 78 % HDP.[185]
Podíl vzdělaných a kvalifikovaných pracovníků v odvětvích, jako jsou informační a komunikační technologie a průmysl, je díky relativně modernímu vzdělávacímu systému jeden z nejvyšších v regionu. To přilákalo velké zahraniční investice a umožnilo zemi exportovat pracovní sílu do zemí Perského zálivu.[7] Toky remitencí rychle rostly, zejména na konci 70. a v 80. letech 20. století, a zůstávají důležitým zdrojem zahraničních finančních prostředků.[186] V roce 2023 činily remitence 4,5 mld amerických dolarů (9 % HDP), což je výrazný nárůst ve srovnání s rokem 2014, kdy remitence dosáhly 3,7 miliardy dolarů. Jordánsko je v absolutních číslech čtvrtým největším příjemcem v regionu a třetím dle procenta HDP.[187]
Doprava
editovat
Podle Indexu ekonomické konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra z roku 2010 má Jordánsko 35. nejlepší infrastrukturu na světě, což je jedno z nejvyšších umístění v rozvojovém světě. Tato vysoká rozvinutost infrastruktury je nutná v souvislosti s jeho rolí tranzitní země pro zboží a služby především do Palestiny a Iráku.[188]
Podle údajů Ministerstva dopravy z roku 2022 se silniční síť skládá z 7 377 km silnic, z toho2 764 km hlavních; 1 948 km vedlejších a 2 665 km silnic nižšího řádu.[189] Hidžázská dráha, vybudovaná v době Osmanské říše, která se táhla z Damašku do Mekky, by měla sloužit jako základna pro budoucí plány na rozšíření železnice. V současné době je na železnici jen malá osobní doprava; slouží především k přepravě nákladu. Zpracovávají se studie a hledají se zdroje financování projektu celostátní železnice.[190] Ammán má síť autobusů veřejné dopravy včetně rychlých spojení a je spojen s nedalekým městem Zarká prostřednictvím rychlé autobusové dopravy.
Jordánsko má tři komerční letiště, která přijímají a odbavují mezinárodní lety. Dvě se nacházejí v Ammánu a třetí v Akabě, na mezinárodním letišti krále Husajna. Ammánské civilní letiště obsluhuje několik regionálních linek a charterových letů, zatímco mezinárodní letiště královny Alie je hlavním mezinárodním letištěm v Jordánsku a je centrem společnosti Royal Jordanian Airlines, státního dopravce. V roce 2013 bylo dokončeno rozšíření Mezinárodního letiště královny Alie o nové terminály za 700 milionů dolarů, které ročně odbaví přes 16 milionů cestujících.[191] Letiště je považováno za nejmodernější a bylo oceněno jako „nejlepší letiště Blízkého východu“ za rok 2023 v rámci průzkumu kvality letištních služeb, což je přední světový srovnávací program spokojenosti cestujících na letištích.[192]
Přístav Akaba je jediným přístavem v Jordánsku a slouží i pro ostatní sousední země, jelikož leží mezi čtyřmi zeměmi a třemi kontinenty. Je exkluzivní bránou pro místní trh a byl nedávno vylepšen.[193]
Turistika
editovat.JPG)
Cestovní ruch je považován za základní kámen ekonomiky a je velkým zdrojem zaměstnanosti, tvrdé měny a hospodářského růstu. Většina turistů pochází z evropských a arabských zemí.[8] V roce 2023 navštívilo Jordánsko 6,4 mil. návštěvníků, což bylo o 26 % více než v předchozím roce.[194] Cestovní ruch je velmi ovlivněn regionálními turbulencemi,[195] jako je občanská válka v Sýrii či arabské jaro. Například v roce 2010 navštívilo Jordánsko 8 milionů návštěvníků, ale v letech 2010-2016 byl zaznamenán 70% pokles počtu turistů; počet turistů začal znovu stoupat v roce 2017.[196]
Podle ministerstva cestovního ruchu a starožitností se v Jordánsku nachází přibližně 100 000 archeologických a turistických památek,[197] mezi velmi zachovalá historická města patří Petra a Džeraš, přičemž první z nich je nejoblíbenější turistickou atrakcí a ikonou království.[196] Jako součást Svaté země se zde nachází řada biblických míst, mj. Al-Maghtas (tradiční místo Ježíšova křtu), hora Nebo, Umm ar-Rasas, Madaba a Machaerus.[198] K islámským památkám patří svatyně společníků proroka Mohameda, jako byli Abdalláh ibn Ráváh, Zajd ibn Harita a Muadh ibn Džabal.[199] Oblíbenou turistickou atrakcí je také Adžlúnský hrad, postavený muslimským ajjúbovským vůdcem Saladinem ve 12. století během jeho válek s křižáky.[113]
Turisty láká také moderní zábava, rekreace a tržiště v městských oblastech, především v Ammánu. V poslední době se v Ammánu, Akabě a Irbídu začíná rozvíjet noční život a roste počet barů, diskoték a nočních klubů.[200] Alkohol je běžně dostupný v turistických restauracích, obchodech s alkoholem a dokonce i v některých supermarketech.[201] Údolí včetně Vádí Mudžíb a turistické trasy v různých částech země lákají dobrodruhy. Pěší turistika si získává oblibu mezi turisty i místními obyvateli. Místa jako biosférická rezervace Dana a Petra nabízejí četné značené turistické trasy. V roce 2015 byla zřízena Jordánská stezka, 650 km dlouhá turistická trasa táhnoucí se celou zemí od severu k jihu a protínající několik zajímavých míst, jejímž cílem je oživit cestovní ruch[202]. Kromě toho se na pobřeží Akaby a Mrtvého moře nachází přímořská rekreace prostřednictvím několika mezinárodních letovisek.[203]
Jordánsko je na Blízkém východě destinací zdravotní turistiky již od 70. let 20. století. Studie provedená Jordan's Private Hospitals Association zjistila, že v roce 2010 se v Jordánsku léčilo 250 000 pacientů ze 102 zemí, zatímco v roce 2007 jich bylo 190 000, což přineslo příjmy přesahující 1 miliardu dolarů. Podle hodnocení Světové banky je Jordánsko nejlepší destinací lékařské turistiky v regionu a celkově pátou na světě.[204] Většina pacientů pochází z Jemenu, Libye a Sýrie kvůli probíhajícím občanským válkám v těchto zemích. Lékaři a zdravotnický personál získali zkušenosti s válečnými pacienty díky dlouholetému přijímání těchto případů z různých konfliktních oblastí v regionu.[205]
Přírodní léčebné procedury se nacházejí jak v horkých pramenech Ma'in, tak v Mrtvém moři. Mrtvé moře je často označováno jako „přírodní lázně“. Obsahuje desetkrát více soli než průměrný oceán, díky čemuž se v něm nelze potopit. Vysoká slanost Mrtvého moře se osvědčila při léčbě mnoha kožních onemocnění.[206] Jedinečnost tohoto jezera přitahuje řadu jordánských i zahraničních rekreantů, což podpořilo investice do hotelového sektoru v této oblasti.[207]
Přírodní zdroje
editovatJordánsko patří k zemím s největším nedostatkem vody na světě. S 97 metry krychlovými vody na osobu a rok se podle Falkenmarkovy klasifikace potýká s "absolutním nedostatkem vody".[208] Nedostatek zdrojů se ještě zhoršil v důsledku masivního přílivu syrských uprchlíků, z nichž mnozí čelí problémům s přístupem k čisté vodě v neoficiálních osadách (viz níže „Uprchlíci a přistěhovalci“).[209] Jordánsko sdílí oba své hlavní povrchové vodní zdroje, řeky Jordán a Jarmuk, se sousedními zeměmi, což komplikuje rozhodování o přidělování vody.[208] Velkou roli v zásobování sladkou vodou historicky hrála voda z vodonosné vrstvy Disi a deset velkých přehrad.[210] Přehrada Jawa v severovýchodním Jordánsku, jejíž vznik se datuje do čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, je nejstarší přehradou na světě.[211]
V roce 1987 byl objeven zemní plyn; odhadovaná velikost objevených zásob však činila asi 6,5 mld m3 (6,5 km3), což je ve srovnání s ropou bohatými sousedy zanedbatelné množství. Naleziště Risha ve východní poušti u iráckých hranic produkuje téměř 35 milionů krychlových stop plynu denně, který je posílán do nedaleké elektrárny k výrobě malého množství elektřiny, kterou Jordánsko potřebuje,[212] což vedlo k závislosti na dovozu ropy pro výrobu téměř veškeré elektřiny. Jordánsko v roce 2012 vybudovalo terminál pro zkapalněný zemní plyn v Akabě, aby dočasně nahradilo dodávky, a zároveň formulovalo strategii racionalizace spotřeby energie a diverzifikace energetických zdrojů.
Jordánsko má 330 slunečných dní v roce a rychlost větru v horských oblastech dosahuje více než 7 m/s, takže obnovitelné zdroje energie se ukázaly jako perspektivní odvětví.[213] Král Abdulláh v roce 2010 slavnostně zahájil rozsáhlé projekty obnovitelných zdrojů energie, včetně větrné farmy Tafila o výkonu 117 MW, solární elektrárny Shams Ma'an o výkonu 53 MW a solární elektrárny Quweira o výkonu 103 MW, přičemž se plánuje několik dalších projektů. Na začátku roku 2019 bylo oznámeno, že bylo dokončeno více než 1090 MW projektů obnovitelných zdrojů energie, které přispívají k 8 % jordánské elektřiny oproti 3 % v roce 2011, zatímco 92 % se vyrábí z plynu.[214] V roce 2018 vláda oznámila, že se bude snažit o zvýšení podílu obnovitelné energie na celkové výrobě elektřiny.[215]
Jordánsko má páté největší zásoby ropných břidlic na světě, které by mohly být komerčně využívány v centrálních a severozápadních oblastech.[216] Oficiální údaje odhadují zásoby na více než 70 miliard tun. Elektrárna Attarat, jeho první elektrárna na břidlicovou ropu, byla uvedena do provozu v roce 2023 a má výkon 470 MW.[217] Jordánsko se rovněž snaží využít svých velkých zásob uranu prostřednictvím využití jaderné energie. Původní plán počítal s výstavbou dvou reaktorů o výkonu 1 000 MW, ale kvůli finančním omezením byl zrušen.[218] V současné době Komise pro atomovou energii místo toho zvažuje výstavbu malých modulárních reaktorů, jejichž výkon se pohybuje pod 500 MW a které mohou poskytovat zdroje elektřiny pro odsolování vody. Fosfátové doly na jihu země učinily z Jordánska jednoho z největších producentů a vývozců tohoto nerostu na světě.[219]
Průmysl
editovat
Průmyslový sektor, který zahrnuje těžbu, výrobu, stavebnictví a energetiku, se v roce 2023 podílel na HDP přibližně 24 %[220] (z toho výroba 16 %, stavebnictví 5 % a těžba 3 %).
