Reformy Meidži

Reformy Meidži (japonsky: 明治維新, Meidži išin) byla série reforem japonského císaře Meidži (též přepisovaného anglicky jako Meiji), které začaly po roce 1869 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní industrializovaný stát podle evropského vzoru.

Předehra

Izolace v období Edo

Japonsko v polovině 19. století žilo v relativním klidu, nad nímž bděl přísným okem šógunát rodu Tokugawa. Společnost byla dělena na kasty. Na začátku 16. století sice bylo Japonsko v obchodním a kulturním styku se Španěly a Portugalci (což např. do japonského prostředí přineslo znalost střelných zbraní) a od roku 1549 se tam dokonce začalo šířit křesťanství. Šógun Iejasu Tokugawa (1600/03–1605) však rozpoutal smršť persekucí proti křesťanům, během níž jich tisíce zahynuly. Jeho vnuk a třetí šógun Iemicu Tokugawa pak prosazením politiky sakoku („uzavřené země“), která vyměřovala trest smrti pro každého cizince, co se pokusí vstoupit do země, přivedl Japonsko do 220 let trvající izolace.

Obnova císařství

Císař Meidži ve vojenské uniformě evropského stylu, barevný dřevořez (1888)

Izolace byla prolomena roku 1853, když si flotila amerických lodí, připluvší pod velením komodora Perryho do hlavního města Eda, vynutila prostřednictvím vojenských hrozeb ustavení politických a obchodních styků.

Toto násilné otevření Japonska světu bylo trnem v oku nacionalistickým radikálům, kteří si zároveň uvědomili, že Japonsko kvůli celkovému zaostávání už není schopné vzdorovat cizím útokům. V obavách před koloniálním podmaněním se rozhodující část japonské kulturní a politické elity sjednotila pod myšlenkami tradicionalisty Norinagy Motooriho a sloganem sonnó džói („ctěte císaře, vyžeňte barbary“) začala vyjadřovat potřebu obnovení silné ústřední vlády. Oživení myšlenky císařství zvláště povzbudilo samuraje ze západních lén Čóšú a Sacuma, kteří se s nadvládou rodu Togukawů nikdy nesmířili.

V roce 1868 došlo k revoluci, kdy radikálové obsadili palác v Kjótu. Většina šlechticů zůstala neutrální a občanská válka v roce Bošin tak skončila již v květnu následujícího roku. Šógunát byl svržen a bylo obnoveno císařství – Japonsko se mělo stát moderní konstituční monarchií.

Císařovy reformy

Mladý císař Meidži se přestěhoval do Eda, které přejmenoval na Tokio („východní hlavní město“) a neprodleně zahájil, ve spolupráci s ministerským předsedou Hirobumim Itóem a dalšími politiky, řadu státoprávních, organizačních a technologických reforem, jež daly jméno celé jeho epoše vládnutí: éra Meidži („Osvícená“).

Politické a ekonomické reformy

Reformy zahrnovaly ustavení parlamentu, nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny (jen, 1871), otevření tokijské burzy (1878) a konečně přijetí ústavy (1889/90). Inspirační vzory byly hledány v nejmocnějších státech té doby: Německu, Francii, Velké Británii a USA.

Role zahraničních poradců

Pro co nejrychlejší naučení a uplatnění novinek byli ze Západu povoláváni civilní a vojenští poradci, kteří měli pomoci vytvořit v Japonsku síť železnic (první trať zprovozněna roku 1872), vybudovat průmysl a školství (nejstarší univerzita, Tokijská, zal. roku 1886), vycvičit císařskou armádu, vybudovat loďstvo a naučit Japonce evropským stavebním postupům. Zároveň byli nadaní japonští studenti programově vysíláni do Evropy a Ameriky na studijní cesty.

Konec samurajů a reforma armády

Reformy Meidži měly také zásadní dopad na třídní strukturu japonské společnosti. Skupina oligarchů, která se postavila za císaře a proces reforem řídila, viděla jako nezbytné destruovat starobylou třídu vojenských šlechticů - tzv. samurajů. V celém Japonsku bylo v té době 1,9 milionu samurajů (tedy asi 10krát více než šlechticů ve Francii před francouzskou revolucí). Ti měli nárok na státní stipendia, což stát vyčerpávalo. Oligarchové nejprve v roce 1873 prosadili, aby byla samurajská stipendia zdaněna. Rok poté dostali samurajové možnost převést svá stipendia na státní dluhopisy. Nakonec, v roce 1876, se tento převod stal povinným.

Aby se společenská role samurajů dala zničit, bylo potřeba ovšem také zrušit jejich vojenské výsady (jen oni v Japonsku měli právo vlastnit zbraň), a tím pádem jejich nepostradatelnost pro obranu státu v časech ohrožení. To císař a oligarchové vyřešili tím, že roku 1873 zavedli všeobecnou brannou povinnost. To vedlo k sérii nepokojů nespokojených samurajů. Jednou z největších revolt bylo Sacumské povstání roku 1877, jež vedl samuraj Saigó Takamori. Tuto vzpouru však rychle potlačila nově vytvořená japonská císařská armáda.

Ideál samurajského vojenského ducha přežil jen v romantizované podobě a byl často používán jako propaganda během budoucích japonských válek. Likvidace samurajské třídy také vedla k silné centralizaci japonského státu. Samurajové se většinou integrovali do císařské armády, policejních sil nebo do státní byrokracie.

Reforma armády se ukázala jako mimořádně úspěšná, což dokázalo vítězství v čínsko-japonské válce v letech 1894-1895. Sebevědomí armády v důsledku toho mimořádně vzrostlo, a to až tak, že se začala stávat suverénní silou politickou. To mělo posléze zásadní dopady, tento proces přivedl Japonsko až k okupaci Číny a vstupu do druhé světové války.

Odkazy

Literatura

• REICHSCHAUER, Edwin Oldfather; CRAIG, Albert Morton. Dějiny Japonska. 3., doplněné vyd. Praha: NLN, 2009. ISBN 978-80-7106-513-5. Kapitola 5. Modernizace Japonska v období Meidži, s. 146–186. 
• SÝKORA, JAN ANTONÍN: Ekonomické myšlení v Japonsku. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010. ISBN 978-80-7308-309-0

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Reformy Meidži na Wikimedia Commons

Autoritní data	GND: 4257343-9 LCCN: sh85069482 NDL: 00567573 NLI: 987007529234405171

Portály: Japonsko