Touha (opera)
Touha (ve slovenském originále Túžba) je pohádková opera o třech dějstvích a epilogu (op. 28[1]) slovenského skladatele českého původu Ladislava Holoubka. Vznikla v letech 1943–44 na libreto Ferdinanda Gabaje a premiéru měla ve Slovenském národním divadle v Bratislavě hned 12. února 1944.
| Touha | |
|---|---|
| Túžba | |
| Žánr | opera |
| Skladatel | Ladislav Holoubek |
| Libretista | Ferdinand Gabaj |
| Počet dějství | 3 (4 obrazy) a epilog |
| Originální jazyk | slovenština |
| Datum vzniku | 1943–1944 (revize 1963, 1969) |
| Premiéra | 12. února 1944, Bratislava, Slovenské národní divadlo (1. verze) / 12. prosince 1970, Košice, Státní divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vznik a historie opery
editovatTouha – Holoubkova jediná dětská opera – vznikla na objednávku Slovenského národního divadla po skladatelově úspěchu s operou Svítání. Libreto Ferdinanda Gabaje, známého především jako novinář-fejetonista[2], zpracovává variantu pohádky o Popelce s využitím slovenských lidových prvků a zřetelným náboženským akcentem.[3] Původním název opery měl znít „Evina ruža“.[2] Recenzent Milo Šamko chválil dramatickou stavbu libreta, po jazykové stránce je však považoval za nezdařilé: „rytmus je většinou kostrbatý a rým často prázdný“, některá místa znějí „jako facka na nesprávném místě“.[4]
Podle slovenského muzikologa a hudebního historika Igora Vajdy skladatel operu zhudebnil v zásadě novoromantickým způsobem, motivy jsou však spíše nevýrazné a běžné.[3] Podle recenzenta novin Gardista je hudba Touhy „invenčně dosti omezená“. Týž kritik si povšiml tradiční výstavby opery, převahy uzavřených forem (dueta, terceta, sbory, balety) a konzervativní povahy hudby, která „snaží se být celkově průzračnou, ba až lidově jednoduchou a líbivou“.[5] I recenzent Hudebních rozhledů Pavel Pokorný (v roce 1971) tvrdí, že se skladatel „ani nesnažil objevovat nové světy. Výsledkem je dílo, které mluví k divákovi přístupnou řečí.“[6] Holoubek pracuje se dvěma melodickými póly: hlavní hrdinka a sbory vesničanů v prvním a třetím dějství mají základ ve slovenské lidové písni, prostředí princova dvora (ale též postava cikánky) je charakterizováno valčíkem.[3] M. Šamko ve své recenzi kritizoval traktování sborů, které „zastávají místy funkci šablonovité sboristické zvukové kulisy, jakou zastává v okázale vystrojených operetách sbor dekadentně elegantních plesových účastníků-lichotníků během zpěvu ústřední hvězdy“, což označil jako „rafinovaný zarahleandrovský styl“.[4]
Celkově je nepopíratelná řemeslná úroveň díla, zejména bohaté harmonické a instrumentační řešení orchestrálního doprovodu prozrazující zřejmou inspiraci dílem Richarda Strausse, čemuž odpovídá i řešení díla jako jednoho souvislého hudebnědramatického proudu.[3] M. Šamko zdůrazňuje vliv Smetany,[4] Pavel Pokorný tvrdí, že autor nezapírá své české kořeny ani svého učitele Vítězslava Nováka,[6] muzikolog Ján Albrecht zase shledává vliv Antonína Dvořáka[7]. Současně je však zřejmé, že dílo vznikalo v chvatu. Slabinou díla, zejména v jeho původní podobě, je zejména neúnosně dlouhé a málo dramatické libreto. Kvůli tomu je Touha také nejdelší Holoubkovou operou – i v pozdější zkrácené verzi trvá asi dvě hodiny.[3]