V roce 2002 bylo v průmyslu zaměstnáno více než 21 % pracovní síly. V roce 2014 se průmysl podílel 6 % na HDP.[221] Hlavními průmyslovými produkty jsou potaš, fosfáty, cement, oděvy a hnojiva. Nejperspektivnějším segmentem tohoto odvětví je stavebnictví. Společnost Petra Engineering Industries Company, která je považována za jeden z hlavních pilířů jordánského průmyslu, získala mezinárodní uznání díky svým klimatizačním jednotkám, které se dostaly až do NASA.[222] Jordánsko je nyní považováno za předního výrobce léčiv v regionu MENA v čele s firmou Hikma.[223]
Vojenský průmysl vzkvétal poté, co král Abdalláh II. v roce 1999 založil obrannou společnost Jordan Design and Development Bureau, která měla zajistit domácí kapacity pro dodávky vědeckých a technických služeb jordánským ozbrojeným silám a stát se světovým centrem v oblasti bezpečnostního výzkumu a vývoje. Vyrábí všechny typy vojenských produktů, z nichž mnohé jsou prezentovány na mezinárodní vojenské výstavě SOFEX, která se koná každé dva roky. V roce 2015 společnost vyvezla průmyslové výrobky v hodnotě 72 milionů dolarů do více než 42 zemí.[224]
Zemědělství
editovat
Východní Jordánsko je převážně tvořeno pouštěmi, jižní polopouštěmi. Pouze 4 % území jsou vhodná k obdělávání půdy a 8 % se používá jako pastviny. Navzdory nárůstu produkce se podíl zemědělství na ekonomice postupně snižoval a v roce 2004 činil pouze 2,4 % hrubého domácího produktu. V roce 2002 pracovalo v zemědělství přibližně 4 % jordánské pracovní síly. Hlavními produkty jsou ovoce a zelenina (rajčata, olivy, tabák, citrusy a banány) pěstované v Jordánském údolí. Zbývající část rostlinné výroby, zejména produkce obilovin, zůstává nestabilní kvůli nedostatku trvalých srážek.[225] V zemi je více než milion ovcí, 450 000 koz, 33 000 kusů dobytka a 14 000 velbloudů. Některá z těchto zvířat jsou ještě stále chována kočovnými beduíny. Vážným problémem je eroze půdy. Některé oblasti jsou uměle zavlažovány. V oblasti jižní pouště byla zřízena hospodářství využívající vodu čerpanou z hlubokých podzemních zásobníků vody. Rybaření v řece Jordánu a Jarmúku slouží jako potravinový zdroj.
Věda a technologie
editovat
Věda a technika jsou nejrychleji se rozvíjejícím hospodářským odvětvím. Tento růst probíhá v několika sektorech, včetně informačních a komunikačních technologií (IKT) a jaderných technologií. Jordánsko se podílí na 75 % arabského obsahu na internetu.[227] V roce 2014 představovalo odvětví IKT více než 84 000 pracovních míst a podílelo se 12 % na HDP. V oblasti telekomunikací, informačních technologií a vývoje videoher působí více než 400 společností. V oblasti aktivních technologií působí 600 společností a 300 start-upů.[227] V roce 2024 se Jordánsko umístilo na 73. místě globálního inovačního indexu.[228]
Rozvíjí se také jaderná věda a technologie. Jordánský výzkumný a školicí reaktor, který byl uveden do provozu v roce 2016, je školicí reaktor o výkonu 5 MW umístěný na Jordánské univerzitě vědy a technologie v Ramse. Toto zařízení je prvním jaderným reaktorem v zemi a poskytne Jordánsku radioaktivní izotopy pro lékařské využití a zajistí školení studentů s cílem připravit kvalifikovanou pracovní sílu pro plánované komerční jaderné reaktory v zemi.[229]
V Jordánsku se také nachází zařízení SESAME (Synchrotron-Light for Experimental Science and Applications in the Middle East), které je jediným urychlovačem částic na Blízkém východě a jedním z pouhých 60 zdrojů synchrotronového záření na světě. SESAME, podporované UNESCO a CERN, bylo otevřeno v roce 2017 a umožňuje spolupráci vědců z různých konkurenčních zemí Blízkého východu.[230]
Obyvatelstvo
editovat| Rok | Obyv. | ±% p.a. |
|---|---|---|
| 1920 | 200 000 | — |
| 1922 | 225 000 | 6,07 % |
| 1948 | 400 000 | 2,24 % |
| 1952 | 586 200 | 10,03 % |
| 1961 | 900 800 | 4,89 % |
| 1979 | 2 133 000 | 4,91 % |
| 1994 | 4 139 500 | 4,52 % |
| 2004 | 5 100 000 | 2,11 % |
| 2015 | 9 531 712 | 5,85 % |
| 2018 | 10 171 480 | 2,19 % |
| Zdroj: Oddělení statistik[231] | ||
Podle sčítání lidu z roku 2015 žilo v Jordánsku 9 531 712 obyvatel (47 % žen, 53 % mužů). Přibližně 2,9 milionu (30 %) tvořili osoby bez trvalého pobytu, což zahrnuje uprchlíky a nelegální přistěhovalce.[3] V roce 2015 bylo v Ammánu 1 977 534 domácností s průměrným počtem 4,8 osoby na domácnost (oproti 6,7 osob na domácnost při sčítání v roce 1979).[3] Ammán je jedním z nejstarších nepřetržitě obydlených měst na světě a jedním z nejmodernějších v arabském světě.[232] V roce 1946 měl Ammán 66 000 obyvatel, ale v roce 2015 již přesáhl 4 miliony.
Arabové tvoří přibližně 98 % obyvatelstva. Zbývající 2 % tvoří převážně národy z Kavkazu, včetně Čerkesů, Arménů a Čečenců, spolu s menšími menšinovými skupinami. Asi 84 % obyvatel žije ve městech.[10]
Města
editovatAmmán je nejvýznamnějším průmyslovým centrem a je v něm soustředěno přes 50 % veškerého průmyslu v zemi. Je to významné místní centrum a stalo se i bankovním střediskem. Zarká (736 000 obyvatel v roce 2021) je druhým největším městem a Irbid (582 000 obyvatel) je třetím největším.[233] Všechna města leží na severu, jediným jižním význačnějším městem je Akaba, jediný jordánský přístav ležící na břehu Rudého moře.
| Největší města v Jordánsku (2021)[233] | |||
|---|---|---|---|
| Pořadí | Město | Guvernorát | Poč. obyvatel |
| 1. | Ammán | Ammán | 4 061 000 |
| 2. | Zarká | Zarká | 736 000 |
| 3. | Irbid | Irbid | 582 000 |
| 4. | Rusajfa | Zarká | 547 000 |
| 5. | Sahab | Ammán | 196 000 |
| 6. | Ramsa | Irbid | 180 000 |
| 7. | Akaba | Akaba | 172 000 |
| 8. | Mafrak | Mafrak | 123 000 |
| 9. | Madaba | Madaba | 122 000 |
| 10. | Salt | Balká | 116 000 |
Uprchlíci, přistěhovalci a expatrianti
editovatV Jordánsku žilo k prosinci 2016 celkem 2 175 491 palestinských uprchlíků; většina z nich získala jordánské občanství. První vlna palestinských uprchlíků přišla během arabsko-izraelské války v roce 1948 a vrcholila během šestidenní války v roce 1967 a války v Perském zálivu v roce 1990. V minulosti Jordánsko udělilo mnoha palestinským uprchlíkům občanství, ale v poslední době je občanství udělováno jen ve výjimečných případech. V uprchlických táborech UNRWA žije 370 000 těchto Palestinců.[234] Po obsazení Západního břehu Jordánu Izraelem v roce 1967 Jordánsko zrušilo občanství tisícům Palestinců, aby zmařilo jakýkoli pokus o trvalé přesídlení ze Západního břehu Jordánu do Jordánska. Palestincům ze Západního břehu Jordánu, kteří měli rodinu v Jordánsku nebo jordánské občanství, byly vydány žluté karty, které jim zaručovaly všechna práva vyplývající z občanství, pokud o ně požádají.[235]
Po válce v Iráku v roce 2003 se do Jordánska přestěhovalo až 1 000 000 Iráčanů,[236] z nichž se většina vrátila zpět; v roce 2015 jejich počet činil 131 000 osob. Mnoho iráckých křesťanů (z nichž naprostou většinu tvoří etničtí Asyřané) se však v Jordánsku usadilo dočasně nebo natrvalo.[237] Mezi přistěhovalce patří také 15 000 Libanonců, kteří přišli po válce v Libanonu v roce 2006.[238] Od roku 2010 uprchlo do Jordánska před násilím v Sýrii více než 1,4 milionu syrských uprchlíků,[3] z nichž největší počet se nachází v uprchlickém táboře Zátarí. Království i nadále projevuje pohostinnost, a to i přes značnou zátěž, kterou příliv syrských uprchlíků představuje pro jordánské komunity, neboť naprostá většina syrských uprchlíků nežije v táborech. Dopady uprchlické krize zahrnují konkurenci o pracovní příležitosti, vodní zdroje a další státem poskytované služby spolu se zatížením národní infrastruktury.[6]
V roce 2007 zde žilo až 150 000 asyrských křesťanů; většina z nich jsou východoaramejsky mluvící uprchlíci z Iráku.[239] Kurdů je přibližně 30 000 a stejně jako Asyřané jsou mnozí z nich uprchlíci z Iráku, Íránu a Turecka.[240] Potomci Arménů, kteří hledali útočiště v Levantě během genocidy Arménů v roce 1915, čítají přibližně 5 000 osob, převážně žijících v Ammánu.[241] V Jordánsku žije také malý počet etnických Mandejců, opět převážně uprchlíků z Iráku.[242] Přibližně 12 000 iráckých křesťanů hledalo útočiště v Jordánsku poté, co Islámský stát v roce 2014 dobyl město Mosul.[243] O azyl požádalo také několik tisíc Libyjců, Jemenců a Súdánců, aby unikli nestabilitě a násilí ve svých zemích.[6] Sčítání lidu z roku 2015 zaznamenalo, že v zemi pobývá 1 265 000 Syřanů, 636 270 Egypťanů, 634 182 Palestinců, 130 911 Iráčanů, 31 163 Jemenců, 22 700 Libyjců a 197 385 příslušníků jiných národností..[3]
V království žije přibližně 1,2 milionu nelegálních a 500 000 legálních pracovních migrantů a expatriantů.[244] Tisíce cizinek, většinou z Blízkého východu a východní Evropy, pracují v nočních klubech, hotelech a barech po celém království.[245][246][247] V hlavním městě se soustřeďují americké a evropské komunity expatriantů, neboť zde sídlí mnoho mezinárodních organizací a diplomatických misí.[201]
Náboženství
