Wikipedie

Vladimír Páral

český romanopisec a spisovatel

Vladimír Páral, pseudonym Jan Laban (* 10. srpna 1932 Praha), je český spisovatel – prozaik. Kvalita jeho tvorby se různí, sahá od nekompromisní pronikavé satiry k opatrné až triviální próze, kterou tvořil pod vlivem minulého režimu.

Ing. Vladimír Páral
Vladimír Páral (2014)
Vladimír Páral (2014)
Narození10. srpna 1932 (92 let)
Československo  Praha
Povoláníspisovatel, nakladatelský redaktor
Národnostčeská
Alma materVysoká škola chemicko-technologická, Pardubice
DětiErika Novotná (1963)
RodičeAlois Páral
Ludmila, roz. Vodičková
PříbuzníBohuslav Páral (bratr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Mládí a školy

editovat

Narodil se v Praze, mládí od svých dvou let prožil v Brně v rodině Aloise Párala (7. dubna 1892 Šlapanice – 17. června 1978 Brno) – legionáře a prvorepublikovového důstojníka (do roku 1948) a Ludmily Páralové, rozené Vodičkové (15. dubna 1903 Praha – 16. května 1980 Brno).[1] V Brně absolvoval reálné gymnasium, odmaturoval roku 1950. Pak byl dva roky na Vysokém učení technickém v Brně,[2] odtud přešel na obor chemického inženýrství na VŠCHT v Pardubicích[3]. Zde získal v roce 1954 titul inženýra chemie.[4]

Vystudovanému oboru se v Liberci, Jablonci nad Jizerou, krátce v Plzni a nakonec v Ústí nad Labem (Chemopharma – úsek výroby pohlavních hormonů, později náplastí, pak útvar vědeckých informací) věnoval až do roku 1967.

Podle informací z Cibulkových seznamů se stal již jako student spolupracovníkem StB, krycí jméno Mirek, Slávek a Pamír, evidenční čísla 12 187 a 218 704.[5][6]

Má dceru Eriku, provdanou Novotnou (narozená 29. července 1963 v Ústí nad Labem).

Měl staršího bratra Bohuslava Párala (12. února 1929 Praha – 27. listopadu 2021 Brno), který byl geodet a předseda jednoty Československé obce legionářské v Brně 2.[7]

Dráha spisovatele

editovat

Psát začal v roce 1962, kdy pro krajský deník Průboj napsal na pokračování Šest pekelných nocí pod pseudonymem Jan Laban. Pak následovala řada románů. V roce 1967 se stal spisovatelem z povolání. Od roku 1972 pracoval i v ústeckém Severočeském nakladatelství jako nakladatelský redaktor. Roku 1977 podepsal Antichartu. Od roku 1995 žije střídavě v Mariánských Lázních a Praze.

Dílo

editovat

Jeho literární tvorba má občas rysy „vědeckého pokusu“, v nichž jednotlivé postavy staví do různých situací a jakoby testuje jejich reakce, což lze sledovat už od novely Veletrh splněných přání z roku 1964. Tato novela se stala první částí autorovy tzv. černé pentalogie, cyklu 3 novel a 2 románů kritizujících zmechanizovanost života v moderní konzumně zaměřené společnosti. Celý cyklus bývá pojmenován Pět způsobů ukájení. Tři úvodní novely byly vydány také společně v roce 1977 pod názvem Tři ze ZOO.

Po románu Milenci a vrazi z roku 1969 bylo Páralovi režimem naznačeno, že by nesouhlas s ideologií normalizace měl z jeho románů vymizet.[2] Záhy tudíž změnil styl, jak je například patrné v románu Profesionální žena z roku 1971, který měl být parodií na pokleslou literaturu s jednobarevnými kladnými hrdiny, avšak nechal se jí sám strhnout a román je také do značné míry idealizující a schematický.

V tom byl podobný i román Mladý muž a bílá velryba z roku 1973, který začal tzv. bílou pentalogii.

Když napsal Muka obraznosti, rozhodl se Páral opustit reálná témata a napsal čtyři sci-fi romány: Romeo a Julie 2300 a Pokušení A-ZZ z roku 1982, Válka s mnohozvířetem z roku 1983 a Země žen z roku 1987. Nejedná se však o zcela typické ukázky žánru sci-fi, je na nich znát orientace na masového čtenáře, ostatně jako i na autorových novějších prózách, jako Kniha rozkoší, smíchu a radosti z roku 1993 a Playgirls I a II z roku 1994. V těchto dílech se začala více projevovat i sexuální témata, do té doby potlačovaná kvůli cenzuře.