Mezi nejpůsobivějšími místa Touhy byly uváděny scéna Evy a zpěváka v 1. dějství, výstup opilých zahradníků, scéna cikánky a pijácká scéna III. dějství nebo sbory v 2. dějství.[7][5] Celkové dobové hodnocení bylo uznalé, ale spíše vlažné („Celek prozrazuje velmi rutinovaného divadelního hudebníka, který ví, co zapůsobí i na efekt.“[5]), případně jako doklad upřímné umělecké snahy skladatele a příslib do budoucna – podle recenzenta v deníku Slovák Holoubek „tak jako v předchozích dvou operách […] se snaží co nejúčinnější výraz a dát svým operám náplň. A i když hned nedosahuje svého vrcholného cíle, přesto každá práce přináší nová poznání a odhaluje i [autorovy] chyby.“[2] Obecenstvo tuto operu přijalo velmi příznivě, předpovědi, že se udrží na repertoáru, se však nenaplnily.[5]
Skladatel provedl dvě revize díla: nejprve v roce 1963, kdy provedl zejména podstatné škrty: zkrátil úvod, vypustil některé sbory a škrtl celou svatební scénu; postavu Velekněze přejmenoval na Starého krále. Znovu ji pak upravil v roce 1969 při příležitosti druhého (a dosud posledního) nastudování Touhy ve Státním divadle v Košicích (premiéra 12. prosince 1970[8]). Tehdy především zcela přepracoval finále opery – původní epilog ostatně kritika považovala z dramatického hlediska za zbytečný a jen na efekt dělaný,[4] i když hudebně zdařilý[5]. Pouze tato verze se dochovala.[1][3] Opera sklidila u kritiky více uznání než v době svého vzniku; takto o ní psal například muzikolog Ján Albrecht: „V celém rozvrhu pohádkové opery Touha cítíme mistra operní tvorby. Touha obsahuje mnoho krásných scén a nápadů. Sladění děje, akce, jakož i slova s hudbou lze pokládat za velmi šťastné. Přistupuje k tomu i um dokreslovat a charakterizovat hudbou situace. […] S radostí lze konstatovat, že Holoubkovo dílo neztratilo nic na své hodnotě, aktuálnosti a přitažlivosti ani po dlouhém časovém odstupu. Naopak, spíše lze tvrdit, že v dnešní hudební situaci působí ještě účinněji, i když kritické nároky podstatně vzrostly.“[7]
Osoby a první obsazení
editovat| osoba | hlasový obor[9] | premiéra 1. verze (12. února 1944)[8] | premiéra 2. verze (12. prosince 1970)[8] |
|---|---|---|---|
| Princ | lyrický baryton | Franjo Hvastja | Karol Mareček |
| Otec | baryton | Emil Schütz | Anton Hucik |
| Eva, jeho dcera | soprán | Zita Hudcová-Frešová | Lucia Ganzová |
| Macecha | alt | Janka Gabčová | Mária Adamcová |
| Margita, její dcera | soprán | Marka Medvecká | Eva Šmáliková |
| Velekněz / Starý král | bas | Boris Jevtušenko | Ladislav Neshyba st. |
| První zahradník | tenor buffo | Jozef Křepela | Vojtech Schrenkel |
| Druhý zahradník | bas buffo | Zdenko Ruth-Markov | Mikuláš Čabiňák |
| Zpěvák | tenor | František Hájek | Stanislav Martiš |
| Cikánka | mezzosoprán | Dita Gabajová | Jana Glogarová |
| Dřevorubec | tenor | Harry Kluska | Ladislav Pačaj |
| Strážce | tenor | Belo Turba | József Havassi |