editovatDominantním náboženstvím je sunnitský islám. Muslimové tvoří asi 95 % obyvatel; 93 % z nich se pak samo označuje za sunnity.[248] Žije tu také malý počet muslimů, stoupenců hnutí ahmadíja[249] a pár šíitů. Mnoho šíitů jsou iráčtí a libanonští uprchlíci.[250] Muslimové, kteří konvertují k jinému náboženství, stejně jako misionáři jiných náboženství čelí společenské a právní diskriminaci.[251]
V Jordánsku se nacházejí jedny z nejstarších křesťanských komunit na světě, které vznikly již v 1. století n. l. po ukřižování Ježíše.[252] Křesťané dnes tvoří asi 4 % obyvatelstva,[253] což je méně než 20 % v roce 1930, i když jejich absolutní počet vzrostl.[254] Je to způsobeno vysokou mírou imigrace muslimů do Jordánska, vyšší mírou emigrace křesťanů na Západ a vyšší porodností muslimů.[255] Podle odhadu pravoslavné církve z roku 2014 je křesťanů přibližně 250 000, přičemž všichni mluví arabsky, ačkoli studie nezahrnula menšinové křesťanské skupiny a tisíce západních, iráckých a syrských křesťanů žijících v Jordánsku.[253] Křesťané jsou dobře integrováni do společnosti a těší se vysoké míře svobody.[256] Křesťané mají také vliv v médiích.[257]
Mezi menší náboženské menšiny patří drúzové, bahá'isté a mandejci. Většina drúzů žije v Azraku, v některých vesnicích na syrské hranici a v Zarká, zatímco většina jordánských bahá'istů žije v Adassiyeh na hranici Jordánského údolí.[258] Odhaduje se, že v Ammánu žije 1 400 mandejců, kteří přišli z Iráku po invazi v roce 2003 a utíkali před pronásledováním.[259]
Jazyky
editovatÚředním jazykem je moderní standardní arabština, literární jazyk, který se vyučuje ve školách.[260] Většina Jordánců mluví jedním z nestandardních arabských dialektů, známým jako jordánská arabština. Jordánský znakový jazyk je jazykem komunity neslyšících. Angličtina, ačkoli nemá oficiální status, je rozšířená po celé zemi a je de facto jazykem obchodu a bankovnictví, stejně jako má spoluoficiální status ve školství; téměř všechny univerzitní předměty se vyučují v angličtině a téměř všechny veřejné školy vyučují angličtinu spolu se standardní arabštinou.[260] Čečenština, čerkesština, arménština, tagalogština a ruština jsou mezi svými komunitami populární.[261] Francouzština je nabízena jako volitelný předmět na mnoha školách, především v soukromém sektoru.[260] Němčina je stále populárnější; ve větším měřítku byla zavedena po založení Německé jordánské univerzity v roce 2005..[262]
Zdravotnictví a vzdělávání
editovat
Naděje dožití (střední délka života) se v roce 2022 pohybovala kolem 74 let.[264] Hlavními příčinami úmrtí jsou kardiovaskulární onemocnění, následovaná rakovinami.[265] Míra proočkovanosti dětí se neustále zvyšuje; v roce 2022 se očkování dostalo k více než 95 % dětí mladších pěti let.[266] V roce 1950 mělo vodu a kanalizaci k dispozici pouze 10 % obyvatel, v roce 2015 již 98 % Jordánců.[267]
Zdravotnické služby patří k těm nejlepším v regionu,[268] k úspěchu tohoto odvětví přispěli kvalifikovaní zdravotníci, příznivé investiční klima a ekonomická stabilita.[269] Zdravotnický systém je rozdělen mezi státní a soukromé instituce. Jordánská nemocnice (jako největší soukromá nemocnice) získala 1. června 2007 jako první všeobecná specializovaná nemocnice mezinárodní akreditaci JCAHO.[225] Celkem 66 % Jordánců má zdravotní pojištění.[3]
Vzdělávací systém zahrnuje 2 roky předškolního vzdělávání, 10 let povinného základního vzdělávání a 2 roky středoškolského akademického nebo odborného vzdělávání, po jehož ukončení studenti skládají zkoušky General Certificate of Secondary Education Exam (Tawjihi).[270] Základní vzdělání je bezplatné.[271] Studenti mohou navštěvovat soukromé nebo státní školy. Podle Světové banky činila v roce 2023 míra gramotnosti 99 % a je považována za nejvyšší na Blízkém východě a v arabském světě a za jednu z nejvyšších na světě.[272] UNESCO zařadilo jordánský vzdělávací systém na 18. místo z 94 zemí, pokud jde o zajištění rovnosti žen a mužů ve vzdělávání.[273] Jordánsko má nejvyšší počet výzkumných pracovníků ve výzkumu a vývoji na milion obyvatel ze všech 57 zemí, které jsou členy Organizace islámské spolupráce. Na milion obyvatel zde připadá 8 060 výzkumných pracovníků, zatímco světový průměr je 2 500 na milion obyvatel.[274]
Jordánsko má 10 veřejných univerzit, 19 soukromých univerzit a 54 komunitních vysokých škol, z nichž 14 je veřejných, 24 soukromých a další jsou přidruženy k jordánským ozbrojeným silám, ministerstvu civilní obrany, ministerstvu zdravotnictví a Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě.[275] Na univerzitách studuje ročně přes 200 000 studentů. Dalších 20 000 pokračuje ve studiu na vysokých školách v zahraničí, především ve Spojených státech amerických a v Evropě.[276] Podle žebříčku Webometrics World Universities Ranking jsou nejlépe hodnocenými univerzitami v zemi Jordánská univerzita (UJ) (1 220. místo na světě), Jordánská univerzita vědy a technologie (JUST) (1 729. místo) a Hašemitská univerzita (2 176. místo).[277] UJ a JUST obsadily 8. a 10. místo mezi arabskými univerzitami.[278]
Kultura
editovatUmění a muzea
editovat_(6949582694).jpg)
Cílem mnoha institucí je zvyšovat kulturní povědomí o jordánském umění a reprezentovat umělecké směry v oblastech, jako je malířství, sochařství, graffiti a fotografie.[279] Umělecká scéna se v posledních letech rozvíjí[280] a Jordánsko je útočištěm pro umělce z okolních zemí.[281] V roce 2016 byl jordánský film Theeb vůbec poprvé nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.[282]
Největším muzeem je Jordánské národní muzeum. Obsahuje velkou část z cenných archeologických nálezů v zemi, včetně některých svitků od Mrtvého moře, neolitických vápencových soch z 'Ain Ghazal a kopie Méšovy stély.[283] Většina muzeí se nachází v Ammánu, včetně Jordánského dětského muzea, Památníku a muzea mučedníků a Královského automobilového muzea. Mezi muzea mimo Ammán patří Archeologické muzeum v Akabě.[284] Jordánská národní galerie výtvarného umění je významné muzeum současného umění, které se nachází v Ammánu.[284]
Jordánsko dalo vzniknout velkému počtu nových kapel a umělců, kteří jsou populární na Blízkém východě. Umělci jako Omar Al-Abdallat, Toni Qattan, Diana Karazon a Hani Mitwasi zvýšili popularitu jordánské hudby.[285] Festival v Jerashi je každoroční hudební událost, na které vystupují populární arabští zpěváci.[285] Pianista a skladatel Zade Dirani získal širokou mezinárodní popularitu.[286] Stále více se také rozvíjí alternativní arabské rockové skupiny, které dominují scéně v arabském světě, jako například El Morabba3, Autostrad, JadaL, Akher Zapheer a Aziz Maraka.[287]
Jordánsko odhalilo své první podmořské vojenské muzeum u pobřeží Akaby. V muzeu se nachází několik vojenských vozidel, včetně tanků, vojenských transportérů a vrtulníku.[288]
Kuchyně
editovat.jpg)
Jordánsko je osmým největším producentem oliv na světě, a proto se zde při vaření používá především olivový olej.[289] Častým předkrmem je hummus, což je pyré z cizrny smíchané s tahini, citronem a česnekem. Dalším známým předkrmem je ful medames. Typické dělnické jídlo se od té doby dostalo i na stoly vyšších vrstev. Typické meze často obsahuje koubba maqliya, labaneh (řecký jogurt), lilkový baba ganuš, tabouleh, olivy a nakládané okurky.[290] K meze se obvykle podává levantský alkoholický nápoj arak, který se vyrábí z hroznů a anýzu a je podobný ouzu, rakiji a pastisu. Někdy se používá také jordánské víno a pivo. Stejné pokrmy, podávané bez alkoholických nápojů, lze v arabštině označit také jako „muqabbilat“ (předkrm).[201]
Nejcharakterističtějším pokrmem je mansaf, jordánské národní jídlo. Tento pokrm je symbolem pohostinnosti a je ovlivněn beduínskou kulturou. Mansaf se jí při různých příležitostech, jako jsou pohřby, svatby a náboženské svátky. Skládá se z talíře rýže s masem, které bylo uvařeno v hustém jogurtu, posypané piniovými oříšky a někdy i bylinkami. Podle staré tradice se pokrm jí rukama, ale ne vždy se tato tradice dodržuje.[290] Ke konci jídla se často podává samotné čerstvé ovoce, ale také zákusky, jako jsou baklava, hareeseh, kanafeh, halva a katajef, pokrm připravovaný speciálně pro ramadán. Samozřejmostí je pití kávy a čaje s příchutí máty nebo šalvěje lékařské.[291]
Sport
editovat
Ačkoli se zde hojně provozují jak kolektivní, tak individuální sporty, největších mezinárodních úspěchů dosáhlo království v taekwondu. Vrchol přišel na olympijských hrách v Riu v roce 2016, kdy Ahmad Abughauš získal na hrách vůbec první jordánskou medaili[292] jakékoliv hodnoty, když získal zlato ve váze do 67 kg.[293] Od té doby v tomto sportu i nadále přibývají medaile na světové i asijské úrovni, čímž se taekwondo vedle fotbalu[201] a basketbalu stalo oblíbeným sportem království.[294]
Nejoblíbenějším sportem je fotbal,[295] národní fotbalový tým se v roce 2014 dostal do mezikontinentální baráže mistrovství světa ve fotbale v Brazílii,[296] ale z baráže hrané na dva zápasy nepostoupil po vyřazení Uruguayí,[297] předtím se v letech 2004 a 2011 dostal do čtvrtfinále Mistrovství Asie ve fotbale a v roce 2023 prohrál ve finále s Katarem.[298]
