Wikipedie

Miloš Weingart

český jazykovědec

Miloš Weingart (21. listopadu 1890 Praha-Nové Město[1] – 12. ledna 1939 Praha) byl český jazykovědec, slavista, bohemista, bulharista, slovakista, byzantolog, literární historik, překladatel, publicista, editor staroslověnských a církevněslovanských památek a vysokoškolský pedagog.

Prof. PhDr. Miloš Weingart
Prof. PhDr. Miloš Weingart
Prof. PhDr. Miloš Weingart
Narození21. listopadu 1890
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. ledna 1939 (ve věku 48 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánívysokoškolský učitel, překladatel a jazykovědec
Alma materUniverzita Karlova
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
OceněníŘád za občanské zásluhy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

V letech 1909–1913 vystudoval klasickou a slovanskou filologii a srovnávací jazykozpyt na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy,[2] souběžně (1910–1914) pracoval jako knihovník Slovanského semináře FF UK, v závěru studia (1913) získal doktorát filozofie.

V letech 1914–1918 působil jako profesor reálného gymnázia v Praze–Smíchově, paralelně byl od roku 1915 až do 1918 vedoucím Kanceláře Slovníku jazyka českého ČAVU.[3] Po habilitaci v roce 1919 byl jmenován soukromým docentem pro obor slovanské filologie na FF UK (1919–1921), v tomto období rovněž vykonával funkci sekretáře Extenze českých vysokých škol pražských a externě vyučoval na Státní konzervatoři v Praze.[3] Po založení Univerzity Komenského v Bratislavě již jako řádný profesor slovanské filologie působil na tamní filozofické fakultě (1921–1926), ve funkčním období 1924–1925 stál v jejím čele jako děkan, v následujících letech se stal rektorem (1925–1926) a prorektorem (do 31. prosince 1926) bratislavské univerzity. Počátkem roku 1927 se vrátil jako řádný profesor srovnávacího jazykozpytu slovanského a staroslověnštiny na FF UK v Praze, kde přednášel až do své smrti v roce 1939. I zde vykonával akademické funkce, děkanem FF UK byl v letech 1930–1931, proděkanem 1931–1932.[4] Patřil k zakládajícím členům Pražského lingvistického kroužku, v roce 1934 na své členství rezignoval.[5]

Dílo

editovat

V jeho rozsáhlé akademické, badatelské, publicistické, ediční a organizační činnosti zaujímaly nejdůležitější místo práce paleoslovenistické s akcenty mluvnickými, lexikologickými, literárně historickými a textologickými. Zabýval se rovněž srovnávacím slovanským jazykozpytem, studiem byzantsko-slovanských vztahů, zajímal se o zvukovou kulturu spisovného jazyka i hudební stránku mluvené řeči. Vedle řady studií z oblasti bohemistiky, slovakistiky a bulharistiky věnoval pozornost dějinám a organizaci slavistiky, k jejímž předním a výrazným osobnostem v období mezi dvěma světovými válkami patřil.

Členství ve vědeckých společnostech a institucích

editovat
  • Předseda odboru pro slovanskou filologii při Československé národní radě badatelské
  • Předseda Slovenského odboru Československého státního ústavu pro lidovou píseň
  • Předseda odboru Společnosti pro slovanský jazykozpyt v Praze
  • Člen Comité international des études byzantines
  • Člen The Philological Society
  • Člen Učené společnosti Šafaříkovy
  • Člen Pravopisné komise při České akademii věd a umění
  • Člen Slovanského ústavu v Praze a dlouholetý předseda jeho duchovědného výboru
  • Člen Klubu moderních filologů
  • Člen Jednoty českých filologů
  • Člen výboru Extenze českých vysokých škol v Praze
  • Jednatel Komise pro vydávání spisů Josefa Dobrovského při Královské české společnosti nauk
  • Redaktor Příručního slovníku jazyka českého, revue Byzantoslavica, Časopisu moderní filologie, Sborníků a Spisů FF Univerzity Komenského (v době jeho slovenského pobytu).

