Wikipedie

Magnus I. Norský

norský a dánský král
(přesměrováno z Magnus I. Dobrý)

Magnus I. Olavsson (duben/červen 1024 – 25. říjen 1047), známý také jako Dobrý byl norským králem v letech 1035 až 1047 a dánským králem v letech 1042 až 1047.

Magnus I.
král Norska (1035 – 1047)
král Dánska (1042 – 1047)
Portrét
Mince Magnuse I.
Narozeníduben/červen 1024
Úmrtí25. říjen 1047
Dánsko
PohřbenNidaroský dóm
PředchůdceKnut Veliký (Norsko)
Hardiknut (Dánsko)
NástupceHarald III. Hardrada (Norsko)
Sven II. Dánský (Dánsko)
OtecOlaf II. Norský
MatkaAlvhild
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Magnus byl nemanželským synem Olafa II. Norského, později známého jako Svatý Olaf, a jeho anglické konkubíny Alvhild.[1] V roce 1028 připravil Olafa o trůn dánský král Knut Veliký a Magnus se společně s ním a svou matkou uchýlil do exilu v Garðaríki (Kyjevská Rus).[1] Olaf zemřel v roce 1030, Magnus s matkou ale v Kyjevské Rusi zůstali i poté.

Po smrti Knuta Velikého v roce 1035 ale norští šlechtici už nechtěli dánskou vládu, zejména ne tvrdou vládu Knutova syna a jeho matky Ælfgifu (v Norsku známé jako Álfífa).[2] Einarr Þambarskelfir a Kalf Arnesson, spojenci Magnusova otce odcestovali do Kyjevské Rusi, aby Magnuse přivedli zpět jako norského krále.[3]

Král Norska a Dánska

editovat

Magnus byl norským králem prohláše v roce 1035 ve svých jedenácti letech. Svein a jeho matka utekli z Norska a Svein brzy poté zemřel. Magnus měl nejprve v úmyslu pomstít se otcovým nepřátelům, ale po domluvě s tím přestal, proto je známý jako „dobrý“ či „ušlechtilý“.[3]

Jiný ze synů Knuta Velikého, Hardiknut, byl dánským králem a měl v úmyslu svou zemi znovu spojit s Norskem, zatímco Magnus v roce 1040 zahájil kampaň proti Dánsku.[4] Šlechtici z obou zemí však přiměli oba krále ke schůzce u řeky Göta, na hranicích obou království. Uzavřeli mír s tím, že v případě úmrtí budou vzájemnými následníky.[5][6] Hardiknut zemřel v roce 1042 v Anglii a Magnus se tak stal také dánským králem, na úkor Hardiknutova synovce Svena Estridsena. Sven byl stále v opozici proti Magnusovi, ačkoliv podle Heimskringla z něj Magnus udělal jarla.[7]

Magnus chtěl obnovit říši Knuta Velikého a stát se také králem Anglie. Po smrti Hardiknuta si angličtí šlechtici zvolili za krále Eduarda III., kterému Magnus napsal, že má v úmyslu zaútočit na Anglii spojenými silami Norska a Dánska.[8] Eduardova matka Emma Normandská podporovala Magnuse a v roce 1043 jí anglický král zabavil majetek, což ji podle jedné zprávy přimělo nabídnout pomoc Magnusovi.[9]

Z exilu se mezitím vrátil Magnusův strýc Harald a zpochybnil Magnusovu vládu, přičemž v Dánsku byl stále hrozbou Svena Estridsen. Harald a Sven se proti Magnusovi spojili[1] a Magnus se tak v roce 1046 rozhodl udělat z Haralda svého spoluvládce.[10][11]

Smrt

editovat

Do roku 1046 Magnus vytlačil Svena z Dánska. 25. října 1047 však náhle třiadvacetiletý Magnus v Dánsku zemřel v důsledku nehody nebo nemoci.[12] Různé zdroje uvádějí, že to bylo v důsledku pádu přes palubu jedné z lodí, které shromažďoval k invazi do Anglie,[6] pádu z koně,[13] nebo v důsledku toho, že na palubě lodi onemocněl.[1] Svena zřejmě jmenoval svým dědicem v Dánsku a Haralda v Norsku, podle některých zpráv se tak stalo na jeho smrtelné posteli.[1] Pohřbený je vedle svého otce v Nidaroském dómě v Trondheimu.[1]

Magnus nebyl ženatý, ale měl nemanželskou dceru Ragnhildu, která se vdala za norského šlechtice Håkona Ivarssona. Jedním z jejich potomků byl pozdější král Erik III. Dánský.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Magnus I of Norway na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f Carl Frederik Bricka, Dansk Biografisk Lexikon, vol. XI [Maar - Müllner], 1897, p.44.
  2. ↑ Frank Stenton, Anglo-Saxon England, 3rd ed. Oxford: 1971, ISBN 978-0-19-821716-9, pp. 405-06.
  3. ↑ a b Karen Larsen, A History of Norway, Princeton University Press, 1950, s. 110.
  4. ↑ Monarkiet i Danmark - Kongerækken Archivováno 18. 11. 2009 na Wayback Machine. at The Danish Monarchy
  5. ↑ Larsen, p. 113.
  6. ↑ a b Palle Lauring, A History of the Kingdom of Denmark, tr. David Hohnen, Copenhagen: Høst, 1960, pp. 57–59.
  7. ↑ Hollander (Trans.), Heimskringla, s. 558.
  8. ↑ Larsen, p. 114.
  9. ↑ Stenton, pp. 426–27.
  10. ↑ Hollander (Trans.), Heimskringla, pp. 593–96.
  11. ↑ Larsen, s. 111.
  12. ↑ Gwyn Jones, A History of the Vikings, London: Oxford University Press, 1973, ISBN 0-19-285063-6, s. 406.
  13. ↑ Knut Gjerset, History of the Norwegian People, Volume 1, New York, Macmillan, 1915, p. 279.

Externí odkazy

editovat
Předchůdce:
Knut Veliký 		  Norský král
1035–1047 		  Nástupce:
Harald III. Hardrada
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Magnus_I._Norský&oldid=22965512“