Jordánsko razí politiku inkluzivního sportu a výrazně investuje do podpory účasti dívek a žen ve všech sportech. Ženský fotbalový tým získává na renomé,[299] v březnu 2016 byl na 58. místě na světě.[300] V roce 2016 Jordánsko hostilo Mistrovství světa ve fotbale žen do 17 let, kterého se zúčastnilo 16 týmů reprezentujících šest kontinentů. Turnaj se konal na čtyřech stadionech ve třech jordánských městech Ammán, Zarqa a Irbid. Jednalo se o první ženský sportovní turnaj na Blízkém východě.[301]
Dalším sportem, v němž Jordánsko trvale vyniká, je basketbal, který se kvalifikoval na mistrovství světa v basketbalu mužů 2010 a dostal se i na mistrovství světa 2019 v Číně.[302] Jordánsku chyběl bod k účasti na olympijských hrách v roce 2012, když ve finále Asijského poháru 2010 prohrálo s Čínou 70:69 a místo toho se spokojilo se stříbrem. Národní basketbalový tým se účastní různých mezinárodních a blízkovýchodních turnajů. Mezi místní basketbalové týmy patří např: Al-Orthodoxi Club, Al-Riyadi, Zain, Al-Hussein a Al-Jazeera.[303]
Populární je také box, karate, kickbox, thajský box a ju-jitsu. Na popularitě získávají i méně běžné sporty. Ragby je stále populárnější, jordánský olympijský výbor uznává ragbyovou unii, která dohlíží na tři národní týmy.[304] Ačkoli cyklistika není příliš rozšířená, tento sport se rozvíjí jako životní styl a nový způsob cestování, zejména mezi mládeží.[305] V roce 2014 se podařilo v centru Ammánu vybudovat první skatepark v zemi.[306]
Odkazy
editovatPoznámky
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Jordan na anglické Wikipedii.
- ↑ Population clock [online]. [cit. 2023-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 August 2019. (anglicky)
- ↑ World Economic Outlook Database, October 2023 Edition. (Jordan) [online]. International Monetary Fund, 10 October 2023 [cit. 2023-10-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 October 2023. (anglicky)
- ↑ a b c d e f GHAZAL, Mohammad. Population stands at around 9.5 million, including 2.9 million guests [online]. 22 January 2016 [cit. 2018-06-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 February 2018. (anglicky)
- ↑ The Politics of Aid to Iraqi Refugees in Jordan [online]. 2010-09-20 [cit. 2022-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 March 2022. (anglicky)
- ↑ FRELICK, Bill. "The Silent Treatment": Fleeing Iraq, Surviving in Jordan. Human Rights Watch. 2006-11-27. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 April 2022. (anglicky)
- ↑ a b c 2015 UNHCR country operations profile – Jordan [online]. UNHCR [cit. 2015-10-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 October 2014. (anglicky)
- ↑ a b EL-SAID, Hamed; BECKER, Kip. Management and International Business Issues in Jordan. [s.l.]: Routledge, 11 January 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781136396366. S. 88.
- ↑ a b Jordan second top Arab destination to German tourists. www.petra.gov.jo. Petra, 11 March 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2016. (anglicky)
- ↑ a b Jordan's Economy Surprises [online]. 29 June 2015 [cit. 2016-04-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 October 2017. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h The World Fact book – Jordan [online]. [cit. 2018-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 February 2023. (anglicky)
- ↑ MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer Dictionary of the Bible. [s.l.]: Mercer University Press, 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 9780865543737. S. 466–467, 928.
- ↑ LE STRANGE, Guy. Palestine Under the Moslems: A Description of Syria and the Holy Land from A. D. 650 To 1500. [s.l.]: Alexander P. Watt for the Committee of the Palestine Exploration Fund, 1890. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 October 2010. S. 52.
- ↑ NICOLLE, David. Crusader Warfare: Muslims, Mongols and the struggle against the Crusades. [s.l.]: Hambledon Continuum, 1 November 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9781847251466. S. 118.
- ↑ PATAI, Raphael. Kingdom of Jordan. [s.l.]: Princeton University Press, 8 December 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 9781400877997. S. 23, 32.
- ↑ a b AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l'Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The First Traces of Man. The Palaeolithic Period (<1.5 million – ca 20,000 years ago), s. 94–99.
- ↑ ABU-JABER, Nizar; AL KHASAWNEH, Sahar; ALQUDAH, Mohammad; HAMARNEH, Catreena. Lake Elji and a geological perspective on the evolution of Petra, Jordan. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 1 November 2020, roč. 557, s. 109904. Dostupné online [cit. 6 December 2022]. ISSN 0031-0182. DOI 10.1016/j.palaeo.2020.109904. S2CID 225003090. Bibcode 2020PPP...55709904A. (anglicky)
- ↑ Prehistoric bake-off: Scientists discover oldest evidence of bread [online]. 17 July 2018 [cit. 2018-07-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 July 2018. (anglicky)
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l’Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The Refining of Tools. The Epipalaeolithic Period (c 23,000 – 11,600 years ago), s. 100–105.
- ↑ BETTS, Alison. The Oxford Handbook of the Archaeology of the Levant. [s.l.]: Oxford University Press, March 2014. ISBN 9780199212972. DOI 10.1093/oxfordhb/9780199212972.013.012. Kapitola The Southern Levant (Transjordan) During the Neolithic Period.
- ↑ Lime Plaster statues [online]. Trustees of the British Museum [cit. 2018-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2015. (anglicky)
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l'Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The Copper Age. The Chalcolithic period (4500–3600 BC), s. 114–116.
- ↑ MCCOY, Terrence. The giant stone circles in the Middle East no one can explain. The Washington Post. 3 November 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 July 2018. (anglicky)
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l'Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The First Cities in Early Bronze Age (3600–2000 BC), s. 117–118.
- ↑ Human activity in the ancient metal-smelting and farming complex in the Wadi Faynan, SW Jordan, at the desert margin in the Middle East [online]. Queen's University Belfast, 2010 [cit. 2018-07-04]. S. 2. Dostupné v archivu pořízeném z [1.pdf originálu] dne 24 September 2019. (anglicky)
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l'Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The Period of Small Cities. The Middle Bronze Age (ca 2000–1500 BC), s. 122–123.
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l'Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The Influence of Egypt. The Late Bronze Age (1500–1200 BC), s. 124–125.
- ↑ a b LABIANCA, Oystein S.; YOUNKER, Randall W. The kingdoms of Ammon, Moab, and Edom: The Archaeology of Society in Late Bronze/Iron Age Transjordan (ca. 1400–500 BCE). In: Thomas Levy. [s.l.]: Leicester University Press, 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 August 2021. S. 114.
- ↑ FINKELSTEIN, Israel; LIPSCHITS, Oded; KOCH, Ido. Ugarit-Forschungen; Band 43 (2011). [Erscheinungsort nicht ermittelbar]: [s.n.], 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 978-3-86835-086-9. OCLC 1101929531 Kapitola The Biblical Gilead: Observations on Identifications, Geographic Divisions and Territorial History., s. 151.
- ↑ HARRISON, Timothy P. Studies on Iron Age Moab and Neighbouring Areas: In Honour of Michèle Daviau. In: Leuven: Peeters, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 May 2018. S. 27–45.
- ↑ ROLLSTON, Chris A. Writing and Literacy in the World of Ancient Israel: Epigraphic Evidence from the Iron Age. [s.l.]: Society of Biblical Lit, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 9781589831070. S. 54.
- ↑ The Mesha Stele [online]. Louvre Museum [cit. 2018-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 June 2018. (anglicky)
- ↑ NA'AMAN, Nadav. Rezin of Damascus and the Land of Gilead. Zeitschrift des Deutschen Palästina-Vereins. 1995, roč. 111, čís. 2, s. 105–117. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 December 2021. ISSN 0012-1169. JSTOR 27931518. (anglicky)
- ↑ In search for Aram and Israel : politics, culture, and identity. Tübingen: [s.n.], 2016. Dostupné online. ISBN 978-3-16-153803-2. OCLC 967957191
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l'Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The Iron Age and the Persian Period (1200–332 BC), s. 126–130.
- ↑ LEVIN, Yigal. The Religion of Idumea and Its Relationship to Early Judaism. Religions. 2020-09-24, roč. 11, čís. 10, s. 487. ISSN 2077-1444. DOI 10.3390/rel11100487. (anglicky)
- ↑ Salibi 1998, s. 10.
