Wikipedie

Sovy

řád ptáků

Sovy (Strigiformes) jsou poměrně početný řád masožravých ptáků, čítající více než 250 druhů, pro jehož zástupce je typické uzpůsobení nočnímu životu. U sov se rozlišují dvě recentní čeledi: početnější a druhově rozmanitější puštíkovití (Strigidae), k nimž se řadí výrečci, výři, puštíci, sýci, kalousi a další, a mnohem méně početnější čeleď sovovití (Tytonidae), kam patří typické sovy. Většina sov představuje noční tvory, menší část sov je aktivní v době soumraku a několik druhů je čistě denních (např. sýček králičí (Athene cunicularia)). Sovy mají na ptáky bohatý fosilní záznam, počínající již ve středním paleocénu.

Jak číst taxoboxSovy
alternativní popis obrázku chybí
Vybraní zástupci sov. Levý sloupec zahrnuje puštíkovité; shora dolů: puštík obecný (Strix aluco), výr velký (Bubo bubo), sýček obecný (Athene noctua), sýc americký (Aegolius acadicus). Pravý sloupec zachycuje sovovité (shora dolů): sova pálená (Bubo bubo), sova tečkovaná (Bubo bubo), sova australská (Tyto novaehollandiae), Phodilus assimilis
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádsovy (Strigiformes)
Wagler, 1830
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Čeledi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Většina sov je zbarvena krypticky v nenápadných hnědých a šedých odstínech. K typickým morfologickým znakům sov patří obrovské oči, umístěné v přední části lebky, které jsou napevno zasazeny v mohutných očnicích, závoj kolem obličeje, ostrý zobák zahnutý dolů již od kořene, schopnost otočit hlavu o 270° i více, nebo sametový povlak na křídlech, umožňující velmi tichý let. Velikost sov se pohybuje od 13 cm (kulíšek trpasličí (Micrathene whitneyi)) po více než 70 cm (výr Blakistonův (Ketupa blakistoni), výr velký (Bubo bubo)). Sovy obývají všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy i různá biotopová stanoviště od hustých lesů přes tundru po pouště. Kolem 10 druhů se vyskytuje i v Česku.

Sovy se živí nejčastěji hmyzem a malými savci (hraboši, rejsky, myšmi), nepohrdnou ani menšími ptáky nebo letouny. Větší druhy sov mohou ulovit i středně velké savce, některé druhy (Scotopelia, Ketupa) se specializují na lov ryb. Sovy používají k lovu zrak a sluch, které mají velmi dobře vyvinuté. Sovy utvářejí monogamní, často dlouhotrvající páry. Hnízdo si nestaví, samice klade vejce na dno stromových dutin a skalních škvír, v synantropním prostředí na půdy nebo do hnízdních budek. Inkubace trvá většinou kolem 25–30 dní. Sovy zanechaly bohatý odkaz v kulturách po celém světě, který je typický svou protikladností: sovy jsou považovány za symbol moudrosti a ctnosti, na druhou stranu jsou spojovány se smrtí a čarodějnictvím, pročež jsou v některých kulturách stále pronásledovány.

Systematika

editovat

Pojmenování

editovat

Za popisnou autoritu řádu se považuje německý ornitolog a harpetolog Johann Georg Wagler, který v roce 1830 vytyčil řád Striges.[1] Tento název byl později standardizován na Strigiformes. Výraz striges (strigis) je plurál latinského strix, kterým se označovaly některé druhy sov považované za špatné znamení.[2] Srov. s latinským striga = upír či zlý duch, typicky ženský.

Klad Strigiformes se v minulosti často stavěl do kontrastu s dravci nebo byl zahrnován do dravců jako podřád. Ve starší české literatuře z konce 19. století se tak lze setkat se jménem „dravci noční“ (sovy), v jehož protikladu stáli „dravci denní“ (dravci v klasickém pojetí, tzn. včetně sokolů aj.).[3][4]

Evoluce

editovat

Vystopovat evoluční počátky různých ptačích skupin není jednoduché už proto, že fosilizované kosterní pozůstatky ptáků jsou vzácné a je extrémně obtížné je identifikovat a přiřadit ke konkrétnímu kladu.[5] Sovy nicméně představují výjimku a jejich fosilní záznam je vzhledem k ostatním moderním ptákům bohatý.[6][7] V roce 1975 byly popsány dva rody Bradycneme a Heptasteornis[8] jako údajně prapůvodní předci sov ze svrchní křídy, čili z doby před vymíráním K-T. Moderní taxonomie nicméně spojitost těchto kladů se sovami vyvrátila a považuje oba rody za zástupce nepříbuzné linie.[9]

 
Eocenní fosilie Ypresiglaux

Nejstarší věrohodné nálezy fosilizovaných předků sov se datují do středního paleocénu, avšak tyto rané fosilie jsou často reprezentovány jen několika kostmi (mezi něž typicky patří běhák nebo tibiotarsus, tedy kost vzniklá srůstem zánártí a holenní kosti), ze kterých není jasné, jak a kdy sovy získaly charakteristické prvky své kostry.[6] K nejstarším známým fosiliím ptáků, kteří by se dali považovat za sovy, patří rody Ogygoptynx z Colorada (stáří 60–59 milionů let (mya))[10] a Berruornis, jehož zástupci byli nalezeni ve Francii (kolem 57,5 mya)[11] a Německu (kolem 61 mya).[12][13]

 
Tibiotarsus pozdně miocenního zástupce sovovitých Tyto gigantea

K výjimečně dobře dochovaným kostrám sov patří raně eocenní exemplář rodu Primoptynx nalezený v americkém Wyomingu. Tato velká sova, až 50 cm vysoká, žila někdy před 55 miliony lety. Na rozdíl od moderních sov měla delší první a druhý prst, což je typické pro moderní zástupce jestřábovitých (Accipitridae). Předpokládá se, že Primoptynx lovila středně velké druhy savců a žila tedy značně odlišným životem než moderní typy sov.[6][14] Podobně dlouhé prsty jsou typické i pro eocenní soví rod Minerva.[6] Známo je i několik druhů sov z raného eocénu z rodu Oligostrix[15] a Eostrix,[16][17][7] mezi něž patří i nejmenší známá sova Eostrix gulottai měřící pouhých 12 cm.[18] Z raně eocenních fosilií sov z Evropy, Severní Ameriky, Asie i Afriky se dá vyčíst, že tehdejší sovy již byly morfologicky a ekologicky velmi rozmanité – zahrnovaly jedny z nejmenších i největších známých sov vůbec a obývaly různé typy stanovišť.[6][7][19]

 
Eocenní kostra sovy Palaeoglaux artophoron

Je možné, že rané druhy sovy vyhynuly na přelomu pozdního eocénu a raného oligocénu (cca před 34 miliony lety) v důsledku rozšíření dravých ptáků.[6][14] V raném a středním miocénu se již objevují první zástupci obou dosud přežívajících čeledí sovovití (Tytonidae) a puštíkovití (Strigidae),[19][20][21] kteří jsou známi mj. i z Česka[22] a Německa.[23] Fosilní druhy z neogénu se již zařazují do recentních rodů jako Tyto, Asio, Bubo, Strix, Surnia a Glaucidium, jelikož vykazují velmi vysokou morfologickou příbuznost moderním sovám.[20]

Noční vs denní původ sov

editovat

Drtivá většina moderních sov představuje noční predátory. Výjimkou jsou sovice krahujová (Surnia ulula), sýček králičí (Athene cunicularia), kulíšek západní (Glaucidium californicum) a kalous pustovka (Asio flammeus), kteří jsou aktivní hlavně během dne. Některé další druhy sov jsou do menší či větší míry krepuskulární, tzn. aktivní převážně v době soumraku.[20] Vzhledem k tomu, že fosilní pozůstatky sov typicky zahrnují části postkraniálního skeletu (tzn. nezahrnují lebku), nelze s jistotou určit, kdy došlo u sov k přizpůsobení k nočnímu predátorství. Z lebky by se daly vyčíst řady údajů o nočním životě, např. na základě velikosti a detailů očnic nebo přítomnosti/absence nadočnicových valů (výběžků), které pomáhají chránit oči před světlem a jsou spojovány s denními ptáky. Jedna dochovaná soví lebka z raného eocénu má nadočnicové valy dobře vyvinuty, což naznačuje, že nejméně jedna evoluční linie eocenních sov měla menší oči a nebyla tedy uzpůsobena nočnímu životu.[19]

 
Lebka výra velkého s patrnými velkými očnicemi, což je charakteristické všem moderním sovám

Z fosilie eocenní sovy Ypresiglaux z Anglie je zase patrné, že tato sova neměla možnost otáčet hlavu kolem své osy ,podobně jako moderní sovy; její nadočnicové valy byly dobře vyvinuty, avšak zbytek postkraniální kostry jinak připomínal moderní sovy, z čehož autoři popisu taxonu odvozují, že i tato sova byla denním ptákem.[24] Eocenní sova Palaeoglaux zase měla na části těla zvláštní prodloužená membránovitá pera bez praporů, což připomíná typ opeření přítomný u některých denních ptáků, kteří toto opeření využívají během toku. Takový typ opeření by byl velmi nezvyklý u nočního ptáka, takže je možné, že se jednalo o denní druh sovy.[25]

Podobně pozdně miocenní, dobře zachovalá lebka sovy Miosurnia z jihozápadní Číny také nemá znaky tvora žijícího v noci. Rod Miosurnia je přitom úzce příbuzný s rody Glaucidium a Surnia, které zahrnují denní druhy moderních sov zmíněných výše. Předpokládaný habitat sov z rodu Miosurnia představují rozlehlé suché savany, což je stejný typ stanoviště, jaký obývá většina moderních druhů denních sov.[20][26] Je možné, že sovy byly původně denní a v nočním životě nalezly neobsazenou ekologickou niku, jejíž obsazení sovám umožnilo rozšíření prakticky po celém světě, podobně jako tomu došlo u nočních druhů primátů a hlodavců.[19]

Vnější fylogeneze

editovat

Kladogramy zobrazující nejbližší příbuzenské vztahy sov na základě vybraných studií

Wu et al. (2024)[27]
Telluraves
 

Coraciimorphae

 
 
Hieraves
 

Accipitrimorphae

 
 

Strigiformes

 
 
 

Australaves

 
 
 

Stiller et al. (2024)[28]

Telluraves
Afroaves
 
 

Strigiformes

 
 

Accipitrimorphae

 
 
 

Coraciimorphae

 
 
 

Australaves

 
 

Jarvis et al. (2014)[29]

Telluraves
Afroaves
 
 

Accipitrimorphae

 
 
 
 

Strigiformes

 
 

Coraciimorphae

 
 
 
 

Australaves

 
 

Již od 18. století se mezi vědci vede debata o tom, zda jsou sovy více příbuzné denním dravcům (myšleno Accipitriformes ve starším pojetí, tzn. včetně kondorů či sokolů, které moderní kladistika vyčleňuje do samostatných řádů), nebo spíše lelkům (myšleno Caprimulgiformes ve starším pojetí, tzn. včetně skupin jako Aegotheliformes, Podargiformes, Nyctibiiformes a Steatornithiformes, které jsou rovněž vyčleňovány zvlášť). Sovy pojí s dravci významné morfologické znaky, jako je velký hákovitý zobák uzpůsobený k trhání masa nebo silné, výrazně drápovité nohy, které slouží k chytání kořisti. S lelky a podobnými nočními nenápadnými ptáky zase sovy morfologicky pojí obrovské oči, měkké opeření i různé adaptace na noční lov,[30] ke kterým patří např. schopnost tichého letu. Moderní výzkumy však ukazují, že řada těchto morfologických spojitostí se vyvinula následkem konvergentní, tedy nezávislé evoluce, během které se vyvinou srovnatelné znaky v důsledku stejných selekčních tlaků. K těmto znakům patří např. sametový povlak na horní ploše křídel a ocasních per, který umožňuje tichý let, jenž se výborně hodí při lovu.[31]

