Wikipedie

Olympique Lyon

francouzský fotbalový klub
(přesměrováno z Olympique Lyonnais)

Olympique Lyon (francouzsky Olympique Lyonnais) je francouzský fotbalový klub z Lyonu, který v současnosti hraje nejvyšší francouzskou fotbalovou soutěž Ligue 1.

Olympique Lyon
NázevOlympique Lyonnais
Přezdívka„Les Gones (Děti)“
„OL“
ZeměFrancieFrancie Francie
MěstoLyon
Založen1950
AsociaceFrancie FFF
Domácí dres
Venkovní dres
SoutěžFrancie Ligue 1
2022/20237. místo
StadionParc Olympique Lyonnais,
Lyon
Kapacita59 186 diváků
Vedení
VlastníkOL Groupe
PředsedaFrancie Jean-Michel Aulas
TrenérItálie Fabio Grosso
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly7× mistr Francie
Domácí trofeje5× Francouzský fotbalový pohár
1× Coupe de la Ligue
8× Trophée des champions
Mezinárodní trofeje1× Pohár Intertoto
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mužský tým Lyonu patří k předním ve Francii. V prvním desetiletí 21. století vyhrál sedm titulů mistra v řadě. V pohárové Evropě byl největší úspěch v sezoně 2009/10 a 2019/20 kdy ho v semifinále v obou případech Ligy mistrů vyřadil FC Bayern Mnichov. Tým hraje své domácí zápasy na Parc Olympique Lyonnais.

Ženský tým byl ke klubu přičleněn v roce 2004 a v poslední době je nejlepším v Evropě (v roce 2019 již 6. triumf v ženské Lize mistryň).

Lyon má dlouhodobou rivalitu s Olympique Marseille (Choc des Olympiques) a s AS Saint-Étienne (Derby du Rhône).

Historie

editovat

Olympique Lyon vznikl v roce 1950 sloučením klubů FC Lyon (vznikl roku 1895) a Lyon Olympique Universitaire (vznikl roku 1899).[1] Hned další rok po sloučení Lyon postoupil do první ligy, ze které však zase záhy sestoupil – to klub vedl jeho vůbec první trenér Oscar Heisserer, bývalý fotbalista.[2] O tři sezóny později se Lyon mezi elitní týmy vrátil a zůstal mezi nimi dalších skoro třicet let. V tomto období získal třikrát domácí pohár zvaný Coupe de France, a to v letech 1964, 1967 a 1973. V ročníku 1963/64 Poháru vítězů pohárů dokráčel do semifinále, kde jej vyřadil pozdější vítěz Sporting Lisabon. Ve francouzské lize patřil Lyon do „šedého průměru“, zatímco jejich úhlavní rival ze Saint-Étienne prožíval v 70. letech úspěšnou éru.[1] Lyon sestoupil v roce 1983 po takřka třech dekádách a následně strávil šest roků mezi druholigovými celky. V této době usedl do křesla klubového prezidenta Jean-Michel Aulas. Pod vedením trenéra Raymonda Domenecha se Lyon roku 1989 vrátil do nejvyšší ligy.[1]

Aulasovo vedení postupně proměnilo Lyon v konkurenceschopný tým, který se v sezóně 1994/95 umístil druhý a zajistil si tak první účast v Lize mistrů. V roce 1999 mužstvo posílil brazilský útočník Sonny Anderson z Barcelony, který následující čtyři ročníky vstřelil 87 gólů ve 156 zápasech.[1] Jeho přítomnost byla znát, neboť se stal nejlepším střelce ligy a Lyonu pomohl ke třetímu místu. Králem mezi střelci se stal také další sezónu 2000/2001. Lyon se třetím místem kvalifikoval do 3. předkola Ligy mistrů, ve kterém vyřadil Inter Bratislava a dostal se do skupiny. Ze základní skupiny postoupil do osmifinálové skupiny, ze které se však do čtvrtfinále nakonec neprobojoval, zatímco v lize skončil druhý za Nantes, na které vyvíjel ze druhého místa nátlak skoro celou sezónu. Malou útěchou se stala trofej z Coupe de la Ligue. Další rok v Lize mistrů skončil v základních skupinách.

Sedm mistrovských titulů v řadě

editovat

Přes nepostup ze skupin LM se sezóna 2001/02 stala průlomovou. Trenér Jacques Santini se mohl spolehnout na brazilskou skupinu hráčů jako byli Juninho Pernambucano, Sonny Anderson, Edmílson či Caçapa. Lyon získal mistrovský titul v posledním kole na úkor Lens.[1] Po druhé sezóně v klubu odešel trenér Santini, uvolněná pozice připadla Paulu Le Guenovi.