- ↑ Taylor 2001, s. 51.
- ↑ Taylor 2001, s. 30.
- ↑ Taylor 2001, s. 70.
- ↑ a b Petra Lost and Found [online]. 2 January 2016 [cit. 2018-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 April 2018. (anglicky)
- ↑ a b PARKER, Samuel; BETLYON, John. The Roman Frontier in Central Jordan: Final Report on the Limes Arabicus Project. [s.l.]: Dumbarton Oaks, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9780884022985. S. 573.
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l’Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola Roman Arabia, s. 155–161.
- ↑ GATES, Charles. Ancient Cities: The Archaeology of Urban Life in the Ancient Near East and Egypt, Greece and Rome. [s.l.]: Routledge, 15 April 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781134676620. S. 392–393.
- ↑ LEMOINE, Florence; STRICKLAND, John. Government Leaders, Military Rulers, and Political Activists. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9781573561532. S. 43.
- ↑ Salibi 1998, s. 14.
- ↑ First purpose-built church [online]. [cit. 2018-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 June 2018. (anglicky)
- ↑ Um er-Rasas (Kastrom Mefa'a) [online]. UNESCO, 1 January 2004 [cit. 2018-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 July 2018. (anglicky)
- ↑ AVNI, Gideon. The Byzantine-Islamic Transition in Palestine: An Archaeological Approach. Oxford: Oxford University Press, 30 January 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 9780191507342. S. 302.
- ↑ a b BOWERSOCK, G. W.; BROWN, Peter; GRABAR, Oleg. Late Antiquity: A guide to the Postclassical World. [s.l.]: Harvard University Press, 1999. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9780674511736. S. 468–469.
- ↑ a b c VAN DER STEEN, Eveline. Near Eastern Tribal Societies During the Nineteenth Century: Economy, Society and Politics Between Tent and Town. [s.l.]: Routledge, 14 October 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9781317543473. S. 54.
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l’Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The Abbasid Caliphate, s. 178–179.
- ↑ Salibi 1998, s. 21.
- ↑ Salibi 1998, s. 22.
- ↑ PRINGLE, D. Secular Buildings in the Crusader Kingdom of Jerusalem: An Archaeological Gazetteer. [s.l.]: Cambridge University Press, 11 December 1997. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 February 2017. ISBN 9780521460101. S. 2.
- ↑ Salibi 1998, s. 23.
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. Atlas of Jordan. [s.l.]: Presses de l’Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola Ayyubid and Mamluk Jordan, s. 184–187.
- ↑ Salibi 1998, s. 25.
- ↑ FRIEDMAN, John; FIGG, Kristen. Trade, Travel, and Exploration in the Middle Ages: An Encyclopedia. [s.l.]: Routledge, 4 July 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9781135590949. S. 11.
- ↑ Salibi 1998, s. 26.
- ↑ a b ROGAN, Eugene; TELL, Tariq. Village, Steppe and State: The Social Origins of Modern Jordan. [s.l.]: British Academic Press, 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781850438298. S. 37, 47.
- ↑ AL-NAHAR, Maysoun. The Impact of Ottoman Reforms. [s.l.]: Presses de l’Ifpo, 11 June 2014. ISBN 9782351863384. Kapitola The Abbasid Caliphate, s. 198–201.
- ↑ Salibi 1998, s. 26, 27.
- ↑ Salibi 1998, s. 27.
- ↑ Salibi 1998, s. 30.
- ↑ Salibi 1998, s. 31.
- ↑ ROGAN, Eugene. Frontiers of the State in the Late Ottoman Empire: Transjordan, 1850–1921. [s.l.]: Cambridge University Press, 11 April 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9780521892230. S. 31.
- ↑ a b Salibi 1998, s. 37.
- ↑ a b c MILTON-EDWARDS, Beverley; HINCHCLIFFE, Peter. Jordan: A Hashemite Legacy. [s.l.]: Routledge, 5 June 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781134105465. S. 14−15.
- ↑ Salibi 1998, s. 38.
- ↑ a b Salibi 1998, s. 41.
- ↑ Salibi 1998, s. 40.
- ↑ TUCKER, Spencer. World War I: Encyclopedia, Volume 1. [s.l.]: ABC-CLIO, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9781851094202. S. 117.
- ↑ YAPP, Malcolm. The Making of the Modern Near East 1792–1923. [s.l.]: Routledge, 9 January 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9781317871064. S. 396.
- ↑ Salibi 1998, s. 34.
- ↑ Salibi 1998, s. 71.
- ↑ TELL, Tariq Moraiwed. The Social and Economic Origins of Monarchy in Jordan. [s.l.]: Springer, 7 January 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 978-1-349-29089-5. DOI 10.1057/9781137015655. S. 55.
- ↑ ANDERSON, Betty S. Nationalist Voices in Jordan: The Street and the State. [s.l.]: University of Texas Press, 15 September 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. ISBN 9780292783959. S. 35.
- ↑ Salibi 1998, s. 82.
- ↑ Salibi 1998, s. 91.
- ↑ Salibi 1998, s. 100.
- ↑ Salibi 1998, s. 101.
- ↑ Salibi 1998, s. 96.
- ↑ Salibi 1998, s. 93.
- ↑ BROWNE, O'Brien. Creating Chaos: Lawrence of Arabia and the 1916 Arab Revolt [online]. HistoryNet, 10 August 2010 [cit. 2015-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 October 2015. (anglicky)
- ↑ League of Nations Official Journal, Nov. 1922, pp. 1188–1189, 1390–1391.
- ↑ Marjorie M. Whiteman, Digest of International Law, vol. 1, U.S. State Department (Washington, D.C.: U.S. Government Printing Office, 1963) pp 636, 650–652
- ↑ a b c d Salibi 1998, s. 10, 30, 31, 49, 104.
- ↑ Foreign relations of the United States, 1946. The Near East and Africa, Vol. 7. [s.l.]: United States Department of State, 1946. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. S. 794–800.
- ↑ The Jordanian Constitution of 1947 [online]. 1 January 1947 [cit. 2023-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 April 2023. (anglicky)
- ↑ ARURI, N.H. Jordan: a study in political development (1921–1965). [s.l.]: Springer Netherlands, 1972. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 March 2016. ISBN 978-90-247-1217-5. S. 90.
- ↑ CHRIS, Leadbeater. 10 curious facts about Jordan, home to the Red Sea resort you've never heard of. The Daily Telegraph. 28 May 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2019. (anglicky)
- ↑ KHALIL, Muhammad. The Arab States and the Arab League: a Documentary Record. Beirut: Khayats, 1962. S. 53–54.
- ↑ MORRIS, Benny. A History of the First Arab-Israeli War. [s.l.]: Yale University Press, 1 October 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 978-0300145243. S. 214, 215.
- ↑ a b ARURI, Naseer Hasan. Jordan: a study in political development (1921–1965). [s.l.]: Springer, 1972. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 March 2016. ISBN 978-90-247-1217-5. S. 90.
- ↑ SICKER, Martin. The Middle East in the Twentieth Century. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 March 2016. ISBN 978-0-275-96893-9. S. 187.
- ↑ EL-HASAN, Hasan Afif. Israel Or Palestine? Is the Two-state Solution Already Dead?: A Political and Military History of the Palestinian-Israeli Conflict. [s.l.]: Algora Publishing, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2016. ISBN 978-0-87586-793-9. S. 64.
- ↑ a b Assassination of King Abdullah. The Guardian. 21 July 1951. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 December 2015. (anglicky)
- ↑ a b Jordan remembers King Talal [online]. 6 July 2014 [cit. 2017-06-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2017. (anglicky)
- ↑ AIKMAN, David. The Mirage of Peace: Understanding the Never-Ending Conflict in the Middle East. [s.l.]: Gospel Light Publications, 14 August 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 9780830746057. S. 90.
- ↑ MAKDISI, Samir; ELBADAWI, Ibrahim. Democracy in the Arab World: Explaining the Deficit. [s.l.]: IDRC, 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9780415779999. S. 91.
- ↑ MADDY-WEITZMAN, Bruce. Middle Eastern Studies. [s.l.]: Taylor & Francis, 3 January 1990. JSTOR 4283349. Kapitola Jordan and Iraq: Efforts at Intra-Hashimite Unity, s. 65–75.
- ↑ SWEET, Kathleen. Aviation and Airport Security: Terrorism and Safety Concerns, Second Edition. [s.l.]: CRC Press, 23 December 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781439894736. S. 79.
- ↑ a b c SYED, Muzaffar Husain; AKHTAR, Syed Saud; USMANI, B D. Concise History of Islam. [s.l.]: Vij Books India, 24 September 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 June 2016. ISBN 9789382573470. S. 378.
- ↑ His majesty King Abdullah II ibn Al-Hussein [online]. [cit. 2016-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan—Concluding Statement for the 2006 Article IV Consultation and Fourth Post-Program Monitoring Discussions. Imf. International Monetary Fund, 28 November 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 April 2013. (anglicky)
- ↑ a b c SOWELL, Kirk. Jordan is Sliding Toward Insolvency [online]. Carnegie Endowment for International Peace, 18 March 2016 [cit. 2016-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 March 2016. (anglicky)
- ↑ CORDESMAN, Anthony. Arab-Israeli Military Forces in an Era of Asymmetric Wars. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 1 January 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9780275991869. S. 228.
- ↑ FATTAH, Hassan; SLACKMANNOV, Michael. 3 Hotels Bombed in Jordan; At Least 57 Die [online]. 10 November 2005 [cit. 2017-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 August 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan's king fires Cabinet amid protests. USA Today. 2 February 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 March 2016. (anglicky)
- ↑ New elections bill sheds one-vote system [online]. 31 August 2015 [cit. 2016-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2016. (anglicky)
- ↑ Jordánská vlajka na Flags of the World
- ↑ The Coat of Arms from King Hussein's website
- ↑ a b TELLER, Matthew. Jordan. [s.l.]: Rough Guides, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2016. ISBN 9781858287409. S. 173, 408.
- ↑ a b c d e f MCCOY, John. Geo-data: The World Geographical Encyclopedia. [s.l.]: Gale Research Company, 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9780787655815. S. 281–283.
