Wikipedie

Marie Eleonora Windischgrätzová

česká šlechtična

Marie Eleonora Windischgrätzová, rozená kněžna ze Schwarzenbergu (21. září 1796 – 12. června 1848, Praha) byla česká šlechtična z rodu Schwarzenberků, manželka zemského velitele Alfreda z Windischgrätze.

Marie Eleonora ze Schwarzenbergu
Narození21. září 1796 nebo 21. září 1793
Vídeň
Úmrtí12. června 1848
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníKladrubský klášter
Povoláníaristokratka
ChoťAlfred z Windisch-Grätze (od 1817)
DětiLudvík Josef z Windisch-Graetze[1]
Josef Alois z Windisch-Grätze
Alfred II. Mikuláš z Windisch-Grätze[1]
Leopold Viktorín z Windisch-Grätze
RodičeJosef II. ze Schwarzenbergu a Pavlína Karolína z Arenbergu
RodSchwarzenbergové a Windischgrätzové
Příbuzníděd: Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu (1742–1789)
babička: Marie Eleonora z Oettingen-Wallersteinu (1747–1797)
bratr: Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu (1799–1888)
bratr: Felix ze Schwarzenbergu (1800–1852)
bratr: Bedřich ze Schwarzenbergu (1809–1885)
sestra: Marie Pavlína, provdaná ze Schönburg-Hartensteinu (1798–1821)
sestra: Marie Matylda ze Schwarzenbergu (1804–1886)
vnučka: Karolína Windischgrätzová (1871–1937)
vnučka: Matylda Paula Windischgrätzová (1873–1968)
vnuk: Lajos (Ludvík) z Windischgrätze (1882–1968)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Narodila 21. září 1796 jako prvorozené dítě knížete Josefa II. ze Schwarzenbergu a jeho manželky Pavlíny z Arenbergu. V mládí se o ni starala především matka, její výchova byla ovlivněna myšlenkami Jeana Jacquese Rousseaua, které sepsal ve spisu Emil čili o výchově. V roce 1810 však Pavlína zahynula při požáru sídla rakouského velvyslance v Paříži a Marie Eleonora se domnívala, že nese vinu za smrt své matky (ta totiž původně z hořícího sálu vyběhla ven, ale vzápětí se vrhla zpátky v domnění, že tam zůstaly její dcery).

Manželství a potomci

editovat

V necelých jednadvaceti letech domov opustila, neboť se dne 16. června 1817 na zámku Hluboká provdala za knížete Alfreda Windischgrätze. Ve stejný den měla svatbu i její mladší sestra Pavlína, která si vzala knížete Eduarda ze Schönburg-Hartensteinu.

Jelikož se nedochovaly žádné osobní deníky ani korespondence, zůstává jejich vzájemný partnerský život pro historiky neznámý. Během třicetiletého manželství se jim narodilo 5 synů a 2 dcery, přičemž nejstarší potomek přišel na svět již 9 měsíců po svatbě. V manželství se zaměřovala především na výchovu dětí.

  • Aglaja (27. 3. 1818 Vídeň – 6. 7. 1845 tamtéž), svobodná a bezdětná[2][3]
  • Alfred II. (28. 3. 1819 Vídeň – 28. 4. 1876 Tachov), 2. kníže z Windisch-Graetze, manž. 1850 princezna Hedvika z Lobkowicz (15. 9. 1829 Lvov – 19. 10. 1852 Tachov)[3]
  • Leopold Viktorin (24. 7. 1824 Štěkeň – 3. 10. 1869 Ostrůvek u Tachova), svobodný a bezdětný[3]
  • August Josef Mikuláš (24. 7. 1828 Praha – 29. 8. 1910 Schwarzenbach), manž. 1853 hraběnka Vilemína z Nostic-Rienecku (23. 4. 1827 Praha – 25. 4. 1897 Vídeň)[3]
  • Ludvík Josef (13. 5. 1830 Vídeň – 14. 3. 1904 tamtéž), manž. 1870 hraběnka Valerie Dessewffyová (8. 10. 1843 Budapešť – 11. 7. 1912 Sárospatak)[3]
  • Josef Alois (22. 6. 1831 Praha – 18. 10. 1906 Vídeň), morganatické manž. 1866 Marie Taglioni (27. 10. 1830 Berlín – 27. 8. 1891 Neuaigen)[3]
  • Matylda Eleonora (5. 12. 1835 Praha – 30. 6. 1907 Cerová), manž. 1857 princ Karel z Windischgrätze (10. 10. 1821 Vídeň – 24. 6. 1859 Solferino)[3]

