Wikipedie

Karel II. Neapolský

neapolský král
(přesměrováno z Karel II. z Anjou)

Karel II., také známý jako Karel Chromý (francouzsky: Charles le Boîteux, italsky: Carlo II d'Angiò; 1254? – 6. května 1309 Neapol), byl neapolský král, provensálský a forcalquierský hrabě (1285–1309), achajský kníže (1285–1289) a hrabě z Anjou a Maine (1285–1290); také se označoval za albánského krále a od roku 1285 si nárokoval Jeruzalémské království. Byl synem Karla I. z Anjou – jednoho z nejmocnějších evropských panovníků druhé poloviny 13. století – a Beatrix Provensálské. Jeho otec mu v roce 1272 udělil Salernské knížectví v Sicilském království a v roce 1279 ho učinil regentem v Provence a Forcalquier.

Karel II. Neapolský
král neapolský
Portrét
Král Karel II. v Bibli neapolské, asi 1340
Narození1254?
Úmrtí6. května 1309 (ve věku 54–55 let)
Neapol, Neapolské královstvíNeapolské království Neapolské království
PohřbenDominikánský kostel v Neapoli
ManželkaMarie Uherská
PotomciKarel I. Martel
Ludvík z Toulouse
Robert I. Neapolský
Filip I. z Taranta
Ramon Berengar z Andrie
Jan
Tristan
Petr Tempesta
Jan z Durazza
Markéta z Anjou
Blanka z Anjou
Eleonora z Anjou
Marie z Anjou
Beatrix z Anjou
RodAnjouovci
OtecKarel I. z Anjou
MatkaBeatrix Provensálská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Po povstání známém jako Sicilské nešpory proti jeho otci se ostrov Sicílie stal v roce 1282 nezávislým královstvím pod vládou Petra III. Aragonského. O rok později ho jeho otec učinil regentem na pevninských územích Neapolského království. Nedokázal zabránit Aragoncům v obsazení Kalábrie a ostrovů v Neapolském zálivu. Sicilský admirál Roger de Lauria ho v roce 1284 zajal v námořní bitvě u Neapole. Jelikož byl ještě ve vězení, když jeho otec 7. ledna 1285 zemřel, ovládali jeho říši regenti. Zbytek jeho vlády strávil snahou o ukončení války, diplomatickými kroky ohledně jeho dědictví a správou nového Neapolského království.

Život

editovat

Karel byl druhorozeným synem hraběte Karla z Anjou a jeho první choti Beatrix, dcery provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Jeho otec získal díky papežské nabídce, vlastní ctižádostivosti a nezbytné dávce vojenského štěstí sicilské království. Korunován byl v lednu 1266.

Jako princ měl Karel, svými současníky byl pro tělesný handicap zván Chromý, od roku 1268 titul vévody ze Salerna. V květnu či červnu 1270[1] se jako šestnáctiletý se oženil s uherskou princeznou Marií, dcerou krále Štěpána V. a Alžběty, dcery kumánského chána Kuthana.

„ Král Štěpán V... měl kromě dalších dcer jednu, která se jmenovala Marie. Tu dal za manželku Karlovi Kulhavému, synovi Karla Velikého... “
— Dubnická kronika[2]

Isabela Neapolská byla naopak provdána za mladého uherského krále Ladislava IV. Kumána.

Aragonské vězení

editovat
Související informace naleznete také v článku Sicilské nešpory.
Související informace naleznete také v článku Aragonská křížová výprava.

Roku 1282 se Sicílie vzbouřila proti anjouovské nadvládě. Karel tehdy žil v provensálském hrabství a otec jej poslal na pařížský dvůr, kde měl mladík získat příslib vojenské pomoci. Královský bratranec Filip III. ochotně strýci poslal posily. Roku 1284 Karel v bitvě u Neapole upadl do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie a svého otce tím velmi popudil. Roger z Laurie přislíbil Karlovo propuštění na oplátku za propuštění Beatrix, dcery krále Manfréda, ale klamal a Karla s sebou odvezl do Katalánska.