- ↑ a b HADDADIN, Munther J. Diplomacy on Springer Science & Business Media. [s.l.]: Springer Science & Business Media, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9780792375272. S. 1.
- ↑ a b MCCOLL, R. W. Encyclopedia of World Geography. [s.l.]: Infobase Publishing, 14 May 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9780816072293. S. 498.
- ↑ The Main Jordanian Ecosystems [online]. Jordanian Ministry of Environment [cit. 2016-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2016. (anglicky)
- ↑ a b BOWES, Gemma. Jordan's green crusade [online]. 4 September 2010 [cit. 2016-04-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 April 2016. (anglicky)
- ↑ a b c BLACK, Emily; MITHEN, Steven. Water, Life and Civilisation: Climate, Environment and Society in the Jordan Valley. [s.l.]: Cambridge University Press, 21 April 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781139496674. S. 404.
- ↑ a b The Report: Jordan 2011. [s.l.]: Oxford, 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 9781907065439. S. 11.
- ↑ CORDOVA, Carlos E. Millennial Landscape Change in Jordan: Geoarchaeology and Cultural Ecology. [s.l.]: University of Arizona Press, 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 978-0-8165-2554-6. S. 47–55.
- ↑ MALLON, David P.; KINGSWOOD, Steven Charles. Antelopes: North Africa, the Middle East, and Asia. [s.l.]: IUCN, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 978-2-8317-0863-1. S. 103–104.
- ↑ NAMROUQA, Hana. Green cover increases by 15,000 dunums in three years. The Jordan Times. 10 January 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 January 2016. (anglicky)
- ↑ CORDOVA, Carlos E. Millennial Landscape Change in Jordan: Geoarchaeology and Cultural Ecology. [s.l.]: University of Arizona Press, 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 978-0-8165-2554-6. S. 47–55.
- ↑ Wildlife and vegetation [online]. [cit. 2015-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2018. (anglicky)
- ↑ Shaumari Wildlife Reserve [online]. Jordan Tourism Board. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2016. (anglicky)
- ↑ MALLON, David P.; KINGSWOOD, Steven Charles. Antelopes: North Africa, the Middle East, and Asia. [s.l.]: IUCN, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 978-2-8317-0863-1. S. 103–104.
- ↑ QUMSIYEH, Mazin B. Mammals of the Holy Land. [s.l.]: Texas Tech University Press, 1996. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 978-0-89672-364-1.
- ↑ Mujib Biosphere Reserve [online]. Royal Society for the Conservation of Nature [cit. 2015-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 October 2018. (anglicky)
- ↑ DINERSTEIN, Eric; OLSON, David; JOSHI, Anup; VYNNE, Carly. An Ecoregion-Based Approach to Protecting Half the Terrestrial Realm. BioScience. 2017, roč. 67, čís. 6, s. 534–545. ISSN 0006-3568. DOI 10.1093/biosci/bix014. PMID 28608869. (anglicky)
- ↑ a b c d Constitutional history of Jordan [online]. 28 April 2016 [cit. 2017-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 October 2017. (anglicky)
- ↑ Jordan [online]. 1 January 2016 [cit. 2017-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 February 2017. (anglicky)
- ↑ General Division of Powers [online]. Euro-Mediterranean Regional and Local Assembly [cit. 2016-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2016. (anglicky)
- ↑ OMARI, Raed. House passes elections bill with minor changes [online]. 23 February 2016 [cit. 2016-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 June 2016. (anglicky)
- ↑ Elections in the Hashemite Kingdom of Jordan: 2024 Parliamentary Elections | IFES - The International Foundation for Electoral Systems. www.ifes.org [online]. 2024-09-04 [cit. 2024-11-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CUTHBERT, Olivia. Women gain ground in Jordan election despite yawning gender gap [online]. 23 September 2016 [cit. 2016-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 September 2016. (anglicky)
- ↑ a b c HUSSEINI, Rana. Jordan [online]. Freedom House [cit. 2016-06-16]. S. 3. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 March 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan's King Abdullah sets up constitutional court. The Daily Star. 7 October 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 September 2015. (anglicky)
- ↑ Jordan – Legal Information – Judiciary [online]. Infoprod.co.il, 25 April 2010 [cit. 2015-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 September 2015. (anglicky)
- ↑ Women In Personal Status Laws: Iraq, Jordan, Lebanon, Palestine, Syria [online]. UNESCO, July 2005 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 October 2017. (anglicky)
- ↑ Countries and Territories. Freedom House [online]. [cit. 2024-11-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ www.cato.org [online]. [cit. 2024-11-12]. Dostupné online.
- ↑ 2023 Corruption Perceptions Index - Explore Jordan’s results. Transparency.org [online]. 2024-01-30 [cit. 2024-11-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Index | RSF. rsf.org [online]. Reporters Without Borders [cit. 2024-11-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MALKAWI, Khetam. Jordan drops seven places in press freedom index. The Jordan Times. 6 January 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan media profile [online]. BBC, 4 June 2013 [cit. 2016-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 June 2016. (anglicky)
- ↑ Statistics: 91 per cent of Jordanians use Internet. Jordan Times [online]. 2024-03-12 [cit. 2024-11-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Annex B: Analysis of the municipal sector [online]. Ministry of Antiquities and Tourism, Hashemite Kingdom of Jordan, 24 May 2005. S. 4. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 April 2016. (anglicky)
- ↑ Statistical YearBook Of Jordan2023 [online]. Department Of Statistics, 2024-01 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online.
- ↑ SWAIDAN, Ziad; NICA, Mihai. The 1991 Gulf War and Jordan's Economy. www.rubincenter.org. Rubin Center Research in International Affairs, 7 June 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2016. (anglicky)
- ↑ Peace first, normalcy with Israel later: Egypt. Al Arabiya News. 17 August 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. (anglicky)
- ↑ AZOULAY, Yuval. Israel disavows MK's proposal to turn West Bank over to Jordan [online]. 26 May 2009 [cit. 2016-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 April 2010. (anglicky)
- ↑ STRICKLAND, Patrick. Israel and Jordan agree on Al-Aqsa Mosque surveillance [online]. 25 October 2015 [cit. 2016-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 March 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan signs new charter of OIC [online]. IINA, 12 April 2016 [cit. 2016-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2016. (anglicky)
- ↑ KAYAOGLU, Turan. The Organization of Islamic Cooperation: Politics, Problems, and Potential. [s.l.]: Routledge, 22 May 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781317615231. S. 65.
- ↑ Jordan obtains 'advanced status' with EU [online]. 27 October 2010 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 February 2011. (anglicky)
- ↑ GCC agrees five-year aid plan for Morocco and Jordan. The National. 13 September 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2016. (anglicky)
- ↑ a b TUCKER, Spencer. The Encyclopedia of Middle East Wars: The United States in the Persian Gulf. [s.l.]: ABC-CLIO, 10 August 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 October 2017. ISBN 9781851099481. S. 662.
- ↑ Jordan trained 2,500 Afghan special forces: minister. Ammonnews. 13 May 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan Trains GCC States [online]. 19 August 2009 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 June 2016. (anglicky)
- ↑ Bakhit highlighted that Jordan ranks third internationally in taking part in UN peacekeeping missions. [online]. Zawya [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 January 2012. (anglicky)
- ↑ Monthly Summary of Contributors to UN Peacekeeping Operations [online]. United Nations [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 July 2016. (anglicky)
- ↑ Egypt honours Jordanian field hospital team. The Jordan Times. 13 May 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 August 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan confirms its planes joined strikes on IS in Syria [online]. 23 September 2014 [cit. 2016-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 March 2016. (anglicky)
- ↑ BOTELHO, Greg. Saudis lead air campaign against rebels in Yemen [online]. 27 March 2015 [cit. 2016-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 November 2017. (anglicky)
- ↑ لمحة عن المركز [online]. Public Security Directorate, 3 January 2010 [cit. 2016-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 August 2015. (arabsky)
- ↑ FARAJ, Noora. Women police officers lead the way in Jordan. Al Arabiya News. 11 January 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2016. (anglicky)
- ↑ JOHNDS. World Internal Security & Police Index WISPI. International Police Science Association [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Jordan | Data [online]. The World Bank [cit. 2023-08-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 August 2023. (anglicky)
- ↑ Poverty headcount ratio at national poverty lines (% of population) - Jordan | Data [online]. [cit. 2023-08-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-05-19. (anglicky)
- ↑ OBEIDAT, Omar. Third of Jordan's population lives below poverty line at some point of one year — study [online]. 2 July 2014 [cit. 2017-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 January 2017. (anglicky)
- ↑ Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Jordan Economic Monitor, Summer 2024: Strength Amidst Strain: Jordan’s Economic Resilience. World Bank [online]. [cit. 2024-11-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ World Bank Open Data. World Bank Open Data [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
- ↑ Jordan [online]. OECD, 2012 [cit. 2016-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ KURZY.CZ. JOD, jordánský dinár - převod měn na CZK, českou korunu | Kurzy.cz. www.kurzy.cz [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
- ↑ Jordan obtains 'advanced status' with EU [online]. 27 October 2010 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 February 2011. (anglicky)
- ↑ a b SHARP, Jeremy M. Jordan: Background and US Relations [online]. Congressional Research Service, 3 October 2012 [cit. 2016-03-20]. S. 7–8. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2016. (anglicky)
- ↑ a b Harsh blow to Jordanian economy [online]. 28 June 2011 [cit. 2016-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 October 2013. (anglicky)
- ↑ تفجير خط غاز للمرة الـ30 غرب العريش. Al Arabiya. 8 January 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2016. (arabsky)
- ↑ Jordan: Year in Review 2012 [online]. Oxford Business Group, 20 December 2012 [cit. 2016-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 September 2014. (anglicky)
- ↑ MALKAWI, Khetam. Syrian refugees cost Kingdom $2.5 billion a year — report. The Jordan Times. 6 February 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 June 2016. (anglicky)
- ↑ Gov't readying for refugee donor conference. The Jordan Times. 5 October 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 January 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan External Debt, 2006 – 2024 | CEIC Data. www.ceicdata.com [online]. [cit. 2024-11-15]. Dostupné online.