Ocenění

editovat

Výběrová bibliografie

editovat
  • Počátky bogomilství, prvního opravného hnutí u Slovanů (Praha 1913)
  • Slovník jazyka českého (Praha 1916) Dostupné online
  • Vývoj českého jazyka (Praha 1918, 1920)
  • Srovnávací mluvnice jazyků slovanských (Praha 1919, 1923)
  • Přehled literatury bulharské (Praha 1919)
  • Jaroslav Vrchlický (Praha 1920)
  • Staroslověnské časování (Praha 1921, 1928)
  • Byzantské kroniky v literatuře církevněslovanské I.–II. (Bratislava 1922, 1923)
  • Problémy a methody české literární historie (Bratislava; Turčiansky Svätý Martin, 1922)
  • Příspěvky ku studiu slovenštiny (Bratislava 1923)
  • Příspěvky ke studiu staroslovenštiny (Bratislava 1923)
  • Dobrovského Institutiones I.–II. (Bratislava 1923, 1925)
  • Slavjanskoto edinstvo (Sofie, 1924)
  • O podstatě slovanské filologie (Bratislava 1924)
  • Sto knih slavistových : bibliograficko-informační přehled o dnešním stavu slavistiky (Bratislava 1924)
  • Slovanská vzájemnost (Bratislava 1926)
  • Časování staroslověnské s výkladem slovesných kmenů a tvarů praslovanských I.–II. (Praha 1927, 1928, souborně 1930)
  • Skloňování jazyka staroslověnského s úvodem do staroslověnské mluvnice (Praha 1927)
  • O slovníku jazyka staroslověnského (Krakov 1927)
  • Slovanská filologie na Karlově universitě v letech 1918–1929 (Praha 1929)
  • Výklad praslovanského skloňování doplňkem k přednáškám o skloňování staroslověnském (Praha 1930, 1932)
  • Slovanské stati (Praha 1932)
  • Spisovná čeština a jazyková kultura (s Bohuslavem Havránkem, Praha 1932)
  • Český jazyk v přítomnosti (Praha 1934)
  • První česko-církevněslovanská legenda o svatém Václavu : rozbor filologický (Praha 1934)
  • Analyse philologique des legendes slaves de Constantin et de Méthode (Sofie 1935)
  • Rukověť jazyka staroslovanského I.–II. (Praha 1937, 1938)
  • Slovanské spisovné jazyky (Praha 1937)
  • Nejstarší slovanská legenda o svatém Václavu (Praha 1940)
  • Texty ke studiu jazyka a písemnictví staroslověnského (Praha 1938, 1949)
  • Československý typ cirkevnej slovančiny : jeho pamiatky a význam (Bratislava 1949)

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  2. ↑ Český biografický slovník XX. století. III, s. 518.
  3. ↑ a b c d Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 334.
  4. ↑ a b Prof. PhDr. Miloš Weingart [online]. Univerzita Komenského v Bratislave [cit. 2013-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-11. (slovensky) 
  5. ↑ Pražský lingvistický kroužek v dokumentech, s. 366, 370.
  6. ↑ Členstvím v ČAVU i KČSN byly oceněny zásluhy prof. Miloše Weingarta ve vědních oborech slovanská filologie a byzantologie, viz Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 334.

Literatura

editovat
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 710–712. 
  • Encyklopédia Slovenska. Zv. 6 : T–Ž. Bratislava : Veda, 1982. 774 s. S. 470.
  • Encyklopedický slovník křesťanského Východu / Edward de Farrugia ; odpovědný redaktor českého vydání Pavel Ambros. Olomouc : Refugium Velehrad–Roma, 2010. 1039 s. ISBN 978-80-7412-019-0. S. 967.
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 223. 
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Československá slavistika v letech 1918–1939. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 469 s. S. 21–23, 137–138. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 511–513. 
  • KURZ, Josef. Práce prof. M. Weingarta z církevní slovanštiny a ze slovanského jazykozpytu. Časopis pro moderní filologii. roč. 25, č. 3–4 (květen 1939), s. 225–249.
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1586–1589. 
  • Pražský lingvistický kroužek v dokumentech / Petr Čermák, Claudio Poeta, Jan Čermák. Praha : Academia, 2012. 783 s. ISBN 978-80-200-2097-0.
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 334. 
  • ŠMILAUER, Vladimír. Miloš Weingart. Naše věda. 1942, čís. 21, s. 184–187.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 518. 
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 315–316. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Miloš_Weingart&oldid=24431154“