Utěšitelky
Utěšitelky[1] nebo též ženy útěchy[2][3] (anglicky: Comfort women; japonsky: 慰安婦 ianfu) byly ženy a dívky z okupovaných zemí během 2. světové války, donucené japonskými armádními složkami k sexuálnímu otroctví.[4][5][6]
Historie
editovatTermín utěšitelky je překladem japonského slova ianfu (慰安婦), eufemismu, který doslova znamená „utěšující, uklidňující žena”.[7] Během 2. světové války, japonská vojska nutila stovky tisíc žen do sexuálního otroctví, aby sloužily japonským vojákům. Tyto ženy byly z Austrálie, Barmy, Číny, Nizozemí, Filipín, Japonska, Koreje, Indonésie, Východního Timoru, Nové Guineje a z dalších zemí, ačkoli majorita z nich byla z Korey.[8] Mnoho žen zemřelo kvůli brutálnímu zacházení a na následky fyzického i psychického strádání. Po válce Japonsko popřelo existenci utěšitelek a odmítlo poskytnout omluvu a náležité odškodnění. Až v 90. letech 20. století se začala japonská vláda oficiálně omlouvat a nabízet kompenzace,[1] ačkoli omluvy byly kritizovány jako neupřímné[9][10] a japonští vládní představitelé pokračovali v popírání existence utěšitelek, či normalizace jejich existence jako„ běžné” součásti války.[11]
Původně byly nevěstince založeny, aby vojákům poskytovaly vojákům sexuální vyžití, redukovaly znásilňování žen a dívek v dobytých městech a zabraňovaly šíření pohlavních nemocí poskytováním kondomů a kontrolami zdravotního stavu žen.[12] Domy utěšitelek však měly spíše opačný než zamýšlený efekt – zvýšily počet znásilnění a navýšily šíření pohlavních nemocí. Prvními oběťmi byly japonské ženy, kdy některé byly naverbované běžnými způsoby a jiné srze klam nebo únos. Armáda se později obrátila k ženám z japonských kolonií kvůli nedostatku japonských dobrovolnic a potřebě chránit reputaci Japonska. V mnoha případech byly ženy zlákány falešnou nabídkou práce jako zdravotní sestry nebo pracovnice v továrně. Výrazný podíl utěšitelek tvořily nezletilé dívky.[13]
O ženách sloužících japonským vojákům se vědělo od konce druhé světové války, ale dlouho byly považovány za prostitutky, které se táhly za armádou. Oběti pod tíhou ponížení, nechtěly o svých prožitcích hovořit, protože se bály reakce společnosti. Až na konci 80. let 20. století se začaly objevovat první výpovědi korejských žen, které byly oběťmi zrůdného systému. V roce 1991 tři z nich podaly žalobu na Japonsko, které se o dva roky později omluvilo a poprvé oficiálně přiznalo existenci tohoto systému v japonské armádě i jeho obětí. Celosvětovou pozornost vyvolala kniha pamětí Jan Ruff-O'Herne Fifty years of Silence (1994), v níž popsala, jak byla v roce 1944 odvlečena z internačního tábora do zařízení pro poskytování sexuálních služeb vojákům, kde byla znásilňována, týrána a mučena.[11]
Odhady počtu žen, které byly donuceny pracovat v nevěstincích pro japonské vojáky se různí, většina historiků uvádí počet v rozpětí 50 000–200 000.[11] O přesnějších počtech stále probíhají výzkumy a debaty.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Comfort women na anglické Wikipedii.
- ↑ a b Japonsko zřejmě odškodní válečné korejské „utěšitelky“. ct24.ceskatelevize.cz [online]. ČT24, 2015-12-25 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online.
- ↑ DELAP, Lucy. Feminismy. Globální dějiny. [s.l.]: Host, 2022. ISBN 9788027512195. S. 268.
- ↑ RUSSEOVÁ, Zuzana. Ženy útěchy na Taiwanu (bakalářská diplomová práce). Brno: [s.n.], 2017. Dostupné online.
- ↑ The Asian Women's Fund. Who were the Comfort Women?-The Establishment of Comfort Stations [online]. The Asian Women's Fund [cit. 2014-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 7, 2014.
- ↑ The Asian Women's Fund. Hall I: Japanese Military and Comfort Women [online]. The Asian Women's Fund [cit. 2014-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 15, 2013.
- ↑ Special Issue: The 'Comfort Women' as Public History (Table of Contents) [online]. March 2021 [cit. 2021-03-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 5, 2021.
- ↑ The Origins and Implementation of the Comfort Women System [online]. December 14, 2018 [cit. 2021-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne April 14, 2021.
- ↑ RAMAJ, Klea. The 2015 South Korean–Japanese Agreement on 'Comfort Women': A Critical Analysis. International Criminal Law Review. February 2022, s. 475–509. Dostupné online. DOI 10.1163/15718123-bja10127. S2CID 246922197.
- ↑ KUKI, Sonya. The Burden of History: The Issue of "Comfort Women" and What Japan Must do to Move Forward. Journal of International Affairs. 2013, s. 245–256. Dostupné online. JSTOR 24461685.
- ↑ CHANG, Jae. Apology Politics: Japan and South Korea's Dispute over Comfort Women [online]. May 4, 2019. Dostupné online.
- ↑ a b c ŠVAMBERK, Alex. Ženy útěchy – nejdéle utajovaný zločin druhé světové války. www.novinky.cz [online]. Novinky.cz, 2014-11-02 [cit. 2024-11-15]. Dostupné online.
- ↑ GOTTSCHALL, Jonathan. Explaining wartime rape. Journal of Sex Research. May 2004, s. 129–36. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 29, 2020. DOI 10.1080/00224490409552221. PMID 15326538. S2CID 22215910.
- ↑ Press Conference: Latest research on Japan's military sexual slavery ("comfort women") [online]. April 17, 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 16, 2020.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Utěšitelky na Wikimedia Commons