- ↑ Al-Assaf, G. and Al-Malki, A., (2014), "Modelling the Macroeconomic Determinants of Workers' Remittances: The Case of Jordan", International Journal of Economics and Financial Issues, Vol. 4, issue 3, p. 514–526.
- ↑ Remittances. World Bank [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The Global Competitiveness Report 2010–2011 [online]. World Economic Forum [cit. 2016-01-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 December 2010. (anglicky)
- ↑ Jordan Public Transport Diagnostic and Recommendation [online]. World Bank, 2022-02 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online.
- ↑ Moving forward: Well-developed road and air networks compensate for a weak rail system [online]. Oxford Business Group, 1 March 2012 [cit. 2016-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2016. (anglicky)
- ↑ Queen Alia airport launches second phase of expansion project [online]. 20 January 2014 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 August 2016. (anglicky)
- ↑ RELEASE, Press. Queen Alia International Airport recognized for customer experience excellence. www.zawya.com [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Top 10 Middle East Ports [online]. 31 October 2006 [cit. 2015-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2016. (anglicky)
- ↑ TOURISM QUARTERLY REVIEW Q2-2024. mota.gov.jo [online]. Ministry of Tourism and Antiquities (MoTA), 2024-11-11 [cit. 2024-11-14]. Dostupné online.
- ↑ H. JOFFÉ, E. George. Jordan in Transition. [s.l.]: C. Hurst & Co. Publishers, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781850654889. S. 212, 308.
- ↑ a b PIZZI, Michael. Surrounded by fire, Jordan's tourists scared away. Al Jazeera. 11 June 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 April 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan home to more than 100,000 archaeological, tourist sites. The Jordan Times. 4 March 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2016. (anglicky)
- ↑ STANELY, Paul. Jordan's Historical and Christian Sites Are Worth a Middle Eastern Journey [online]. 3 October 2013 [cit. 2016-04-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2016. (anglicky)
- ↑ 'Over 30,000 people visited shrines of Prophet's companions in 2014'. The Jordan Times. 4 January 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2016. (anglicky)
- ↑ KHATIB, Ahmad. Amman develops serious nightlife. The Daily Telegraph. 24 February 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2016. (anglicky)
- ↑ a b c d HAM, Anthony; GREENWAY, Paul. Jordan. [s.l.]: Lonely Planet, 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2016. ISBN 9781740591652. S. 26, 76.
- ↑ Registration for Jordan Trail's Thru-Hike opens [online]. 17 February 2018 [cit. 2018-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2018. (anglicky)
- ↑ Aqaba, Dead Sea hotels fully booked for Eid. The Jordan Times. 2 October 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 November 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan launches medical tourism advertising campaign in U.S.. Ha'aretz. 13 July 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 June 2016. (anglicky)
- ↑ AL EMAM, Dana. Bill for treating Yemeni patients reaches JD15 million [online]. 15 October 2015 [cit. 2015-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 October 2015. (anglicky)
- ↑ PROKSCH, Ehrhardt; NISSEN, Hans-Peter; BREMGARTNER, Markus; URQUHART, Colin. Bathing in a magnesium-rich Dead Sea salt solution improves skin barrier function, enhances skin hydration, and reduces inflammation in atopic dry skin. International Journal of Dermatology. February 2005, roč. 44, čís. 2, s. 151–157. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 December 2022. DOI 10.1111/j.1365-4632.2005.02079.x. PMID 15689218. S2CID 10985045. (anglicky)
- ↑ MELHEM, Ahmad. Canal project from Dead Sea to Red Sea makes waves. Al-Monitor. 9 December 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 October 2015. (anglicky)
- ↑ a b BARNES, Jessica. Water in the Middle East: A Primer. Middle East Report. Fall 2020, roč. 296, s. 1–9. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 November 2020. (anglicky)
- ↑ NAMROUQA, Hana. Jordan world's second water-poorest country [online]. 1 January 2014 [cit. 2016-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 February 2016. (anglicky)
- ↑ HALADIN, Nidal. Dams in Jordan Current and Future Perspective. Canadian Journal of Pure and Applied Sciences. 2015, roč. 9, čís. 1, s. 3279–3290. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2016. (anglicky) Archivováno 12. 3. 2016 na Wayback Machine.
- ↑ Günther Garbrecht: "Wasserspeicher (Talsperren) in der Antike", Antike Welt, 2nd special edition: Antiker Wasserbau (1986), pp.51–64 (52)
- ↑ Energy minister calls for raising Risheh gas field production. The Jordan Times. 11 August 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 April 2016. (anglicky)
- ↑ BALBO, Laurie. Jordan Jumps Forward on Energy Development [online]. 12 December 2011 [cit. 2016-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2016. (anglicky)
- ↑ 1090 MW produced from renewable energy [online]. 10 January 2019 [cit. 2019-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2019. (arabsky)
- ↑ PARKIN, Brian. Jordan Eyes Power Storage as Next Step in Green Energy Drive. Bloomberg. 23 April 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2018. (anglicky)
- ↑ Flaming rocks. The Economist. 28 June 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 March 2016. (anglicky)
- ↑ All set for building oil shale-fired power plant. The Jordan Times. 16 March 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 March 2017. (anglicky)
- ↑ Jordan to replace planned nuclear plant with smaller, cheaper facility [online]. 26 May 2018 [cit. 2018-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 May 2018. (anglicky)
- ↑ RIVLIN, Paul. Economic Policy and Performance in the Arab World. [s.l.]: Lynne Rienner Publishers, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9781555879327. S. 64.
- ↑ Jordan. [s.l.]: Central Intelligence Agency Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Jordan's industry and retail [online]. Oxford Business Group, 1 January 2015 [cit. 2016-04-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2016. (anglicky)
- ↑ Remarks at Middle East Commercial Center Leadership Dinner [online]. U.S. Department of State, 8 December 2014 [cit. 2015-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2017. (anglicky)
- ↑ OBEIDAT, Omar. Hikma Pharmaceuticals founder remembered as man who believed, invested in Jordan. The Jordan Times. 16 May 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 August 2016. (anglicky)
- ↑ KADDB to become main provider of army's weapons, defence equipment. The Jordan Times. 28 April 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 November 2016. (anglicky)
- ↑ a b Jordan country profile [online]. [cit. 2016-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 June 2015. (anglicky)
- ↑ Masdar appoints IFC to oversee funding of Jordan's largest solar power project [online]. 18 January 2017 [cit. 2017-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 January 2017. (anglicky)
- ↑ a b Doing Business in Jordan [online]. U.S. Department of Commerce, 1 January 2014 [cit. 2015-10-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 July 2015. (anglicky)
- ↑ World Intellectual Property Organization. Global Innovation Index 2024. Unlocking the Promise of Social Entrepreneurship. Geneva: [s.n.], 2024. Dostupné online. ISBN 978-92-805-3681-2. DOI 10.34667/tind.50062. S. 18.
- ↑ AL EMAM, Dana. Korean soft loan to fund safety features of nuclear research reactor [online]. 28 October 2015 [cit. 2016-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 April 2016. (anglicky)
- ↑ OVERBYE, Dennis. A Light for Science, and Cooperation, in the Middle East [online]. 14 May 2017 [cit. 2017-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2017. (anglicky)
- ↑ 2015 census report [online]. Government of Jordan, Department of statistics, 1 January 2016 [cit. 2016-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2016.
- ↑ Jordan Population 2017 (Demographics, Maps, Graphs) [online]. [cit. 2017-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 March 2019. (anglicky)
- ↑ a b Jordan: Governorates, Districts, Cities, Localities - Population Statistics in Maps and Charts. www.citypopulation.de [online]. [cit. 2024-11-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Jordan [online]. UNRWA, 1 December 2015 [cit. 2016-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2019. (anglicky)
- ↑ ABU TOAMEH, Khaled. Amman revoking Palestinians' citizenship. Jerusalem Post. 20 July 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 March 2016. (anglicky)
- ↑ LEYNE, Jon. Doors closing on fleeing Iraqis. news.bbc.co.uk. BBC, 24 January 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 April 2019. (anglicky)
- ↑ PATTISON, Mark. Iraqi refugees in Jordan are 'guests' with few privileges [online]. 29 September 2010 [cit. 2016-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2013. (anglicky)
- ↑ HOURANI, Guita. The Impact of the Summer 2006 War on Migration in Lebanon: Emigration, Re-Migration, Evacuation, and Returning [online]. Lebanese Emigration Research Center, 2006 [cit. 2016-06-16]. S. 231. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 July 2021. (anglicky)
- ↑ IRELAND, Michael. Assyrian and Chaldean Christians Flee Iraq to Neighboring Jordan. Christian Headlines. 29 May 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 March 2016. (anglicky)
- ↑ AL-KHATIB, Mahmoud A.; AL-ALI, Mohammed N. Language and Cultural Shift Among the Kurds of Jordan. SKY Journal of Linguistics. 2010, roč. 23, s. 7–36. (anglicky)
- ↑ مئة عام على مجزرة الأرمن: ما بقي للأحفاد [online]. 23 April 2015 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 August 2016. (arabsky)
- ↑ Mandaean Human Rights Annual Report. Mandaean Human Rights Group. 1 November 2009, s. 4. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 October 2016.
- ↑ REZNICK, Alisa. Mosul's Christian exiles have little hope of return [online]. 4 November 2016 [cit. 2016-11-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 November 2016. (anglicky)
- ↑ MALKAWI, Khetam. Jordan faces challenge of meeting migrants' health demands –– study. The Jordan Times. 28 August 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2015. (anglicky) Archivováno 30. 4. 2015 na Wayback Machine.
- ↑ ZAQQA, Nadim. Economic Development and Export of Human Capital – a Contradiction?. [s.l.]: Kassel University Press, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 April 2016. ISBN 978-3-89958-205-5. S. 11.
