Wikipedie

Seznam států na říšském sněmu v roce 1792

seznam na projektech Wikimedia

Tato stránka obsahuje seznam říšských stavů, zasedajících na sněmu Svaté říše římské v roce 1792, těsně po vypuknutí války s revoluční Francií a císařské volbě Františka II.

Schéma zasedání říšského sněmu. U protější stěny císař a kurfiřté, po pravé straně světská knížata (posl. 4 místa patří zástupcům hraběcích kolegií, mezi kolegii a knížaty hrabě Pappenheim, dědičný maršálek), po levé straně duchovní knížata (poslední 2 místa patří zástupcům prelátských kolegií), u stolu sedí sněmovní písař, na předsunuté lavici pro dva sedí evangeličtí biskupové a v popředí zástupci měst: vlevo rýnská města, vpravo švábská města.

Struktura říšského sněmu

editovat

Říšský sněm se dělil na tři základní složky, resp. kurie: kolegium kurfiřtů, knížecí radu a kolegium říšských měst. Druhé dvě kurie se dále dělily. Města zasedala na lavicích rýnských a švábských měst. Nejsložitější organizaci měla knížecí rada. Knížecí rada se dělila horizontálně na knížata s hlasy virilními, tedy každému knížeti připadal teoreticky jeden hlas, tzv. hlas virilní, i když v praxi se vyskytovaly odlišnosti, a na hrabata a preláty s hlasy kuriálními, kdy velká skupina, kolegium hrabat či prelátů, vlastnila dohromady jeden hlas. Knížecí rada se dělila i vertikálně na duchovní knížata a preláty na jedné straně a světská knížata a hrabata na druhé. Volilo se ve třech zmíněných velkých kuriích, a také ještě v rámci kolegií, z jejichž hlasování byl na sněm vyslán zástupce, aby doplnil kurii knížat a hlasoval podle rozhodnutí kolegia. hlasovalo se vždy veřejně a postupně, proto bylo důležité pořadí hlasů. Systém rozvržení hlasů ve sněmu byl velmi složitý. V následujícím přehledu platí, že první sloupec vpředu vždy označuje jeden hlas, pokud u něj není uvedeno více než jedno číslo, potom např. č. 41-44 značí 4 hlasy. Druhý, odsazený sloupeček značí hlas dělený, fungující podobně jako hlas kuriální, jen tak nebyl nazýván. Někdy se např. tři rody dělily o dva hlasy, dělit se mohly ale i dva rody o dva hlasy, aniž by si každý převzal jeden hlas. Číslo u hlasu znamená jeho původní pořadí uvedení na sněm a v důsledku dělení rodů se jedno číslo může vyskytovat vícekrát (navíc každá základní kurie, tedy kurfiřtská, knížecí i městská na straně jedné a hraběcí i prelátská kolegia jako celek na druhé straně měly vlastní číslování). Pořadí, ve kterém jsou čísla uvedena, znamená pořadí hlasování platné k roku 1792. Jak je z uvedeného vidět, pořadí se, zvláště mezi světskými knížaty a hrabaty, často měnilo.

Tato komplikovaná, až absurdní situace byla historicky podmíněná. Do roku 1582 byly hlasy na sněmu, především v kurii knížat, udělovány nikoli určitým územím, ale rodům (s výjimkou knížectví duchovních). Rod, který se rozštěpil na více větví, si mohl svůj hlas s původním pořadovým číslem zmnožit. Také platilo, že pokud nějaký rod vymřel, případně bylo zrušeno duchovní knížectví (např. biskupství Míšeň), hlas zanikal. Sněm z r. 1582, resp. z r. 1654,[1] tuto praxi obrátil a zavedl přísný teritoriální princip. Hlas vázaný na území proto vymřením vládnoucí dynastie již nezanikal, ale přecházel na nového vlastníka. Pouze bylo možné takto přesouvat hlasy duchovní do světské knížecí lavice a naopak (vlivem reformace a třicetileté války se některá duchovní knížectví jako Magdeburg, Kammin nebo Ratzeburg ocitla v rukou světských knížat, naproti tomu některé kláštery si zakupovaly světská hrabství a jejich hlasy). Toto opatření zabránilo nekontrolovatelnému množení hlasů v rámci rodin a způsobilo naopak dělení hlasů mezi rody, na druhou stranu přivodilo velkou kumulaci hlasů v rámci různých kurií v rukou mocnějších knížat i císaře. O vedení lavice světských knížat usilovali z titulu pravidelně volených císařů rakouští Habsburkové, ovšem protože první místo na lavici náleželo tradičně bavorským Wittelsbachům, spokojili se Habsburkové rakouští a španělští (z titulu vévodů burgundských) poněkud nelogicky s vedením lavice knížat duchovních. Knížata uvedená na sněm po roce 1582 patřila již k tzv. novoknížecím domům. Jejich hlas, nebyla-li udělena výjimka, byl taká vázán na nějaké teritorium, ovšem při vymření rodu hlas zanikal.[2][3]