V jedné z prvních ucelených prací využívajících analýzu DNA pro sestavení fylogenetického stromu ptáků, v tzv. Sibleyho a Ahlquistově systému, byl řád sovy (Strigiformes) expandován o zástupce kladu Caprimulgiformes (tehdy zahrnující klady Aegotheliformes, Podargiformes, Aegotheliformes, Nyctibiiformes a Steatornithiformes),[32] který se nicméně ukázal jako parafyletický a následné studie takovéto spojení vyvrátily. Moderní genetické výzkumy zařazují sovy do skupiny Afroaves. Jedná se poměrně o rozsáhlý klad zahrnující několik řádů suchozemských ptáků včetně dravců (Accipitriformes), myšáků (Coliiformes), kurolů (Leptosomus), srostloprstých (Coraciiformes) aj.[29]

V rámci Afroaves utváří sovy patrně jednu z bazálních skupin, nicméně studie se rozchází v definování vztahu sov k dravcům (Accipitriformes), resp. kladu Accipitrimorphae, který zahrnuje dravce a kondory (Cathartiformes). Podle studií jako Houde et al. (2019),[33] Stiller et al. (2024)[28] i Wu et al. (2024)[27] tvoří sovy sesterskou skupinu k Accipitrimorphae. Wu et al. tento monofyletický klad navrhl nazývat Hieraves, který by utvářel sesterskou skupinu k Australaves.[27] Stiller et al. (2024) nicméně rozeznal seskupení Strigiformes Accipitrimorphae jako sesterskou skupinu ke kladu Coraciimorphae.[28] Některé dřívější výzkumy jako Jarvis et al. (2014)[29] nebo Prum et al. (2015)[34] zase považují sovy za evolučně mladší skupinu než dravce a kladou sovy do sesterského vztahu s Coraciimorphae.

Vnitřní systém

editovat
 
Sova pálená se srdčitým závojem, který je typický pro všechny zástupce rodu Tyto

Sovy představují ucelenou, jednoznačně identifikovatelnou skupinu ptáků. Jejich vnitřní taxonomie je však daleko od vyřešení nejen na úrovni druhové a rodové, ale shoda není ani v počtu a definici podčeledí. Situaci ztěžuje mimo jiné vysoká morfologická příbuznost některých druhů, podobnost opeření i nedostatečné znalosti o ekologii a chování velkého množství druhů. Některé druhy sov jsou natolik vzácné, že se dosud nepodařilo získat jejich genetické vzorky a jejich taxonomické zařazení je proto nejisté.[35][36] Časté je rozdělení druhů do více druhů (tzv. split), seskupení různých druhů či poddruhů do jednoho (tzv. lump), i rozeznávání různých populací, morf a poddruhů.[37] Sovy se typicky dělí do šesti čeledí, z nichž čtyři jsou vyhynulé a dvě recentní. Tyto vyhynulé čeledi představují:[7][9]

 
Výr velký s oušky, které patří k hlavním vnějším znakům puštíkovitých

Moderní sovy se tradičně dělí do dvou čeledí, z nichž v každé se rozeznává řada fosilních a nedávno vymřelých druhů. Tyto čeledi jsou:

  • Tytonidae – sovovití
    • Poměrně malá čeleď o dvou rodech a 20 druzích, které v češtině nesou rodový název sova.[38] Starosvětský rod Phodilus zahrnuje menší druhy sov, do celosvětově rozšířeného rodu Tyto se zařazují velké druhy sov včetně ikonické sovy pálené. Pro všechny sovy z rodu Tyto je typický srdčitý závoj kolem malých tmavých očí a dlouhé nohy. Druhy z rodu Phodilus mají oválnější, tvarově komplexnější závoj obepínající relativně velké oči; nohy jsou krátké a záprstí opeřené.[37]
  • Strigidae – puštíkovití
    • Druhově bohatší čeleď zahrnující přes 230 druhů sov ze všech kontinentů. Druhová rozmanitost se odráží i v českém jazyce, ve kterém nesou zástupci této čeledi rozmanitá rodová jména jako je ketupa, výr, výreček, puštík, výřík, kalous, kulíšek, sovice, sovka nebo sýc.[38] Pro puštíkovité je typický kruhový závoj kolem velkých očí, vztyčitelná pírka po stranách hlavy (tzv. ouška) a delší prostřední prst oproti prstům vnitřním.[39]

Tradiční rozdělení sov do dvou čeledí je podpořeno moderními fylogenetickými výzkumy, nicméně zejména u puštíkovitých pokračují debaty v počtech rozeznávaných druhů, rodů a dokonce i podčeledí.[40][36][20] Seznam světových ptáků Mezinárodní ornitologické komise (IOC World Bird List) v roce 2024 rozeznával 255 druhů sov ve 25 rodech.[41] K objevu a popisu nových druhů dochází stále poměrně často, a pokud se zrovna nejedná o rozdělení existujícího druhu na více druhů, typicky jde o popisy nově objevených sov s geograficky omezeným rozšířením jako ostrovní druhy.[42]

Popis a morfologie

editovat

Kostra

editovat
Srovnání koster zástupců sovovitých (vlevo) a puštíkovitých
 
Sova pálená
(Tyto alba)
 
Výreček celebeský
(Otus manadensis)
Pozn: Za povšimnutí stojí hlavně viditelné rozdíly ve výkrojích hrudních kostí při spodním okraji

Kostra sov silně připomíná kostru ostatních ptáků.[43] Dominantou lebky jsou mohutné očnice.[44] Odlišujícím znakem některých druhů je asymetrické umístění ušních otvorů v lebce (viz podkapitola Sluch).[45] K odlišení puštíkovitých od sovovitých lze použít pouze hrudní kost (sternum). U sovovitých je hřeben hrudní kosti (carina) nahoře široký, směrem k žaludku se zužuje a spodní okraj kosti má na každé straně jen menší výkroj. Naproti tomu u puštíkovitých je hřeben hrudní kosti nahoře zúžený, v níže položené části u žaludku se rozšiřuje a spodní okraj má na každé straně dva hluboké zářezy.[45]

Velikost

editovat
 
Schematické přirovnání velikosti člověka s největší známou vyhynulou sovou,Ornimegalonyx

Tím, že mají sovy tak načechrané peří, budí dojem, že jsou větší, než ve skutečnosti jsou. Jejich trup je nicméně subtilní a kosti tenké.[44] Většina sov představuje středně velké ptáky.[46] Nejmenším recentním zástupcem celého řádu je kulíšek trpasličí (Micrathene whitneyi), který dorůstá k 13–14 cm a váží 36–48 g.[47] Největšími zástupci sov jsou dva druhy výrů – výr Blakistonův (Ketupa blakistoni), kde samice dosahuje výšky přes 70 cm,[48] váhy kolem 4,6 kg a rozpětí křídel k 200 cm,[49] a výr velký (Bubo bubo), který je ještě o něco vyšší, avšak lehčí.[50] Co se vyhynulých druhů týče, zcela největším známým zástupcem sov byla přes 1 m vysoká puštíkovitá nelétavá sova Ornimegalonyx, která žila na Kubě až do pozdního pleistocénu.[51][52] Raně eocenní Eostrix gulottai, měřící pouhých 12 cm, je pak nejmenší známou vyhynulou sovou.[18]

Kolem 90 % sov vykazuje tzv. převrácenou pohlavní dvojtvárnost, čili samice jsou větší než samci. Ve zbývajícím počtu případů jsou samci větší, nebo stejně velcí jako samice.[46] Větší samice jsou typické i pro většinu dalších dravých ptáků.[53] Větší velikost sovích samic byla spojena hned s několika faktory, jako je produkce vajec, lepší výhřevnost během inkubace nebo efektivnější obrana hnízda. Naopak menší samci jsou hbitější a rychlejší letci, takže jejich energetická spotřeba při shánění potravy pro rodinu je nižší.[46][54][55][56]

Opeření

editovat
Pohlavní dvojtvárnost u sovy sněžné
 
Převážně bílý samec
 
Pruhovaná samice

Sovy mají vesměs velmi nenápadné „maskovací“ zbarvení, které jim pomáhá dobře splynout s okolním prostředím.[57][58] Opeření závisí na typu obývaného stanoviště, avšak dá se říci, že je do jisté míry klinální – druhy obývající stanoviště vyšších zeměpisných šířek, kde se v zimě vyskytuje sníh, bývají světlejší než tmavší druhy z oblastí blíže k rovníku. Krajním případem je převážně bílá sovice sněžní (Bubo scandiacus) ze severního holoarktu. Druhy obývající různé habitaty variabilních zeměpisných šířek, jako výr virginský (Bubo virginianus) často hýří různými odstíny od světle šedé po tmavě hnědou, lesní sovy bývají hnědé a pouští druhy (puštík pouštní (Strix hadorami) aj.) mívají světlé, často pískovitě zbarvené opeření. U některých druhů se mohou objevovat jinak zbarvené morfotypy (např. puštík obecný (Strix aluco)). Pohlavní dvojtvárnost v opeření se většinou nevyskytuje, výjimku tvoří např. již zmíněná sovice sněžní, kde je samec převážně bílý a samice má černé pruhování. Mláďata sov se rodí obalena prachovým peřím, které je většinou bělavé. Juvenilní opeření je typicky velmi podobné dospělcům, avšak i zde se najde pár výjimek (např. puštík černobílý (Strix nigrolineata)).[59]

 
Puštík vousatý (Strix nebulosa) s výrazným mohutným závojem

Výjimečně měkké peří sov umožňuje extrémně tichý let, což sovám nejen napomáhá při přiblížení k nic netušící kořisti, ale navíc umožňuje orientaci sluchem, kterou by šustot normálních křídel rušil.[60][61] Obecně platí, že sovy mají delší peří než průměrní ptáci, počet paprsků per je menší, okraje per jsou jemnější a pera jsou průhlednější než pera ostatních ptáků.[62] Redukci hluku křídel pomáhá hned několik adaptací, jako jsou hřebínkovité okraje náběžné hrany letek, extra měkký sametový povlak na hřbetní straně per a třásnité okraje letek podél odtokové hrany.[63] Hřebínkovité okraje letek pomáhají redukovat hluk skrze optimalizaci proudění vzduchu.[64] Sametový povlak opeření zase dopomáhá snížit mechanickou hladinu hluku vzniklou v důsledku tření per o sebe a patrně díky jemnému povlaku dochází i ke snížení hluku aerodynamických procesů, mj. snížení turbolencí na povrchu křídel.[65] Obecně platí, že nejtišší let mají čistě noční druhy sov; let sov lovících z části během dne bývá hlasitější.[66]