- ↑ ABIMOURCHED, Rola. The conditions of domestic workers in the Middle East [online]. WoMen Dialogue, 26 November 2010 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 October 2014. (anglicky)
- ↑ 3% of Nightclub women are Jordanian [online]. 19 January 2011 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2016. (anglicky)
- ↑ Chapter 1: Religious Affiliation [online]. Pew Research Center, 9 August 2012 [cit. 2015-10-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 December 2016. (anglicky)
- ↑ KURSHID, Ahmad. Propagation of Islam [online]. [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2016. (anglicky)
- ↑ NICKY, Adam. Shiites in Jordan maintained low profile while marking Ashura observance. The Jewish Journal. 27 November 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 March 2016. (anglicky) Archivováno 28. 11. 2012 na Wayback Machine.
- ↑ Jordan 2014 International Religious Freedom Report [online]. U.S. Department of State, 1 January 2014 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 March 2017. (anglicky)
- ↑ MOUJAES, Anthony. Four refugee families living in Jordan share their stories with Mid-East delegation [online]. United Church of Christ, 29 April 2015 [cit. 2016-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 September 2016. (anglicky)
- ↑ a b KILDANI, Hanna. الأب د. حنا كلداني: نسبة الأردنيين المسيحيين المقيمين 3.68% [online]. Abouna.org, 8 July 2015 [cit. 2016-07-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 October 2016. (arabsky)
- ↑ VELA, Justin. Jordan: The safe haven for Christians fleeing ISIL. The National. 14 February 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 September 2015. (anglicky)
- ↑ FLEISHMAN, Jeffrey. For Christian enclave in Jordan, tribal lands are sacred. Los Angeles Times. 10 May 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2016. (anglicky)
- ↑ MILLER, Duane Alexander. The Episcopal Church in Jordan: Identity, Liturgy, and Mission. Journal of Anglican Studies. November 2011, roč. 9, čís. 2, s. 134–153. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 July 2021. DOI 10.1017/S1740355309990271. S2CID 144069423. (anglicky)
- ↑ Jordan's Christian Arabs, A Small Minority, Play A Major Role. The New York Times. 7 January 1987. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 May 2016. (anglicky)
- ↑ CASTELLINO, Joshua; CAVANAUGH, Kathleen A. Minority Rights in the Middle East. [s.l.]: Oxford University Press, 25 April 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 May 2016. ISBN 9780199679492. S. 135.
- ↑ Jordan's Mandaean minority fear returning to post-ISIS Iraq [online]. 9 June 2018 [cit. 2018-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 June 2018. (anglicky)
- ↑ a b c DE GRUYTER, Walter. Sociolinguistics: An International Handbook of the Science of Language and Society. [s.l.]: Ulrich Ammon, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9783110184181. S. 1921.
- ↑ SHOUP, John. Culture and Customs of Jordan. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. ISBN 9780313336713. S. 45.
- ↑ LUEBBE, Sascha. German language becoming opportunity for professional development [online]. 12 February 2015 [cit. 2016-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 March 2016. (anglicky)
- ↑ LEARNING, UNESCO Institute for Lifelong. Country Profile: Jordan. litbase.uil.unesco.org. 8 September 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 July 2018. (anglicky)
- ↑ World Bank Open Data. World Bank Open Data [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
- ↑ MALKAWI, Khetam. Cancer second most common cause of death in Jordan. The Jordan Times. 14 March 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2016. (anglicky)
- ↑ Jordan: Routine Childhood Immunizations [online]. Příprava vydání Abeer Allan, Rana Shammout. UNICEF Jordan Country Office, 2022-04-23 [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
- ↑ Jordan: estimates on the use of water sources and sanitation facilities (1980–2015) [online]. World Health Organization, 1 June 2015 [cit. 2016-06-17]. Dostupné v archivu pořízeném z [type=country_files originálu] dne 30 September 2015. (anglicky)
- ↑ Jordan profile – Overview [online]. BBC, 18 November 2012 [cit. 2016-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 December 2016. (anglicky)
- ↑ MALKAWI, Khetam. Sector leaders highlight potential for further growth in medical tourism. The Jordan Times. 30 May 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2016. (anglicky)
- ↑ المملكة الاردنية الهاشمية – وزارة التربية و التعليم Ministry of Education – Hashemit Kingdom of Jordan [online]. [cit. 2018-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2018. (anglicky)
- ↑ ALAYAN, Samira; ROHDE, Achim; DHOUIB, Sarhan. The Politics of Education Reform in the Middle East: Self and Other in Textbooks and Curricula. [s.l.]: Berghahn Books, 15 June 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9780857454614. S. 61.
- ↑ Literacy rate, youth total (% of people ages 15-24). World Bank Open Data [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
- ↑ Education system in Jordan scoring well [online]. Global Arab Network, 21 October 2009 [cit. 2016-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 July 2012. (anglicky)
- ↑ Research and Scientific Development in OIC Countries [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 August 2019. (anglicky)
- ↑ Jordan raises admission scores for private universities [online]. [cit. 2016-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 March 2010. (anglicky)
- ↑ CANTINI, Daniele. Youth and Education in the Middle East: Assessing the Performance and Practice of Urban Environments. [s.l.]: I.B.Tauris, 27 January 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2016. ISBN 9780857729378. S. 45.
- ↑ Jordan [online]. Ranking Web of Universities, 1 January 2018 [cit. 2018-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2017. (anglicky)
- ↑ 2014 QS University Rankings – Arab Region [online]. 1 January 2016 [cit. 2016-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 November 2014. (anglicky)
- ↑ الفن التشكيلي [online]. [cit. 2016-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2014. (arabsky)
- ↑ RAWASHDEH, Saeb. Jordanian artists seeks to connect local, int'l art scenes. The Jordan Times. 24 February 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2016. (anglicky)
- ↑ BOARINI, Silvia. Jordan a 'haven' for regional artists. Al Jazeera. 24 May 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 March 2016. (anglicky)
- ↑ 'Theeb' becomes first Jordanian film to receive Oscar nod. The Jordan Times. 14 January 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 April 2016. (anglicky)
- ↑ Scrolling through the millennia at the new Jordan Museum in Amman [online]. 13 March 2014 [cit. 2015-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 September 2015. (anglicky)
- ↑ a b FRENCH, Carole. Jordan. [s.l.]: Bradt Travel Guides, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. ISBN 9781841623986. S. 122, 35, 81.
- ↑ a b The stars come out for Jordan's Jerash Festival [online]. 16 July 2016 [cit. 2016-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 May 2016. (anglicky)
- ↑ Pianist finds Positano enchanting [online]. 19 June 2010 [cit. 2016-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 August 2016. (anglicky)
- ↑ EDWARDS, Madeline. The promise of Amman's independent music scene. Your Middle East. 13 May 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 September 2015. (anglicky) Archivováno 23. 9. 2015 na Wayback Machine.
- ↑ Jordan unveils underwater military museum. www.bbc.com. 24 July 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 July 2019. (anglicky)
- ↑ Jordan among world's top 10 producers of olive, olive oil. The Jordan Times. 21 March 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 April 2016. (anglicky)
- ↑ a b ALBALA, Ken. Food Cultures of the World Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO, 25 May 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. ISBN 9780313376276. S. 269, 273.
- ↑ الحلويات في رمضان.. متعة ما بعد الإفطار [online]. 30 June 2015 [cit. 2016-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 October 2016. (arabsky)
- ↑ Jordan's first ever Olympic champion Ahmad Abughaush looks forward to Tokyo 2020 – Olympic News [online]. 8 April 2019 [cit. 2019-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2019. (anglicky)
- ↑ ريو 2016 – تايكواندو: الأردني أحمد أبوغوش يحرز الميدالية الذهبية في وزن 68 كغ [online]. [cit. 2019-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2018. (arabsky)
- ↑ Jordan Basketball Federation [online]. [cit. 2019-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2019. (anglicky)
- ↑ Sport in Jordan [online]. [cit. 2019-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2019. (anglicky)
- ↑ World Cup 2014: Uruguay clinch final spot with Jordan win. www.bbc.com. 21 November 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2019. (anglicky)
- ↑ BANNAYAN, Aline. Jordan remains in 82nd spot in FIFA World Rankings. The Jordan Times. 5 March 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2016. (anglicky)
- ↑ Afif stars as Qatar defeat Jordan to retain title. www.the-afc.com. Asian Football Confederation, 10 February 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 February 2024. (anglicky)
- ↑ EL-SHAMAYLEH, Nisreen. Jordan taking giant strides in women's football. Al Jazeera. 23 June 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2016. (anglicky)
- ↑ Fifa world ranking for women [online]. FIFA, 1 March 2016 [cit. 2016-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 February 2019. (anglicky)
- ↑ OMARI, Raed. Women's football increasingly popular in Jordan. Al Arabiya. 1 January 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 March 2016. (anglicky)
- ↑ 2017 4th International Conference on Literature, Linguistics and Arts (ICLLA 2017). [s.l.]: Francis Academic Press, 2017. ISBN 9781912407064. DOI 10.25236/iclla.2017.43. Kapitola Transmission Strategy of the Competition -2017 FIBA 3X3 U18 Basketball World Cup.
- ↑ BANNAYAN, Aline. Jordan counts down to Asian basketball tourney. The Jordan Times. 14 September 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2016. (anglicky)
- ↑ EASTWOOD, Jack. Against all odds, Jordan's rugby greats are set to storm the Dubai Sevens. Al Bawaba. 4 November 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 October 2015. (anglicky)
- ↑ مشروع "بسكليتات المدينة الرياضية" يجمع هواة الدراجات لممارسة الرياضة والترفيه [online]. 30 September 2013 [cit. 2016-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 May 2016. (arabsky)
- ↑ MUSTEFA, Zab; REZNICK, Alisa. Volunteers open Jordan's first skate park. Al Jazeera. 12 February 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2015. (anglicky)
Literatura
editovat- SALIBI, Kamal S., 1998. The Modern History of Jordan. London: I. B. Tauris. ISBN 978-1860643316. (anglicky)
- TAYLOR, Jane, 2001. Petra and the Lost Kingdom of the Nabataeans. [s.l.]: I. B. Tauris. Dostupné online. ISBN 978-1-86064-508-2. (anglicky)
- LEWIS, Bernard. Dějiny Blízkého východu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-926-3.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jordánsko na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Jordánsko ve Wikislovníku
Autoritní data  |
|
|---|