Prvotina

editovat
  • Šest pekelných nocí, knižně 1964 – napsáno pod pseudonymem Jan Laban

Černá pentalogie

editovat
  • Veletrh splněných přání, 1964 – novela zpracovávající několik pohledů do života chemického technika v malém městě
  • Soukromá vichřice: Laboratorní zpráva ze života hmyzu, 1966 – román otevřeně se zaměřující na mravní přežitky z minulosti a životní stereotypy; zfilmováno roku 1967 Hynkem Bočanem
  • Katapult: Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje, 1967 – vyprávění o ženatém inženýrovi, ze kterého náhodné setkání udělá sňatkového podvodníka: naváže známost se sedmi ženami, soužití s nimi střídá podle jízdních řádů; zfilmováno roku 1983 Jaromilem Jirešem
  • Milenci a vrazi: Magazín ukájení před rokem 2000, 1969 – pro kulturní politiku normalizace nepřijatelný román psaný formou životopisů několika osob různého společenského postavení a glos z politického i kulturního dění; popisuje prostředí velkého ústeckého průmyslového závodu a tamní svobodárny; postavy mají symbolická jména a pohybují se v prostoru jednoho domu; modelová próza; protiklady; zfilmováno roku 2004 Viktorem Polesným
  • Profesionální žena: Román pro každého, 1971 – parodie na seriály o nezdolných ženách

Bílá pentalogie

editovat

Zatím byly napsány a vyšly jen čtyři části.

  • Mladý muž a bílá velryba: Malý chemický epos, 1973 – příběh čtyř lidí z chemické továrny, zfilmován roku 1979 Jaromilem Jirešem. Román je psán vyloženě socialisticky – smysl života lze najít v práci. Tento román byl dle pozdějších vyjádření autora psán ze strachu, aby nebyl zakázán.
  • Radost až do rána: O křečcích a lidech, 1975 – humorně laděný příběh dvou životních ztroskotanců: neúspěšné studentky a výpravčího, který je nucen střídat různá povolání. Podle knihy byl natočen film.
  • Generální zázrak: Román naděje, 1977
  • Muka obraznosti: Konfrontace snu a skutečnosti, 1980 – nejautobiografičtější próza z obou pentalogií, hrdinou je mladý inženýr chemie, jenž poprvé nastupuje do práce a propracovává se; zfilmováno roku 1990 Vladimírem Drhou

Sci-fi

editovat
  • Pokušení A-ZZ, 1982 – líčí příběh čtyřčlenné skupiny Pražáků 21. století, kteří byli vybráni k setkání s mimozemskou civilizací a dostávají se do pokušení zaprodat zbytek lidstva výměnou za luxusní život
  • Romeo & Julie 2300, 1982
  • Válka s mnohozvířetem, 1983, tematicky k narušenému životnímu prostředí
  • Země žen, 1987 – spíše politicko-ideologická alegorie s prvky sci-fi než čistokrevná sci-fi

Další díla

editovat
  • Dekameron 2000 aneb Láska v Praze, 1990
  • Kniha rozkoší, smíchu a radosti, 1992
  • Playgirls 1 a 2, 1994
  • Profesionální muž, 1995 – vyšlo s podtitulem „V. Páral o sobě a jiných zajímavějších věcech“
  • Tam za vodou, 1995
  • Kniha o biči, 2014

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Alois Páral v Encyklopedii dějin města Brna [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b PEŇÁS, Jiří. Páral, Vladimír. In: HONZÁKOVÁ, Jana. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století. [s.l.]: LIBRI, 1997. Dostupné online. ISBN 80-85983-65-6. Archivováno 29. 3. 2015 na Wayback Machine.
  3. ↑ POCHOBRADSKÁ, Veronika. Životopisy [online]. 08. 05. 2007 [cit. 2009-12-08]. Dostupné online. 
  4. ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Páral, Vladimír. In: Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. S. 171.
  5. ↑ Viz Necenzurované Noviny č. 04/2000, str. 56.
  6. ↑ Běžné rozkoše fízlů | Domov. Lidovky.cz [online]. 2010-03-18 [cit. 2023-10-27]. Dostupné online. 
  7. ↑ Bohuslav Páral v Encyklopedii dějin města Brna [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Kolektiv autorů. Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. 
  • VOJTKOVÁ, Milena. Vladimír Páral. In: Slovník české literatury po roce 1945. [s.l.]: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006-2011. Dostupné online.
  • KARÁSKOVÁ, Ivana. O závistivcích, nabídkách k sňatku a ústecké helmě. Devadesátník Páral vzpomíná. iDnes.cz. 2022-08-11. Dostupné online.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Páral&oldid=24165360“