Typ VII

Typ VII
	U-570 typu VIIC
Obecné informace
Uživatel	Kriegsmarine
Typ	ponorka
Lodě	710 (další rozestavěny)
Osud	vyřazeny/potopeny v boji
Předchůdce	Typ II
Nástupce	Typ IX
Technické údaje Typ VIIC
Výtlak	769 t (na hladině); 871 t (pod hladinou)
Délka	67,1 m
Šířka	6,18 m
Pohon	2 diesely, 2 elektromotory
Rychlost	17 uzlů (na hladině); 7,6 uzlu (pod hladinou)
Posádka	44
Výzbroj	1× 88mm kanón; 1× 20mm kanón; 5× 533mm torpédomet

Typ VII byla třída středně velkých ponorek německé Kriegsmarine z období druhé světové války. Je to nejvíce vyráběná ponorka v dějinách.^[1] Celkem jich bylo dokončeno 710 a řada dalších byla do konce války rozestavěna.

Pozadí vzniku

Vzorem pro vývoj této třídy byly německé ponorky typu UB III nasazené v první světové válce. Ponorky byly v řadě variant stavěny od roku 1935 až do konce války. První verze typ VIIA byla postavena v 10 kusech, verze typ VIIB byla postavena ve 24 kusech, přičemž nejznámější typ VIIC vznikl ve více než 600 kusech.^[2]

Na stavbě se podílely loděnice Deschimag AG Weser v Brémách (6 jednotek), Germaniawerft v Kielu (80 jednotek), Bremer Vulkan v Brémách-Vegesacku (74 jednotek), Danzigwerft v Danzigu (42 jednotek), Flenderwerft v Lübecku (42 jednotek), Nordseewerke v Emdenu (30 jednotek), Flensburger Schiffsbau ve Flensburgu (28 jednotek), Howaldtswerke v Kielu (65 jednotek), Stülcken Sohn v Hamburku (26 jednotek), Schichauwerft v Danzigu (64 jednotek), Deutsche Werke v Kielu (30 jednotek), Blohm & Voss v Hamburku (181 jednotek), Kriegsmarinewerft Wilhelmshaven ve Wilhelmshavenu (29 jednotek), Oder Werke ve Štětíně (2 jednotky), Stettiner Maschinenbau AG ve Štětíně (1 jednotka) a Neptunwerft v Rostocku (10 jednotek). Celkem tak bylo dokončeno 710 ponorek typu VII. Řada dalších se na konci války nacházela v různém stupni stavby.^[3]

Varianty

U 36 prvotní verze VIIA

Typ VIIA

První verze postavená v deseti kusech pojmenovaných U 27 až U 36. Jejich stavba probíhala od roku 1935 v loděnicích Germaniawerft a Deschimag.^[4]

Typ VIIB

U 45 patří k verzi VIIB

Vylepšená verze postavená v sérii 24 jednotek v loděnicích Germaniawerft, Bremer Vulcan a Flenderwerft. Trup byl prodloužen o dva metry, takže ponorka pojmula více paliva. Kormidla byla zdvojena. Záďový torpédomet byl umístěn v tlakovém trupu a střílel mezi nimi.^[5]

Typ VIIC

Nejznámější verze této třídy. Měla prodloužený trup a zvětšenou velitelskou věž. Podtřída typ VIIC/41 měla zpevněný trup a větší hloubku ponoru.^[6] Pouze na papíře vznikly podtřídy Typ VIIC/42 a VIIC/43.^[7]

Typ VIID

Varianta ponorky typu VII určená pro kladení min. Její trup byl prodloužen o 10 metrů. Dělostřelecká a torpédová výzbroj byla zachována. Min bylo neseno 15 kusů.^[7]

Typ VIIE

Nerealizovaná varianta s novými diesely Deutz.^[7]

Typ VIIF

Varianta určená k zásobování ostatních ponorek municí. Její trup byl prodloužen o více než 10 metrů. V tomto prostoru bylo uloženo 24 torpéd a chlazené potraviny. Loděnice Germaniawerft postavila pouze čtyři kusy této varianty pojmenované U 1059 až U 1062.^[8]

Operační služba

HMS Barham vybuchuje po zásahu torpédy ponorky U 331

Ponorky typu VII tvořily po celou válku jádro německých ponorkových sil. Podnikly cca 2600 bojových plaveb a potopily 190 válečných a 1175 obchodních lodí.^[9] Utrpěly však těžké ztráty; potopeno jich bylo okolo 400, přičemž na nich zahynulo 22 000 námořníků (73% celkových ztrát německých ponorkářů).^[9]

Posádky ponorek této třídy dosáhly řady úspěchů. U 29 (Otto Schuhart) potopila v září 1939 britskou letadlovou loď HMS Courageous, U 47 (Günther Prien) v říjnu 1939 pronikla do Scapa Flow kde potopila bitevní loď HMS Royal Oak, U 331 (Hans-Dietrich von Tiesenhausen) v listopadu 1941 potopila britskou bitevní loď HMS Barham.^[10] Sloužila na nich také řada es z řad ponorkových velitelů; například Heinrich Lehmann-Willenbrock (25 lodí), Adalbert Schnee (24 lodí), Erich Topp (35 lodí) či Joachim Schepke.^[9]

Výskyt v kultuře

Příběh ponorky U 96 je zápletkou německého filmu Das Boot režiséra Wolfganga Petersena z roku 1981.^[11]

Odkazy

Reference

↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 92. [Dále jen Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]
↑ [Pejčoch, Novák a Hájek (1993), s. 93.]
↑ WILLIAMSON, Gordon. Kriegsmarine U-boats 1939–45 (1). Oxford: Osprey, 2002. Dostupné online. S. 20–21. (anglicky) [Dále jen Williamson (2002)]
↑ [Williamson (2002), s. 11.]
↑ [Williamson (2002), s. 12.]
↑ [Williamson (2002), s. 13.]
↑ ^a ^b ^c [Williamson (2002), s. 14.]
↑ [Williamson (2002), s. 15.]
↑ ^a ^b ^c [Williamson (2002), s. 22.]
↑ [Williamson (2002), s. 24.]
↑ [Williamson (2002), s. 23.]

Literatura

PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN 80-206-0357-3.
WILLIAMSON, Gordon. Kriegsmarine U-boats 1939–45 (1). Oxford: Osprey, 2002. Dostupné online. S. 48. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Typ VII na Wikimedia Commons

[vl4:92-1] PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 92. [Dále jen Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]

[vl4:93-2] [Pejčoch, Novák a Hájek (1993), s. 93.]

[ub:20–21-3] WILLIAMSON, Gordon. Kriegsmarine U-boats 1939–45 (1). Oxford: Osprey, 2002. Dostupné online. S. 20–21. (anglicky) [Dále jen Williamson (2002)]

[ub:11-4] [Williamson (2002), s. 11.]

[ub:12-5] [Williamson (2002), s. 12.]

[ub:13-6] [Williamson (2002), s. 13.]

[ub:14-7] [Williamson (2002), s. 14.]

[ub:15-8] [Williamson (2002), s. 15.]

[ub:22-9] [Williamson (2002), s. 22.]

[ub:24-10] [Williamson (2002), s. 24.]

[ub:23-11] [Williamson (2002), s. 23.]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]