 
Kalous ušatý (Asio otus) s výraznými vztyčenými oušky

Sovy mívají kolem očí vějířovitě uspořádané peří, které se nazývá závoj. Ten mívá různý tvar a variabilní stupně vyvinutí.[44] Kolem 43 % druhů sov má na hlavě vztyčitelná pírka, která připomínají uši, pročež se jim říká ouška. Jejich funkce je různá, avšak se sluchem nemají nic společného. Sovy vidí v noci dobře na to, aby dokázaly rozpoznávat tvary a obrysy, a ouška spolu s vokálním repertoárem sovám slouží k mezidruhové identifikaci, což se hodí hlavně v oblastech, kde se překrývá výskyt druhů s oušky a bez nich. Ouška představují i účinnou obranu proti predátorům. Tvar soví hlavy s načepýřenými oušky nápadně připomíná savčí hlavu, což může predátory odradit od útoku na sovu a její hnízdo. Ouška rovněž slouží jako účinné maskování, jelikož narušují uhlazenou obrysovou linii hlavy, a nehybná sova se vztyčenými oušky snadněji splyne s přirozeným prostředím.[67][68][69]

Jemné opeření sov se časem opotřebuje a dochází k přepeřování, tedy náhradě staršího peří za nové. Přepeřování u sov je zvláštní tím, že nedochází k výměně všeho peří každý rok.[70] Pro některé rody (Athene, Glaucidium) je typické každoroční přepeření letek, avšak u jiných rodů (Aegolius, Bubo, Nyctea, Strix, Tyto) dochází každý rok k výměně jen několika letek a v krajních případech může cyklus jednoho přepeření letek trvat 5–6 let.[71] U všech sov, včetně druhů, které své letky přepeřují každoročně, dochází k náhradě letek postupně, takže sovy neztrácí během přepeřování schopnost letu.[70]

Zobák, prsty a drápy

editovat
 
Detail opeřené nohy s drápy sýce amerického (Aegolius acadicus)

Sovy mají velký silný zobák, který se na rozdíl od dravců zahýbá směrem dolů již od jeho kořene, takže sovám nepřekáží v zorném poli. Hrany zobáku jsou hladké.[72] Nosní otvory jsou umístěny v měkkém ozobí u kořene zobáku, které je částečně skryto v peří závoje.[73] Z oblasti kořene zobáku vyrůstají štětinová pírka neboli vibrisy, které mají hmatovou funkci.[72]

Nohy mají vždy čtyři prsty. Ve srovnání s ostatními dravými ptáky jsou soví prsty kratší a širší.[74] Čtvrtý prst, tzv. vratiprst, se může otočit dozadu o 180°.[74] U sovovitých má 2. a 3. prst stejnou velikost, dráp středního prstu je na spodní straně vroubkovaný,[43] což slouží k úpravě peří.[39] U puštíkovitých je 2. prst podstatně kratší než 3. prst. Všechny sovy pak mají delší dráp 2. prstu než u 3. prstu, což je v rámci dravých ptáků ojedinělé.[74]

Nohy včetně prstů jsou často opeřené, což je snad forma obrany proti kousancům zachycené kořisti, v případě sov žijících v chladném prostředí forma ochrany proti tepelným ztrátám. Sovy chytající ryby nemívají na nohách ani prstech opeření a některé hmyzožravé sovy mají nohy ochlupené. U všech druhů sov jsou nohy zakončené silnými ostrými drápy sloužící k lapání kořisti.[73]

Zrak

editovat

Oči sov patří k nejdokonalejším zrakovým orgánům zvířecí říše.[72] Soví oči jsou asi 2,2× větší než oči běžných ptáků srovnatelné velikosti. Oči větších druhů sov jsou dokonce větší než oči lidské.[75] Jsou teleskopického typu, přizpůsobeného k vidění při minimálním světle, v úplné tmě sovy nicméně vidět nedokáží, protože oční tyčinky potřebují alespoň nepatrné množství světla pro vnímání kontrastů.[72] Silný a vysoký sklerotikální prsten dodává očím oválný tvar.[76] Oči mají obrovskou, téměř kulovitou duhovku a silně vyklenutou rohovku.[75] Obrovská sítnice je hustě osázena tyčinkami[76] a částečně i čípky, nicméně jejich malý počet napovídá, že při nejmenším některé druhy nemusí dobře rozeznávat všechny barvy.[77] Při nejmenším některé druhy sov patrně mohou vnímat ultrafialové světlo.[78][79]

 
Výr virginský (Bubo virginianus) při mrkání jedním okem

Oční koule jsou umístěny v očnicích napevno a nepohyblivě, čili sovy nemohou s očima hýbat do stran jako člověk.[76] Zatímco na dálku sovy vidí velmi dobře, na předměty zcela blízké nedokážou kvůli nehybnosti očí zaostřit. Proto se, například při porcování kořisti, řídí pomocí štětinovitých pírek (vibrisů).[72] Na rozdíl od všech ostatních ptáků používají sovy při mrkání horní, nikoli dolní víčko. Sovy dokáží rozlišovat v takřka úplné tmě velmi drobné detaily a jejich zrak funguje výborně i během dne. V literatuře se pro představu uvádí, že soví zrak je 35–100× lepší než zrak lidský.[72][80]

 
Schematické srovnání zorného pole holuba a sovy

Soví oči jsou umístěny v přední části lebky tak dalece jako u žádných jiných ptáků. Soví zorné pole má úhel kolem 110°, z nichž se kolem 60–70° překrývá, tzn. tato část vize je binokulární. Binokulární vidění umožňuje vnímání hloubky prostoru, takže sovy při lovu dovedou dobře odhadnout vzdálenosti a pozici kořisti. Řada jiných, hlavně nedravých druhů ptáků sice disponuje větším zorným polem, avšak jejich binokulární vidění je mnohem užší, protože jejich oči jsou umístěny po stranách hlavy. Např. holubi mají oči po stranách hlavy a jejich zorný úhel sice je 340°, nicméně jejich binokulární vidění pokrývá pouze asi 20° úhel. Monokulární vidění sice postačuje např. k vnímání hrozeb v okolí, k lovu je však neefektivní. Sovy nedostatečný úhel zorného pole kompenzují schopností otáčet hlavou až o 270°.[75][80] Studie z roku 2023 ukázala, že sovy jsou technicky schopné hlavou otočit i o 360°, nicméně k takovým rotacím ve volné přírodě ani v zajetí běžně nedochází.[81][82]

Sluch

editovat
 
Ušní otvor puštíka vousatého (Strix nebulosa)

Vedle zraku mají sovy též extrémně dobře vyvinutý sluch. Ušní otvory srpovitého tvaru jsou ukryty za vztyčitelnou kožní řasou, která nasměrovává zvuk do ušního otvoru podobně jako ušní boltec.[72][77] Zpracování sluchu pomáhá obrovské vnitřní ucho společně se sluchovou oblastí mozku napěchovanou mnohem větším množstvím nervových buněk než u jiných ptáků podobné velikosti.[77] V laboratorních podmínkách bylo opakovaně ukázáno, že sova pálená umí kořist lokalizovat v úplné tmě pouze pomocí sluchu.[83][84] Z divoké přírody jsou pak známy soví druhy, které dokáží s výbornou přesností lovit hlodavce pod sněhovou pokrývkou, pro jejichž lokaci využívají nepatrných zvukových podnětů vydávaných hlodavci pod sněhem.[77] Sovy mohou svůj sluch využít k lovu pouze v případě, že se kořist pohybuje nebo vydává zvuky. S oblibou proto nalétávají do vegetace, aby tím kořist vyplašily a donutily ji k pohybu nebo hlasovému projevu.[72]

 
Detail ušního otvoru kalouse ušatého

Jedna z nejvýznamnějších anatomických zvláštností sluchového ústrojí velkého množství druhů sov je vertikální asymetričnost sluchového aparátu.[85] Ta umožňuje sovám přesnější lokaci kořisti, pro kterou sovy využívají miniaturní časový rozdíl mezi levým a pravým uchem.[72] Zajímavé přitom je, že se tato asymetrie vyvinula hned v několika liniích sov nezávisle na sobě, takže anatomické detaily asymetrických uší se u jednotlivých skupin sov liší.[86] Tak např. u výra velkého, rodu Cicabba a některých sov z rodu Strix se asymetričnost projevuje pouze v měkké tkáni, a sice rozdílnou velikostní ušních otvorů. U rodu Asio již dochází k hlubším modifikacím sluchového aparátu, avšak stále na úrovni měkké tkáně. Naproti tomu u rodu Aegolius již nastávají významné modifikace lebky, kdy je pozice i tvar ušních otvorů v lebce na každé straně jiný.[87]

Další morfologickou zvláštností umocňující efektivitu sluchového aparátu je péřový závoj, který pomáhá s lokalizací a nasměrováním zvuků.[88][89][90] Okraj závoje je tvořen poměrně tuhými pery, zatímco peří kolem ušních otvorů je opatřeno vláknitými prapory, které pomáhají odrážet zvukové vjemy.[91] Zvláštní svaly v oblasti obličeje sovám umožňují nasměrovávat opeření závoje různými směry, což jim pomáhá s lokací zachyceného zvuku. Tyto pohyby byly přirovnávány k zaostřování světlometu ve tmě. Obecně platí, že striktně noční druhy sov mají větší závoj než sovy lovící částečně za soumraku nebo ve dne.[43]

Biologie a ekologie

editovat

Chování

editovat
 
Výr virginský při péči o peří

Kolem 70 % sov je aktivních pouze v noci. Většina zbývajících sov je částečně denních nebo soumračných a pouze několik druhů je čistě denních. Pomyslná hranice mezi nočním, soumračným a denním druhem nicméně není u některých druhů sov zřetelná.[92] Problém vymezení nastává hlavně ve vysokých zeměpisných šířkách, kde sovy nevyhnutelně loví během extrémně dlouhých letních dní a v zimě zase během dlouhých nocí. Příkladem je sovice sněžní či sovice krahujová, z jižní polokoule lze jmenovat výra magellanského (Bubo magellanicus). Sovy typicky začínají se svou aktivitou po západu slunce během stmívání. Den začnou protahováním křídel a nohou, po kterých následuje čištění peří. Hřadují samostatně nebo v páru a v případě párového hřadování dochází ke vzájemnému čistění peří (tzv. allopreening). Po očistě sovy opouští hřadoviště a začnou hledat potravu. Hlavně v době toku mohou před vylétnutím nejdříve vokalizovat. Sovy jsou většinou teritoriální, avšak v době mimo hnízdění se některé druhy mohou sdružovat do hejn, a například sýc rousný (Aegolius funereus) může hřadovat ve skupinách na zemi lesních mýtin či polí.[93]

 
Výr velký ve výhružné pozici

Většina sov zůstává na svých teritoriích celý život. Řada druhů se vyznačuje vysokou hnízdní fidelitou.[94] Většina druhů je víceméně rezidentních, avšak menší část sov podniká pravidelné sezónní dálkové migrace.[95] Příkladem z evropského prostředí může být výreček malý (Otus scops), který na zimu odlétá do Afriky.[96][97] Některé druhy místo typické migrace (tzn. pravidelného letu do víceméně stejné lokace) podnikají zimní potulky, které jsou podněcovány hlavně nedostupností potravy, často hlodavců. K těmto potulným druhům patří například sovice sněžní, sovice krahujová nebo puštík vousatý.[95]

Sovy s oblibou podnikají vodní koupele, ke kterým dochází na mělké vodní ploše nebo v dešti. Nezřídka kývají tělem nebo otáčí hlavou sem a tam, což je spojováno se zaostřováním vidění. V případě nebezpečí sova buďto odlétá nebo zaujímá výhružný postoj, během kterého načepýří své opeření, nakloní tělo kupředu a roztáhne křídla, během čehož může klovat zobákem nebo vydávat syčivé zvuky. V době hnízdění sovy bývají v okolí hnízda značně agresivní.[98]

Vokalizace

editovat
Vokalizace vybraných druhů
Sova pálená (Tyto alba)
Sýc rousný (Aegolius funereus)
Kalous ušatý (Asio otus)

