Sgrafito
Sgrafito je technika grafické výzdoby omítkových povrchů staveb, která vznikla a prodělala největší rozkvět v období renesance a znovu v novorenesanci. Princip renesančního sgrafita spočívá v nanesení bílé vrstvy (intonaco bianco) na probarvenou vrstvu omítky (intonaco colorato). Bílá vrstva se za čerstva odrývá na probarvenou.[1] Odhalená kontrastující spodní vrstva pak tvoří požadovanou dekoraci vnější fasády, případně i stěn interiérů staveb.[2][3][4][5][6] Motiv sgrafita bývá figurální nebo ornamentální, charakteristická jsou obdélníková tzv. psaníčka (psaníčkové sgrafito = obálka).
Popis techniky
editovatDvoubarevného sgrafitového vzoru se dosahuje tak, že spodní vrstva tmavé omítky obarvená podle tradičního renesančního způsobu jemně mletým uhlím nebo popelem ze spálené slámy se nechá zaschnout a do svrchní tenké vrstvy omítky světlé barvy zpravidla s hlazeným povrchem se za vlhka proškrabují vzory. Je-li postup opačný ve smyslu, že spodní omítka je světlá a vzory jsou proškrabovány do svrchní tmavé omítky, vzniká tzv. kontrasgrafito. Často je postup zjednodušován tak, že se vzory proškrabují do jednobarevné světlé omítky. Po zdrsnění hladké plochy fasády vyrytím vzorů se zakrátko vlivem povětrnosti škrábané části v jednobarevné omítce barevně odliší.
Druhy sgrafit
editovatPsaníčko
editovat
Forma skládající se z obdélníků rozdělených dvěma úhlopříčkami připomíná zadní stranu dopisní obálky. Fasáda zdobená psaníčkovým sgrafitem, napodobujícím iluzívně diamantový řez nebo pyramidovitě zašpičatělé stavební kvádry, vytváří dokonalý dojem plasticity.
Kobercové sgrafito
editovatDalším, a to poměrně vzácným typem sgrafita, je sgrafito kobercové. Může být pásové (např. mořská vlna, esovitý pletenec) nebo plošné. Charakteristickým znakem je "zámek", jakési provázání ornamentu. V této souvislosti se hovoří dokonce o "ochranné funkci" sgrafita. Zámek má totiž bránit "rozvázání nebo proniknutí". Nejznámějším plošným kobercovým sgrafitem je sgrafito na fasádách zámku v Doudlebech nad Orlicí.
Figurální sgrafito
editovat
Sgrafito může být geometricky členěno dalšími ornamenty nebo křivkami, rostlinnými či figurálními prvky. Figurální motivy sgrafita, obsahují většinou témata z antické řecké či římské mytologie, výjevy z Bible, především ze Starého zákona, postavy panovníků nebo různé alegorické postavy či výjevy.
Sgrafito v Českých zemích v novorenesanci
editovat
.jpg)
Důležitým prvkem výzdoby novorenesančních domů jsou právě sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.[7] O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruoval Schwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů.[2] O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku "Domy pp.architektů V. Skučka a J. Zeyera"[3] a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák,[4] který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů.[5][6] O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráce s dalšími umělci: sgrafita jsou navržena Františkem Ženíškem. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze.[8] Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."[9]
- Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5 na Vinohradech, autory výzdoby jsou Schnirch a Fr. Ženíšek (1875)[12][13]
- Dům čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé Wiehl stavěl spolu se J. Zeyerem. Autory výzdoby jsou Ženíšek a Myslbek (1876)[14][15][16]
- Nárožní Dům U Mladých Goliášů čp. 527/I ve Skořepce Praha 1 Staré Město, Jilská 2, Skořepka 1. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy sgrafit Mikoláš Aleš (1888–1889)[17][18][19][20]
- Nárožní dům čp. 542 ve Zborovské ulici 42 na Smíchově. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy plastik J. V. Myslbek (1885)
- Nárožní dům čp. 1682 Na Poříčí (or. č. 18), (Havlíčkova č. o. 15). Wiehl postavil s Karlem Gemperlem (1886)[21]
- Vlastní nárožní Wiehlův dům čp.792 na Václavském náměstí autoři výzdoby Aleš a Josef Fanta (1894–96)[21][22]
Reference
editovat- ↑ WICHTERLOVÁ, Zuzana. Průzkum techniky renesančního sgrafita. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2015. 86 s. ISBN 978-80-7395-930-2. S. 13.
- ↑ a b HELLER,, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní.. Zprávy spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, čís. 12, s. 3–13.
- ↑ a b KOULA, Jan. Domy pp.architektů V. Skučka a J. Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4.
- ↑ a b NOVÁK, Láďa. O sgraffitu, in: Dílo,. Praha: [s.n.], 1911. S. 119.
- ↑ a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ a b SVOBODA, Emanuel. Alšovy nástěnné obrazy v pražských ulicích. Ochrana památek. Roč. Roč. XXVII, č. , (1952),, čís. 3, s. 21. Whielův dům. ISSN null.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12–13. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 14. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8.
- ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
- ↑ DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40224/1-1315 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-442 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-24]. Dostupné online.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-162 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 24–25. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ VLČEK, Pavel; ET AL. Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov.. první. vyd. Praha: Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0563-3. S. 348–349.
- ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 108. Dostupné online.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40859/1-1728 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online.
- ↑ a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 23. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39967/1-1138 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online.
Literatura
editovat- Vladislava Říhová a kolektiv: Sgrafito 16.-20. století, Fakulta restaurování Univerzity Pardubice, Pardubice 2009, ISBN 978-80-7395-228-0
- Pavel Waisser: Renesanční figurální sgrafito na průčelích moravských městských domů, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2014, ISBN 978-80-244-4305-8
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sgrafito na Wikimedia Commons - Pavel Panoch, Mluvící průčelí, Novověké sgrafitové a malované fasády jako pramen k poznání kulturní historie