V internaci strávil Karel celé roky.[3] O propuštění se zasloužila anglická královna Eleonora, která nelitovala peněz ani času a její snaha byla korunována úspěchem.[4] Karel byl po opakovaných diplomatických vyjednáváních propuštěn v říjnu 1288 a donucen slíbit, že nebude používat titul sicilského krále a dát tři ze svých synů jako rukojmí aragonskému králi. Po nuceném příjezdu na francouzský dvůr nechal král Filip IV. jeho průvodce zatknout a Karla s vojenským doprovodem a mnoha rytíři poslal do Itálie, kde byl nadšeně přivítán guelfy a papežem Mikulášem IV.

Vláda

editovat

S otcem se po návratu domů již nesetkal[pozn. 1] a 29. května 1289 byl v katedrále v Rieti korunován králem Sicílie. V červnu 1295 podepsal se svým aragonským protějškem smlouvu z Anagni, která zaručovala propuštění rukojmí. Úplné složení zbraní přinesla až roku 1302 smlouva z Caltabellotta, v níž získal Sicílii Fridrich Aragonský, mladší bratr aragonského krále Jakuba II. a vnuk krále Manfréda.

Karel se rozhodl se ujmout po otci zděděného jeruzalémského trůnu, což je donutilo k otevřenému sporu s kyperskými Lusignany. Posléze na jeruzalémskou korunu rezignoval a upřel své úsilí k udržení panství v Řecku a Albánii, kde se střetl se Štěpánem Urošem a byzantským císařem Andronikem II.[3]

Zemřel roku 1309 ve věku 55 let a byl pohřben v dominikánském kostele v Neapoli. Na sicilský trůn nastoupil jeho třetí syn Robert.

Rodina

editovat
 
Karel, jeho manželka Marie a jejich děti v Bibli neapolské, 1340

V roce 1270 se oženil s Marií Uherskou (asi  1257 – 25. března 1323), dcerou Štěpána V. Uherského a Alžběty Kumánské.[5] Měli čtrnáct dětí:

Marie a její manžel měli čtrnáct dětí:

  1. Karel Martel (1271–1295), titulární uherský král[6]
  2. Markéta (1273 – 31. prosince 1299), hraběnka z Anjou a Maine, se 16. srpna 1290 v Corbeil provdala za Karla z Valois,[7] bratra francouzského krále, a stala se předkem dynastie Valois
  3. Ludvík (9. února 1274, Nocera – 19. srpna 1297, Chateau de Brignoles),[8] toulouský biskup, později svatořečen
  4. Robert I. (1276–1343), neapolský král[8]
  5. Filip I. (1278–1331) achajský a tarantský kníže, rumunský despota, pán z Durazza, titulární konstantinopolský císař[7]
  6. Blanka (1280 – 14. října 1310, Barcelona), provdaná 1. listopadu 1295 ve Villebertranu za Jakuba II. Aragonského[7]
  7. Raymond Berengar (1281–1307),[8] provensálský hrabě, princ z Piemontu a Andrie
  8. Jan (1283 – po 16. březnu 1308), kněz
  9. Tristan (1284–1288)[7]
  10. Eleonora (srpen 1289 – 9. srpna 1341, klášter sv. Mikuláše), provdaná 17. května 1302 v Messině za Fridricha III. Sicilského[7]
  11. Marie (1290 – asi 1346), provdaná poprvé 20. září 1304 v Palma de Mallorca za Sancha I. Mallorského,[7] podruhé provdaná v roce 1326 za Jaimeho de Ejerica (1298 – duben 1335).
  12. Petr (1291 – 29. srpna 1315, bitva u Montecatini), hrabě z Graviny[7]
  13. Jan (1294 – 5. dubna 1336, Neapol), vévoda z Durazza, achajský kníže a hrabě z Graviny, se oženil v březnu 1318 (rozveden 1321) s Matildou Henegavskou (29. listopadu 1293 – 1336) a podruhé se oženil 14. listopadu 1321 s Anežkou z Périgordu († 1345)[7]
  14. Beatrice (1295 – asi 1321), provdaná poprvé v dubnu 1305 za Azza VIII. d'Este, markýze z Ferrary († 1308),[9] provdaná podruhé v roce 1309 za Bertranda III. z Baux, hraběte z Andrie († 1351)

