Wikipedie

Josef Hlávka

český architekt, filantrop, podnikatel a stavitel

Josef Hlávka (15. února 1831 Přeštice[2] – 11. března 1908 Praha[3]) byl český architekt, stavební podnikatel, politik a mecenáš. Jeho stavební firma realizovala mimo jiné řadu staveb na tehdy budované vídeňské Ringstraße. Z jeho architektonických návrhů je známá například Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích, zapsaná na Seznam světového dědictví (UNESCO)[4] nebo budova Zemské porodnice v Praze. Později se stal hlavním zakladatelem, mecenášem a I. prezidentem České akademie pro vědy, slovesnost a umění (předchůdkyně dnešní Akademie věd). Koncem života založil Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, přes které odkázal svůj veškerý majetek národu s přesným určením, jak mají být každoroční výnosy z tohoto majetku rozdělovány.

Josef Hlávka
Josef Hlávka v roce 1908
Josef Hlávka v roce 1908
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1885 – ???
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1883 – 1891
Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1891 – 1908
Stranická příslušnost
ČlenstvíČeský klub
(staročeši)
Narození15. února 1831
Přeštice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí11. března 1908 (ve věku 77 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníPřeštice
ChoťMarie Čermáková
Zdeňka Havelková
RodičeAntonín Hlávka
PříbuzníAntonín Hlávka[1] (sourozenec)
Alma materpražská polytechnika,
Akademie výtvarných umění ve Vídni
Profesearchitekt, stavitel, politik a podnikatel
OceněníŘád železné koruny
Řád Františka Josefa
PodpisJosef Hlávka, podpis
CommonsJosef Hlávka
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Rodina

editovat

Byl druhorozeným synem purkmistra Antonína Hlávky[5] a Anny Hlávkové, rozené Stachové (jež pocházela z přeštické linie šlechtického rodu Stachů z Hrádku).[6] Měl staršího bratra Antonína. a mladší sestru Matyldu.[7]

Studium

editovat

Vystudoval gymnázium v Klatovech.[8] Studoval rovněž na gymnáziu v Kolíně. Pak od roku 1846 v Praze stavovskou reálku, kterou absolvoval roku 1847.[5]

Otec si všiml synova zájmu o architekturu od raného dětství a nechal jej zapsat na pražskou polytechniku.[8] Zde studoval obor pozemní stavitelství (samostatný obor architektura totiž tehdy ještě neexistoval).[5] Posléze mu i umožnil studovat ve Vídni. Obor architektura na vídeňské Akademii výtvarných umění vystudoval Hlávka v letech 1851–1854. Díky svým studijním výsledkům roku 1854 získal Státní cenu. Studium však bylo drahé, a tak si Hlávka přivydělával o prázdninách na stavbách jako zednický učeň, pak jako stavbyvedoucí a nakonec coby ředitel kanceláře u česko-vídeňského stavitele Františka Šebka. U Šebka získal výuční list a v roce 1860 i mistrovské vysvědčení. Mezitím po roce 1855 začal působil jako stavitel ve spolupráci s architektem Heinrichem Ferstelem.[5] Seznámil se s nejnovějšími proudy v architektuře, které se v té době šířily většinou z Paříže, velikány jako byli August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Karl Rössner a Friedrich Schmidt. Roku 1855 obdržel státní cestovní tříleté stipendium (takzvaná Římská cena), které mu umožnilo poznávací cestu po Evropě (Itálie, Sicílie, Řecko, Francie, Anglie, Belgie, Německo), ale po návratu, v neutěšené situaci po prohrané rakousko-pruské válce, nenašel uplatnění jako architekt, nýbrž jako velmi úspěšný stavební podnikatel.[5][9]

Podnikání

editovat

Začátky jeho podnikání velmi usnadnil František Šebek, který Hlávku před jeho cestou zaměstnával jako ředitele své stavební kanceláře. Oblíbil si jej natolik, že mu při odchodu do penze odkázal celou svou stavební kancelář. Hlávka si brzy vydobyl pověst solidního stavitele.[5]