| První lovec | tenor | Anton Veselý | Ján Pasiar |
| Druhý lovec | bas | Zdenko Hrůza | Pavol Kasarda |
| Hlasatel (Herold) | bas | Alojz Kramár | Gejza Spišák |
| Sedlák | bas | František Hrabovský | Ladislav Šprinc |
| Stařec | tenor | Ján Nerád | Ferdinand Halper |
| Stařena | soprán | Jarmila Menšíková | Mária Janíková |
| Mládenec | bas | – | Anton Oros |
| Vesničané, lovci, hlasatelé, družičky, stráže, vojáci a děti | |||
| Dirigent: | Ladislav Holoubek | Vladimír Daněk | |
| Režie: | František Dibarbora | Drahomíra Bargárová | |
| Choreografie: | Maximilián Froman | Marilena Halászová | |
| Výprava: | Karol L. Zachar | Ladislav Šestina | |
| Kostýmy: | … | Dušan Solčányi | |
Děj opery
editovat1. dějství
editovat(Před chalupou) V horské chaloupce žije sličná Eva se svým otcem, macechou a nevlastní sestrou Margitou. Po její zemřelé matce jí zbyl jen růžový keř, jejž zasadila, a Eva se o něj láskyplně stará, vzpomínajíc na maminku. Kolemjdoucí vesničané ji utěšují, ale macecha a Margita jí naopak jen častují nadávkami a hrozí, že to překážející vykopou a zničí. Všem ženám se vlichocuje cikánka, když však u Evy nepochodí, prokleje ji. Zbožná dívka však věří v Boží spravedlnost a lásku a cikánčině kletbě nepřikládá význam. Dobrácký, ale slabošský otec se nedokáže dcery zastat, navíc sotva přijde, přivolává jej na pomoc dřevorubec, jemuž strom zavalil v lese kamaráda.
Macecha s Margitou v chaloupce samy hodují a Evičku zanechaly venku o hladu. Ta si stěžuje na svůj smutný osud nejprve své růži a pak i potulnému muzikantovi, který se u ní zastaví, Muzikant si vzpomíná, že nedávno byl na hradě u prince, který měl nadevše rád růže; jistě by se mu i Evino kvítko zalíbilo. Eva by ráda svou růži odnesla do bezpečí do princovy zahrady a tam ji pěstovala. Žádá muzikanta, aby poprosil jejím jménem prince o svolení, a ten jí to slíbí.
Výstřely z hloubi lesa zaženou vylekanou Evu do její komůrky. Jsou to lovci a mezi nimi princ, který právě spatřil růžový keř, jenž se mu ihned velmi zalíbil. Macecha se chytí příležitosti a tvrdí, že květinu vypěstovala Margita. Princ dává růži vykopat a odnést do své zahrady a Margitu prohlašuje svou vrchní zahradnicí (a jak Margita doufá, brzy i něčím více). Lid vracející se z práce slyší macešiny lži a reptají, když však cikánka jejím jménem slíbí všem hostinu, pokud budou mlčet, venkované nabídku přijímají. Princ si odváží růži s Margitou na hrad.
2. dějství
editovat(1. obraz – Zahrada) Margita si jako vrchní zahradnice vede neodborně, zato však rázně komanduje své dva podřízené. Přinesenou růži nechává přesadit do zdobeného květináče a zahalit do hedvábí, pak se jí podaří svést prince k polibku. Starý velekněz je tomu přítomen, a protože na novou příchozí nevraží, varuje prince před Margitou. Připomíná mu, že si má podle tradice vybrat nevěstu on, a ne aby si žena vybrala jeho. Princ je však Margitou okouzlen a veleknězi na vzdor rozhoduje, že se ožení ještě dnes. Vysílá po celé krajině trubače, aby ohlásili svatební hostinu a pozvali všechen lid.