Vzhledem k noční povaze sov a jejich kryptickému zbarvení jsou sovy častěji slyšeny než viděny. Jejich vokální projev je poměrně jednoduchý a zahrnuje různé typy vřískání, houkání, řvaní, ječení, vrčení a pískání. Sovy při vokalizaci neotvírají zobák jako většina zpěvných ptáků. Nejčastěji vokalizují na frekvencích, které jsou mnohem nižší než frekvence, na kterých nejlépe slyší. To naznačuje, že sluch sov se vyvinul ve spojitosti s hledáním a lokací kořisti spíše než ve spojitosti s vnitrodruhovou komunikací.[99] Vokalizace je u sov dědičná, takže se dá použít k druhové identifikaci v terénu. Soví vokální repertoár vykazuje jen malé geografické a individuální rozdíly. Najdou se však i výjimky – sýce rousného (Aegolius funereus) lze individuálně rozpoznat pouze na základě menších odlišností ve vokalizaci.[100] Vokální projevy mívají různou frekvenci a mohou se lesem nést na poměrně velkou vzdálenost. Význam sovích vokálních projevů spočívá zejména ve vymezování teritorií.[99]

Potrava

editovat
 
Výreček asijský (Otus sunia) s ulovenou housenkou

Sovy se podle tradičního výkladu potravně rozdělovaly na masožravé a hmyzožravé. Modernější výzkumy však odhalily mnohem širší spektrum stravovacích návyků.[101] Zatímco některé druhy se potravně specializují, jiné druhy představují potravní generalisty.[102] Některé sovy, jako je sova pálená (Tyto alba), se převážně živí hlodavci, zatímco jiné, například sýc rousný (Aegolius acadicus), dávají přednost hmyzu. Některé větší druhy sov, jako je výr virginský (Bubo virginianus), loví nejen menší, ale i středně druhé savce včetně skunků a mývalů.[101] Řada druhů sov loví i letouny či jiné ptáky.[70] U druhů sov, které se živí hlodavci, dochází v letech s nízkými stavy hlodavců k nižší hnízdní úspěšnosti. Výrečkové z rodu Otus a Megascops se živí hlavně hmyzem a sýček obecný (Athene noctua) pozře žížaly, hmyz i menší savce. Výři z rodu Bubo požírají i ježky, zajíce, mladé lišky i ptáky o velikosti kachen. Některé sovy z rodu Ketupa a Scotopelia se specializují na lov ryb.[102]

 
Vývržek výra bengálského (Bubo bengalensis)

Sovy svou kořist uchvacují na zemi do ostrých drápů a často ji polykají vcelku. Nemají vole a potravu rychle tráví. Nestravitelné části (srst, peří, kosti a jiné) pak vyvrhují ve formě vývržků, které vypadají jako tmavé válečky z filcu. Rozborem vývržků se dá neinvazivní metodou poměrně snadno a spolehlivě zjistit řada detailů o sovím jídelníčku.[72] Podoba vývržků se často druhově liší velikostí, tvarem i barvou. Sova vyprodukuje v průměru dva vývržky denně, a to typicky v oblasti denního hřadoviště nebo přímo na hnízdišti.[103]

K lovu typicky dochází tichým snášením z bidla. Sova nejdříve posedává na bidlu, bedlivě pozoruje okolí a nastražuje sluch, a v případě i toho nejmenšího skřeku nebo zašustění nohy hlodavce o list se snese na zem a uzme kořist pařáty a hned ji sežere. Létající kořist jako noční motýly či letouny uchvacuje přímo za letu. Tzv. rybí sovy loví ryby z vody s pomocí mohutných pařátů.[104] Sova usmrcuje svou kořist mohutným klovem do oblasti hlavy nebo rozcupováním pařáty. Menší i středně velkou kořist polyká celou. V případě potravní hojnosti si může v okolí hnízda utvářet potravní zásobárny, kam ukládá potravu pro pozdější konzumaci. Tyto špíze bývají umístěny poblíž hnízda ve stromových dutinách nebo ve větvoví stromu.[102]

Hnízdění

editovat
 
Sýček králičí u své hnízdící nory (Venezuela)

Načasování rozmnožování ovlivňuje řada faktorů jako počasí nebo početní stavy hlodavců. Druhy potravně závislé na hlodavcích mohou v letech s vysokým počtem hlodavců zahnízdit časněji, než je pro ně obvyklé. U sovy pálené a kalouse pustovky (Asio flammeus) bylo dokonce v letech vysoké potravní nabídky zaznamenáno zimní zahnízdění. Zatímco některé druhy dospívají již v prvním roce života a kladou velké množství vajec (sova pálená aj.), jiné druhy dosahují pohlavní dospělosti až ve stáří několika let a tvoří menší snůšky (výr velký (Bubo bubo), puštík bělavý (Strix uralensis)).[105] Pro počátek hnízdění je typická častá vokalizace. Samci si zabírají teritoria, k čemuž v mírném pásu dochází již koncem zimy, v tropech to může být celoročně, nejčastěji koncem období sucha. Ozývají se hlavně samci, avšak samice se přidávají také s notově vyšší vokalizací a soví pár se nezřídka ozývá v duetu. Po spárování vokalizační aktivity strmě utichají.[106]

 
Pár sýčků obecných (Athene noctua) při kopulaci

K páření dochází poblíž budoucího hnízdiště na větvích nebo na kamenech, někdy přímo na hnízdě. Sovy si bývají věrné nejméně po dobu jednoho hnízdního období, řada druhů se páruje na několik let a snad i doživotně.[107] Hnízdo si nestaví a pro zahnízdění využívají přirozené stromové dutiny i dutiny vytesané jinými druhy ptáků, dále opuštěná hnízda větších druhů ptáků (krkavcovití, dravci) nebo skalní pukliny a škvíry.[108] Druhy žijící synantropně mohou zahnízdit v rozích půdních prostor vysokých budou (kostelní věže, stodoly aj.) nebo v sovích budkách (tzn. ptačích budkách určených pro sovy).[109] Sýček králičí (Athene cunicularia) zahnizďuje v norách, které si sám vyhrabe, nebo využije nory vyhrabané psouny (Cynomys) a králíky.[109][110] Sovy obývající bezlesou tajgu a tundru hnízdí na vrcholu kopečků či dalších vyvýšenin.[108] Výr velký si dokonce může hnízdo vydlabat v mraveništi.[105] Sovy si někdy v místě hnízdiště vydlabou pro snůšku menší důlek, nebo vejce snáší na vystýlku ze zbytků potravy a vývržků. Některé druhy sov si mohou hnízdo vystlat stébly trav.[109]

 
Výr virginský (Bubo virginianus) na hnízdě

Vejce jsou vesměs bílá,[111] u sovovitých oválná a u puštíkovitých kulovitá.[112] Velikost snůšky se pohybuje od 1–14 vajec.[111] U druhů potravně závislých na hlodavcích je velikost snůšky závislá na početnosti hlodavců. Např. sovice sněžní klade v době hojnosti hlodavců 10–14 vajec, v době sníženého stavu jen 2–4 vejce, nebo nezahnízdí vůbec.[108] Soví samice snáší ve dvoudenních až několika denních intervalech. Inkubace začíná po nakladení prvního vejce, takže se mláďata klubou asynchronně (postupně) a velikostní rozdíl mezi nimi bývá markantní. Rozdílná velikost umožňuje staršímu mláděti sežrat mladšího sourozence v případě, že se mu nedostává potrava.[111]

 
Snůška kalouse pustovky (Asio flammeus)

Typicky inkubuje pouze samice,[111] zatímco samec pro ni shání potravu.[113] Samec kořist donáší samici přímo na hnízdo nebo do jeho těsné blízkosti, kam samici přivolá.[112] Inkubační doba je značně dlouhá, typicky trvá kolem 25–30 dní, u větších druhů i déle (např. u výra velkého 34–36 dní). Nidikolní a semi-altriciální mláďata se rodí slepá a hluchá bez schopnosti termoregulace.[111] Ptáčata jsou obalena krátkým, bílým prachovým peřím (neoptile), které je po 1–2 týdnech nahrazeno tzv. poloprachovým peřím druhé generace (mesoptile), které bývá tmavší. Tento šat mláďatům zůstává až do vzletnosti.[113][72] Poloprachové peří pokrývá tělo a hlavu, zatímco rýdovací pera a letky již začínají připomínat typ opeření dospělců. Některým druhům nevyrůstá poloprachové peří (mesoptile) a po prvním prachu se u nich objevuje šat podobný dospělcům s tím rozdílem, že je načechranější a jeho vzory jsou rozpité.[112]

 
Výr virginský (Bubo virginianus) při obraně hnízda před berneškou velkou (Branta canadensis)

O čerstvě vylíhlá ptáčata pečuje nejdříve pouze samice, která obstarává zahřívání i krmení (potravu ji nicméně donáší samec). Jak soví ptáčata rostou, samec začíná mláďata krmit přímo. Po prvním letu ptáčata zůstávají v blízkosti hnízda. První „let“ často končí jen pod hnízdní dutinou a mláďata se po něm s pomocí krátkých popolétáváních vyškrábou do stromoví, kde je rodiče nadále krmí po několik týdnů až měsíců, než dojde k jejich plnému osamostatnění.[114] Doba dožití ve volné přírodě se pohybuje kolem 6–20 let, u větších druhů o něco déle.[98] V zajetí se sovy mohou dožít i více než 30 let, některé druhy i přes 50 let.[115]

Výskyt

editovat

Sovy obývají všechny kontinenty kromě Antarktidy. Zatímco některé druhy mají obrovský areál rozšíření rozprostírající se přes několik kontinentů (sova pálená, sovice sněžní aj.), jiné druhy jsou endemické jen malým ostrovům (např. výreček lelkovitý (Otus podarginus), výreček Otus bikegila, sova šedolící (Tyto glaucops) aj.).[41] Největší druhová diverzita sov nastává v Severní a Jižní America, Eurasii a Africe.[116] Vyskytují se v různých typech stanovišť od tundry přes husté vysokohorské a nížinaté lesy, močály a deštné pralesy po polopouště i pouště. Kolem 78 % žije v lese nebo při lesních okrajích, a většina ostatních druhů žije v krajině s alespoň řídce osázenými stromy. Pouze několik málo druhů se přizpůsobilo stanovištím bez stromů, např. sovice sněžní nebo kulíšek trpasličí (Micrathene whitneyi). Kolem 18 % druhů sov se adaptovalo na synantropní prostředí, čili obývá stanoviště v blízkosti lidských sídlišť. Řada sov obývá malé oceánské ostrůvky.[117]

Česko

editovat
 
Puštík obecný – nejběžnější sova v Česku

Na území Česka mezi lety 2015–2020 hnízdilo hned 10 druhů sov. Nejběžnější sovou byl puštík obecný (Strix aluco), který je běžnou sovou lesů nižších a střední poloh, občas může zahnízdit i v zahradách a parcích. Kalous ušatý (Asio otus) je nejčastější sovou české zemědělské krajiny a sýc rousný (Aegolius funereus) se vyskytuje v lesích středních a vyšších poloh. Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) představuje nejmenší sovu na českém území a výr velký (Bubo bubo) je zase zdaleka největší sovou. Se sovou pálenou (Tyto alba), jediným českým zástupcem sovovitých, se lze setkat v nížinaté zemědělské krajině.[118] Sýček obecný (Athene noctua) byl kdysi hojným druhem, avšak jeho populace drasticky poklesla a v roce 2023 se uvádělo, že je v Česku na pokraji vymření.[119] Puštík bělavý (Strix uralensis) obývá některé větší starší lesnaté celky Šumavy, Beskyd aj. Naproti tomu kalous pustovka (Asio flammeus) preferuje raději bezlesou krajinu, avšak hnízdí v Česku spíše vzácně v dobách vysokých stavů hraboše polního. Výreček malý (Otus scops) je jedinou českou tažnou sovou. Hnízdí na evropském severu a do Česka v malých počtech dolétává zazimovat.[118] Výjimečně se do Česka zatoulá sovice krahujová (Surnia ulula) a ještě výjimečněji sovice sněžní (Bubo scandiacus).[120]