Úmrtí

editovat

V květnu 1848 byl Alfréd Windischgrätz povolán do Prahy, aby zde zjednal pořádek a potlačil projevy nespokojenosti Pražanů s absolutistickou vládou. Windischgrätz do Prahy přicestoval i s rodinou a ubytovali se jako obvykle v budově vojenského velitelství (bývalý palác Pachtů z Rájova) na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Vzhledem k postupnému přiostřování situace se kníže 8. června rozhodl uspořádat vojenskou přehlídku k demonstraci síly císařské armády. Pražané na to odpověděli 12. června velkou mší na Koňském trhu. Po mši se část Pražanů vydala před vojenské velitelství, kde v tu dobu pobýval Windischgrätz se svojí rodinou a přáteli. Potyčky s císařskými oddíly začaly už u Prašné brány a postupně se posouvaly Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí. O půl páté odpoledne se kněžna chtěla podívat, co se venku děje a přistoupila k oknu. Ještě než jej stihla otevřít, ozvalo se tříštění skla a kněžna se bezvládně skácela k zemi. Přivolaný lékař už mohl pouze konstatovat smrt.

Pohřeb kněžny se konal 10. července 1848, uložena byla do rodové hrobky ve farním kostele sv. Václava v Tachově. Ještě předtím byly její ostatky vystaveny na tachovském zámku. Pohřbu se zúčastnil českokrumlovský vévoda a Eleonořin bratr Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, kvůli situaci v Praze však nemohl být přítomen její manžel Alfréd Windischgrätz. V roce 1886 pak byly její ostatky přeneseny do nově vybudované hrobky v kapli Všech svatých v kladrubském klášteře.

Vyšetřování úmrtí

editovat

Ještě 12. června večer byl rakouskými vojáky vypátrán, zatčen a označen jako hlavní podezřelý Maxmilián Maux, student a člen českého spolku Slávie, který byl na shromáždění podle svědků ozbrojen puškou.[4] Maux při srážkách s vojskem utrpěl sečnou ránu.[5] Podezření na něm utkvělo rovněž díky významnému postavení v řadách pražského studentstva. Po svém zatčení byl demonstrativně veden v poutech ulicemi města, následně uvězněn,[6] vyslýchán a surově bit. Internován zůstal po celou dobu tzv. Pražského červnového povstání a do bojů v ulicích Prahy tak nezasáhl. Navíc proti němu neexistoval přímý důkaz.

Jeho vinu pak vyvrátila do té doby nevyužívaná balistická expertíza provedená pražským puškařem Antonem Vincenzem Lebedou.[4] Zbrojařský odborník porovnal ráži Mauxovy pušky s velikostí průstřelu ve skle okna a i z hlediska rozdílných povah nábojů zbraně (Maux vlastnil brokovnici, kdežto kněžna zemřela po zásahu jednou kulkou) podezření, že se jedná o vražednou zbraň, vyvrátil.[7] Jednalo se tak o první využití soudní balistiky v historii Rakouského císařství a možná i v celém světě. Maux byl nakonec z vězení propuštěn až s dalšími zadrženými na amnestii 16. září 1848[8], přičemž skutečný viník nebyl nikdy vypátrán.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ Tachov 57 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2023-08-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g Windischgrätz. www.angelfire.com [online]. [cit. 2023-08-22]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Balistika věda je... | Menhouse.eu – Oficiální web časopisu MENHOUSE. www.menhouse.eu [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 
  5. ↑ DVOŘÁKOVÁ, Zora. Josef Zítek: Národní divadlo a jeho tvůrce. [s.l.]: Melantrich 548 s. Dostupné online. Google-Books-ID: qqEjAAAAMAAJ. 
  6. ↑ FRIČ, Josef Václav. Paměti. [s.l.]: Nákl. spisovatelovým, v kommissi J. Malého 494 s. Dostupné online. Google-Books-ID: 6YpBAAAAYAAJ. 
  7. ↑ Vražda nebo omyl: Zabila kněžnu Windischgrätzovou zbloudilá kulka?. 100 1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-01-10 [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ BAJEROVÁ, Anna. Z české revoluce r. 1848 .... [s.l.]: F. Topič 112 s. Dostupné online. Google-Books-ID: 8QdyAAAAMAAJ. 

Literatura

editovat
  • POPELKA, Kristina. Tak nám zabili kněžnu. Tajemství české minulosti. Duben 2014, s. 48–51. 
  • BAJEROVÁ, Anna. Z české revoluce r. 1848. Praha: F. Topič, 1919. 
  • BAJEROVÁ, Anna. Svatodušní bouře v Praze r. 1848 ve světle soudního vyšetřování. Plzeň: K. Beníško, 1920. 
  • IVANOV, Miroslav. Podivuhodné příběhy. Praha: Práce, 1979. 
  • RUBÁŠOVÁ, Simona. Poslední rozloučení s kněžnou Marií Eleonorou Windischgrätz. Plzeň. bakalářská práce. Vedoucí práce Eva Mušková. s. 59. Dostupné online.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Eleonora_Windischgrätzová&oldid=24121654“