(2. obraz – Trůnní sál) Chystá se svatební slavnost. Dva zahradníci přinášejí nevěstinu růži zahalenou do bílého závoje a vzápětí přivádí princ Margitu, rovněž v závoji nevěsty, a žádá přítomné kněží, aby zahájili obřad. Ti ale odmítají, neboť velekněz – který mezi nimi není – jim to zakázal. Margita zuří a svolávána veleknězovu hlavu blesky a hromy, které skutečně přijdou. Strážný oznamuje, že velekněz opustil zemi, a nálada lidu se obrací proti Margitě, již obviňují ze spolku s ďáblem. Princ ji hájí tím, že jen dobrá bytost mohla vypěstovat tak nádhernou růži – ale když ji odhalí, z růže zbyl jen suchý ostnatý peň. Lidé v tom vidí zadostiučinění a známku Boží nepřízně. Z lidu vystupuje potulný zpěvák a vysvětluje princi, jak to bylo s růžovým keřem a s Evičkou. Rozzlobený princ vyhání Margitu ven do zuřící bouře (kde ji vzápětí zabije blesk) a slibuje, že vyhledá Evičku i velekněze a odprosí je.
3. dějství
editovat(Před chalupou) Macecha, dosud nevědíc o smrti své dcera, pořádá pro sousedy slíbenou hostinu. Eva obsluhuje a cikánka se hádáním z ruky pokouší rozproudit váznoucí zábavu. Dřevorubec přivádí mezi hosty neznámého vysíleného mnicha prosícího o přístřeší. Macecha jeho prosbu odmítá, ale Eva mu s radostí propůjčí svou komůrku, do níž ho odvádí.
Sousedé odházejí, zůstávají jen podnapilá macecha s cikánkou. Tehdy dorazí princ v doprovodu zpěvák a své družiny nesoucí Evinu růži. Než se obě ženy vzpamatují, jsou svázány a odvedeny do hradního vězení. Princ se pak ukryje a pozoruje, jak zpěvák svou písní vyláká ven Evu. Přesvědčí se tak o její krásné tváři i dobrém srdci. Eva usíná na místě, kde stával její růžový keř. Zdá se jí o princi, a když e probudí, ten stojí skutečně nad ní a prosí ji o odpuštění za všechno a zejména za to, že nechal uvadnout její růži. Když však sundá závoj, keř je opět v plném květu. Princ vyznává dívce lásku a ta jeho vyznání opětuje.
Z chaloupky vychází Evin otec a mnich, v němž princ poznává velekněze a prosí jej na kolenou o odpuštění. Velekněz i otec žehnají princi a Evičce.
(Epilog – Chrám na hradě) Slaví se svatba, lid zpívá zbožné písně za doprovodu varhan. Ryzí láska zvítězila nad zlobou a protivenstvím.
Reference
editovat- ↑ a b Ladislav Holoubek [online]. Bratislava: Hudobné centrum / Music Centre Slovakia [cit. 2013-12-05]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ a b c (EN). Holoubkova opera „Túžba“ v SND. Slovák. 1944-02-16, roč. 26, čís. 38, s. 6. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 1336-4464. (slovensky)
- ↑ a b c d e f VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. S. 208–209. (slovensky)
- ↑ a b c d ŠAMKO, Milo. Ešte k opere „Túžba“. Slovák. 1944-02-23, roč. 26, čís. 44, s. 6. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 1336-4464. (slovensky)
- ↑ a b c d e SI. Nová Holoubkova opera. Gardista. 1944-02-16, roč. 6, čís. 38, s. 4. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 1337-7558. (slovensky)
- ↑ a b POKORNÝ, Pavel. Holoubkova třetí opera. Hudební rozhledy. 1971-03-19, roč. 24, čís. 4, s. 158. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 0018-6996. (omezený přístup)
- ↑ a b c ALBRECHT, Ján. Holoubkova Túžba. Hudobný život. 1971-02-22, roč. 3, čís. 4, s. 4. Dostupné online [cit. 2021-06-08]. ISSN 1335-4140. (slovensky)
- ↑ a b c Virtuálna databáze slovenského divadla [online]. Bratislava: Divadelný ústav, rev. 2021 [cit. 2021-06-08]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ BRANBERGER, Jan. Svět v opeře. Praha: Orbis, 1947. 805 s. S. 177.
Literatura
editovat- VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. (slovensky)