Rozdělení na "staré" a "nové" sněmovníky platilo i v kolegiích hrabat, tam ovšem nebylo tak pevně dáno, že by starohraběcí rody musely hlasovat před novohraběcími. V říšských sněmovních matrikách bylo obvyklé zapisovat starohraběcí rody k číslu hlasu jménem rodu, pokud měly svým rodovým jménem pojmenované své hrabství. u novohraběcích naproti tomu mělo přednost teritorium a k němu doplňkově jméno vlastníka. Opět to však nebylo přísně daným pravidlem. Uvedený seznam kopíruje způsob zapisování dle sněmovních matrik. Staré hraběcí rody jsou označeny zkratkou SH. Rody Reussů, Schönburgů, Königseggů, Quadtů a Truchsassů z Waldburgu sice zasedali na říšském sněmu již před r. 1582, ovšem do hraběcího stavu byly povýšeny až během 17. či dokonce 18. století. Hraběcí kolegia totiž původně sdružovala nejen hrabata, ale i staré říšské panské rody, pokud tyto byly zároveň svrchovanými říšskými vládci. Zhruba od počátku 17. století však již kolegia přestala nové pány přijímat a nově povýšeným říšským bezprostředním svobodným pánům, kteří dále nezískali hraběcí titul, byly vyhrazeny jen řady říšského rytířstva (kde ostatně končila i některá později povýšená říšská hrabata, pokud jejich statek nebyl z řad rytířstva výslovně vyjmut). Ačkoli v říši platil teritoriální princip, bývalo běžné přijímat ještě tzv. personalisty bez vlastního suverénního, resp. bezprostředního území. Personalisty obvykle navrhoval císař, ale jmenovat je musel sněm a tito obvykle hlasovali až na konci dané kurie či kolegia. Titul personalisty býval udílen většinou dočasně (na 12 let[4] či doživotně), výjimečně na delší období či na stálo. Duchovní kurie a kolegia ani kolegium měst rozdělení na "staré" a "nové" stavy neznaly a města neznala ani důstojenství personalisty. Rok 1792 před začátkem dlouhých válek s Francií a rozsáhlých územních změn a přesunů, vedoucích nakonec k zániku říše, můžeme prakticky bez nadsázky označit za poslední "normální" rok v životě říše.

Kolegium kurfiřtů

editovat

Knížecí rada

editovat

Lavice duchovních knížat

editovat

Lavice světských knížat

editovat

Dále pokračují tzv. novoknížecí rody, tedy rody uvedené na knížecí lavici po roce 1582, resp. počínaje rokem 1653

Kolegia říšských prelátů

editovat
Švábské prelátské kolegium
editovat
  • 12   cisterciácké opatství Salmannsweiler/Salem (opat Robert Schlecht, 1740–1802)
  • 11   benediktinské opatství Weingarten (opat Anselm Rittler, 1737–1804) – zastával funkci direktora kolegia
  • 29   benediktinské okněžněné opatství Ochsenhausen (kníže-opat Romuald Weltin, 1723–1805)
  • 46   benediktinské opatství Elchingen (opat Robert Kolb, 1766–1793)
  • 47   benediktinské opatství Irsee (opat Honorius Grieninger)
  • 63   premonstrátská kanonie Ursberg (opat Aloys Högg)
  • 55   cisterciácké opatství Kaisersheim (opat Franz Xaver Müller)
  • 28   premonstrátská kanonie Roggenburg (opat Gilbert Schnierle)
  • 38   premonstrátská kanonie Roth (opat Nicholaus Betscher von Berkheim, 1745–1811)
  • 17   premonstrátská kanonie Weißenau (opat Bonaventura Brem, 1755–1818)
  • 21   premonstrátská kanonie Schussenried (opat Siard II., hrabě Berchtold)
  • 39   premonstrátská kanonie Marchtal (opat Paulus Schmidt, †1796)
  • 52   benediktinské opatství Petershausen v Kostnici (opat Joseph Keller)
  • 84   augustiniánské proboštství Wettenhausen (probošt Friedlich II. Raab)
  • 85   benediktinské opatství Zwiefalten (opat Gregor Weinemer)
  • 36   benediktinský klášter Gengenbach (opat Jakob Trautwein, †1792; opat Bernhard Maria Schwörter)
  • 89   benediktinské opatství Neresheim (opat Michael Dobler)[15]
  • 77   ženský klášter cisterciaček Heggbach (abatyše Marie Juliana Kurz, †1792; abatyše Maria Anna Vogel, †1835)
  • 78   ženský klášter cisterciaček Gutenzell (abatyše Maria Justina, svobodná paní von Erolzheim, †1809)
  • 76   ženský klášter cisterciaček Rottenmünster (abatyše Maria Barbara Barxel)
  • 79   ženský klášter cisterciaček Baindt[16] (abatyše Bernarda von Markdorf, †1802)
  • 90 ženský klášter klarisek Söflingen
  • 49   benediktinské opatství St. Georg v Isny[16] (opat Rupert Ehrmann)
  • 88   kartouza Buxheim[17] (převor a rektor Hieronimus Pfeiffer, †1806)
Rýnské prelátské kolegium
editovat

Mezi "porýnské" preláty patřili ve skutečnosti preláti ze všech částí říše mimo Švábsko.

  • 55   cisterciácké opatství Kaisersheim (viz švábské kolegium)
  • 80   zemské komturství (bailiva) Řádu německých rytířů Coblenz (zemský komtur svobodný pán Ignaz Felix von Roll zu Bernau, †1792; svobodný pán Carl Franz Forstmeister zu Gelnhausen)
  • 81   zemské komturství (bailiva) Řádu německých rytířů Alsasko a Burgundsko (zemský komtur Beat Konrad Reuttner von Weil, †1803)
  • 41   rytířská katolická duchovní akademie Odenheim v Bruchsalu (představený Theodor von Meßbach, svrchovanost, biskup špýrský)[18]
  • 61   okněžněné benediktinské opatství Werden (kníže-opat Beda Cornelius Savels, 1755–1828; fojt a formální ochránce kláštera – král pruský) – zastával funkci direktora kolegia
  • 86   benediktinské opatství St. Ulrich a Afra v Augsburgu (opat Gregor II. Scheffler, †1806)
  • 49   benediktinské opatství St. Georg v Isny[16] (viz švábské kolegium)
  • 60   okněžněné benediktinské opatství Kornelimünster (kníže-opat Mattias Ludwig, svobodný pán von Plettenberg-Engfeld, fojt a formální ochránce kláštera – kurfiřt falcký)[19]
  • 56   okněžněné benediktinské opatství St. Emmeram v Řezně[16] (kníže-opat Cölestin Steiglehner, 1738–1819)
  • 67   okněžněný katolický Damenstift (ústav šlechtičen) světských kanovnic Essen (kněžna-abatyše Marie Kunigunda, princezna saská, 1740–1826)
  • 75   okněžněný luterský Damenstift Quedlinburg (kněžna-abatyše Sophie Albertina, princezna švédská, fojt a formální ochránce kláštera – král pruský)
  • 68   okněžněný luterský Damenstift Herford[16] (kněžna-abatyše Friederika, markraběnka braniborsko-schwedtská, 1745–1808)
  • 74   sekularizovaný okněžněný ženský klášter benediktinek Gernrode (kníže anhaltsko-bernburský)
  • 69   okněžněná ženská kanonie augustiniánek Niedermünster v Řezně[16] (kněžna-abatyše Maria Franziska Xaveria, hraběnka von Königsfeld)
  • 71   okněžněná ženská kanonie augustiniánek Obermünster v Řezně[16] (kněžna-abatyše Maria Josepha, svobodná paní von Neuenstein-Hubacker)
  • 87   ženský klášter cisterciaček Burtscheid (abatyše Maria Josephina von Eyß, zvaná Beusdael zu Zweibrüggen)
  • 88   okněžněný luterský Damenstift Gandersheim[16] (kněžna-abatyše Auguste Dorothea, princezna brunšvicko-wolfenbüttelská, 1749–1810)
  • 70   okněžněný ženský klášter benediktinek Thorn[20] (kněžna-abatyše z Essenu)
  • oprávněn zasedat byl také konvent světských evangelických kanovnic (Frauenstift) u Sv. Jana Evangelisty v Lübecku, nikdy však nebyl na sněm připuštěn a nezískal číslo[21]

