Wikipedie

Ludmila Grossmannová Brodská

česká učitelka, spisovatelka a překladatelka

Ludmila Grossmannová Brodská, vlastním jménem Ludmila Grossmannová (24. května 1859 Netvořice[1] – 2. dubna 1935 Praha[2]), byla česká učitelka, spisovatelka knih pro mládež a překladatelka. Celý život bojovala s nepřízní osudu; v šesti letech ohluchla, ještě v dětství ztratila otce, později se musela vyrovnávat s hmotným nedostatkem a osamocením. Navzdory svému postižení napsala desítky knih, převážně s říkankami, básněmi a výchovnými povídkami pro mládež (např. Dětské srdce 1893, Krakonoš 1905 s několika reedicemi, Pestrý gratulant 1930) a řadu příspěvků do časopisů. Její tvorba pro dospělé (např. Jak život jde cca 1900, Lidé a život 1917) vycházela z vlastních zkušeností a byla určena především nenáročným venkovským čtenářům. Volně přeložila několik známých literárních děl, jako např. Dobrodružství Barona Prášila, Don Quijote z la Manchy a Chaloupka strýčka Toma. Publikovala rovněž pod pseudonymy Milan Brodský, L. Mělnická, Zdenka Zásmucká a Růžena Šípková.

Ludmila Grossmannová-Brodská
Narození24. května 1859
Netvořice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí2. dubna 1935 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníspisovatelka, překladatelka a učitelka
Národnostčeská
RodičeFrantišek Grossmann, Rosalie Grossmannová-Leitnerová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Narodila se 24. května 1859 v Netvořicích u Benešova[3] jako dcera zámožného obchodníka[4] Františka Grossmanna (1834) a jeho manželky Rosalie, rozené Leitner (1840). Byla nejstarší z šesti dětí, sourozenci: Vácslav (1860), Antonín (1861–1862), Marie Šulcová (1863), Johann (1865–1866) a Rosalie Henningová (1867).[5][6] První léta života strávila v rodné obci, odkud se s rodiči přestěhovala do Prahy.[7] Spokojené dětství v harmonické rodině jí v šesti letech přerušila závažná nemoc – spála, jejímž následkem ohluchla.[8] Rodiče si byli vědomi jejího nadání a zajistili jí kvalitní výchovu. Když nemohla chodit do běžné školy, vyučoval ji soukromě František Ryšavý z ústavu hluchoněmých v Praze. Ten ji naučil odezírat ze rtů, díky čemuž se mohla dorozumět. Vedle toho chodila na kurzy ručních prací a u Jenny Schermaulové se učila malovat.[4]

Roku 1873 přišla další pohroma – po krachu na vídeňské burze přišla rodina o veškerý majetek[4] a brzy také zemřel její otec.[3] Ludmila se stala oporou rodiny.[3] Vykonávala většinu domácích prací, takže si její matka mohla vzít do opatrování další děti za úplatu; díky její snaze a úsilí se rodině podařilo překonat největší finanční tíseň a nakonec zaopatřila i své sestry.[8] Využila rovněž své znalosti a určitou dobu působila jako učitelka ručních prací a kreslení v Mělníku a v Praze; kvůli zdravotnímu handicapu ale toto povolání brzy opustila a živila se už jen jako spisovatelka.[4] Zajímavou dohru mělo také její zaměstnání v čokoládovně pana Klugeho na Smíchově roku 1878. Do jedné z krabiček čokolády, kterou továrník poslal jako dar raněným vojákům[p 1] do nemocnice v Sarajevu, vložila spolu se svou kolegyní ručně psaný vzkaz s přáním vítězství rakouských vojsk. Lístku si všiml štábní lékař a zaslal jej i se jmény obou dívek k otištění do novin.[9]

Ani její další život nebyl snadný. Její dvě sestry se provdaly a odstěhovaly – jedna dokonce do Ruska, a ona zůstala doma sama se stárnoucí matkou.[8] Ta pro ni byla dlouhá léta nerozlučnou strážkyní a tlumočnicí,[10] protože porozumět jiným lidem „ze rtů“ pro ni bylo obtížné.[8] Její smrt pro ni byla velkou ranou.[10] V té době její sestry ovdověly, jedna z nich žila v Čechách v bídě a o té v Rusku nebyly po revoluci zprávy.[8] Grossmannová, která navzdory popularitě zápasila s nedostatkem,[11] trpělivě snášela osud a podle svých možností pomáhala jiným.[3] Oporou jí byl zpočátku Josef Ladislav Turnovský, který jí pomáhal v kontaktech s nakladateli,[8] a přátelství ji spojovalo se spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou,[12] obě byly členkami Amerického klubu dam.