Ohrožení a ochrana

editovat
 
Soví budka s puštíkem bělavým (oblast Novosibirska)

Největší nebezpečí pro sovy dlouhodobě představuje pokračující ztráta a devastace přirozených stanovišť.[121] Jedná se zejména o lesní celky, které podléhají legální i nelegální těžbě a v důsledku globálního oteplování i stále častějším požárům. Druhou nejvýznamnější hrozbou sov je používaní pesticidů a hlavně rodenticidů.[122] Otrávené hladovce totiž může sova pozřít a zemřít v důsledku sekundární otravy.[123][124] V řadě zemí zejména třetího světa stále dochází k přímému pronásledování sov, jelikož jsou v lidových tradicích spojovány s neštěstím, čarodějnictvím a zlými duchy.[122] Globální oteplování již má na řadu sovích druhů podstatný vliv. Zatímco některé druhy o svůj habitat v důsledku klimatické změny přijdou, přizpůsobivější druhy se budou moct zabydlit v nových habitatech ve vyšších polohách nebo ve vyšších zeměpisných šířkách.[125][126][127][128]

Ze 243 druhů sov evidovaných Mezinárodním svazem ochrany přírody bylo k roku 2024 5 sov považováno za kriticky ohrožené, 11 za ohrožené, 23 za zranitelné a 24 za téměř ohrožené.[129] Řada druhů sov v důsledku lidské činnosti již vyhynula. Typicky se jedná o sovy endemické menším ostrovům, které vyhynuly v důsledku přímého pronásledování (lovu), odlesnění nebo predace introdukovaných invazivních druhů savců, jako např. koček nebo krys. K příkladům vyhynulých sov patří výreček Otus grucheti z Maskarén, sovka bělolící (Ninox albifacies) z Nového Zélandu nebo jiný výreček Otus mauli z Madeiry.[130]

 
Soví budka v Irsku

Nejúčinnějším, avšak nejsložitěji realizovatelným ochranným opatřením pro sovy je zachování a revitalizace jejich přirozeného prostředí. Reálnějším je podpora jejich hnízdění, k čemuž poměrně často dostačuje jednoduchá soví budka, jejíž strategické rozmístění již pomohlo některým druhům v navýšení početnosti (např. puštíkům bělavým (Strix uralensis) ve Finsku a Švédsku). Před umístěním soví budky je nicméně potřeba pečlivě zvážit místní podmínky, mj. jakému druhu má budka sloužit. Např. výr velký na svém teritoriu netoleruje žádný jiný druh dravého ptáka, a umisťovat budky pro jiné druhy sov na teritoriu výra velkého by bylo kontraproduktivní.[131] K dalším metodám ochrany sov patří reintrodukce, tzn. vypuštění sov určitého druhu v oblasti, ze které vymizely. Výr velký byl takto reintrodukován do řady evropských oblastí.[132][133] Velké množství sovích druhů je chráněno v rámci CITES.[133]

Vztah lidem

editovat

Odkaz v kultuře

editovat
 
Hieroglyf sovy (Starověký Egypt)

Sovy se v lidské kultuře objevují již po tisíce let. Jejich výrazný odkaz v kulturách po celém světě se vyznačuje svou protikladností. Lidé sovy nenáviděli, opovrhovali jimi a v mnohých případech je tvrdě pronásledovali, na druhou stranu je považovali za moudré, jasnozřivé a uctívání hodné. Sovy byly spojovány s čarodějnictvím, neštěstím, medicínou, počasím, narozením i smrtí a v mnohých kulturách je přítomnost sov vykládána jako špatné znamení.[134] K nejstarším vyobrazením sov patří malba sovy v Chauvetově jeskyni, jejíž stáří se odhaduje asi na 30 000 let.[135][136] Jeskynní malba sovy je přítomna i v Jeskyni tří bratří.[136] V českém kontextu jsou známy nálezy plastik sov z keramiky i mamutoviny z Pavlova a Dolních Věstonic patřící ke gravettienské kultuře.[137][138]

 
Nádoba v podobě sovy (Řecko, cca 630 př. n. l.)

Ve mezopotámské mytologii byla sova spojována s bohyní Lilith.[134] Ve starověkém Egyptě byla sova využívaná jako hieroglyf a byla pokládána za symbol nemoci, zla a smrti.[139] Známy jsou i staroegyptské nálezy mumifikovaných sov.[140] Podobně negativní roli hrají sovy i ve Starém zákoně. Kniha Izajáš zmiňuje, že po zničení Edómu Hospodinem nezbude v místech nic než trosky a několik druhů ptáků včetně sov (Iz 34, 11 (Kral, ČEP)), které v tomto kontextu symbolizují pustotu a absenci lidského osídlení.[141]

Motivy sov se často objevují i v předkolumbovské Americe, z jejíhož období archeologové nalezli vyobrazení sov na maskách, totemech, keramice i dalších předmětech. Z močické kultury se dochovala nádoba s vyobrazením sovy s hlodavcem v zobáku, což napovídá, že už Močikové si všimli užitečnosti sov. V kultuře Mayů i Zapotéků se sovy objevují po boku bohů smrti.[142] Spojování sov se smrtí se ve středoamerické oblasti dochovalo až do moderních dob, jak lze ilustrovat na mexickém tradičním přísloví „Když sova zpívá, Indián umírá“ (Cuando el tecolote canta, el indio muere).[143] V některých dalších kulturách Nového světa může sova reprezentovat odvahu, sílu, moudrost i lstivost.[144] Ve starověkém Řecku byly sovy v době mykénské civilizace spojovány se smrtí, později se začaly objevovat po boku Athény a začaly představovat symbol moudrosti, moci, spravedlnosti i božství.[145]

 
Starověká mince zobrazující sovu Athény (c. 480–420 př. n. l.)

Podobnou, často protichůdnou reputaci mají sovy i v Africe, kde sovy měly na řadu místních kultur hluboký dopad. Sovy jsou v Africe typicky považovány za špatné znamení a jejich přítomnost bývá vykládána jako předzvěst nemoci nebo smrti, která nastane buď přímo pozorovateli sovy nebo jeho rodině. Sovy jsou zároveň spojovány s čarodějnictvím a řada afrických kmenů považuje sovy za služebníky čarodějnic nebo přímo za převtělené čarodějnice.[146] Následkem neblahé pověsti i hladu místních obyvatel jsou sovy v Africe stále pronásledovány a jejich části využívány pro účely tradiční medicíny nebo různých magických rituálů včetně vyhánění zlých duchů.[147] Sovy byly lidmi jedeny již nejméně od neolitu a řada tradičních národů jako Inuité sovy stále jedí.[148] Ve Spojených státech amerických byly sovy běžně pojídány až do roku 1918, kdy začaly být chráněny.[149] Ve Finsku docházelo v první polovině 20. století k zabíjení až tisícovky výrů velkých ročně a až do 50. let tam byli lovci za zabité výry peněžitě odměňováni.[150]

V některých částech Asie se zase traduje, že menší druhy sov přináší štěstí. Dunivé noční zvuky ketupy rybí (Ketupa zeylonensis) pronikly i do místních pořekadel. Zatímco samec ketupy vydává jen jeden zvuk, samice vydává tyto zvuky dva, což bývá ve formě pořekadla přirovnáváno k hádce manželů, při které je žena vokálnější než muž. V Japonsku jsou sovy spojovány se štěstím.[151]

 
Ilustrace Lafonténovy bajky „Orel a sova“

Téměř všechny slovanské kmeny spojovaly sovy se smrtí a neštěstím. V pořekadlech a zvěstech vystupují sovy ve spojitosti s čarodějnictvím a v četných slovanských pohádkách se zlé macechy a jejich dcery proměňují v sovy.[152] V českém kontextu se k sovám (resp. sůvám, jak se sovy někdy expresivně označují) pojí řada úsloví, jejichž jádro vzniku tkví v sovích vlastnostech. O člověku, který v noci nespí, se může říct, že „ponocuje jako sova“ nebo že „v noci sůví“. Za „starou sůvu“ se označuje žena, která je mrzutá a nepříjemná jako sova ve dne. Pokud někdo dělá nějakou zbytečnou činnost, může se o něm říct, že „nosí sovy do Athén“, což má stejný význam jako „nosit dříví do lesa“.[153] Někdo, kdo se mračí, „kouká jako sůva“ a v sůvu se prý promění nevěrná žena. Některá česká pořekadla spojují sovy se smrtí jako „Sova na střeše kvílí, umříti komus po chvíli“ a ostatně sova pálená se lidově označuje jako smrtonoška.[154] Křik sovy pálené prý věští nemocnému smrt týden dopředu.[152]

Útoky na lidi

editovat
 
Nádoba na víno (Čína, dynastie Šang, 1250–1050 př. n. l.)

Sovy mohou zaútočit na člověka, a to zvláště v případě přiblížení se k hnízdům. Útoky nejsou běžné, avšak dějí se pravidelně a někdy i nevyprokovaně.[155][156][157] Známy jsou i případy, kdy člověk přišel po útoku sovy o oko.[158] K těmto případům patří i anglický ptačí fotograf Eric Hosking, kterému puštík obecný vydrápl oko.[159]