Kolegia říšských hrabat

editovat
Wetterauské hraběcí kolegium
editovat
Švábské hraběcí kolegium
editovat
Francké hraběcí kolegium
editovat
  • 28-29   knížata z Hohenlohe (oficiálně knížata a hrabata z Hohenlohe) SH
  • 25   hrabata z Castellu SH
    • hrabě Castell-Remlingen (Albrecht Friedrich Karl, 1766–1810)
    • hrabě Castell-Rüdenhausen-starší linie (Friedrich Ludwig Karl, 1746-1803)
  • 33   hrabata z Erbachu SH[34]
    • hrabě Erbach-Fürstenau (Christian Karl August, 1757–1803)
    • hrabě Erbach-Erbach (Franz, 1754-1823)
    • hrabě Erbach-Schönberg (Christian, 1728–1799)
  • 26   hrabství Wertheim   (Dominik Konstantin, kníže Löwenstein-Wetheim-Rochefort, 1762-1814) SH
  • 26   hrabství Wertheim SH
    •   hrabě Löwenstein-Wertheim-Virnerburg-starší linie (Johann Karl Ludwig, 1740–1816)
    •   hrabě Löwenstein-Wertheim-Virnerburg-mladší linie (Friedrich Ludwig, 1706–1796)
  • 31   dědicové alodiálního hrabství Limpurg-Gaildorf
    • hrabě Waldeck-Limpurg (Karl, 1778–1849, nezletilý, pod poručnictvím) SH
    • hraběnka Waldeck-Limpurg (Christiane, 1742–1808) SH
    • hrabě Waldeck-Limpurg (Josias Wilhelm, 1774–1829, nezletilý, pod poručnictvím) SH
    • vévoda württemberský
    • kněžna Leiningen-Hartenburg (Christiane Wilhelmine Louise, 1736–1803) SH
    • hrabě Solms-Rödelheim-Assenheim
  • 32   dědicové alodiální panství Limpurg-Speckfeld
    • hrabě Rechteren-Limpurg (Friedrich Ludwig Christian, 1748–1814)
    • hrabě Rechteren-Limpurg (Friedrich Reinhadt Burghardt, 1751–1842)
    • princezna Hohenlohe-Ingelfingen (Josine Elisabeth, 1754–1804) SH
    • vévoda württemberský
    • hrabě Pückler-Limpurg (viz 164)
    • hraběnka Pückler-Limpurg (Wilhelmine Henriethe, 1746–1800)
    • dědičný princ Hohenlohe-Waldenburg-Bartenstein (Ludwig Alois, 1765–1827) SH
    • hraběnka Isenburg-Meerholz (Karoline, 1764–1833) SH
    • hraběnka Isenburg-Wächtersbach (Augusta Friederike Karoline, 1763–1800) SH
    • hraběnka Löwenstein-Wertheim-Virnerburg-starší linie (Karoline Christiane, 1746–1793) SH
    • hraběnka Sayn-Wittgenstein-Hohenstein (Friederike Wilhelmine, 1767–1849) SH
    • hraběnka Bentheim-Tecklenburg-Rheda (Louise, 1768–1828) SH
  • 27   říšské hrabství (dříve též zvané purkrabství) Rieneck (František Antonín, hrabě Nostic-Rieneck, 1725–1794)
  • 155   panství Seinsheim (kníže Schwarzenberg)
  • 156   dědicové hrabat z Wolfsteinu, resp. dědicové jejich panství Pyrbaum-Sulzbürg (personalisté)[35]
    • kníže Hohenlohe-Neuenstein-Kirchberg SH
    • hrabě Giech (viz 162)
  • 157   panství Reichelsberg[36][37] (Hugo Damian Erwein, hrabě Schönborn, 1738–1817)
  • 157   panství Wiesentheid (Dtto.)
  • 158   hrabě Windisch-Graetz (personalista, Josef Mikuláš, 1744–1802)
  • 159   kníže Orsini-Rosenberg (personalista, Wolfgang Ernst, †1796)
  • 160   kníže Starhemberg (personalista, Georg Adam, 1724–1807)
  • 161   hrabě Wurmbrand-Stuppach (personalista, Gundakar, 1762–1847)
  • 162   hrabě Giech (personalista, Christian Friedrich Karl, 1729–1797)
  • 163   hrabě Grävenitz (personalista, Karl Wilhelm, 1741–1792; Viktor Ernst, 1744–1795)
  • 164   hrabě Pückler (personalista, Friedrich Philip Karl, 1740–1811)
Vestfálsko-dolnorýnské hraběcí kolegium
editovat

