Wenckheimové
Wenckheimové (také Wenkheimové) jsou šlechtický rod původem z Německa, od 18. století usazený v Uhrách. Získali titul barona (1776) a hraběte (1802). Před rozpadem Rakouska-Uherska vlastnili rozsáhlý majetek v různých částech Uherského království (dnes v Maďarsku, Rumunsku, na Ukrajině a Slovensku). Nejvýznamnějším členem rodu byl baron Béla Wenckheim (1811–1879), uherský ministr vnitra (1867–1869) a krátce uherský ministerský předseda (1875). Na svých panstvích nechali postavit několik honosných sídel (Szabadkígyós), budapešťský palác Wenckheimů je dnes sídlem Městské knihovny.
| Wenckheimové | |
|---|---|
 | |
| Země |  Rakouské císařství Rakousko-Uhersko |
| Tituly |
|
| Zakladatel | Albrecht Wenck |
| Rok založení | 1559 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Dějiny rodu
editovat
Rodina má původ v Německu a již v 16. století zastávali předkové úřady v církevní správě. Původně užívali jméno Wenck, v roce 1559 obdrželi erbovní listinu a v roce 1603 získal Albrecht Wenck šlechtický titul s predikátem von Wenckheim. Potomci později přešli do služeb Habsburků a Josef August, dolnorakouský kancléř, začal v roce 1717 užívat příjmení Wenckheim. V roce 1730 se oženil s baronkou Marií Cecílií von Harruckern, dcerou rakouského šlechtice a uherského velkostatkáře Jana Jiřího Harruckerna, župana a majitele několika panství v župě Békés. Jejich synové Josef (1734–1803) a František Xaver (1736–1794) sloužili v císařské armádě, dosáhli generálských hodností a v roce 1776 obdrželi stav svobodných pánů pro rakouské země. František Xaver padl jako polní podmaršál ve francouzských revolučních válkách. Starší bratr Josef jako dědic matčiných statků v Uhrách získal v roce 1781 uherský indigenát a nakonec byl v roce 1802 povýšen na hraběte, v armádě dosáhl také hodnosti polního podmaršála.[1]
Pokračovatelem Josefovy větve byl jeho nejstarší syn Josef Antonín (1780–1852), který proslul jako vynikajicí hospodář a mimo jiné vlastnil rozsáhlé statky v dnešní Ukrajině (Kiďoš (Kígyós). Zemřel bez potomstva a majetek přešel na dceru Kristiny (1849–1924), která se provdala za svého bratrance Bedřicha Wenckheima (1842–1912). Bedřich byl c. k. tajným radou, dědičným členem uherské Sněmovny magnátů a před zánikem monarchie zastával také čestnou hodnost nejvyššího číšníka Uherského království. Tito manželé vlastnili v různých částech Uherského království přes 50 000 hektarů půdy, pokračovateli rodu byli jejich synové Josef Karel (1877–1952), Ladislav Arnošt (1880–1956), právník, a Pavel Alexandr (1881–1945), který v mládí působil v diplomacii. Majetek rodu byl v roce 1945 zestástněn, potomci dnes žijí převážně v Rakousku.
Před rozpadem Rakousko-uherské monarchie vlastnili Wenckheimové v různých částech Uherského království přes 90 000 hektarů půdy, v roce 1910 pěti členům rodu patřilo dědičné místo v uherské Horní Sněmovně. Největší část majetku připadala na župu Békes, kde bylo vlastnictví rozděleno mezi několik podílníků. Hlavním sídlem zde byl zámek Szabadkígyös[2] Současná podoba zámku je výsledkem novogotické přestavby v 19. století. Hrabě Štěpán (István) Wenckheim (1858–1923), bratranec výše zmíněného Bedřicha, získal sňatkem velkostatek Veľké Leváre na Slovensku, kde se trvale usadil.
Větev Františka Xavera pokračovala jediným synem Josefem (1778–1838), který vlastnil statky v župě Arad v Sedmihradsku, zde také zastával funkci vrchního župana a proslul jako průkopník v chovu koní. V další generaci vynikl syn Béla (německy Adalbert, v české literatuře označovaný jako Vojtěch; 1811–1879).[3] Od mládí se uplatňoval ve veřejném životě jako poslanec uherského zemského sněmu, poté byl nejvyšším hofmistrem palatina arcivévody Štěpána, po rakousko-uherském vyrovnání zastával funkci uherského ministra vnitra (1867–1867) a nakonec byl krátce uherským ministerským předsedou (1875).[4] Jeho mladší bratr Ladislav (László, 1814–1879) byl také aktivní v politice, věnoval se ale především chovu koní.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k. k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 109–110 dostupné online
- ↑ Historie zámku Szabadkígyös dostupné online
- ↑ Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s.
- ↑ Ottův slovník naučný, díl XXVII. Praha: J. Otto, 1908. 904 s. Dostupné online. Kapitola Wenckheim, s. 183.
Literatura
editovat- KOBLASA, Pavel: Uherská šlechta v nových časech; České Budějovice, 2013; 127 s. ISBN 978-80-254-9315-1
- Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser, Gotha, 1922; s. 1051–1054 (heslo Wenckheim) dostupné online
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Wenckheimové na Wikimedia Commons - Rodokmen Wenckheimů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)