Jan Haluza
Jan Haluza (12. července 1914 Šternov (nyní část Újezdu u Brna) – 25. srpna 2011 Zlín) byl československý atlet, běžec a trenér Emila Zátopka. V padesátých letech se stal obětí komunistické perzekuce, byl vězněn a mučen a později po propuštění mu bylo znemožněno vykonávat právnické povolání. Šlo o nositele řádu Řádu Tomáše Garrigua Masaryka.
| JUDr. Jan Haluza | |
|---|---|
| Narození | 14. července 1914 nebo 12. července 1914 Šternov  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 25. srpna 2011 (ve věku 97 let) Zlín  Česko |
| Místo pohřbení | hřbitov Moravský Písek |
| Povolání | atlet |
| Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} 2. třídy (2010) |
| Choť | Věra Haluzová[1] |
| Rodiče | Rudolf Haluza 17. 4. 1885-8. 2. 1960 Juliana rozená Kalvodová 15. 6. 1883-16. 6. 1978 |
| Příbuzní | Rudolf *28. 12. 1915-1973 (bratr), Vojtěch 6. 11. 1917-3. 3. 1975 (bratr), Vladimír *22. 11. 1919 (bratr), Ludvík *22. 11. 1919-2008 (bratr) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Studium a atletická kariéra
editovat
Se sportem začínal v rodné obci, za studií práv v Brně byl závodníkem oddílu VS Brno. Reprezentoval klub na středních a delších tratích a v bězích mimo dráhu. Před druhou světovou válkou se stal mistrem republiky v krosu a reprezentoval ČSR na Katolických olympiádách ve Vídni a Lublani. V letech 1940 až 1942 pracoval jako učitel tělocviku a němčiny na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Když však bylo toto po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha uzavřeno, dostal se v roce 1942 do Zlína začal závodit za místní klub SK Baťa. Ve Zlíně se setkal s výbornými atlety té doby – Tomášem Šalé a zejména začínajícím Emilem Zátopkem. Tomu se stal prvním rádcem a na dva roky trenérem.[2] Spolu objížděli republikové závody a překonali několik českých rekordů ve štafetových bězích. Sám Jan Haluza zvítězil vícekrát na domácím šampionátu v krosu, lesním běhu a v běhu na 1500 metrů. Dvakrát – v letech 1943 a 1944 také zvítězil ve známém běhu Běchovice–Praha. Po ukončení aktivní kariéry působil dále jako atletický činovník.
Politická činnost a období komunistické diktatury
editovatPo druhé světové válce se zapojil do politického života. Stal se členem Československé strany lidové a předsedou Krajského výboru lidové mládeže Zlínska. V ústředí strany se stýkal s Janem Šrámkem či Františkem Hálou. Po komunistickém převratu v roce 1948 mu komunistická strana nabídla členství ve svých řadách, které však odmítl.[3] Byl ve Zlíně zatčen a obviněn z hospodářské špionáže. Později jej komunisté obvinili také z členství ve skupině Milady Horákové. Byl podroben mučení ve známé věznici v Uherském Hradišti, mimo jiné jej mučili elektrickým proudem. Hrozil mu trest smrti, nakonec byl odsouzen k šesti letům žaláře. Prošel mnoha komunistickými lágry (např. Rovnost, Svornost, Mariánská, Eliáš nebo Nikolaj).[4] V uranových dolech v Jáchymově byl opět obviněn ze špionáže a vyslýchán. Tam se také nakazil tyfem[nepřesný odkaz]. V roce 1954 byl propuštěn na svobodu, nadále jej však sledovala Státní bezpečnost a nemohl vykonávat svou profesi. Zaměstnán byl jako dělník a tři roky jako horník v ostravských dolech. Teprve v polovině šedesátých let mohl začít vykonávat alespoň okrajově právnické povolání. V roce 1968 se nakrátko vrátil do veřejného života prostřednictvím organizace politických vězňů Klub 231. Tato byla však po srpnové invazi rozpuštěna. V době normalizace se stal opět nepohodlným.
Ocenění
editovat
Teprve po roce 1989 se mu dostalo satisfakce. Setkal se opět s Emilem Zátopkem, který při této příležitosti prohlásil: „Kdyby nebylo Haluzy, nebylo by ani Zátopka.“[5] Přispěl k obnovení činnosti Orla a byl členem Konfederace politických vězňů České republiky. Jeho příběh se dostal do médií a byl literárně zpracován v knize Oldřicha Koudelky Trénoval jsem Emila. Zde odkrývá své životní krédo: „Věřím v lepší budoucnost člověka a také v to, že je důležitější dlouhodobé zhodnocení našich činů než okamžitý zisk. Kdo má čistý štít, nemusí se ničeho bát. Nelituji nejcennějších let mého života, protože jsem bojoval a zvítězil. Vyhrál jsem ten nejdůležitější závod.“ Stal se vzorem mimořádné lidskosti, vůle, statečnosti a morální síly. Za své aktivity obdržel několik vyznamenání, na předním místě převzal 28. října 2010 z rukou prezidenta republiky Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy. Dalšími oceněními byly např. Zlatá medaile za čestný běh životem, titul Osobnost roku 2010 Zlínského kraje a další.
Osobní život
editovatV roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou. Ta byla po jeho zatčení rovněž vězněna a vyslýchána a i když byla po několika měsících propuštěna na svobodu, dlouhé roky trpěla spolu s manželem komunistickou perzekucí. Manželé Haluzovi neměli děti. Věra Haluzová zasvětila svůj život folkloristice a on sám ji v těchto aktivitách podporoval.
Reference
editovat- ↑ Paměť národa. Dostupné online. [cit. 2021-03-01].
- ↑ http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=6154
- ↑ Archivovaná kopie. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2011-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-31.
- ↑ http://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/osobnosti-roku-je-jan-haluza-zatopkuv-prvni-trener.html
- ↑ http://www.reflex.cz/clanek/dokument/31103/nejdulezitejsi-zavod.html
Literatura
editovat- KOUDELKA, Oldřich. Trénoval jsem Emila.... Lanškroun: TG Tisk, 2007. 180 s. ISBN 80-903680-2-6.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Haluza na Wikimedia Commons - Atlet Jan Haluza: trenér Zátopka i vězeň komunismu
- Prvního Zátopkova trenéra Haluzu komunisté mučili elektrickým proudem
