Roman Jakobson
Roman Osipovič Jakobson (rusky Роман Осипович Якобсон, v USA Roman Jakobson, 23. října 1896, Moskva, Rusko – 18. července 1982, Boston, USA) byl ruský lingvista, představitel strukturalismu a jeden z nejvýraznějších představitelů lingvistiky 20. století vůbec. Před druhou světovou válkou žil v Československu a podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku. Po válce přednášel ve Spojených státech amerických.
| Roman Osipovič Jakobson | |
|---|---|
 | |
| Narození | 29. záříjul. / 11. října 1896greg. Moskva  Ruské impérium |
| Úmrtí | 18. července 1982 (ve věku 85 let) Boston  Spojené státy americké |
| Místo pohřbení | Hřbitov Mount Auburn |
| Povolání | jazykovědec, literární vědec, pedagog, historik, spisovatel, kritik, učitel, filolog, vědec a vysokoškolský učitel |
| Národnost | Aškenázové |
| Alma mater | Historicko-filologická fakulta Moskevské univerzity Filozofická fakulta Německé univerzity v Praze |
| Témata | lingvistika, strukturalismus, poetika, tvarosloví, ruská literatura, filologie a literární věda |
| Ocenění | Čestný doktorát Masarykovy univerzity (1968) Hegel-Preis (1982) Řád čestné legie  Premio Feltrinelli Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} II. třída, in memoriam (1991) |
| Manžel(ka) | Soňa Haasová |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatRoman Osipovič Jakobson se narodil v Moskvě v zámožné židovské rodině a už v dětství objevil kouzlo jazyků. Jako student patřil k avantgardě a inspiroval se dílem švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussure, jednoho z otců strukturalismu. V protikladu k tehdy vládnoucí mladogramatické škole, která se věnovala historickému vývoji jazyka (diachronní perspektivě), zdůrazňoval Saussure sdělovací funkci jazyka a studium vzájemných vztahů mezi prvky jazyka, tedy synchronní perspektivu.
Roku 1920 se přestěhoval do Prahy jako člen sovětské diplomatické delegace, brzy však toto místo opustil a věnoval se akademické dráze. Jeho studie o českém verši udělaly velký dojem na české lingvisty, zejména na Viléma Mathesia, René Wellka a Jana Mukařovského, kteří spolu s Jakobsonem a Nikolajem Sergejevičem Trubeckým roku 1926 založili Pražský lingvistický kroužek. Od roku 1933 byl profesorem univerzity v Brně. Jakobson se věnoval fonologii, kde vypracoval teorii příznakovosti a teorii verše, a české kultuře vůbec. Na začátku války se přes Německo, Dánsko a Norsko dramaticky dostal do Švédska a nakonec do New Yorku, kde spolu s Claude Lévi-Straussem a J. Maritainem zakládal svobodnou francouzskou univerzitu při New School for Social Research.
Spřátelil se zde s americkými lingvisty a antropology, jako byl Franz Boas nebo Benjamin Lee Whorf, a významně ovlivnil zejména Lévi-Strausse. Od roku 1943 byl profesorem na Kolumbijské univerzitě, od roku 1949 na Harvardově univerzitě a později přednášel lingvistiku také na sousedním Massachusettském technologickém institutu (MIT). V 60. letech se více zabýval strukturální poetikou, sémiotikou a obecnou lingvistikou, mimo jiné otázkami komunikace, dětské řeči a poruch řeči. Roku 1967 byl emeritován a přednášel jako host na mnoha různých univerzitách po celém světě.
Teorie komunikace
editovatV často citovaném textu Lingvistika a poetika, který se zabývá poetikou coby integrální součástí lingvistiky, rozlišil Jakobson (v návaznosti na K. Bühlera) šest složek komunikace, které jsou přítomny v každém jazykovém projevu:[1]
- kontext (díky němuž můžeme něco sdělovat)
- vlastní sdělení (text)
- mluvčí
- adresát
- kanál
- kód
Na každou z těchto složek je navázána jedna z jazykových funkcí: referenční (kontext), poetická (sdělení), expresivní (mluvčí), konativní (adresát), fatická (komunikační kanál) a metalingvistická (kód). V textech různého druhu nicméně některé funkce převládají, například v poezii je to vlastní sdělení, v odborném jazyce kontext.
Vliv a význam
editovat
Za svého pobytu v Praze i později se intenzivně zabýval hlavně starší českou literaturou a spřátelil se s řadou lidí. I později psal doslovy ke knihám Milady Součkové nebo Jana Patočky, jemuž věnoval i vřelý nekrolog.
Jeho dílo je dodnes živé v poetice i v obecné lingvistice a významně ovlivnilo například psychoanalýzu Jacques Lacana a filosofii Giorgio Agambena.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byly použity překlady textů z článků Roman Jakobson na anglické Wikipedii a Roman Ossipowitsch Jakobson na německé Wikipedii.
- ↑ R. JAKOBSON: "Lingvistika a poetika". In: Poetická funkce. Jinočany 1995, str. 74–105.
Literatura
editovat- FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.
- R. Jakobson, Cyrilometodějské studie. Praha 1996
- R. Jakobson, Dialogy. Praha: Český spisovatel 1993
- R. Jakobson, Formalistická škola a dnešní literární věda ruská. Praha: Academia 2005
- R. Jakobson, Lingvistická poetika (výber z diela). Bratislava: Tatran 1991
- R. Jakobson, Poetická funkce. Jinočany: H H 1995
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Roman Osipovič Jakobson na Wikimedia Commons 
Osoba Roman Jakobson ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Roman Jakobson
- Roman Jakobson (1896–1982) – bibliografie
- Roman Jakobson, Přípitek české zemi a lidu (na konstantinovském sympoziu v Praze 1969). SaS, 52 (1991), s. 1–3.
- Články R. Jakobsona ve Slově a slovesnosti (dostupné on-line)
- (německy)
- Jakobson a lingvistika
- Jakobsonova poetika – univerzita v Essenu
- Jakobson na univerzitě Erfurt
- Jakobson: Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze
