Věra Sládková
Věra Sládková-Hořavová (1. května 1927 Brno – 1. dubna 2006 Bílovice nad Svitavou) byla česká a moravská básnířka, prozaička a dramatička.
| Věra Sládková | |
|---|---|
| Narození | 1. května 1927 nebo 1. dubna 1927 Brno |
| Úmrtí | 1. dubna 2006 nebo 2. května 2006 (ve věku 79 let) Bílovice nad Svitavou |
| Povolání | spisovatelka, básnířka, prozaička a dramatička |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Život
editovatOtec Věry Sládkové byl bývalý legionář, později pracoval jako listonoš. V letech 1930–1938 žila ve Frývaldově (dnešní Jeseník), kde jí v šesti letech zemřela matka, získala matku nevlastní. V roce 1938 byla s otcem a nevlastní matkou z Frývaldova vyhnána při německých etnických čistkách. Rodina se uchýlila do Brna–Králova Pole. Za války byla totálně nasazena v německé pojišťovně (1943–1945). Po válce (1945–1947) vystudovala Obchodní školu UNRRA.[1]
Po ukončení školy pracovala jako knihovnice v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně (1947–1950). V roce 1948 se vdala za středoškolského profesora a spisovatele Jiřího Jobánka (1923–2002). V roce 1952 odešla s manželem do Kunštátu, který tam získal místo učitele, a odtud se v roce 1956 vrátila do Brna. Po potratu dvojčat a návratu do Brna porodila v roce 1959 dceru Kateřinu a v roce 1965 se rozvedla. Střídala brigádnická zaměstnání a intenzivně se věnovala literární tvorbě.[1] Mezi lety 1963 a 1967 spolupracovala s FS Barrandov, pro něž připravovala filmové povídky. Publikovala v kulturních časopisech, zaujala zejména básní Kůň, která jí přinesla první střetnutí s mocí. Její první díla přijala oficiální kritika vlažně.[2]
V počátcích normalizace nepublikovala a pracovala jako uklízečka.[zdroj?]
V letech 1980–1994 žila v Praze v tíživých životních podmínkách, komplikovaných duševním onemocněním, poté se vrátila do Brna. V roce 1983 se podruhé vdala za dramatika a scenáristu Antonína Hořavu (*1939), v roce 1984 odešla do starobního důchodu. Zemřela v léčebně dlouhodobě nemocných v roce 2006.[1][3]
Dílo
editovatVe své tvorbě se vracela k válečným zážitkům.
Knižní vydání
editovat- Kráska s cejchem (ilustrace Jiří Hadlač; Brno, Krajské nakladatelství, 1961) sbírka povídek, ve kterých zpracovává předválečné a válečné zážitky
- Černé vlaštovky ( sbírka básní; Brno, Krajské nakladatelství, 1964)
- Otázky kočky (Praha, Československý spisovatel, 1967)
- Klec (Praha, Československý spisovatel, 1969); novela upoutala hned první větou: „Jsem fízl.“ Jde opět o osobní prožitek, neboť rodinný přítel Vojtěch Jestřáb, krycím jménem Jeřabinka, jak se přiznal, na ni donášel.
- Poslední vlak z Frývaldova (první díl trilogie, Brno, Blok, 1974)
- Pluky zla (druhý díl trilogie, Brno. Blok, 1975)
- Kouzelníkův návrat (Praha, Československý spisovatel, 1982)
- Malý muž a velká žena (Poslední vlak z Frývaldova a Pluky zla doplněny o Dítě svoboděnky; Praha, Mladá fronta, 1982)
- Malý muž a velká žena, aneb Vlak dětství a naděje (interview Pavel Kosatík, fotografie Miloslav Mirvald; Praha, Knižní podnikatelský klub, 1990)
- Malý muž a velká žena (fotografie Miroslav Mirvald, doslov Drahomíra Vlašínová; Opava, Optys, 1995)
- Malý muž a velká žena aneb Vlak dětství a naděje (V Praze, XYZ, 2004)
Nevydaná díla
editovatPověry budoucnosti (román dokončený v roce 1984), rozhlasová hra Zářivé hostiny a další.
Filmografie (autorka námětů)
editovat- Kouzelníkův návrat (1984, film, námět ze severomoravských Sudet po ukončení války, režie Antonín Kachlík, hlavní role Martin Huba)
- Vlak dětství a naděje (1985, TV seriál podle románu Malý muž a velká žena, režie Karel Kachyňa, hlavní role Helena Růžičková a Stanislav Zindulka)
Seriál byl dokončen v roce 1985 a ohlášen k vysílání; vysílání bylo odvoláno a seriál byl poprvé vysílán až na jaře 1989. Od té doby byl opakovaně vysílán Českou televizí i v zahraničí.
- Ztráta paměti (1988, TV inscenace podle epizody z třetího dílu Malého muže a velké ženy – Dítě svoboděnky, režie Rudolf Tesáček)
Rozhlasové provedení
editovat- Poslední vlak z Frývaldova (1978, nastudovalo Brno, obnovená premiéra 2007)[4]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c PEŠTA, Pavel. Věra Sládková. In: Vladimír Forst a kolektiv. Slovník české literatury po roce 1945. Praha: [s.n.] Dostupné online. S. 25–27.
- ↑ Štěpán Vlašín: Svět poněkud umělý. Rudé právo. 22. 8. 1967, s. 5. Dostupné online.
- ↑ TUČKOVÁ, Kateřina. Věra Sládková - prozaické dílo (diplomová práce) [online]. Brno 2006: Masarykova univerzita [cit. 2022-07-31]. Dostupné online.
- ↑ Panáček v říši mluveného slova: Poslední vlak z Frývaldova
Literatura
editovat- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 637.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q-Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 142.
Externí odkazy
editovat- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Věra Sládková
- Věra Sládková ve Slovníku české literatury po roce 1945
- Věra Sládková v Encyklopedii dějin města Brna
- Věra Sládková v Česko-Slovenské filmové databázi
