Trogir

přímořské město v Chorvatsku

Trogir (italsky Traù) je přímořské lázeňské město v Chorvatsku. Nachází se na pobřeží Jaderského moře a administrativně spadá do Splitsko-dalmatské župy. Žije zde 13 192 obyvatel.

Trogir
Historická část Trogiru od Trogirského průlilvu
Historická část Trogiru od Trogirského průlilvu
Trogir – znak
znak
Trogir – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška8 m n. m.
StátChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
ŽupaSplitsko-dalmatská
Trogir
Trogir
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha37,10 km²
Počet obyvatel13 192 (2011)
Hustota zalidnění355,6 obyv./km²
Etnické složeníChorvati
Náboženské složeníKřesťanství
Světové dědictví UNESCO
Název lokalityhistorické město Trogir
Typkulturní dědictví
Kritériumii, iv
Odkaz810 (anglicky)
Zařazení1997 (21. zasedání)
Správa
Statusměsto
StarostaAnte Bilić
Vznik3. století př. n. l.
Oficiální webwww.trogir.hr
PSČ21220
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Starořecký název města zněl Tragurion (Τραγούριον). Řečtí kolonisté pojmenovali místo podle koz, které zde žily v době jejich příchodu. Řecký název byl později – během období expanze Římské říše – převzat do latiny jako Tragurium. Z latinského názvu vznikl zjednodušením současný italský název Traù a slovanský (chorvatský) Trogir.

Historie

editovat

Trogir založili řečtí kolonisté ve 3. století př. n. l. jako osadu Τραγούριον (Tragurion, z řeckého tragos – kozel). Velký rozvoj sídlo zaznamenalo za dob římské vlády, kdy se stalo významným přístavem. S koncem Římské říše město nezaniklo, ale dokázalo se přizpůsobit změně poměrů.[1]9. století uznával Trogir svrchovanost chorvatských vládců, mezi Trogirem a Chorvatským královstvím byly rozvíjeny obchodní vztahy. Chorvaté potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini (Dalmatští Italové). Ve správě nad městem se střídali Byzantinci, Normané i jiné říše. Ve 13. století připadlo město na sto let Uherskému království. V roce 1420 ho ovládla Benátská republika. Benátčané se věnovali rozvoji Trogiru poměrně málo; nezakládali školy (vzdělání v latině nebo italštině bylo dostupné pouze šlechtě) a nebudovali silnice do vnitrozemí.[2] Většinu finančních prostředků na rozvoj města spotřebovala výstavba opevnění před případnými vpády Turků, výstavba kostelů nebo dalších základních potřeb.

Podle Pavla Andreise zde žilo v 18. století zhruba dva tisíce lidí.[1] Na počátku století devatenáctého bylo město krátkou dobu součástí tzv. Ilyrských provincií pod kontrolou francouzské armády. Část místních obyvatel vnímala cizí moc nepřátelsky (mimo jiné také církev, neboť vojáci zabrali pro své potřeby klášter sv. Dominika), ale někteří přivítali společenské změny, které Francouzi přinesli.[3] Vysoušely se okolní močály, čímž se snížil výskyt malárie, bylo zakázáno užívat vodu ze závadných studní a město bylo osvětleno lampami.[4]

 
Gloriet na nábřeží v roce 1930

V roce 1814 se město vrátilo pod uherskou správu a začlenilo se do Rakouského císařství. Obyvatelstvo bylo do jisté míry italsky mluvící. Italština zde byla jako úřední jazyk používána do roku 1909. Na mapách třetího vojenského mapování se město Trogir již rozrůstalo na severní okraj ostrova Čiovo. Vedla tudy pouze hlavní silnice do Splitu a podél celého dalmatského pobřeží. Severně od historické části města se ještě rozprostíraly sady. V prostoru současného parku Fortin ještě stálo moře. Trogir byl však s pevninou i ostrovem Čiovo spojen mosty.

V roce 1918 se stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. Administrativně spadal nejprve pod Splitskou oblast a později pod Přímořskou bánovinu.

Během druhé světové války byl anektován Itálií a začleněn pod Dalmatský guvernorát, v rámci něj ještě pod Splitskou provincii. S rozvojem turismu ve druhé polovině 20. století se stal Trogir lázeňským městem.

V roce 1997 bylo historické centrum Trogiru zařazeno do seznamu světových kulturních památek UNESCO.

Geografie

editovat

Město se rozprostírá zčásti na pevnině a zčásti na ostrově Čiovo. Samotné historické centrum města se nachází na malém ostrově o rozměrech asi 500 × 250 metrů (v nejužší části Trogirského průlivu, mezi pevninou a ostrovem Čiovo), který je jedním ze dvou vstupů do Kaštelského zálivu. Od správního střediska Splitu je vzdáleno asi 15 km východně vzdušnou čarou přes záliv.

Světové dědictví a památky

editovat

Historický střed města Trogir byl roku 1997 zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO díky mimořádné architektonické kontinuitě výstavby města.