Během ročníku 2002/03 Le Guen zdárně obhájil titul, ačkoliv 12 kol před koncem jeho tým okupoval až pátou příčku. Do budoucích bojů vkročilo mužstvo už bez Sonnyho Andersona, jehož měl nahradit jiný brazilský forvard Giovane Élber.[3] Dalším forvardem, který měl střílet góly byl již v klubu působící Péguy Luyindula. Na jaře 2004 přibyla další ligová trofej navzdory snahám Monaka a PSG zastavit sílícího hegemona. Povedené výkony v záložní řadě zaznamenal vedle Juninha také Ghaňan Michael Essien nebo ofenzivnější Florent Malouda. Tato nová páteř mužstva získala titul také v ročníku 2004/05, a to s náskokem 12 bodů.[4] Pozornost opoutalo březnové osmifinále Ligy mistrů proti Brémám – výhru 3:0 na německé půdě následovalo vysoké domácí vítězství 7:2 a postup do čtvrtfinále.[5]

Letní měsíce let 2004 a 2005 s sebou přinesly změny; odešli Edmílson, Essien, Élber a i Luyindula. Do obrany proto přišli Éric Abidal a Cris, do útoku pak Sylvain Wiltord (jako volný hráč) a Nílmar (po roce vystřídaný Fredem), později John Carew. Další ofenzivně nadaní přešli do A–týmu z akademie, konkrétně Karim Benzema a Hatem Ben Arfa. Část peněz z prodeje Essiena byla vynaložena na nákup Tiaga, Essienovy náhrady.[4]

Aulas zacílil na úspěch v Evropě a Le Guen byl nucen uvolnit trenérskou pozici Gérardu Houllierovi.[4] Na francouzské scéně se nezměnilo nic a Lyon si došel pro pátý titul, dokonce s náskokem 15 bodů. Putování Ligou mistrů skončilo ve čtvrtfinále na štítu AC Milán. Po domácí remíze 0:0 držel Lyon na San Siru postupovou remízu 1:1. Semifinále bylo zhaceno dvěma góly Ševčenka v závěrečných minutách.[6] V ročníku 2006/07 se bodová propast mezi prvním Lyonem a druhým Olympique Marseille zvýšila na 17 bodů. Novými tvářemi se stali Jérémy Toulalan, Sébastien Squillaci, Alou Diarra či Kim Källström. Houllier odešel a jeho role se chopil Alain Perrin. Ten v sezóně 2007/08 zaznamenal další titul a výhru v Coupe de France. Konečnou v Lize mistrů se stalo osmifinále proti Manchesteru United disponujícím Cristianem Ronaldem.[7] Francouze mohli těšit výkony potentního Karima Benzemy (31 gólů ve všech soutěžích). Perrin vydržel jen rok, nahradil jej Claude Puel. Osmifinále Ligy mistrů postavilo Lyon proti budoucímu vítězi, Barceloně. Ta v konečném součtu vyhrála 6:3. Ligu odstartoval obhájce o poznání hůře než v minulých letech a postupem času se začaly projevovat odchody klíčových hráčů Abidala, Maloudy, Diarry, Wiltorda a Tiaga. V průběhu sezóny patřil Lyon mezi kandidáty na prvenství, ale nakonec se trofeje dočkalo Bordeaux.[8]

V sezoně 2009/10 postoupil Lyon do semifinále. V předkole smetl Anderlecht Brusel. Ve skupině to odnesli Liverpool FC, Debreceni VSC a ACF Fiorentina. V osmifinále porazil Real Madrid, ve čtvrtfinále čekal další francouzský tým: FC Girondins de Bordeaux. To byl poslední postup, protože v semifinále Lyon prohrál s Bayernem Mnichov. Neprůstřelnost brankáře v Lize mistrů trvala téměř deset a půl hodiny, než ji ukončil hráč Realu Madrid, Portugalec Cristiano Ronaldo.

Rivalita

editovat

Souboj mezi Lyonem a Saint-Étienne se nazývá Derby du Rhône. Zatímco Lyon je považován za klub pro vyšší společenské třídy, Saint-Étienne mívá fanoušky mezi lidem prostých profesí. Lyon byl úspěšný mezi roky 2000 až 2010, naopak Saint-Étienne zažilo úspěšné období v 60. a 70. letech.[9] Počátky derby se datují do roku 1951.[10]

Derby mezi Olympique Lyon a Olympique Marseille nese název Choc des Olympiques a není tak vyhrocené jako jiná derby, neboť vychází spíše ze vzájemné konkurence dvou historicky úspěšných týmů než z nevraživosti.[9]

Pro ženský tým je rivalem německý celek Wolfsburg, který spolu s Lyonem panuje evropskému ženskému fotbalu. V roce 2020 platilo, že se oba týmy setkaly ve finále Ligy mistrů třikrát.[11]

Příznivci Olympique Lyon se rovněž sdružují do fanklubů, z nichž jsou Bad Gones 1987 a Lugdunum’s Lions jedny z nejznámějších.[10]