Na sklonku roku 1860 mu ministerstvo kultury a vyučování zadalo vypracování projektu rezidence řeckokatolického biskupa v Černovicích (dnešní ústřední budova tamní university) v Bukovině (dnes Ukrajina) spolu s arménsko-katolickým kostelem, v roce 1861 vyhrál soutěž na výstavbu Dvorní opery ve Vídni (architekti Opery byli jeho někdejší učitelé August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll).[10] Stavět začal na podzim téhož roku. Vrací se i do Prahy, kde v roce 1862 přijal zakázku projektu na novou Zemskou porodnici v Apolinářské ulici v Praze (1863, dodnes fungující s nepřetržitou kontinuitou); zde projekt založil na nejpokrokovějším systému své doby, tj. pavilónovém členění, odůvodněném v té době počínající propagací hygienických hledisek. Vedle velkého kapitálu získal za postavení Dvorní opery osobně od císaře titul stavebního rady a za vlastní architektonický projekt rezidence bukovinských metropolitů o velikosti poloviny Versailles obdržel II. cenu na světové výstavě v Paříži v roce 1867. V roce 1866 koupil pro svoji ovdovělou matku zámek v Lužanech u Přeštic[5], který později sehrál velmi významnou roli v jeho dalším životě.

 
Budova Státní opery ve Vídní
 
Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích

Hlávkova stavební kancelář postavila v letech 1860–1869 142 staveb.[5] Tím se mohla pochlubit jen málokterá firma. Přestože na to měl své lidi, sledoval vždy každou stavbu osobně. K tomu, aby celý tento jmenovaný výčet mohl být postaven, by nestačila jen jeho neuvěřitelná pracovitost. Bez dobře fungující stavební kanceláře by jen těžko uspěl. Základ kanceláře, získaný tak nečekaně a šťastně od Šebka, značně zvelebil a rozšířil. Zaměstnával 19 architektů, takže posléze byl schopen, díky takto vybavené kanceláři a své neuvěřitelné pracovitosti, mít neustále rozestavěno a vyprojektováno více než padesát staveb najednou, a to často staveb nijak podřadného významu.[11]

 
Josef Hlávka s manželkou Zdeňkou (před rokem 1902)

Manželství

editovat

V roce 1862 se oženil s Marií Čermákovou, kterou znal již od studentských let. Zemřela na tuberkulózu v roce 1882. V roce 1886 se znovu oženil. Jeho druhou manželkou byla Zdeňka Havelková (1843–1902),[12] klavíristka a pěvkyně, dcera rytíře Havelky.[5][13]

Nemoc

editovat

V důsledku pracovního vypětí, kterému byl vystaven, a namáhavého cestování mezi Vídní, Prahou a Černovicemi na podzim roku 1869 Hlávka zkolaboval, ochrnuly mu obě nohy a začal ztrácet zrak. Osmatřicetiletý velmi úspěšný muž se ocitl na invalidním vozíku, musel opustit kancelář a odejít do ústraní na zámek, který předtím koupil pro svou matku v Lužanech, tři kilometry od rodných Přeštic. Léčil se střídavě v lázních v Mentonu a v Karlových Varech. Kolem roku 1880 se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že mohl opět chodit.[8]

Dílo

editovat

Politické aktivity

editovat

Poté, co přesídlil do Prahy, se zapojil i do politického života coby člen Národní (staročeské) strany. 4. prosince 1883 složil slib poslance Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval městskou kurii, obvod Třeboň, Jindřichův Hradec atd. Do vídeňského parlamentu byl opětovně zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1885, nyní za velkostatkářskou kurii. Mandát obhájil rovněž ve volbách do Říšské rady roku 1891, ale tentokrát mandát nepřevzal, protože byl roku 1891 jmenován členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[14]