Sovy jako biologická kontrola

editovat

V hospodářsky využívané krajině, kde dochází k přemnožení hlodavců (hrabošů, myší, krys aj.), kteří snižují výši úrody, roste na popularitě využívání sov k efektivní biologické kontrole hlodavců. Na plantážích palmového oleje v jihovýchodní Asii k tomu běžně dochází již od 80. let 20. století.[160] Oblíbeným kandidátem na introdukci v zemědělských oblastech je hlavně sova pálená (případně další sovy z rodu Tyto), pro kterou je charakteristická rozsáhlá biotopová přizpůsobivost. Soví rodinka spotřebuje tisíce hlodavců ročně. Z řady oblastí (Izrael, Kypr) bylo hlášeno snížení používaných pesticidů o polovinu po introduci sov, což má ekologické i finanční výhody. Při introdukci hraje klíčovou roli mj. strategické rozmístění sovích budek, vědecký výzkum, zapojení místních komunit a získání politické podpory.[161][162][163] V případě hlodavčích kalamit na jejich počty nicméně draví ptáci nestačí.[164]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ WAGLER, Johann Georg; WAGLER, Johann Georg. Natürliches System der Amphibien : mit vorangehender Classification der Säugethiere und Vögel : ein Beitrag zur vergleichenden Zoologie. München: In der J.G. Cotta'scchen Buchhandlung, 1830. 380 s. Dostupné online. S. 80. (německy) 
  2. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 368. 
  3. ↑ ŠÍR, Vladislav. Ptactvo české. Praha: M. Knapp, 1890. Dostupné online. S. 73-75. 
  4. ↑ KOŠŤÁL, Josef. Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého. Velké Meziříčí: Šašek a Frgal, 1895. Dostupné online. 
  5. ↑ Burton 1984, s. 27.
  6. ↑ a b c d e f MAYR, Gerald; GINGERICH, Philip D.; SMITH, Thierry. Skeleton of a new owl from the early Eocene of North America (Aves, Strigiformes) with an accipitrid-like foot morphology. Journal of Vertebrate Paleontology. 2020-03-03, roč. 40, čís. 2, s. e1769116. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 0272-4634. DOI 10.1080/02724634.2020.1769116. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d KUROCHKIN, E. N.; DYKE, G. J. The first fossil owls (Aves: Strigiformes) from the Paleogene of Asia and a review of the fossil record of Strigiformes. Paleontological Journal. 2011-07-01, roč. 45, čís. 4, s. 445–458. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 1555-6174. DOI 10.1134/S003103011104006X. (anglicky) 
  8. ↑ HARRISON, C. J. O.; WALKER, C. A. The Bradycnemidae, a new family of owls from the upper Cretaceous of Romania | The Palaeontological Association. S. 563–570. Palaeontology [online]. [cit. 2024-12-03]. Roč. 18, čís. 3, s. 563–570. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b KESSLER, Jenő Eugen. Evolution and skeletal characteristics of European owls. Ornis Hungarica. 2017-12-01, roč. 25, čís. 2, s. 65–103. Dostupné online [cit. 2024-12-03]. ISSN 2061-9588. DOI 10.1515/orhu-2017-0016. (anglicky) 
  10. ↑ VICKERS-RICH, Patricia; BOHASKA, David J. Collected papers in avian paleontology honoring the 90th birthday of Alexander Wetmore. Příprava vydání Storrs L. Olson. Svazek 27. Washington, D.C.: Smithsonian Institution Press (Smithsonian Contributions to Paleobiology). Dostupné online. DOI 10.5479/si.00810266.27.87. Kapitola The World’s Oldest Owl: A New Strigiform from the Paleocene of Southwestern Colorado. (anglicky) 
  11. ↑ MOURER-CHAUVIRÉ, Cécile. A large owl from the Palaeocene of France. Palaeontology. 1994, roč. 37, čís. 2, s. 339 – 348. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ MAYR, Gerald. An owal from the Paleocene of Walbeck, Germany. Fossil Record. 2002, roč. 5, čís. 1, s. 283–288. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 1860-1014. DOI 10.1002/mmng.20020050117. (anglicky) 
  13. ↑ MAYR, Gerald. The Birds from the Paleocene Fissure Filling of Walbeck (Germany). Journal of Vertebrate Paleontology. 2007, roč. 27, čís. 2, s. 394–408. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 0272-4634. (anglicky) 
  14. ↑ a b 55-Million-Year-Old Fossil of Large-Sized Owl Found in Wyoming | Sci.News. Sci.News: Breaking Science News [online]. 2020-07-31 [cit. 2024-12-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ DE PIETRI, V. L.; MOURER-CHAUVIRÉ, C.; MENKVELD-GFELLER, U. An assessment of the Cenozoic avifauna of Switzerland, with a description of two fossil owls (Aves, Strigiformes). Swiss Journal of Geosciences. 2013-11-01, roč. 106, čís. 2, s. 187–197. Dostupné online [cit. 2024-12-03]. ISSN 1661-8734. DOI 10.1007/s00015-013-0127-7. (anglicky) 
  16. ↑ MAYR, Gerald. Paleogene Fossil Birds. SpringerLink. 2009. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. DOI 10.1007/978-3-540-89628-9. (anglicky) 
  17. ↑ MARTIN, Larry D.; BLACK, Craig C. A New Owl from the Eocene of Wyoming. The Auk. 1972-10-01, roč. 89, čís. 4, s. 887–888. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 1938-4254. DOI 10.2307/4084122. (anglicky) 
  18. ↑ a b MAYR, Gerald. The world’s smallest owl, the earliest unambiguous charadriiform bird, and other avian remains from the early Eocene Nanjemoy Formation of Virginia (USA). PalZ. 2016-12-01, roč. 90, čís. 4, s. 747–763. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 1867-6812. DOI 10.1007/s12542-016-0330-8. (anglicky) 
  19. ↑ a b c d SMITH, N. Adam; STIDHAM, Thomas A.; MITCHELL, Jonathan S. The First Fossil Owl (Aves, Strigiformes) From the Paleogene of Africa. S. 163. Diversity [online]. 2020-04-23. Roč. 12, čís. 4, s. 163. Dostupné online. DOI 10.3390/d12040163. (anglicky) 
  20. ↑ a b c d e LI, Zhiheng; STIDHAM, Thomas A.; ZHENG, Xiaoting. Early evolution of diurnal habits in owls (Aves, Strigiformes) documented by a new and exquisitely preserved Miocene owl fossil from China. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2022-04-12, roč. 119, čís. 15. Dostupné online [cit. 2024-12-03]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.2119217119. PMID 35344399. (anglicky) 
  21. ↑ OLSON, Storrs L. Avian Biology. New York: Academic Pres, 1985. Dostupné online. Kapitola The Fossil Record of Birds, s. 79–238. (anglicky) 
  22. ↑ MLÍKOVSKÝ, Jiří. Two new owls (Aves: Strigidae) from the early Miocene of the Czech Republic, with comments on the fossil history of the subfamily Striginae. Buteo. 1998, roč. 10, s. Two new owls (Aves: Strigidae) from the early Miocene of the Czech Republic, with comments on the fossil history of the subfamily Striginae. Dostupné online. 
  23. ↑ MLÍKOVSKÝ, Jiří. A new barn owl (Aves: Strigidae) from the early Miocene of Germany, with comments on the fossil history of the Tytoninae. Journal für Ornithologie. 1998-07-01, roč. 139, čís. 3, s. 247–261. Dostupné online [cit. 2024-12-03]. ISSN 1439-0361. DOI 10.1007/BF01653335. (anglicky) 
  24. ↑ MAYR, Gerald; KITCHENER, Andrew C. Early Eocene fossil illuminates the ancestral (diurnal) ecomorphology of owls and documents a mosaic evolution of the strigiform body plan. Ibis. 2023-01, roč. 165, čís. 1, s. 231–247. Dostupné online [cit. 2024-12-03]. ISSN 0019-1019. DOI 10.1111/ibi.13125. (anglicky) 
  25. ↑ PETERS, Dieter Stefan. Papers in Avian paleontology honoring Pierce Brodkorp. Příprava vydání Kenneth Campbell. New York: Cornell University, 1992. Dostupné online. Kapitola A new species of owl (Aves:Strigiformes) from the Middle Eocene Messel oil shale, s. 161-169. 
  26. ↑ OSBORNE, Margaret. This Ancient Owl Hunted in the Daytime. Smithsonian Magazine [online]. 2022-04-04 [cit. 2024-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ a b c WU, Shaoyuan; RHEINDT, Frank E.; ZHANG, Jin. Genomes, fossils, and the concurrent rise of modern birds and flowering plants in the Late Cretaceous. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2024-02-20, roč. 121, čís. 8, s. e2319696121. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. DOI 10.1073/pnas.2319696121. PMID 38346181. (anglicky) 
  28. ↑ a b c STILLER, Josefin; FENG, Shaohong; CHOWDHURY, Al-Aabid. Complexity of avian evolution revealed by family-level genomes. Nature. 2024-05, roč. 629, čís. 8013, s. 851–860. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/s41586-024-07323-1. (anglicky) 
  29. ↑ a b c JARVIS, Erich D.; MIRARAB, Siavash; ABERER, Andre J. Whole-genome analyses resolve early branches in the tree of life of modern birds. Science. 2014-12-12, roč. 346, čís. 6215, s. 1320–1331. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. DOI 10.1126/science.1253451. PMID 25504713. (anglicky) 
  30. ↑ del Hoyo, Elliott a Sargatal 1992, s. 34.
  31. ↑ CLARK, Christopher J; LEPIANE, Krista; LIU, Lori. Evolutionary and Ecological Correlates of Quiet Flight in Nightbirds, Hawks, Falcons, and Owls. Integrative and Comparative Biology. 2020-11-01, roč. 60, čís. 5, s. 1123–1134. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 1540-7063. DOI 10.1093/icb/icaa039. (anglicky) 
  32. ↑ SIBLEY, Charles; ALQUIST, Jon E. Phylogeny and Classification of the Birds. New Haven, Connecticut, US: Yale University Press, 1990. Dostupné online. ISBN 9780300040852. (anglicky) 
  33. ↑ HOUDE, Peter; BRAUN, Edward L.; NARULA, Nitish. Phylogenetic Signal of Indels and the Neoavian Radiation. Diversity. 2019-07, roč. 11, čís. 7, s. 108. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 1424-2818. DOI 10.3390/d11070108. (anglicky) 
  34. ↑ PRUM, Richard O.; BERV, Jacob S.; DORNBURG, Alex. A comprehensive phylogeny of birds (Aves) using targeted next-generation DNA sequencing. Nature. 2015-10, roč. 526, čís. 7574, s. 569–573. Dostupné online [cit. 2024-12-02]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/nature15697. (anglicky) 
  35. ↑ Mikkola 2017, s. 58-59.
  36. ↑ a b SALTER, Jessie F; OLIVEROS, Carl H; HOSNER, Peter A. Extensive paraphyly in the typical owl family (Strigidae). The Auk. 2019-12-12, roč. 137, čís. 1. Dostupné online [cit. 2024-12-03]. ISSN 0004-8038. DOI 10.1093/auk/ukz070. (anglicky) 
  37. ↑ a b König a Weick 2010, s. 34.
  38. ↑ a b HUDEC, K. Soustava a české názvosloví ptáků světa. Přerov: Muzeum Komenského v Přerově, 2003. S. 85-91. 
  39. ↑ a b Šťastný, Bejček a Vašák 1998, s. 87.
  40. ↑ WINK, Michael; EL-SAYED, Abdel-Aziz; SAUER-GÜRTH, Hedi. Molecular Phylogeny of Owls (Strigiformes) Inferred from DNA Sequences of the Mitochondrial Cytochrome b and the Nuclear RAG-1 gene. Ardea. 2009-12, roč. 97, čís. 4, s. 581–591. Dostupné online [cit. 2024-12-03]. ISSN 0373-2266. DOI 10.5253/078.097.0425. (anglicky) 
  41. ↑ a b Orders of Birds. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.2, 2024 [cit. 2024-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ GASTON, Kevin J.; DAVIES, Richard G.; GASCOIGNE, Caroline E. The structure of global species–range size distributions: raptors & owls. Global Ecology and Biogeography. 2005, roč. 14, čís. 1, s. 67–76. Dostupné online [cit. 2024-12-06]. ISSN 1466-8238. DOI 10.1111/j.1466-822X.2004.00123.x. (anglicky) 
  43. ↑ a b c König a Weick 2010, s. 19.
  44. ↑ a b c Šťastný, Bejček a Vašák 1998, s. 84.
  45. ↑ a b König a Weick 2010, s. 19-20.
  46. ↑ a b c Mikkola 2017, s. 24.
  47. ↑ König a Weick 2010, s. 431.
  48. ↑ König a Weick 2010, s. 342.
  49. ↑ What's the biggest owl?. www.discoverwildlife.com [online]. Discover Wildlife [cit. 2024-12-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ König a Weick 2010, s. 324.
  51. ↑ SUÁREZ, William. Remarks on extinct giant owls (Strigidae) from Cuba, with description of a new species of Ornimegalonyx Arredondo. Bulletin of the British Ornithologists’ Club. 2020-12-09, roč. 140, čís. 4. Dostupné online [cit. 2024-12-03]. ISSN 0007-1595. DOI 10.25226/bboc.v140i4.2020.a3. (anglicky) 
  52. ↑ Mikkola 2017, s. 57.
  53. ↑ MASSEMIN, S.; KORPIMÄKI, Erkki; WIEHN, Jürgen. Reversed sexual size dimorphism in raptors: evaluation of the hypotheses in kestrels breeding in a temporally changing environment. Oecologia. 2000-07-21, roč. 124, čís. 1, s. 26–32. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 0029-8549. DOI 10.1007/s004420050021. (anglicky) 
  54. ↑ KRÜGER, Oliver. The Evolution of Reversed Sexual Size Dimorphism in Hawks, Falcons and Owls: A Comparative Study. Evolutionary Ecology. 2005-09-01, roč. 19, čís. 5, s. 467–486. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 1573-8477. DOI 10.1007/s10682-005-0293-9. (anglicky) 
  55. ↑ LUNDBERG, Arne. Adaptive Advantages of Reversed Sexual Size Dimorphism in European Owls. Ornis Scandinavica (Scandinavian Journal of Ornithology). 1986, roč. 17, čís. 2, s. 133–140. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 0030-5693. DOI 10.2307/3676862. (anglicky) 
  56. ↑ ANSARA-ROSS, Tahla M; WEPENER, Victor; VERDOORN, Gerhard H. Sexual dimorphism of four owl species in South Africa. Ostrich. 2008-04-01, roč. 79, čís. 1, s. 83-86. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 0030-6525. DOI 10.2989/ostrich.2008.79.1.11.366. (anglicky) 
  57. ↑ Šťastný, Bejček a Vašák 1998, s. 84-85.
  58. ↑ Mikkola 2017, s. 28.
  59. ↑ Mikkola 2017, s. 28-29.
  60. ↑ GRAHAM, R. R. The Silent Flight of Owls. The Aeronautical Journal. 1934-10, roč. 38, čís. 286, s. 837–843. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 0368-3931. DOI 10.1017/S0368393100109915. (anglicky) 
  61. ↑ LILLEY, Geoffrey. A study of the silent flight of the owl. Toulouse: American Institute of Aeronautics and Astronautics, 4th AIAA/CEAS Aeroacoustics Conference, 1998. (Aeroacoustics Conferences). Dostupné online. DOI 10.2514/6.1998-2340. (anglicky) 
  62. ↑ BACHMANN, Thomas; KLÄN, Stephan; BAUMGARTNER, Werner. Morphometric characterisation of wing feathers of the barn owl Tyto alba pratincola and the pigeon Columba livia. Frontiers in Zoology. 2007-11-21, roč. 4, čís. 1, s. 23. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 1742-9994. DOI 10.1186/1742-9994-4-23. PMID 18031576. (anglicky) 
  63. ↑ MIDMER, Alden; BRÜCKER, Christoph; WEGER, Matthias. Interaction of barn owl leading edge serrations with freestream turbulence. Bioinspiration & Biomimetics. 2024-04-15, roč. 19, čís. 3, s. 036014. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 1748-3182. DOI 10.1088/1748-3190/ad3a4f. (anglicky) 
  64. ↑ MUTHURAMALINGAM, Muthukumar; TALBOYS, Edward; WAGNER, Hermann. Flow turning effect and laminar control by the 3D curvature of leading edge serrations from owl wing. Bioinspiration & Biomimetics. 2021-03-01, roč. 16, čís. 2, s. 026010. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 1748-3182. DOI 10.1088/1748-3190/abc6b4. (anglicky) 
  65. ↑ LEPIANE, Krista; CLARK, Christopher J. Evidence that the Dorsal Velvet of Barn Owl Wing Feathers Decreases Rubbing Sounds during Flapping Flight. Integrative and Comparative Biology. 2020-11-01, roč. 60, čís. 5, s. 1068–1079. Dostupné online [cit. 2024-12-04]. ISSN 1540-7063. DOI 10.1093/icb/icaa045. (anglicky) 
  66. ↑ König a Weick 2010, s. 20.
  67. ↑ Mikkola 2017, s. 18-20.