Od roku 1915 žila sama ve svém bytě v Ječné ulici 22 (čp. 515/II) v Praze[13], kde také 2. dubna 1935 zemřela.[12][14]

Dílo

editovat

První básně publikovala roku 1875 v humoristickém časopise Paleček. Poté uveřejnila množství prací v časopisech (zejména určených dětem, učitelům a ženám — Učitelské noviny, Česká škola, Zábavné listy, Ženské listy, Pěstoun, Matice dítek, Malý čtenář, Jitřenka, také Světozor) i v samostatně vydaných pracích.[7] Psala verše a báchorky pro děti i tklivé povídky pro dospívající dívky a snivé ženy.[15] Naučila se bystře pozorovat a zušlechťovat své city, dovedla se vžít do různých situací. Velkou část svého díla věnovala dětem, i když sama žádné neměla. Její říkanky jsou melodické a zpěvné, některé byly zhudebněny.[4] Námětem většiny jejích povídek jsou skutečné příběhy a často její vlastní zážitky.[3] Oceňovány byly i její reportáže z cesty do Petrohradu, kde pobývala u své sestry Růženy Henningové, provdané za ruského štábního lékaře.[4]

Používala řadu pseudonymů: Milan Brodský, L. Mělnická, Zdenka Zásmucká a Růžena Šípková.[15] Její umělecký přídomek Brodská poukazuje na rodiště jejího otce[7] (Český Brod).[6]

Během života vydala několik desítek knih, např.:[16]

  • Dětské srdce (1893), sbírka povídek pro mládež
  • Dobrodružství barona Prášila – pro mládež, vydal Josef Vilímek v Praze (1895)
  • Jak život jde (cca 1900), „črty veselé a vážné“
  • Krakonoš: nejkrásnější pohádky, báchorky a pověsti o pánu na krkonošských horách (1905 s několika reedicemi; viz též Krakonoš)
  • Cirkusové zábavy dítky hojně pobaví (1908)
  • Na sluníčko jedeme a veselí budeme (1911)
  • Pan baron Prášil a jeho podivuhodná dobrodružství – pro mládež, (1911), 2. vydání 1924,[17]; pramen neuveden, pravděpodobně převyprávěno volně podle Gottfrieda Augusta Bürgera.
  • Lidé a život (1917), kniha povídek
  • Očarovaný Nikolaj: veselé a vážné obrázky z Petrohradu a okolí (1918)
  • Milá škola – dítky volá (1921)
  • Cvičená zvířátka (1923)
  • Během celého roku, dětem je vždy do skoku (1924)
  • V boji s osudem (1925), kniha povídek
  • Dětské hry (1926)
  • Pestrý gratulant (1930)

Některé básně byly zhudebněny, např.:[16]

Překlady z cizích jazyků, vesměs jako upravené verze pro mládež:[16]

Význam a hodnocení

editovat

Během života byla velmi známá a oblíbená, především mezi ženami, které kupovaly a četly její díla svým dětem. Medailon v Ženských listech (jejichž spolupracovnicí byla) z roku 1907 dokonce začíná slovy: „Mám za to, že mezi námi není nikoho, kdo by neznal jména L. Grossmannová-Brodská.“[4] Její životní jubilea byla připomínána v tisku.[3][8][18] Životopisci oceňovali její silnou vůli, vytrvalost a obětavost, s níž překonávala životní překážky. Zmiňovali její popularitu v širokých lidových vrstvách, kam se obtížně dostávají díla náročnějších autorů.[8]

Nekrolog v Lidových novinách ocenil ušlechtilý výchovný charakter jejích povídek pro mládež, zejména pro dívky. Na druhou stranu konstatoval, že její práce pro dospělé byly zaměřeny především na nenáročné venkovské čtenáře.[12]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Zřejmě se jednalo o účastníky bitvy u Doboje.

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Netvořice
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Štěpána, sign. ŠT Z18, s. 71
  3. ↑ a b c d e f K 75. narozeninám L. Grossmannové-Brodské. Národní listy. 1934-05-24, roč. 74, čís. 141, s. 5. 
  4. ↑ a b c d e f g Z galerie českých spisovatelek. Ženské listy. 1907-08, roč. 35, čís. 8–9, s. 157. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. 
  5. ↑ Státní oblastní archiv v Praze. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2021-04-02]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 146, obraz 688. Dostupné online.
  7. ↑ a b c Grossmannová-Brodská. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1896. Dostupné online. Svazek 10. S. 520.
  8. ↑ a b c d e f g h KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Na pozdrav Ludmile Grossmannové-Brodské. Ženské listy. 1919-03, roč. 47, čís. 4–5, s. 1. 
  9. ↑ Vyslyšená modlitba. Pražský denník. 1878-12-21, roč. 13, čís. 293, s. 2. 
  10. ↑ a b KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Z drobných vzpomínek literárních (Dokončení). Zlatá Praha. 1920-11-24, roč. 37, čís. 51–52, s. 412. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. 
  11. ↑ K jubileu spisovatelky Ludmily Grossmannové-Brodské. Národní politika. 1909-12-17, roč. 27, čís. 347, s. 5. 
  12. ↑ a b c Spisovatelka L. Grossmannová-Brodská zemřela. Lidové noviny. 1935-04-03, roč. 43, čís. 170, s. 5. 
  13. ↑ Archiv hl. m. Prahy: pobytová přihláška Ludmily Grossmann u pražského magistrátu
  14. ↑ Úmrtní oznámení in: Národní politika č. 93 ze 3.4.1935, s.1
  15. ↑ a b NOVÁKOVÁ, Teréza. Ludmila Grossmannová-Brodská. In: VILÍM, Jan. Národní album. Praha: J. R. Vilímek, 1899. S. 65.
  16. ↑ a b c Podle seznamu prací v NK ČR.
  17. ↑ FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 824–825. 
  18. ↑ Slečna Ludmila Grossmannová-Brodská. Ženské listy. 1909-06, roč. 37, čís. 6, s. 126. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ludmila_Grossmannová_Brodská&oldid=23977707“