Liběchov (zámek)
Liběchov je barokní zámek z doby kolem roku 1730, později upravovaný, s parkem, v obci Liběchov. Je chráněn jako kulturní památka.[1]
| Liběchov | |
|---|---|
 Zámek Liběchov z Litoměřické ulice | |
| Základní informace | |
| Sloh | barokní architektura |
| Architekt | František Maxmilián Kaňka |
| Poloha | |
| Adresa | Litoměřická č.p. 143, Liběchov,  Česko |
| Ulice | Litoměřická |
| Souřadnice | 50°24′30″ s. š., 14°26′43″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 36338/2-1342 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie
editovat
Na místě středověké tvrze vznikl v 16. století vodní hrádek, který roku 1709 spolu s panstvím koupili Pachtové z Rájova. Barokní přestavbu v letech 1720–1730 vedl architekt František Maxmilián Kaňka, který zámek rozšířil o zahradní křídlo.
Kolem roku 1811 jej dále upravil nový majitel, textilní podnikatel, armádní dodavatel a mecenáš Jakub Veith (1758-1833) a jeho mladší syn Antonín Veith, kteří do Liběchova zvali významné učence a umělce. Například filozof Bernard Bolzano při zdejším pobytu napsal svůj spis Paradoxy nekonečna. Z německých umělců byli zváni malíř romantismu a Orientu Wilhelm Gail, který pro Veitha naskicoval projekt budovy Slavína v Tupadlech, nebo bavorský sochař, profesor Anton Schwanthaler, který vytvořil modely soch českých panovníků a hrdinů. Výzdobu interiérů obstaral malíř Josef Navrátil, který namaloval fresky nade dveřmi v patře. Kuriozitou byl orientální salón[2]. Sochařskou výzdobou byl pověřen tehdy ještě kuchař Václav Levý, který našel inspirační zdroje v pískovcových skalách v okolí.
A. L. Veith však zámek kvůli svým dluhům v roce 1872 prodal Collaltům a odstěhoval se na nově zakoupené panství Černovice. Kníže Emanuel Collalto ale Liběchov (Liboc) v roce 1878 prodal saskému šlechtici Henningovi von Arnim. Vzhledem k tomu, že tehdy neplnoletý kníže Emanuel v té době studoval ve Vídni a Itálii, celá koupě probíhala za účasti jeho matky. Ta do zámecké kaple pořídila mešní vybavení, které po prodeji odvezla.[3] Henning von Arnim Liběchov předal dceři, pruské hraběnce Marii Luise z Arnimu, která se provdala za německého hraběte Teodora von Lippe-Weissenfeld-Biesterfeld. Po první světové válce uvalilo ministerstvo zemědělství na panství hraběnky von Lippe-Weissenfeld-Biesterfeld vnucenou správu a správcem byl jmenován dosavadní nájemce František Homolka.[4][5]
V letech 1967–1975 byl zpustlý zámek opraven pro expozici asijských kultur Náprstkova muzea, po roce 1990 byl restituován a roku 2002 silně postižen povodní.
Popis
editovatRozlehlá jedno- až dvoupatrová budova na nepravidelném půdorysu má na severu půlkruhové patrové průčelí a věžičku s bání. Po stranách mytologické sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Na jihozápadní straně směrem do parku je monumentální dvoupatrové křídlo od Františka Maxmilána Kaňky s tříosým rizalitem. V parku jsou vedle soch z Braunovy dílny cenné staré stromy.[6]
Jižně od zámku směrem k návsi se nachází hospodářský areál složený z pivovaru, mlýna,[7] domu správce a dalších provozních staveb.
Galerie
editovat-
Zahradní průčelí zámku -
Hlavní vstup do zámku ze zahrady -
Konírny -
Zámecký špýchar -
Severní průčelí zámku
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2013-04-19]. Identifikátor záznamu 148186 : Zámek. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ Suchomel, Filip: Oriental Salon in Liběchov Chateau and the Sources for Its Painted Decoration. In: Umění.: Ústav dějin umění AV ČR, Ročník 66, č. 1–2, 2018, s. 71–87.
- ↑ Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
- ↑ Čech: politický týdenník katolický. Praha: Antonín Schmitt, 05.06.1919, 44(154). s. 7.
- ↑ Dějiny Liběchova v datech, část 8., s. 18. Liběchovský zpravodaj [online]. Červen 2019. Dostupné online.
- ↑ Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. S. 234.
- ↑ Liběchovský mlýn. Vodní mlýny (vodnimlyny.cz). 2012–2017, Rudolf Šimek, Helena Špůrová, 31.5.2013. [cit. 2022-09-10]. Dostupné online.
Literatura
editovat- BÍNOVÁ, Šárka, ŠTAJNOCHR, Vítězslav: Liběchov a jeho zámek, novodobá historie. Zámecké zahrady v Liběchově; Liběchov, 2018; 180 s. ISBN 978-80-7568-119-5
- Ottův slovník naučný, heslo Liběchov. Sv. 15, str. 1011
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Liběchov na Wikimedia Commons