  68. ↑ PERRONE, Michael. Adaptive Significance of Ear Tufts in Owls. The Condor. 1981-11, roč. 83, čís. 4, s. 383. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 0010-5422. DOI 10.2307/1367512. (anglicky) 
  69. ↑ MYSTERUD, Ivar; DUNKER, Henning. Mammal ear mimicry: A hypothesis on the behavioural function of owl ‘horns’. Animal Behaviour. 1979-02-01, roč. 27, s. 315. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 0003-3472. DOI 10.1016/0003-3472(79)90158-1. (anglicky) 
  70. ↑ a b c Mikkola 2017, s. 33.
  71. ↑ PYLE, Peter. Flight-feather molt patterns and age in North American owls. Colorado Springs: American Birding Association, 1997. Dostupné online. ISBN 978-1878788368. S. 6-7. (anglicky) 
  72. ↑ a b c d e f g h i j k Šťastný, Bejček a Vašák 1998, s. 86.
  73. ↑ a b Mikkola 2017, s. 22.
  74. ↑ a b c MADAN, Meena A.; RAYFIELD, Emily J.; BRIGHT, Jen A. Scaling and functional morphology in strigiform hind limbs. Scientific Reports. 2017-03-22, roč. 7, čís. 1, s. 44920. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/srep44920. PMID 28327549. (anglicky) 
  75. ↑ a b c Mikkola 2017, s. 16.
  76. ↑ a b c König a Weick 2010, s. 18.
  77. ↑ a b c d Mikkola 2017, s. 17.
  78. ↑ HÖGLUND, Julia; MITKUS, Mindaugas; OLSSON, Peter. Owls lack UV-sensitive cone opsin and red oil droplets, but see UV light at night: Retinal transcriptomes and ocular media transmittance. Vision Research. 2019-05-01, roč. 158, s. 109–119. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 0042-6989. DOI 10.1016/j.visres.2019.02.005. (anglicky) 
  79. ↑ HÄRMÄ, Oskari; KAREKSELA, Santtu; SIITARI, Heli. Pygmy owl Glaucidium passerinum and the usage of ultraviolet cues of prey. Journal of Avian Biology. 2011, roč. 42, čís. 1, s. 89–91. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 1600-048X. DOI 10.1111/j.1600-048X.2010.05192.x. (anglicky) 
  80. ↑ a b Sparks 1970, s. 14-20.
  81. ↑ PANYUTINA, Aleksandra A.; KUZNETSOV, Alexander N. Are owls technically capable of making a full head turn?. Journal of Morphology. 2024, roč. 285, čís. 2, s. e21669. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 1097-4687. DOI 10.1002/jmor.21669. (anglicky) 
  82. ↑ BARRAS, Colin. Owls may actually be able to turn their heads a full 360 degrees. New Scientist [online]. [cit. 2024-12-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ KONISHI, Masakazu. How the Owl Tracks Its Prey: Experiments with trained barn owls reveal how their acute sense of hearing enables them to catch prey in the dark. American Scientist. 1973, roč. 61, čís. 4, s. 414–424. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 0003-0996. 
  84. ↑ PAYNE, Roger S. Acoustic Location of Prey by Barn Owls (Tyto Alba). Journal of Experimental Biology. 1971-06-01, roč. 54, čís. 3, s. 535–573. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 0022-0949. DOI 10.1242/jeb.54.3.535. (anglicky) 
  85. ↑ GUTIÉRREZ-IBÁÑEZ, Cristián; IWANIUK, Andrew N.; WYLIE, Douglas R. Relative Size of Auditory Pathways in Symmetrically and Asymmetrically Eared Owls. Brain Behavior and Evolution. 2011-09-14, roč. 78, čís. 4, s. 286–301. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 0006-8977. DOI 10.1159/000330359. (anglicky) 
  86. ↑ NORBERG, R. Å. Independent evolution of outer ear asymmetry among five owl lineages; morphology, function and selection. In: NEWTON, I.; KAVANAGH, R.; J., Olsen. Ecology and Conservation of Owls. Canberra, Australia: CSIRO Publishing, 2002. Dostupné online. ISBN 9780643069886. S. 329-342. (anglicky)
  87. ↑ GUTIÉRREZ-IBÁÑEZ, Cristián; IWANIUK, Andrew N.; WYLIE, Douglas R. Relative Size of Auditory Pathways in Symmetrically and Asymmetrically Eared Owls. Brain Behavior and Evolution. 2011-09-14, roč. 78, čís. 4, s. 286–301. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 0006-8977. DOI 10.1159/000330359. (anglicky) 
  88. ↑ HAUSMANN, Laura; CAMPENHAUSEN, Mark von; ENDLER, Frank. Improvements of Sound Localization Abilities by the Facial Ruff of the Barn Owl (Tyto alba) as Demonstrated by Virtual Ruff Removal. PLOS ONE. 5. 11. 2009, roč. 4, čís. 11, s. e7721. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0007721. PMID 19890389. (anglicky) 
  89. ↑ VON CAMPENHAUSEN, Mark; WAGNER, Hermann. Influence of the facial ruff on the sound-receiving characteristics of the barn owl’s ears. Journal of Comparative Physiology A. 2006-10, roč. 192, čís. 10, s. 1073–1082. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 0340-7863. DOI 10.1007/s00359-006-0139-0. (anglicky) 
  90. ↑ COLES, Roger B.; GUPPY, Anna. Directional hearing in the barn owl (Tyto alba). Journal of Comparative Physiology A. 1988-01-01, roč. 163, čís. 1, s. 117–133. Dostupné online [cit. 2024-12-05]. ISSN 1432-1351. DOI 10.1007/BF00612002. (anglicky) 
  91. ↑ König a Weick 2010, s. 21.
  92. ↑ Mikkola 2017, s. 41.
  93. ↑ König a Weick 2010, s. 26.
  94. ↑ Mikkola 2017, s. 41-42.
  95. ↑ a b Mikkola 2017, s. 55.
  96. ↑ König a Weick 2010, s. 252.
  97. ↑ AVILÉS, Jesús M.; RODRÍGUEZ-RUIZ, Juan; CRUZ-MIRALLES, Ángel. Migratory Pathways, Stopover Locations and Wintering Grounds of Southern Spanish Eurasian Scops Owls Otus scops. Ardeola. 2022-01-25, roč. 69, čís. 1. Dostupné online [cit. 2024-12-06]. ISSN 0570-7358. DOI 10.13157/arla.69.1.2022.sc2. (anglicky) 
  98. ↑ a b König a Weick 2010, s. 28.
  99. ↑ a b Mikkola 2017, s. 26.
  100. ↑ König a Weick 2010, s. 32-33.
  101. ↑ a b PATKI, Ved. The Study of Owl Diets: Recent Discoveries. Research Journal of Indi. 2023, roč. 10, čís. 1, s. 61-63. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ a b c König a Weick 2010, s. 24.
  103. ↑ Sparks 1970, s. 72-74.
  104. ↑ Mikkola 2017, s. 34-35.
  105. ↑ a b SMITH, Chris. The Eurasian Eagle Owl (Bubo bubo) at the Oklahoma City Zoological Park. AFA Watchbird. 1998, roč. 25, čís. 2, s. 50–52. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. (anglicky) 
  106. ↑ König a Weick 2010, s. 28-29.
  107. ↑ König a Weick 2010, s. 29.
  108. ↑ a b c Mikkola 2017, s. 51.
  109. ↑ a b c König a Weick 2010, s. 30.
  110. ↑ MARTIN, Dennis J. Selected Aspects of Burrowing Owl Ecology and Behavior. The Condor. 1973, roč. 75, čís. 4, s. 446. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 0010-5422. DOI 10.2307/1366565. (anglicky) 
  111. ↑ a b c d e Higgins 1999, s. 809.
  112. ↑ a b c König a Weick 2010, s. 31.
  113. ↑ a b Mikkola 2017, s. 52.
  114. ↑ König a Weick 2010, s. 31-32.
  115. ↑ Mikkola 2017, s. 53.
  116. ↑ Higgins 1999, s. 807.
  117. ↑ Mikkola 2017, s. 40.
  118. ↑ a b HERTL, Ivo. Hlasy našich sov. S. 20. Časopis Myslivost [online]. 2021-03. S. 20. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-18. 
  119. ↑ LÁNSKÝ, Tomáš. Jen 74 mláďat. Sýček býval nejběžnější sovou v Česku, dnes je na vymření. iDNES.cz [online]. 2023-10-25 [cit. 2024-12-06]. Dostupné online. 
  120. ↑ Pozorování posuzovaných druhů. fkcso.cz [online]. Faunistická komise ČSO, 2024 [cit. 2024-12-06]. Dostupné online. 
  121. ↑ König a Weick 2010, s. 39.
  122. ↑ a b Mikkola 2017, s. 66.
  123. ↑ Jedy na hraboše zabíjejí také sovy. ASZ [online]. Asociace soukromého zemědělství ČR, 2023-06-14 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. 
  124. ↑ SYCHROVÁ, Věra. Zemědělci budou plošně trávit hraboše. Zahynout mohou sovy, dravci i čápi [online]. Česká společnost ornitologická, 2019-08-07 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. 
  125. ↑ CARTRON, Jean-Luc E.; TRIEPKE, F. Jack; STAHLECKER, Dale W. Climate Change Habitat Model Forecasts for Eight Owl Species in the Southwestern US. Animals. 2023-01, roč. 13, čís. 24, s. 3770. Dostupné online [cit. 2024-12-06]. ISSN 2076-2615. DOI 10.3390/ani13243770. PMID 38136807. (anglicky) 
  126. ↑ MONADJEM, Ara; VIRANI, Munir Z.; JACKSON, Colin. Rapid decline and shift in the future distribution predicted for the endangered Sokoke Scops Owl Otus ireneae due to climate change. Bird Conservation International. 2013-06, roč. 23, čís. 2, s. 247–258. Dostupné online [cit. 2024-12-06]. ISSN 0959-2709. DOI 10.1017/S0959270912000330. (anglicky) 
  127. ↑ PEERY, Marcus Zachariah; GUTIÉRREZ, Ralph J.; KIRBY, Rebecca. Climate change and spotted owls: potentially contrasting responses in the Southwestern United States. Global Change Biology. 2012, roč. 18, čís. 3, s. 865–880. Dostupné online [cit. 2024-12-06]. ISSN 1365-2486. DOI 10.1111/j.1365-2486.2011.02564.x. (anglicky) 
  128. ↑ Mikkola 2017, s. 56.
  129. ↑ Search - Taxonomy - Strigiformes [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2024-12-09 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  130. ↑ Mikkola 2017, s. 69.
  131. ↑ Mikkola 2017, s. 66-68.
  132. ↑ DALBECK, Lutz; HEG, Dik. Reproductive success in relation to habitat characteristics of a reintroduced population of eagle owls Bubo bubo in the Eifel, Germany. Ardea. 2006, roč. 94, čís. 1, s. 3–21. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 0373-2266. (anglicky) 
  133. ↑ a b König a Weick 2010, s. 40.
  134. ↑ a b Mikkola 2017, s. 60.
  135. ↑ Ancient Owl Drawing. carnegiemnh.org [online]. Carnegie Museum of Natural History [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  136. ↑ a b BRAUN, Ingmar M. Representations of Birds in the Eurasian Upper Palaeolithic Ice Age Art. www.palaeolithikum.com [online]. Boletim do Centro Português de Geo-História e Pré-História, 2018 [cit. 2024-12-09]. Roč. 1, čís. 2. Dostupné online. (anglicky) 
  137. ↑ SVOBODA, J. — Gravettian art of Pavlov I and VI: an aggregation site and an episodic site compared [online]. L’art pléistocène dans le monde / Pleistocene art of the world / Arte pleistoceno en el mundo, Actes du Congrès IFRAO, Tarascon-sur-Ariège, septembre 2010, Symposium « Art mobilier pléistocène ». N° spécial de Préhistoire, Art et Sociétés, Bulletin de la Société Préhistorique Ariège-Pyrénées, LXV-LXVI, 2010-2011, 2012. (anglicky) 
  138. ↑ HUSSAIN, Shumon T. Gazing at Owls? Human-strigiform Interfaces and their Role in the Construction of Gravettian Lifeworlds in East-Central Europe. Environmental Archaeology. 2019-10-02, roč. 24, čís. 4, s. 359–376. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 1461-4103. DOI 10.1080/14614103.2018.1434854. (anglicky) 
  139. ↑ KITAT, Sara El-Sayed. The Veneration of the Owl in Græco-Roman Egypt. International Journal of History and Cultural Studies. 2019, roč. 5, čís. 2. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. DOI 10.20431/2454-7654.0502001. (anglicky) 
  140. ↑ VON DEN DRIESCH, Angela; KESSLER, Dieter; STEINMANN, Frank. Mummified, Deified and Buried at Hermopolis Magna—the Sacred Birds from Tuna El-Gebel, Middle Egypt. Ägypten und Levante / Egypt and the Levant. 2005, roč. 15, s. 203–244. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 1015-5104. (anglicky) 
  141. ↑ Bible Mysteries: What Does An Owl Symbolize In The Bible?. Christian Pure [online]. 2024-05-24 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  142. ↑ Mikkola 2017, s. 60-61.
  143. ↑ MONTEJO, Erika. La leyenda del tunkuluchú, el ave prehispánica que presagiaba la muerte [online]. 2024-07-23 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (španělsky) 
  144. ↑ Mikkola 2017, s. 61.
  145. ↑ BONTZORLOS, V. A.; JOHNSON, D. H.; POIRAZIDIS, K. Owl symbolism in Greek civilization over the last 5000 years: social perceptions and implications for conservation. The European Zoological Journal. 2023, roč. 90, čís. 2, s. 691-707. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. DOI 10.1080/24750263.2023.2254823. (anglicky) 
  146. ↑ COCKER, M.; MIKKOLA, H. Magic, myth and misunderstanding: cultural responses to owls in Africa and their implications for conservation.. Bulletin of the African Bird Club. 2001, roč. 8, čís. 1, s. 30-35. Dostupné online. (anglicky) 
  147. ↑ MIKKOLA, Heimo. Owls - Clever Survivors. Příprava vydání Heimo Mikkola. Online: IntechOpen, 2023. Dostupné online. ISBN 978-1-80355-391-7. DOI 10.5772/intechopen.108913. Kapitola Owls Used as Food and Medicine and for Witchcraft in Africa. (anglicky) 
  148. ↑ Sparks 1970, s. 96.
  149. ↑ COX, Cami. The Nocturnal Bird That Used To Be Eaten Throughout The US. Food Republic [online]. 2024-10-23 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  150. ↑ Mikkola 2017, s. 65.
  151. ↑ SONI, Hiren B. Owl: The Mysterious Bird. [s.l.]: Independently published, 2022. Dostupné online. ISBN 979-8831827460. (anglicky) 
  152. ↑ a b KOŠŤÁL, J. Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého. Velké Meziříčí: Šašek a Frgal, 1895. Dostupné online. S. 21–97. 
  153. ↑ ČERNÁ, Anna. Sýček, sýc, kulich. živa. 2018, čís. 2, s. XLII. Dostupné online. 
  154. ↑ BAUŠE, Boh. Ptactvo v mluvě českého lidu. Český lid. 1912, roč. 21, čís. 4, s. 161–164. Dostupné online [cit. 2024-11-28]. ISSN 0009-0794. 
  155. ↑ OWL ATTACKS: Man attacked by owl twice in less than a week in Mobile [online]. News WKRG 5, 2024-11-15 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  156. ↑ DIAZ, Jaclyn. An owl twice attacked a Washington woman. A biologist says it's becoming more common [online]. NPR, 2022-11-0 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  157. ↑ PARKER, James W. Raptor Attacks on People. Journal of Raptor Research. 1999, roč. 33, čís. 8, s. 63-66. Dostupné online. (anglicky) 
  158. ↑ HILES, Hannah. Policeman lost an eye after being attacked by an owl. Stoke on Trent Live [online]. 2022-08-13 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  159. ↑ MONTGOMERIE, Bob. An Eye for Photography [online]. American Ornithological Society, 2019-04-07 [cit. 2024-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  160. ↑ Mikkola 2017, s. 34.
  161. ↑ BONTZORLOS, Vasileios; CAIN, Shlomo; LESHEM, Yossi. Barn Owls as a Nature-Based Solution for Pest Control: A Multinational Initiative Around the Mediterranean and Other Regions. Conservation. 2024-12, roč. 4, čís. 4, s. 627–656. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 2673-7159. DOI 10.3390/conservation4040039. (anglicky) 
  162. ↑ SAUFI, Safwan; RAVINDRAN, Shakinah; HAMID, Noor H. Establishment of Barn Owls (Tyto alba javanica) in an Urban Area on Penang Island, Malaysia. Journal of Raptor Research. 2020-10-02, roč. 54, čís. 3. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 0892-1016. DOI 10.3356/0892-1016-54.3.265. (anglicky) 
  163. ↑ ZAINAL ABIDIN, Cik Mohd Rizuan; MOHD NOOR, Hafidzi; HAMID, Noor Hisham. Comparison of effectiveness of introduced barn owls, Tyto javanica javanica, and rodenticide treatments on rat control in oil palm plantations. Journal of Pest Science. 2022-03-01, roč. 95, čís. 2, s. 1009–1022. Dostupné online [cit. 2024-12-09]. ISSN 1612-4766. DOI 10.1007/s10340-021-01423-x. (anglicky) 
  164. ↑ LOUDA, Jiří. Přemnožení hlodavci decimují úrodu. Jejich počty nestačí redukovat ani dravci. Litoměřický deník. 2020-07-24. Dostupné online [cit. 2024-12-10]. 