Centrum města Trogir představuje nejlépe zachovalý románsko-gotický komplex nejen v Dalmácii, ale v celé východní Evropě. Ve středověkém, hradbami částečně obehnaném historickém jádru města stojí zachovalý zámek, věž, asi deset kostelů a řada paláců a obytných domů z románského, gotického, renesančního a barokního období.

Mezi hlavní památky patří:

Doprava

editovat

Trogir je přístavním městem se středně velkým přístavem. Asi 8 km východně od města ve vesnici Divulje se nachází mezinárodní letiště Split a severně od města prochází silnice D8 (Jadranská magistrála); zde má podobu tranzitní komunikace, která obchází střed města po obchvatu u úpatí okolních kopců na severním okraji Trogiru.

Město je svou polohou přirozeným přístupovým bodem na ostrov Čiovo, který je vyhledáván turisty. Do roku 2018 bylo město silně dotčeno dopravními zácpami, neboť jediná přístupová komunikace vedla přes zvedací most v centru města. Od července 2018 je v provozu nový most, nazvaný Most hrvatskih branitelja (Most chorvatských obránců), hovorově „most Čiovo“, který stojí východně od centra města a výrazně městu dopravně odlehčil. Výstavba mostu byla z 85 % financována z evropských fondů.[5]

Z Prahy do Trogiru jezdí autobus.

Osobnosti spjaté s městem

editovat

Partnerská města

editovat

Trogir má partnerské nebo přátelské vztahy s následujícími městy:[7]

Galerie

editovat

Reference

editovat
  1. a b VULIĆ, Katarina. Trogir pod francuskom upravom. 1806.–1813. Split, 2021 [cit. 2024-07-30]. 42 s. Završni rad [bakalářská práce]. Sveučilište u Splitu, Filozofski fakultet [Univerzita ve Splitu, Filozofická fakulta]. Vedoucí práce Edi Miloš izv. prof. dr. sc. s. 2. Dostupné online. (chorvatština)
  2. VULIĆ, Katarina. Trogir pod francuskom upravom. 1806.–1813. Split, 2021 [cit. 2024-07-30]. 42 s. Završni rad [bakalářská práce]. Sveučilište u Splitu, Filozofski fakultet [Univerzita ve Splitu, Filozofická fakulta]. Vedoucí práce Edi Miloš izv. prof. dr. sc. s. 3. Dostupné online. (chorvatština)
  3. VULIĆ, Katarina. Trogir pod francuskom upravom. 1806.–1813. Split, 2021 [cit. 2024-07-30]. 42 s. Završni rad [bakalářská práce]. Sveučilište u Splitu, Filozofski fakultet. Vedoucí práce Edi Miloš izv. prof. dr. sc. s. 10. Dostupné online. (chorvatština)
  4. VULIĆ, Katarina. Trogir pod francuskom upravom. 1806.–1813. Split, 2021 [cit. 2024-07-30]. 42 s. Završni rad [bakalářská práce]. Sveučilište u Splitu, Filozofski fakultet. Vedoucí práce Edi Miloš izv. prof. dr. sc. s. 12. Dostupné online. (chorvatština)
  5. RADAČIČOVÁ, Simone. Dobrá zpráva pro turisty. V chorvatském letovisku Trogir otevřeli nový most, uleví velkým zácpám. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2018-07-18 [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. 
  6. LONČAREVIĆ, Vladimir. Ivan Delalle – poeta starina. Glas Koncila [online]. 2011, č. 21, s. 7. (3. srpnja 2011) [cit. 30. 7. 2024]. Dostupné z: https://issuu.com/glaskonc/docs/feljton_2011_21-27/7
  7. Webové stránky města Trogir Archivováno 23. 7. 2018 na Wayback Machine. z 21. března 2018

Literatura

editovat
  • DELALLE, Ivan. Trogir: vodič po njegovoj historiji, umjetnosti i životu. Zagreb: Ex libris, 2006. 218 s. ISBN 953-6310-62-7.
  • Chorvatské pobřeží Jadranu: plány měst: Umag, Poreč, Rovinj, Pula, Opatija, Rijeka, Zadar, Trogir, Split, Dubrovnik [kartografický dokument]. [Praha]: Geoclub, ©2003. 1 list mapy. Radost z cestování. ISBN 3-88618-572-9.
  • KATIĆ, Lovre. Odnosi Trogira prema susjedima. Split: Književni krug, 2017. 145 s., 16 nečísl. s. obr. příloh. Splitski književni krug. Pisci između dva rata; knjiga 7. ISBN 978-953-163-458-8.
  • VULIĆ, Katarina. Trogir pod francuskom upravom. 1806.–1813. [online]. Split, 2021 [cit. 30. 7. 2024]. 42 s. Završni rad [bakalářská práce]. Ved. práce Edi Miloš izv. prof. dr. sc. Sveučilište u Splitu, Filozofski fakultet. Dostupné z: https://zir.nsk.hr/islandora/object/ffst:3271/datastream/PDF/download

Externí odkazy

editovat