Wikipedie

Trauttmansdorffové

rakouský šlechtický rod

Trauttmansdorffové jsou rakouský šlechtický rod, původně ze Štýrska, od 17. století usazený v Čechách. V roce 1598 byli povýšeni do panského stavu, významný diplomat a dvořan Maxmilián Trauttmansdorff (1584–1650) dosáhl hraběcího titulu (1623). Položil základy rodového bohatství v Čechách (Horšovský Týn), koncem 17. století patřili Trauttmansdorffové mezi nejbohatší českou šlechtu, vedle Horšovského Týna vlastnili další rozsáhlá panství (Litomyšl, Jičín). Členové rodu zastávali vysoké posty u dvora, v armádě a diplomacii, rakouský ministr zahraničí a císařský nejvyšší hofmistr František Ferdinand Trauttmansdorff (1749–1827) byl v roce 1805 povýšen do knížecího stavu. Od té doby hlava rodu užívá titul kníže, zatímco nejstarší syn, dědic a následník je dědičný hrabě a ostatní členové rodu hrabata nebo hraběnky.[1] Podle kabinetního reskriptu z roku 1825 má hlava rodu právo na oslovení Jasnost.[2][3] Ve vedlejších liniích patřila rodu řada dalších menších statků v Čechách, ale také ve Štýrsku, Tyrolsku nebo dnešním Slovinsku, vlastnili paláce ve Vídni, Praze a Štýrském Hradci. Z řad duchovenstva byl významnou osobností Tadeáš Maria (1761–1819), kardinál a olomoucký arcibiskup. V knížecí větvi byl majetek rodu v Československu zkonfiskován v roce 1945, za druhé světové války zaniklo i jedno z nejstarších rodových sídel v Gleichenbergu. Rod dnes žije převážně v Rakousku, soukromým sídlem je zámek Pottenbrunn v Dolních Rakousích. Hlavou rodu je kníže Karel Volfgang Trauttmansdorff (* 1965), jeho bratranec Ferdinand (* 1950) byl v letech 2010–2015 velvyslancem Rakouska v České republice.

Trauttmansdorffové
Erb hrabat Trauttmansdorffů
ZeměČeské královstvíČeské království České království, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Mateřská dynastieTrauttmansdorffové
Tituly
  • Hodnostní korunka náležící titulu svobodný pán 1598 svobodný pán (dědičné rakouské země)
  • Hodnostní korunka náležící titulu svobodný pán 1620 svobodný pán s predikátem Urozený (Wohlgeboren)
  • Hodnostní korunka náležící titulu hrabě 1623 hrabě (Říše) s predikátem Vysoce urozený (Hoch- und Wohlgeboren)
  • Hodnostní korunka náležící titulu hrabě 1625 hrabě – potvrzení říšského hraběcího stavu pro české země
  • 1639 rozšíření predikátu na Trauttmansdorff-Weinsberg
  • Hodnostní korunka náležící titulu kníže 1805 kníže (Říše, Čechy; dědičný titul pro prvorozeného syna) s predikátem Vysoce urozený (Hoch- und Wohlgeboren)
  • 1825 predikát Jasnost (Durchlaucht)
ZakladateléJan Bedřich z Trauttmansdorffu
Rok založení13. století
Současná hlavaCarl-Wolfgang 7. Fürst von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg (* 1965), od roku 1994
Větve roduštýrská, česká, knížecí, hraběcí
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dějiny rodu

editovat
 
Hrabě Maxmilián z Trauttmansdorffu (1584–1650) s dekorací Řádu zlatého rouna

Rod se připomíná od 14. století, jeho původním sídlem byla vesnice Trautmansdorff ve Štýrsku. Poprvé je písemně doložen v roce 1308 Herrand z Trauttmansdorffu, v sousedství nejstaršího sídla později získali panství Gleichenberg, kde v 17. století nechali postavit zámek. Mezitím ale získali majetek také v Tyrolsku (zámek Trauttmansdorff v Meranu), od roku 1543 vlastnili také panství Negau (Negova v dnešním Slovinsku). Souběžně získávali další statky i ve Štýrsku a Dolních Rakousích a Jan Bedřich (1542–1614) byl v roce 1598 povýšen do stavu svobodných pánů.

