Wikipedie

Václav Bělský

český politik a advokát

Václav Bělský, též Václav rytíř Bělský či Bielsky (22. září 1818 Bratkovice[1] , obec Černuc – 22. května 1878 Praha[2]), byl český právník a politik, purkmistr Prahy v letech 1863–1867, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady

Václav rytíř Bělský
Václav Bělský (1867)
Václav Bělský (1867)
Purkmistr Prahy
Ve funkci:
7. července 1863 – 4. listopadu 1867
PředchůdceFrantišek Václav Pštross
NástupceKarel Leopold Klaudy
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1863 – 1872
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1871 – 1872
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodní str. (staročeši)
Narození22. září 1818
Bratkovice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. května 1878 (ve věku 59 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
DětiVáclav Bělský
Ottokar Bělský
PříbuzníJan Bělský (bratr)
Quido Bělský (synovec)
Alma materKarlo-Ferdin. univ.
Profeseadvokát, notář, politik a právník
CommonsVáclav Bělský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Mládí, studium a profesní dráha

editovat

Pocházel z rodiny bratkovského chalupníka Josefa Bělského.[1] Studoval na gymnáziu v Litoměřicích a Hradci Králové, kde byl jeho učitelem Václav Kliment Klicpera. Poté absolvoval filozofii a právo v Praze a v roce 1845 získal doktorský titul. Během revoluce roku 1848 byl členem Národního výboru a pražského obecního zastupitelstva. V roce 1850 se stal tajemníkem obchodní a živnostenské komory, 1851 notářem a 1858 advokátem. Proslavil se návrhem na zřizování spořitelen na venkově a úpravou jednoty rakouských cukrovarníků pro vzájemné pojištění.

Zemřel na mrtvici.[3] Pohřben byl v Praze na Vyšehradském hřbitově [4].

Rodinný život

editovat

Václav Bělský byl ženat, s manželkou Marií (1827–??) měl tři děti.[5] Syn Václav (1853–??) byl právník a advokát.[6]

Oženil se s Marií (1827–1885), rozenou Formánkovou. Měli spolu syny Ottokara (1850–1884), Václava (1853–1917) a dceru Emilii, provdanou Ferdinandi.

Politická dráha

editovat

Pražským politikem a purkmistrem

editovat
 
Karikatura ze srpna 1866: Jednání Bělského s Prusy bylo vlasteneckým činem, ne velezradou

V roce 1861 byl znovu zvolen do pražského obecního zastupitelstva a stal se náměstkem purkmistra Františka Václava Pštrosse. Po jeho smrti byl pak od 7. července 1863 pražským purkmistrem. V této funkci založil obecní plynárnu, reálné gymnázium na Malé Straně a obecní pojišťovnu. Nechal také vybudovat Most císaře Františka Josefa I..

Velkých zásluh si dobyl v létě 1866, kdy pruské vojsko po bitvě u Hradce Králové obsadilo Prahu a všichni vyšší rakouští úředníci byli evakuováni. Vyjednáváním s pruským vedením se mu podařilo zabránit rabování a omezit vzniklé škody. V době okupace také pomohl nezaměstnaným dělníkům organizováním veřejných prací, během kterých vznikly Letenské sady a nové silnice. Za svou činnost během války si získal respekt většiny obyvatel a byl oceněn i císařem.[7] Roku 1866 byl povýšen do šlechtického stavu.[8]

Bělský odstoupil z funkce purkmistra v roce 1867 po urážce ze strany náměstka místodržícího, který mu udělil důtku, jakou obvykle dává svým podřízeným.[9] Aféra souvisela s rakousko-uherským vyrovnáním, se kterým česká politická reprezentace nesouhlasila.

Politické aktivity na zemské a říšské úrovni

editovat

Byl aktivní i v zemské a celostátní parlamentní politice. V období let 1863–1872 byl poslancem Českého zemského sněmu,[8] kam byl zvolen v doplňovacích volbách v prosinci 1863 za kurii městskou, obvod Praha-Nové Město[10] místo Františka Václava Pštrosse.[11] Uspěl i v řádných zemských volbách v lednu 1867, nyní za kurii městskou, obvod Praha-Staré Město[12] a v krátce poté vypsaných zemských volbách v březnu 1867.[13] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[14] Čeští poslanci tehdy praktikovali politiku pasivní rezistence, při níž odmítali aktivně vykonávat své mandáty. Bělský byl proto zbaven mandátu pro absenci v září 1868.[15] Manifestačně byl znovu zvolen v září 1869.[16] Uspěl i v řádných zemských volbách v roce 1870[17] a zemských volbách v roce 1872.[18] Pasivní rezistence pokračovala, takže mandát ztratil. V doplňovacích volbách roku 1873 již v jeho obvodu na sněm místo něj usedl Karel Leopold Klaudy.[19]

Zemský sněm ho roku 1870 zvolil i poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval kurii městskou. Vzhledem k politice pasivní rezistence, kterou tehdy praktikovala česká Národní strana ale fakticky mandát říšského poslance nevykonával. Jeho mandát pak byl na základě absence 23. února 1872 prohlášen za zaniklý.[20] V roce 1870 podnikl misi do Vídně, kde jménem českých politiků sondoval možnost návratu Čechů na Český zemský sněm podmíněný mírou ústupků v očekávaném císařském reskriptu. Bělský nezjistil uspokojivé garance, Český klub nicméně na návrh Františka Palackého přesto rozhodl podmínečně na zemský sněm vstoupit.[21] Bělského cesta do Vídně byla součástí vyjednávání s premiérem Alfredem Potockim ohledně rozšíření vyrovnání i na Čechy. Byla mu tehdy nabídnuta i funkce ministra spravedlnosti, ale k žádnému výsledku se nedospělo.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnost Velvary
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  3. ↑ Úmrtí. Světozor. 5. 1878, roč. 12, čís. 22, s. 279. Dostupné online. 
  4. ↑ hrob Václava Bělského na vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-23. 
  5. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 24, obraz 313
  6. ↑ Soupis pražských obyvatel: Bělský Václav, 1853
  7. ↑ Václav Bělský. Světozor. 11. 1867, roč. 1, čís. 18, s. 176. Dostupné online. 
  8. ↑ a b Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 668. 
  9. ↑ Přehled politický. Světozor. 11. 1867, roč. 1, čís. 18, s. 171. Dostupné online. 
  10. ↑ Wiener Zeitung, 31. 12. 1863, s. 5.
  11. ↑ Die Presse, 24. 12. 1863, s. 3.
  12. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/001schuz/s001001.htm
  13. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/001schuz/s001005.htm
  14. ↑ Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. Srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online. 
  15. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/2/stenprot/020schuz/s020006.htm
  16. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/3/stenprot/007schuz/s007001.htm
  17. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1870skc/1/stenprot/001schuz/s001002.htm
  18. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1872skc/1/stenprot/003schuz/s003001.htm
  19. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1872skc/2/stenprot/003schuz/s003001.htm
  20. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  21. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 245. 

Externí odkazy

editovat

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Bělský&oldid=24448998“