Kolegium říšských měst

editovat

Vyznačena města patřící ke katolickému táboru (Corpus catholicorum): K a k evangelickému táboru (Corpus evangelicorum): E.

Lavice rýnských měst

editovat

Mezi "porýnská" města patřila ve skutečnosti města ze všech částí říše mimo Švábsko.

Lavice švábských měst

editovat

I mezi "švábskými" městy se výjimečně vyskytovala města odjinud (Řezno, Norimberk).

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ K definitivnímu zavedení teritoriálního principu došlo až roku 1654, rok 1582 však zůstal hraničním rokem pro příslušnost ke staroknížecím či novoknížecím rodům.
  2. ↑ Článek o organizaci říšských stavů na mindserpent.com (anglicky) [online]. [cit. 2014-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-06. 
  3. ↑ Výjimka byla udělena pouze při vymření rodu Cirksena, knížat východofríských, v r. 1744. V jejich případě hlas nezanikl, ale přešel i s knížectvím na pruského krále Fridricha II. a jeho následovníky.
  4. ↑ Článek o mediatizaci na heraldica.org (hrabě Schlitz zvaný Görtz, rok 1804), (anglicky) [online]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Tridentské a brixenské biskupství bylo částečně omezeno ve své bezprostřednosti Rakouskem. Své říšské stavovství si ovšem obě biskupství udržela. V Tridentsku převzalo Rakousko, resp. Tyrolsko fojtská práva kol. roku 1150, v Brixensku v roce 1363. KÖBLER..., s. 77–78; 562
  6. ↑ Od Vestfálského míru bylo ujednáno, že se v držbě biskupství budou střídat volený katolický biskup a luteránský princ z rodu Hannoverských. Šlo o jediné říšské biskupství s takovýmto uspořádáním. KÖBLER..., s. 393–94.
  7. ↑ Titul hraběte de Logne se vztahoval k hrabství, patřící k oběma klášterům a děděné jednotlivými opaty stejně jako knížecí titul. Nešlo tedy o šlechtický rod z něhož by tento opat, sám nešlechtic, pocházel. KÖBLER..., s. 308, 531
  8. ↑ Dějiny zámku v Corvey na webu o vestfálských šlechtických sídlech [online]. [cit. 2017-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (německy) 
  9. ↑ KÖBLER, Gerhard. Historisches Lexikon der deutschen Länder. 2. vyd. München: C. H. Beck, 1989. 639 s. ISBN 3-406-33290-0. S. 351. (německy) 
  10. ↑ Brunšvicko-lüneburské vévodství si rod Welfů od r. 1269 postupně rozdědil na pět dílčích knížectví, ovšem každý jejich panovník i nevládnoucí členové rodiny nosili také vévodský titul jako symbol jednoty původního vévodství. Brunšvicko-göttingenské knížectví splynulo ještě před r. 1582 s Brunšvicko-Calenberskem, a proto nebylo nadále zastoupeno na sněmu. Všechna knížectví s výjimkou Brunšvicka-Wolffenbüttelska sjednotili pod svou vládu rod welfských hannoverských kurfiřtů a britských králů.
  11. ↑ Panství Tarasp bylo formálně bezprostřední a oprávněné k říšskému stavovství, ovšem přesto se nacházelo pod volnou svrchovaností Rakouska.
  12. ↑ Thengen (dnes Tengen) byl Auerspergům udělen jako rakouské léno s podržením si některých rakouských svrchovaných práv. Přesto bylo okněžněné hrabství formálně bezprostřední a také s právem zasedat na říšském i (švábském) krajském sněmu. KÖBLER..., s. 552
