Wikipedie

Jan Snížek

český dramatik, kabaretiér, režisér a divadelní podnikatel

Jan Snížek (28. prosince 1904 Praha[1] – 26. října 1971 New York) byl český dramatik, kabaretiér, režisér a divadelní podnikatel.[2]

Jan Snížek
Narození28. prosince 1904
Rakouské císařství Praha
Úmrtí26. října 1971 (ve věku 66 let)
Spojené státy americké New York
VzděláníČeské vysoké učení technické v Praze
Povolánídramatik, kabaretiér, režisér, divadelní podnikatel
RodičeAntonín Snížek
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

editovat

Studium, povolání

editovat

Jan Snížek se narodil v pražském Podskalí, jako syn Antonína Snížka a Emanuely, roz. Pérové[1]. Po maturitě na reálném gymnáziu v Křemencové ulici (1923) vystudoval fakultu architektury ČVUT.[3] Byl majitelem stavební firmy, která stavěla silnice a mosty a také mu patřila továrna na léčiva Medica v Praze Na Poříčí.[4]

Divadlo

editovat

Současně byl také dramatikem a své autorské pásmo divadelních skečů, nazvané Rozmarné zrcadlo, parodující soudobé literární, divadelní a filmové konvence[5] uváděl se skupinou ochotníků ve smíchovské Umělecké besedě. Hru i s Janem Snížkem koupil Jára Kohout[4] , který ji pak od prosince roku 1940 uváděl na scéně svého Divadla U Nováků ve Vodičkově ulici.[5]

V březnu 1941 založil Snížek spolu s V. Brychtou a O. Rosenbergem (tajemníkem v Divadle Járy Kohouta U Nováků[6] v podzemí paláce Ambassador na Václavském náměstí, na scéně zrušeného varieté Alhambra, Nezávislé divadlo, kam od Kohouta přetáhli polovinu ansámblu. Divadlo fungovalo na koncesi O. Rosenberga.[7] Účelem bylo seriálové provozování pásma jevištních parodií Rozmarné zrcadlo.[8]

Souběžně s provozováním Nezávislého divadla spolupracoval také s Uměleckou scénou L. D. Plevy, působící v Městském divadle na Vinohradech v letech 1942–3, jako umělecký šéf, režisér a dramaturgický poradce.[9] Na jaře 1942 s částí souboru Nezávislého divadla Snížek odešel na venkov,[8] kde dále uváděl Rozmarné zrcadlo.

V roce 1943 se Snížek vrátil do Prahy a připojil se ke Stálému divadlu Břetislava Diviše v Unitarii. Zde uváděl Rozmarné zrcadlo II, věnované filmu. V roce 1944 se svoji skupinou uváděl na základě kabaretní licence v Rokoku hry Rozmarné pásmo a Nekonečný trojúhelník, ale pak se přesunul, poprvé [10] již pod názvem Rozmarné divadlo, do Pražského okružního divadla na Hajnovce na Vinohradech, podnikatele Aloise Valenty.[11] Od 1. září 1944 byla česká divadla z nařízení protektorátních úřadů uzavřena.

S jeho divadlem spolupracovali např. František Filipovský, Martin Růžek a Bohuš Záhorský,[11] Snížkova žena Božena Helclová, Hana Staňková, A. Žďárský, Bóža Wronski, G. Holmová, Zdena Sladká, B. Velanová, G. Rosenbergová, V. Petráňová, Z. Heinzová, F. Znamenáček, L. Vlach, A. Greiffenegger, a další.[12]

Po roce 1945, exil

editovat

Po válce provozoval od srpna 1945 Rozmarné divadlo krátce v Rokoku, od října 1945 pak opět na Václavském náměstí, v sále Alhambry.[13] Divadlo se stalo terčem levicových ideologů [14] a zaniklo v létě roku 1946. Jan Snížek dále na revuální scéně Alhambry působil již jen jako šéfrežisér, autor a herec.[15]