Vývod předků

editovat
 
 
 
 
 
 Ludvík VII. Francouzský
 
 
 Filip II. August
 
 
 
 
 
 
 Adéla ze Champagne
 
 
 Ludvík VIII. Francouzský
 
 
 
 
 
 
 Balduin V. Henegavský
 
 
 Isabela Henegavská
 
 
 
 
 
 
 Markéta I. Flanderská
 
 
 Karel I. z Anjou
 
 
 
 
 
 
 Sancho III. Kastilský
 
 
 Alfonso VIII. Kastilský
 
 
 
 
 
 
 Blanka Navarrská
 
 
 Blanka Kastilská
 
 
 
 
 
 
 Jindřich II. Plantagenet
 
 
 Eleonora Anglická
 
 
 
 
 
 
 Eleonora Akvitánská
 
Karel II. Neapolský
 
 
 
 
 
 Alfons II. Aragonský
 
 
 Alfons II. Provensálský
 
 
 
 
 
 
 Sancha Kastilská
 
 
 Rajmund Berengar V. Provensálský
 
 
 
 
 
 
 Rainon I de Sabran
 
 
 Garsenda ze Sabranu
 
 
 
 
 
 
 Garsende de Forcalquier
 
 
 Beatrix Provensálská
 
 
 
 
 
 
 Humbert III. Savojský
 
 
 Tomáš I. Savojský
 
 
 
 
 
 
 Beatrix z Vienne
 
 
 Beatrix Savojská
 
 
 
 
 
 
 Vilém I. Ženevský
 
 
 Markéta Beatrix Ženevská
 
 
 
 
 
 
 Beatrix
 

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Karel z Anjou zemřel v lednu 1285 a nástupcem po dobu synovy nepřítomnosti určil vnuka Karla Martela. Regentem měl do doby Karlova návratu nebo dosažení vnukovy plnoletosti být Robert II. z Artois.

Reference

editovat
  1. ↑ www.fmg.ac
  2. ↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 96. 
  3. ↑ a b NICOLLE, David. Pád Akkonu 1291 : krvavý zánik křižáckých států. Praha: Grada, 2010. 96 s. ISBN 978-80-247-3414-9. S. 14. Dále jen Pád Akkonu. 
  4. ↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 1996. 255 s. ISBN 80-7021-544-5. S. 203. Dále jen Žena v době katedrál. 
  5. ↑ RUNCIMAN, Steven. The Sicilian Vespers: A History of the Mediterranean World in the Later Thirteenth Century. [s.l.]: Cambridge University Press, 1958. Dostupné online. ISBN 978-1-107-60474-2. S. 138. 
  6. ↑ ABULAFIA, David. The New Cambridge Medieval History: Volume 5: c.1198-c.1300. Svazek 5. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. (The New Cambridge Medieval History). Dostupné online. ISBN 978-0-521-36289-4. (anglicky) DOI: 10.1017/CHOL9780521362894. 
  7. ↑ a b c d e f g h DUNBABIN, Jean. The French in the Kingdom of Sicily, 1266-1305. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. S. 12. (anglicky) 
  8. ↑ a b c HOCH, Adrian S. The Franciscan Provenance of Simone Martini's Angevin St. Louis in Naples. Zeitschrift für Kunstgeschichte. 1995, roč. 58. Bd., H. 1, s. 22. 
  9. ↑ ABULAFIA, David. The New Cambridge Medieval History: Volume 6: c.1300-c.1415. Příprava vydání Michael Jones. Svazek 6. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. (The New Cambridge Medieval History). Dostupné online. ISBN 978-1-107-46070-6. S. 490. DOI: 10.1017/CHOL9780521362900. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Předchůdce:
Karel I. 		  Neapolský král
1285–1309 		  Nástupce:
Robert I.
Předchůdce:
Karel I. 		  Albánský král
1285–1301 		  Nástupce:
Filip I.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_II._Neapolský&oldid=24340464“