  13. ↑ Knížata Thurn-Taxisové byly na sněmu fakticky zastoupeni jako personalisté, ačkoli tak nebyli nazýváni. Jejich přijetí na sněm r. 1754 se totiž odehrálo na základě držby poštovního regálu říšského poštmistra, který byl r. 1744 povýšen císařem Karlem VII. na říšské okněžněné trůnní a korunní léno. Nic na tom neměnila skutečnost, že již od poč. 18. stol. držel rod řadu říšských bezprostředních území. Situace se nezměnila ani koncem 80. let. V r. 1785 rod ve Švábsku zakoupil hrabství Friedberg a panství Scheer, povýšené císařem r. 1786 na okněžněné hrabství Friedberg-Scheer. Na statusu rodiny na sněmu se však nic nezměnilo, i když za personalisty knížata nikdy nebyla považována.
  14. ↑ Gothaischer genealogischer Hofkalender. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1917. 1196 s. Dostupné online. S. 233. (německy) Psáno švabachem. 
  15. ↑ Dějiny kláštera na kloester-bw.de [online]. [cit. 2017-10-21]. Dostupné online. (německy) 
  16. ↑ a b c d e f g h Tato opatství nevlastnila v r. 1792 žádné bezprostřední území, ovšem nebyla považována za personalisty. KÖBLER..., s. 165–66
  17. ↑ Kartouza byla od roku 1546 pod fojtskou ochranou Rakouska. Přesto zůstala formálně říšsky bezprostřední. KÖBLER..., s. 87.
  18. ↑ Rytířský ústav se od roku 1517 (tehdy byl ještě kolegiátní kapitulou) nacházel pod trvalou svrchovaností špýrských biskupů a ztratil tak říšskou bezprostřednost, nikoli ale říšské nebo krajské stavovství. Původní sídlo v Odenheimu bylo r. 1507 přeloženo do Bruchsalu. Statky kolem Odenheimu si ale akademie ponechala.
  19. ↑ Falčtí kurfiřti byli klášterními fojty z titulu vévodů z Jülichu. KÖBLER..., s. 276
  20. ↑ Thornské opatství již od roku 1602 neplatilo žádné říšské daně, které za něj hradilo Lippské knížectví. Svoje říšské stavovství si však udrželo. KÖBLER...., s. 553–54
  21. ↑ FICKER, Julius. Vom Reichsfürstenstande. 1. vyd. Innsbruck: Verlag der Wagner'schen Buchhandlung, 1861. 391 s. Kapitola Einzelne geistliche Fürsten und Prälaten, s. 203. (německy) Online na wikisource. 
  22. ↑ a b c d e Článek o vysoké říšské šlechtě na webu Holy Roman Empire Association [online]. [cit. 2017-05-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ a b Ve Wetterauském kolegiu byli oba spoludirektoři evangelického vyznání.
  24. ↑ Panství Gedern a Ortenberg byly částmi rozděleného hrabství Königstein. Proto měly stejný znak.
  25. ↑ Počínaje r. 1640 a hrabětem Melchiorem z Hatzfeldu, vojevůdcem třicetileté války, držel rod část hrabství Gleichen s právem hlasovat na sněmu Již k r. 1776 však některé zdroje uvádí, že Hatzfeldové pouze usilují o říšské stavovství a Lancizolle již k r. 1792 knížete Hatzfelda na sněmu nezmiňuje. Gleichenské hrabství navíc nikdy nemělo plnou bezprostřednost, avšak bylo volným lénem Mohučského kurfiřtství. K poslednímu viz KÖBLER..., s. 176–77
  26. ↑ GEBHARDI, Ludwig Albrecht. Genealogische Geschichte der erblichen Reichstände in Teutschland. 1.. vyd. [s.l.]: Johann Gebauer, 1776. 756 s. Dostupné online. S. 305. (německy) Psáno švabachem. 
  27. ↑ Zvláštní a ojedinělý titul "Wild- und Rheingraf" držely jako hlavní titul výlučně tyto dvě větve Salmů a jako vedlejší titul ještě jejich příbuzní z rodu knížat Salm-Salm a Salm-Kyrburg.