Po odchodu do exilu krátce po únoru 1948 žil v Paříži. I zde uváděl hry Rozmarného divadla pro české exulanty. V letech 1951–1953 pracoval ve Svobodné Evropě v Mnichově, kde měl svůj pravidelný satirický pořad „Snížkovy rozmarné úvahy“.[16] V roce 1955 odešel i s rodinou do Spojených států, kde založil s Járou Kohoutem Krajanské divadlo se kterým jezdil až do své smrti v roce 1971 po Spojených státech a Kanadě a uváděl jak své vlastní hry, tak českou klasiku (Čapek, Vrchlický, Klicpera, Stroupežnický a další).

Rodina

editovat

Jeho manželkou byla Božena Helclová, členka Činohry Národního divadla. Spolu měli syna Pavla. Rodina emigrovala za Janem Snížkem až v roce 1952.[16]

Citát

editovat
Jednoho dne přišel Snížek s nápadem, že bychom mohli otevřít vlastní divadlo. A protože byl movitý pán, nebylo k realizaci takového nápadu daleko. Tím spíše, že byla k dispozici opuštěná Alhambra na Václavském náměstí. Spojil se s bývalým tajemníkem Kohoutova divadla Rosenbergem, který byl výborný obchodník a seriózní podnikatel…Snížek nakonec otevřel toto divadlo – nazval je Nezávislé – na koncesi zkušeného divadelníka Rosenberga.

František Filipovský[17]

Dílo

editovat

Divadelní hry, výběr

editovat
  • 1921 Pro každého něco (uvedeno v Tylově divadle v Nuslích)
  • 1922–1925 Co platí na ženy, Páté kolo u vozu, Dál už to nejde, Nahoru a dolů, Všechno je reklama, aj. (různé veselohry, pásma a revue)
  • 1930 Pochopte, že je to pochopitelné (kriminální groteska, uvedeno v Divadle Na Slupi)
  • 1931 První láska Fandy Mrázka (uvedeno v divadle Rokoko)
  • 1938 Příklady táhnou (trampská veselohra o třech jednáních, uvedeno v pražském Národním divadle v letech 1938–9, rež. Aleš Podhorský), vydáno knižně v roce 1939 (A. Neubert, Praha)
  • 1940 Rozmarné zrcadlo (parodické skeče na literární, divadelní a filmové konvence; jednotlivé výstupy parodující např. čtenou zkoušku, loutkářské umění, amatérské divadlo, herce Národního divadla, operu a operetu aj. spojovala vždy postava konferenciéra a vtipného glosátora v osobě Jana Snížka, vystupujícího na forbíně) [18]
  • 1941 Rudolf II. (historická veselohra), na jevišti uvedeno až v roce 1946 v Alhambře pod názvem Dvojí majestát
  • 1942 Vyšetřuje dr. Brent (parodie na detektivní žánr), napsal J. Snížek spolu s Jiřím Weyrem (uvedeno v Nezávislém divadle)
  • 1943 Rozmarné zrcadlo II (jevištní pásmo – parodické skeče na filmové konvence), premiéra ve Stálém divadle v Unitarii
  • 1943 Rozmarné pásmo (vybrané výstupy z Rozmarného zrcadla I a II), uváděno v divadle Rokoko od února do května 1944
  • 1944 Nekonečný trojúhelník (pásmo parodických skečů na manželské a milenecké vztahy, odehrávající se v různých stoletích), uváděno od května do července v divadle Rokoko a od poloviny srpna pak ve vinohradské Hajnovce
  • 1945 Bouráme dějiny (jevištní pásmo – úprava stejnojmenné hry Jana Pixy), uvedeno v divadle Rokoko v srpnu 1945
  • 1946 Doba osvobozená (milenecký trojúhelník z konce války a doby osvobození Československa)
  • 1946 Co se nám nelíbí na…
  • 1947 Agitka I, Agitka II