Literatura

editovat
česky
  • HUDEC, K. a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7. 
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; VAŠÁK, Pavel, 1998. Svět zvířat V. Ptáci (2). 1. vyd. Praha: Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, a. s.. 148 s. ISBN 80-00-00657-X. 
anglicky
  • BURTON, John A., 1984. Owls of the world: their evolution, structure and ecology. London: Peter Lowe. ISBN 9780856546303. (anglicky) 
  • DEL HOYO, Josep; ELLIOTT, Andrew; SARGATAL, Jordi, 1992. Handbook of the birds of the world, Volume 5: Bar-owls to Hummingbirds. Barcelona: Lynx. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J., 1999. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 4, Parrots to dollarbird. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780195530711. (anglicky) 
  • KÖNIG, Claus; WEICK, Friedhelm, 2010. Owls of the World. 2. vyd. London: Christopher Helm Publishers. ISBN 978-1-4081-3578-5. (anglicky) 
  • MIKKOLA, Heimo, 2017. Owls of the World: A Photographic Guide. 2. vyd. London: Christopher Helm. ISBN 978-1-4729-4561-7. (anglicky) 
  • SPARKS, John, 1970. Owls; their natural and unnatural history. New York: Taplinger Pub. Co. Dostupné online. ISBN 0-8008-6170-1. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sovy&oldid=24490789“