Kagjüpa

Kagjüpa (tibetsky བཀའ་བརྒྱུད་, ve Wylieho transkipci Bka’-brgjud-pa), též linie Kagjü, je vedle Gelugpy, Sakjapy a Ňingmapy jedna ze čtyř velkých škol tibetského buddhismu. Škola vznikla v 11. století. Jako jiné školy i Kagjüpa se nevyhla štěpení na různé další školy – dnes je asi nejznámější škola Karma Kagjü v čele s Karmapou. Dnes je hlavou školy Karma Kagjü již 17. Karmapa.

Vznik

Gampopa

Vlastním zakladatelem školy Kagjüpa byl Gampopa (1079–1154), avšak podle tradice byl jejím původcem Marpa Čhökji Lodö (1012–1096).^[1] Marpa byl nejprve žákem Dogmiho. Za nedlouho však shledal, že jeho guru není ten pravý a vydal se do Indie hledat nového duchovního učitele. Našel Nádapádu, v Tibetu známého spíše pod jménem Náropa. Strávil s ním mnoho let a přejal od něj Šest nauk Náropy. Od Maitripy obdržel Marpa učení mahámdury. Tyto dvě komplexní učení, Šest dharem Náropy a mahámudra, dodnes tvoří jádro nauk školy Kagjüpy. Mezi Marpovy žáky patřil i Milaräpa, jehož žákem byl sám zakladatel školy Kagjüpa Gampopa. Gampopa založil první klášter školy a byl jedním z prvních tibetských autorů duchovních spisů.^[2]

Učení

Jádro učení školy Kagjüpa tvoří soubor učení vadžrajány zvaný Mahámudra^[3] a systém meditací známý jako "šest dharm Náropy" či "Šest nauk Náropy".

Rozštěpení školy

Již v rané fázi se škola rozštěpila na čtyři linie. Jedna z nich, Phagmodupa Kagjü se rozdělila na dalších osm, z čehož Drukpa Kagjü a Drikung Kagjü se udržely dodnes.^[4] Jeden z Gampopových žáků, Düsum Khjenpa, byl rozpoznán jako první Karmapa (v překladu „pán buddhovské aktivity“). Tato škola, známá jako Karma Kagjü, zavedla jako první v Tibetu nástupnictví vědomě převtěleného představitele – tzv. tulku. Karma Pakši byl jako dítě určen za převtělence Düsuna Khjenpa. Jak plynuly generace karmapů, škola získávala na čím dál větší vážnosti.

Čtyři hlavní školy

Karma Kagjü – známá též jako Karma Kamtzang, založená prvním karmapou
Barom Kagjü – založená Barompa Darma Wangčugem
Tsalpa Kagjü – založená Zangju Dragpa Darma Dragem (Zhang Rinpočhe)
Pagdru Kagjü – založená Pagmo Drupa Dordže Gjalpem, následně se dělící na osm podškol:

Odkazy

Reference

↑ WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1. S. 625.
↑ WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1. S. 625–626.
↑ HRABAL, F. R. Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností. Bratislava: CAD PRESS, 1998. S. 186.
↑ FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-168-0. S. 214.

Literatura

FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-168-0.
HRABAL, F. R. Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností. Bratislava: CAD PRESS, 1998.
WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kagjüpa na Wikimedia Commons

Nové školy tibetského buddhismu na stránkách Sdružení Lungta

[1] WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1. S. 625.

[2] WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1. S. 625–626.

[Lexikon_186-3] HRABAL, F. R. Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností. Bratislava: CAD PRESS, 1998. S. 186.

[4] FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-168-0. S. 214.

[1]

[2]

[3]

[4]