Na Říšské radě se připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[15]

Od roku 1885 byl rovněž poslancem Českého zemského sněmu.[9]

Veřejné aktivity

editovat

Hlávka byl členem komise pro vypracování stavebního řádu města Prahy, členem poroty architektonické soutěže na budovu Národního muzea, členem Archeologické komise hl. m. Prahy a členem Ústřední komise pro ochranu a zachování uměleckých a historických památek v Rakousku. Zasloužil se o reorganizaci Akademie a o jmenování V. Brožíka a V. Hynaise profesory a jejich povolání z Paříže. Získal pro Akademii také nové prostory v budově Moderní galerie na Výstavišti.[16]

Hlávka mecenáš

editovat
 
Josef Hlávka vítá císaře Františka Josefa před Hlávkovou kolejí (1907)

Na čas se vrátil do Vídně a seznámil se s hudebně velmi nadanou přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka Zdeňkou Havelkovou, která se stala jeho druhou ženou. Poté se s ní vrátil do Lužan, kde přestavěl celý zámek do současné podoby inspirované italskou neorenesancí. Antonín Dvořák pro novou kapli zámku zkomponoval pozoruhodné hudební dílo známé jako Lužanská mše. Na zámku se Hlávkovi podařilo vytvořit útulné prostředí pro všechny hosty navštěvující Lužany. Jejich počet s jeho vzrůstajícím věhlasem mecenáše neustále přibýval. Šlo o zvučná jména předních osobností kulturních, vědeckých i politických kruhů. Lužanský zámek pravidelně navštěvoval Josef Bohuslav Foerster, Oskar Nedbal, Josef Suk, Julius Mařák, Mikoláš Aleš, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Josef Fanta, František Ladislav Rieger ad.

Mecenášský věhlas získal svým dokonale promyšleným programem zaměřeným především na kulturu a vzdělanost českého národa. V Lužanech vznikl projekt založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I.. Na jejím vzniku měla jeho finanční účast rozhodující podíl, přispěl totiž anonymně 200 000 zlatých.[8] Stal se prvním prezidentem akademie a funkci zastával až do své smrti.[5][9][17]) Inicioval taky stavbu nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další. Jako poslanec českého zemského sněmu roku 1885 podal návrh na každoroční finanční podporu Akademie ve výši 14 000 zlatých.[18] Zřídil také České jubilejní nadání císaře Františka Josefa pro výtvarné umění, ze kterého byla poskytována stipendia vynikajícím studentům pro pobyty v zahraničí.[19]

Hlávka se angažoval při založení Spolku studentských kolejí českých vysokých škol pražských. Ten měl podporovat nemajetné studenty UK a ČVUT a poskytnout jim bezplatné ubytování s veškerým zaopatřením. Díky jeho iniciativě vznikla i Hlávkova kolej, coby reakce na tíživou situaci chudších studentů, kteří v Praze těžko sháněli bydlení. Na svou dobu byly koleje velmi moderně vybaveny např. vlastní tělocvičnou, pekárnou, kuchyní, kde se vařilo a kde si každý mohl vzít tolik čerstvého chleba, kolik chtěl, čehož často využívali i další studenti. Říká se, že své vlastní hospodyni odmítl zakoupit nový hrnec, ale vybavil nové koleje moderním a drahým měděným nádobím od Rotta. Někdy se objevuje i pojem „Hlávkovi rytíři“ – studenti totiž směli koleje užívat pod podmínkou, že ovládnou perfektně jeden cizí jazyk a umění šermu.

Hlávka hradil i první kompletní překlad Shakespearova díla, podporoval Julia Zeyera, Oskara Nedbala a jeho proslulé kvarteto a mnoho dalších. Roku 1904 odkázal Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění svou sbírku 34 obrazů, 124 kreseb a akvarelů, 7 rytin a jedné plastiky.[17]

Hlávkova nadace

editovat

Čtyři roky před smrtí završil své mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje (dětí nemaje) svým univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti mělo být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti.

Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní nadace velkou část jeho odkazu. Jde o nejstarší nadaci s nepřerušenou kontinuitou v České republice.[20]

Ocenění

editovat

Galerie

editovat
  •  
    Josef Hlávka (reprodukce Světozor, 1876)
  •  
    Portrét z roku 1895 od Václava Brožíka
  •  
    Hrobka rodiny Josefa Hlávky v Přešticích
  •  
    Pomník Josefa Hlávky od sochaře Josefa Mařatky v zámeckém parku v Lužanech
  •  
    Pamětní deska na rodném domě J. Hlávky v Přešticích

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ SOA Plzeň, Matrika narozených Přeštice 28, s. 180. Dostupné online.
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  4. ↑ Hlávkův biskupský rezidenční areál řecko-pravoslavné církve v Černovcích, dnes na Ukrajině, byl zapsán na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
  5. ↑ a b c d e f g h i j Portae Vitae Josefa Hlávky – stoletý odkaz mecenáše [online]. nm.cz [cit. 2013-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  6. ↑ STREIT, Vincenc. Josef Hlávka: význačná osobnost - průkopník architektury - propagátor literatury. In: Bibliotheca Antiqua 2012 : sborník z 21. konference 7. - 8. listopadu 2012 Olomouc / Bibliotheca Antiqua 2012 (Conference). Olomouc: Vědecká knihovna, 2012. ISBN 978-80-7053-298-0. S. 249–254. (čeština, angličtina)
  7. ↑ Josef Hlávka - Oficiální stránky obce Lužany. www.obec-luzany.cz [online]. [cit. 2024-10-31]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách. Praha: Libri, 1993. ISBN 80-901579-0-4. S. 99. 
  9. ↑ a b c Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 2. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Hlávka, Josef (1831-1908), Architekt und Wissenschaftsmäzen, s. 341. (německy) 
  10. ↑ Státní opera ve Vídni slavila 140. výročí [online]. Vega [cit. 2011-02-01]. Dostupné online. 
  11. ↑ Hlávka Josef (pozitivní činy a jejich ocenění). www.pozitivniciny.cz [online]. [cit. 2016-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-28. 
  12. ↑ Soupis pražských obyvatel: Hlávka Josef
  13. ↑ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 166, obraz 30: Hawelka Mathias
  14. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  15. ↑ Našinec, 14. 6. 1885, s. 1-2.
  16. ↑ Blažíčková-Horová N, Sekyrka T, 2008, s. 16-17
  17. ↑ a b Blažíčková-Horová N, Sekyrka T, 2008, s. 18
  18. ↑ Lodr A, 1988, s. 60
  19. ↑ Blažíčková-Horová N, Sekyrka T, 2008, s. 21
  20. ↑ Hlávkova nadace rozdávala na zámku v Lužanech medaile, ceny a trvalé legáty
  21. ↑ Vavřínek Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem: Martin, 2007, str. 173

Literatura

editovat
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 226. 
  • PAVLÍČEK, Tomáš W. Formování kulturního mecenátu Josefa Hlávky v souvislosti s komunikačními strategiemi v osobní korespondenci. Praha: Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 2011/1. 83 s. ISBN 978-80-86729-62-6. 
  • Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), Odkaz Josefa Hlávky Národní galerii v Praze, Národní galerie v Praze 2008, ISBN 978-80-7035-391-2
  • Pokorný Jiří, Odkaz Josefa Hlávky. Historie České akademie věd a umění, Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu, Academia Praha 2005, ISBN 9788020013156
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 466. 
  • RIES, Pavel: Josef Hlávka, největší český mecenáš; TV Spektrum 1991, ISBN 80-85334-08-9
  • Lodr Alois, Josef Hlávka. Český architekt, stavitel a mecenáš, Praha 1988

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Hlávka&oldid=24354677“