Druhorozený syn Jana Bedřicha Maxmilián (1584–1650) byl zakladatelem vzestupu Trauttmansdorffů mezi nejvýznamnější rody habsburské monarchie. Zastával vlivné posty u dvora, uplatnil se jako diplomat, v roce 1623 byl povýšen do hraběcího stavu a v roce 1635 získal Řád zlatého rouna a od roku 1637 byl hejtmanem Štýrského Hradce. V roce 1622 v rámci pobělohorských konfiskací za velmi výhodných podmínek koupil panství Horšovský Týn a v rozšiřování majetku v Čechách pokračoval až do smrti. V generaci jeho synů patřili Trauttmansdorffové již mezi deset nejbohatších rodů v Českém království.

 
Zámek Horšovský Týn, hlavní rodové sídlo 1622–1945

Maxmiliánův nejstarší syn Adam Matyáš (1617–1684) byl dlouholetým nejvyšším maršálkem Českého království (1645–1684). K hlavnímu rodovému sídlu v Horšovském Týně přikoupil další statky, v roce 1651 získal Grabštejn v severních Čechách a krátce držel i majetek v jižních Čechách (Lnáře, Protivín). Maxmiliánův druhorozený syn Jan Bedřich (1619–1696) zdědil Litomyšl a statky v Dolním Rakousku, stejně jako starší bratr pokračoval v rozšiřování rodového majetku v Čechách, koupil Brandýs nad Orlicí (1652) a Červené Pečky (1655). Původně působil v diplomacii a v letech 1658–1696 byl nejvyšším komorníkem Českého království. Měl početné potomstvo, ale všichni synové zemřeli bez dalších potomků. Z nich František Adam (1685–1762) nechal postavit zámek v Jemništi, který je jednou z mála barokních památek spojených se jménem Trauttmansdorffů. Jejich hlavní sídla v Horšovském Týně a Litomyšli z doby renesance splňovaly nároky na reprezentaci i v 17. a 18. století, proto se Trauttmansdorffové neprojevili v baroku tak jako jiné rody. Bratranec Adama Matyáše a Jana Bedřicha Zikmund Bedřich (1623–1675) byl zemským hejtmanem ve Štýrsku a značným nákladem nechal přestavět zámky Oberthal a Trautenfels.

Nejmladší syn Adama Matyáše byl Zikmund Ludvík (1651–1707), který vlastnil Protivín, k němuž přikupoval další drobné statky, zastával post hejtmana prácheňského kraje. Jeho potomci setrvali v Čechách, někteří z nich dosáhli vysokých hodností v armádě. Vynikl Jan Kryštof Heřman (1734–1789), který byl v letech 1767–1789 opatem tepelského kláštera. Jeho synovec Šebestián František (1767–1834) proslul jako vynikajicí hospodář, jeho majetkem byly statky v Posázaví (Zbraslavice, Horka). Tato linie vymřela v 19. století.

Knížecí větev

editovat
 
Trauttmansdorffský palác na Mariánském náměstí v Praze

Předkem knížecí větve byl nejstarší syn Adama Matyáše Rudolf Vilém (1646–1689), který byl taktéž nejvyšším maršálkem Českého království (1685–1689). V další generaci došlo k významnému rozšíření majetku, kdy Jan Josef (1676–1713) získal v roce 1710 po dlouhých soudních sporech panství Jičín. Jeho syn František Norbert (1705–1786) zastával vysoké posty u dvora, byl nejvyšším hofmistrem arcivévodkyně Marie Alžběty a získal Řád zlatého rouna. Jeho syn František Ferdinand (1749–1827) byl místodržitelem v Rakouském Nizozemí (1787–1790) a rakouským ministrem zahraničí (1792–1796). V roce 1805 byl povýšen do knížecího stavu a nakonec byl dlouholetým nejvyšším hofmistrem císařského dvora (1808–1827), stejně jako otec získal Řád zlatého rouna. Z majetku zrušených klášterů navíc rozmnožil rodový majetek přikoupením dalších statků (Pecka).

 
Kníže Ferdinand Jáchym Trauttmansdorff (1803–1859)

Mladší syn knížete Ferdinanda Josef (1788–1870) působil v diplomacii, mimo jiné byl dlouholetým rakouským vyslancem v Berlíně (1827–1849). Jeho manželka Josefa, rozená hraběnka Károlyiová (1793–1863) koupila v Čechách pro své děti panství Obříství a Lipnice nad Sázavou. Jejich syn Ferdinand (1825–1896) byl též diplomatem, jako vyslanec působil v Mnichově a Vatikánu, poté byl místopředsedou rakouské panské sněmovny, nakonec nejvyšším císařským komořím a získal Řád zlatého rouna. Teprve v generaci jeho synů se rodina usadila na zámku Obříství, tento majetek byl ale vyvlastněn v rámci první pozemkové reformy. Z této linie pochází Ferdinand (*1950), který je rakouským diplomatem. Byl velvyslancem Rakouské republiky v Káhiře (1999–2004), v Lisabonu (2004–2005) a v letech 2010-2015 v Praze. Za zásluhy o rozvoj česko-rakouských vztahů mu byl v roce 2015 udělen Řád Bílého lva.