  28. ↑ Hrabata ze Sulzu prodala své hrabství württemberskému hraběti již v roce 1473, ovšem označení "Hrabství Sulz" i s hlasem na říšském sněmu přešlo na jejich lankrabství Klettgau. Sňatkem knížete Ferdinanda ze Schwarzenbergu s Annou ze Sulzu r. 1674 přešel titul "hrabě ze Sulzu" spolu s fyzickou držbou Klettgau i na Schwarzenbergy, kteří Sulz ovšem nikdy nedrželi. Na říšském sněmu byl ve sněmovní matrice Sulz spojen s Klettgau.
  29. ↑ Hrabství bylo v rukou knížete Hohenzollern-Hechingen, nikoli Hohenzollern-Sigmaringen. Suverenita (bezprostřednost) sousedních hrabství Sigmaringen a Veringen v majetku sigmaringenské větve rodu a zastoupená ve Švábském hraběcím kolegiu, byla nárokována císařem jako součást tzv. Předních Rakous. Knížata proto na sněmu hlasovala za (okněžněné) hrabství (Hohen)Zollern, kterému ovšem vládla příbuzná knížata z rodu Hohenzollern-Hechingen, sama zastoupená za ono území v říšské knížecí radě. Za personalisty však sigmaringenská linie Hohenzollernů, dělící se takto o hlas s hechingenskou větví, považovaná nebyla (vlastnila ostatně několik drobných říšských bezprostředních lén), spíše občas vedly protesty císaře k tomu, že knížata svého hlasu v některých letech nevyužívala. KÖBLER.., s. 521
  30. ↑ Říšská bezprostřednost stavovských území: hrabství Kirchberg a svob. panství Weißenhorn náležela císaři, resp. jeho Předním Rakousům. Hrabě Fugger však mimo tato šlechtická nesuverénní panství držel ještě několik velmi drobných stavovských a bezprostředních statků. KÖBLER..., s. 267
  31. ↑ Ačkoli bylo panství Eglofs i v dobových oficiálních dokumentech označováno často za hrabství (takto jej označil dokonce Ferdinand III. v listině z roku 1656, kterou Trauny přijímal na říšský sněm), šlo o označení mylné a Eglofs byl vždy pouze říšským panstvím.
  32. ↑ LANJUS, Friedrich Graf. Die erbliche Reichsratswürde in Österreich. 1. vyd. Schloß Haindorf am Kamp, Langenlois, Niederdonau: Selbstverlag, 1939. 214 s. S. 134, 135. (německy) 
  33. ↑ Ačkoli i dobová právnická literatura většinou označuje Thannhausen jen jako panství, byl ve skutečnosti 6. října 1665 (tenkrát se nacházel v držení Sinzendorfů) oficiálně povýšen na říšské hrabství. Viz: FRANK, Karl Friedrich von, Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1974, svazek 5. z 5, Bd. 5. Addenda at Corrigenda  288 S., zde s. 9.
  34. ↑ Panství Erbach bylo od středověku zatíženo lenní povinností vůči Falckému kurfiřtství, na čemž nic nezměnilo ani jeho povýšení na říšské bezprostřední hrabství roku 1532. Přesto ovšem bylo hrabství chápáno jako bezprostřední a oprávněné k výkonu říšských stavovských práv. Viz: FRANK, Karl Friedrich von, Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918, Senftenberg, Karl Friedrich von Frank, svazek 1. z 5 (Bd. 1 A-E), 1967, 290 S., s. 283.
  35. ↑ Po vymření hrabat z Wolfsteinu r. 1740 a následných soudních sporech získal jejich majetek bavorský kurfiřt. Pouze hlas na sněmu bez vlastního území byl zděděn rody Giech a Hohenlohe. KÖBLER..., s. 624
  36. ↑ Reichelsberg byl od roku 1671 v majetku rodu Schönbornů, zůstal však lénem würzburských biskupů, a oba vlastníci vedli spory o schönbornskou říšskou bezprostřednost. Nakonec dohoda zněla tak, že hrabata si ponechají hlas na říšském i krajském sněmu, zatímco biskupové budou přímo platit říšskou daň, zatímco hrabata jim budou platit daň jako v zemi usazená pozemková vrchnost. V roce 1684 pak byl Reichelsberg, resp. rod Schönbornů přijat do Franckého kolegia (k poslednímu KÖBLER..., s. 439).