Akademie

editovat

Olympique Lyon patří ve výchově mladých fotbalistů ke špičce, v žebříčku organizace CIES Football Observatory patřilo klubu v roce 2018 druhé místo za Realem Madrid, zatímco v roce 2017 to bylo místo třetí.[12] [13] V říjnu 2018 hrálo v elitních evropských ligách (Anglie, Itálie, Španělsko, Německo a Francie) 35 fotbalistů odchovaných Lyonem, vyšší počet má Real Madrid. Podle odhadů klubu podepsalo profesionální smlouvu 8% až 12% odchovanců, oproti průměru 5% až 6% u jiných klubů Francie.[13] Francouzské sportovní organizace mají od roku 1973 povinnost provozovat mládežnická centra a Olympique Lyon byl jednou z prvních, která se mládeží začala zaobírat.[13] U zrodu lyonské akademie stála dvojice José Broissart a Alain Thiry. Další progres ve výchově mládeže nastal s příchodem Jeana-Michela Aulase v roce 1987. Mezi roky 2003 až 2017 vedl oddělení hledající mladé talenty Gerard Bonneau.[13]

Získané trofeje

editovat

Vyhrané domácí soutěže

editovat
(2001/02, 2002/03, 2003/04, 2004/05, 2005/06, 2006/07, 2007/08)
(1963/64, 1966/67, 1972/73, 2007/08, 2011/12)
(2000/01)
(1973, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2012)

Vyhrané mezinárodní soutěže

editovat
(1997)

Čeští hráči v klubu

editovat

Slavní hráči

editovat
 

Trenéři

editovat
Management (2019/2020)[14]
Funkce Jméno Od kdy
Hlavní trenér   Peter Bosz červen 2021
Asistenti trenéra   Gérald Baticle
  Claudio Cacapa
  Claude Fichaux
Trenér brankářů   Grégory Coupet
Sportovní ředitel   Juninho Pernambucano 26. května 2019

Dosavadní trenéři

editovat
Trenéři od roku 1980[15]
Období od Období do Trenér
chybí chybí chybí
1. července 1980 15. listopadu 1981   Jean-Pierre Destrumelle
16. listopadu 1981 15. února 1982   Vladimir Kovačević
16. února 1982 30. června 1984   Robert Herbin
1. července 1984 15. října 1987   Robert Nouzaret
16. října 1987 15. března 1988   Denis Papas
1. července 1988 30. června 1993   Raymond Domenech
1. července 1993 30. června 1995   Jean Tigana
1. července 1995 30. června 1996   Guy Stéphan
1. července 1996 30. června 2000   Bernard Lacombe
1. července 2000 30. června 2002   Jacques Santini
21. května 2002 9. května 2005   Paul Le Guen
1. července 2005 30. června 2007   Gérard Houllier
1. července 2007 30. června 2008   Alain Perrin
2008 2011   Claude Puel
1. července 2011 30. června 2014   Rémi Garde
1. července 2014 23. prosince 2015   Hubert Fournier
24. prosince 2015 30. června 2019   Bruno Génésio
1. července 2019 7. října 2019   Sylvinho
14. října 2019 červen 2021   Rudi García
červen 2021 říjen 2022  Peter Bosz
říjen 2022 současnost  Laurent Blanc

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e Lyon, France's enduring champions [online]. FIFA.com, 2008-11-05 [cit. 2019-11-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-10-30. (anglicky) 
  2. ↑ GLANVILLE, Brian. Oscar Heisserer. The Guardian [online]. 2004-11-13 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Elber wechselt zu Olympique Lyon. Frankfurter Allgemeine Zeitung [online]. 2003-08-27 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c SHARP, Will. The Magnificent Seven: remembering Lyon’s star-studded dominance of French football. These Football Times [online]. 2019-05-22 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Lyon 7-2 Werder Bremen. BBC [online]. 2005-03-08 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ ADAMSON, Mike. Milan 3 - 1 Lyon (Agg: 3 - 1). The Guardian [online]. 2006-04-04 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ TAYLOR, Daniel. Ronaldo puts United through with swing of left foot. The Guardian [online]. 2008-03-05 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ GALLWEY, Michael. How a dramatic Ligue 1 was won by six teams in as many seasons between 2008 and 2013. These Football Times [online]. 2018-09-05 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b STEIN, Neri. 50 Greatest Rivalries in World Football. Bleacher Report [online]. 2011-05-30 [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b ALMERAS, Christopher. Rhone-Alpes Derby: A 60th Anniversary Tribute to France's Most-Hated Rivalry. Bleacher Report [online]. 2011-10-28 [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Writers picks: Ten great rivalries in women’s football. Vox Media [online]. 2020-01-12 [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Exclusive training clubs European rankings. football-observatory.com [online]. 2018-10-29 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ a b c d WILLIAMS, Tom. Production Line for World-Class Talent. Bleacher Report [online]. 2019-02-19 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ Juninho arrives in Lyon to take over as OL sporting director [online]. www.ol.fr, 2019-05-26 [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Olympique Lyon – Manager history [online]. worldfootball.net [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Olympique_Lyon&oldid=24489146“