Divadelní režie, výběr

editovat
  • 1940 Šťastná náhoda (opereta), Velká opereta
  • 1941 Jan Snížek: Rozmarné zrcadlo, Nezávislé divadlo (v letech 1941–1942 měla hra více než 600 repríz, spolu s dalšími reprízami na zájezdových provedeních v dalších letech dosáhla celkem cca 1180 repríz) [5]
  • 1945 Jan Pixa: Bouráme dějiny, Rozmarné divadlo (v Rokoku) [19]
  • 1946 Jan Snížek: Dvojí majestát, Rozmarné divadlo
  • 1946 Jan Snížek: Co se nám nelíbí na…, Alhambra

Bibliografie

editovat
  • 1950 Čertovo kolo, kniha šesti povídek, vyd. Kruh přátel Jana Snížka, Paříž
  • 1956 Kdo uteče, vyhraje, kniha povídek s námětem emigrace, vyd. Naše hlasy, Toronto
  • 1966 Co to je…?, kniha úvah, vyd. Nový domov, Toronto

Filmografie

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele Nejsvětější Trojice v Podskalí na Novém Městě pražském
  2. ↑ Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému, Academia, Praha, 2010, str.  442, ISBN 978-80-200-1720-8
  3. ↑ POŠTULKOVÁ, Marie. Jan Snížek v kontextu českého kabaretu v letech 1920-1948. Praha, 2012. 59 s. diplomová. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra divadelní vědy. Vedoucí práce Vladimír Just. s. 17. Dostupné online.
  4. ↑ a b KOHOUT, Jára. Hop sem, hop tam. Zürich: Konfrontation SA, 1977. 255 s. ISBN 3-85770-052-1. S. 185. 
  5. ↑ a b c KOLEKTIV AUTORŮ. Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů.. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 419. 
  6. ↑ KOHOUT, Jára. Hop sem, hop tam. Zürich: Konfrontation SA, 1977. 255 s. ISBN 3-85770-052-1. S. 144. 
  7. ↑ Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 206
  8. ↑ a b Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 517
  9. ↑ POŠTULKOVÁ, Marie. Jan Snížek v kontextu českého kabaretu v letech 1920-1948. Praha, 2012. 59 s. diplomová. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra divadelní vědy. Vedoucí práce Vladimír Just. s. 21. Dostupné online.
  10. ↑ Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 419, ISBN 80-7008-107-4
  11. ↑ a b Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 524
  12. ↑ POŠTULKOVÁ, Marie. Jan Snížek v kontextu českého kabaretu v letech 1920-1948. Praha, 2012. 59 s. diplomová. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra divadelní vědy. Vedoucí práce Vladimír Just. s. 32, 34, 40. Dostupné online.
  13. ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů.. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 420. 
  14. ↑ Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému, Academia, Praha, 2010, str. 45, ISBN 978-80-200-1720-8
  15. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 98 ISBN 978-80-200-1502-0
  16. ↑ a b POŠTULKOVÁ, Marie. Jan Snížek v kontextu českého kabaretu v letech 1920-1948. Praha, 2012. 59 s. diplomová. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra divadelní vědy. Vedoucí práce Vladimír Just. s. 46–7. Dostupné online.
  17. ↑ Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 205-6
  18. ↑ POŠTULKOVÁ, Marie. Jan Snížek v kontextu českého kabaretu v letech 1920-1948. Praha, 2012. 59 s. diplomová. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra divadelní vědy. Vedoucí práce Vladimír Just. s. 29–32. Dostupné online.
  19. ↑ Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému, Academia, Praha, 2010, str.  160, ISBN 978-80-200-1720-8
  20. ↑ Luboš Bartošek: Náš film. Kapitoly z dějin (1896–1945), Mladá fronta, Praha, 1985, str. 245

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Snížek&oldid=23916311“