  37. ↑ Genealogisches Staats-Handbuch. 1.. vyd. Frankfurt am Main: Franz Varrentrapp, 1835. 796 s. S. 679. (německy) Psáno švabachem. 
  38. ↑ Spiegelberg byl až do r. 1819 ve vlastnictví knížete oranžsko-nasavského, též hraběte z Dietzu etc. Hannoverská dynastie si však přivlastnila svrchovanost a právo hrabství zastupovat na říšském sněmu. KÖBLER..., s. 529.
  39. ↑ Virneburg byl rodu -Wertheim udělen jako léno trevírského kurfiřta, formálně ale hrabství bylo bezprostřední a tedy stavovské. KÖBLER... s. 581
  40. ↑ Hrabství bylo od roku 1456 hesenským lénem, přesto si však udrželo formální říšskou bezprostřednost a říšské stavovství. KÖBLER..., s. 450
  41. ↑ Winneburg a Beilstein měly status tzv. druhotně uděleného léna (Reichafterlehn). Metternichům je roku 1652 neudělil přímo císař, nýbrž trevírský arcibiskup, sám leník císaře. Přesto byla tato území bezprostřední a tedy i stavovská. KÖBLER..., s. 42, 620
  42. ↑ Říšská bezprostřednost hrabství zpochybňována ze strany císaře, resp. jeho vévodství Lucemburk, které si na hrabství činilo svrchované nároky a roku 1610 získalo lenní svrchovanost. KÖBLER..., s. 490.
  43. ↑ Platenové zasedali od roku 1709 ve Vestfálském kolegiu. Hraběti Franzi Ernestovi, oblíbenci kurfiřta hannoverského, bylo kurfiřtem uděleno v léno bývalé říšské hrabství Hallermund (Hallermünde), již téměř 300 let v držení Hannoverských. Toto oblénění však neznamenalo nic více, než titul hraběte z Halermundu, status říšského suveréna a právo zasedat ve Vestfálském kolegiu za Hallermund. Kurfiřt se vzdal titulu hraběte z Hallermundu i dalších práv, ponechal si však celé území, majetek i příjmy z hrabství, které navíc v rámci Hannoverska tvořilo správní okres Hallermund. V matrikách říšského sněmu se tak objevoval kuriózní zápis: „hrabství Hallermund od hraběte von Platten – personalisty“.
  44. ↑ Purkrabství bylo formálně od 12. století lénem Kolínského arcibiskupství. Udrželo si však stavovství i formální bezprostřednost. KÖBLER..., s. 446.
  45. ↑ Genealogisches Staats-Handbuch. 1. vyd. Frankfurt am Main: Franz Varrentrapp, 1839. 871 s. Dostupné online. S. 441. (německy) Psáno švabachem. 
  46. ↑ Friedberg se od roku 1483 nacházel pod volnou srchovaností friedberského purkrabství, přesto zůstal formálně svobodným říšským městem.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
  • Seznam vládců Svaté říše římské v jejím posledním období na angelfire.com (anglicky): dostupné online
  • LANCIZOLLE von, Carl Wilhelm, Uebersicht der Reichsstanschafts- und Territorialverhältnisse des alten Reiches, Berlin: Ferdinand Dümmler, 1830, psáno švabachem, 167 s., S. 57–68 (číslováno jako 1-12), německy, dostupné online
  • VELDE, François, Přehled říšských stavů s čísly na heraldica.org (německy) dostupné online
  • Struktura říšské šlechty na webu Holy Roman Empire Association (anglicky) dostupné online
  • Popis říšského sněmu na webu Holy Roman Empire Association (anglicky) [1]
  • Politické mapy států Svaté říše římské k r. 1789, (anglicky, německy, francouzsky), dostupné online
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Seznam_států_na_říšském_sněmu_v_roce_1792&oldid=24408021“