Pokračovatelem knížecí větve byl Ferdinandův starší syn Jan Nepomuk (1780–1834), který byl nejvyšším císařským štolbou (1812–1834). Jeho syn Ferdinand Jáchym (1803–1859) nechal pod kostelem sv. Anny na Vršíčku u Horšovského Týna zbudovat rodovou hrobku (1839–1842).[4] V knížecí větvi náleželo Trauttmansdorffům od roku 1861 dědičné místo v rakouské panské sněmovně, majetek v Čechách tehdy zahrnoval přes 16 000 hektarů půdy a v roce 1868 byla jeho hodnota odhadnuta na dva a půl miliónu zlatých. Posledním majitelem velkostatků Horšovský Týn a Jičín byl kníže Karel (1897–1976), jemuž byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Jeho bratranec Viktor (1895–1969) byl do roku 1945 majitelem velkostatku Hostim na jižní Moravě. Trauttmansdorffové dnes žijí v Rakousku, hlavou rodu je kníže Karel Volfgang Trauttmansdorff (* 1965).

Štýrská hraběcí větev

editovat
 
Zámek Gleichenberg ve Štýrsku, hlavní sídlo štýrské hraběcí větve

Zakladatelem štýrské hraběcí větve byl Jiří Zikmund (1638–1708), nejmladší Maxmiliánův syn. Po otci převzal ve Štýrsku dědičnou hodnost nejvyššího hofmistra, vlastnil panství se zámkem Gleichenberg. Jeho jediný syn Maxmilián Zikmund (1668–1739) byl císařským komořím a tajným radou, v dalších generacích se tato linie díky dědictví znovu dostala i do Čech a členové rodu krátkodobě vlastnili různá česká panství. Jan Nepomuk (1757–1809) byl zemským maršálkem v Dolních Rakousích (1808–1809). Jeho manželka Terezie, rozená Nádasdyová, byla dědičkou statků v Čechách, jejich syn Jan Nepomuk (1804–1846) nechal přestavět zámek v Herálci. Významnou osobností této větve byl Tadeáš Maria (1761–1819), který byl biskupem v Hradci Králové (1794–1811) a arcibiskupem v Olomouci (1811–1819), v roce 1816 byl jmenován kardinálem. Posledním potomkem štýrské větve byl Maxmilián Vejkart (1842–1924), zámek Gleichenberg byl zničen na konci druhé světové války.

Významné osobnosti rodu

editovat

Majetky (výběr)

editovat


Erb

editovat

Původní rodový erb tvoří šestilistá stříbrno-červené růže s převrácenými barvami na stříbrno-červeném děleném štítu. Na přilba s červeno-stříbrnými přikryvadly růže před červeně a stříbrně roztřepeným kohoutími peřím. K těm později přibyly ještě atributy znaků rodů Kirchberg, Höltzler a Castelalt.

Historie trauttmannsdorfského erbu

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Světská a církevní titulatura a reálie. Praha: Libri, 1994. 432 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 178. Dále jen Encyklopedie heraldiky. 
  2. ↑ Encyklopedie heraldiky, s. 100
  3. ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 393. 
  4. ↑ KUNEŠ, Václav. Kostel svaté Anny Na Vršíčku. Kirche Sankt Anna auf dem Hügel 1507–2007. 2. vyd. Horšovský Týn: Město Horšovský Týn, 2016. 80 s. S. 7. (česky a německy) 
  5. ↑ Rakouský velvyslanec v Praze
  6. ↑ TIC Negova. History of the Castle of Negova [online]. [cit. 2018-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-14. (anglicky) 
  7. ↑ KUBŮ, Eduard. Historie města Hostouň [online]. Město Hostouň, 13. června 2008 [cit. 2022-12-13]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Trauttmansdorfové, s. 165–166. 
  •   Trautmannsdorf ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Trauttmansdorffové&oldid=24150760“