Jan Habsbursko-Lotrinský
Jan Habsbursko-Lotrinský (20. ledna 1782, Florencie – 11. května 1859, Štýrský Hradec) byl rakouský arcivévoda a vojevůdce z rodu habsbursko-lotrinského. Byl třináctým dítětem císaře Leopolda II., bratrem císaře Františka I. (II.). Patřil k nejpopulárnějším členům habsburského rodu.
| Jan Habsbursko-Lotrinský | |
|---|---|
| Císařský vikář | |
 Jan Habsbursko-Lotrinský | |
| Doba vlády | 12. červenec 1848 – 20. prosinec 1849 |
| Úplné jméno | Johann Baptist Joseph Fabian Sebastian |
| Narození | 20. ledna 1782 Florencie, Toskánské velkovévodství |
| Úmrtí | 11. května 1859 (ve věku 77 let) Štýrský Hradec, Štýrské vévodství, Rakouské císařství |
| Pohřben | Schenna |
| Manželka | Anna Plochlová |
| Potomci | František z Meranu |
| Dynastie | Habsbursko-Lotrinští |
| Otec | Leopold II. |
| Matka | Marie Ludovika Španělská |
| Podpis |  |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatMládí
editovatNarodil se jako Jan Křtitel toskánskému velkovévodovi Petru Leopoldovi (budoucí císař Leopold II.) a jeho ženě Marii Ludovice Neapolsko-Sicilské, dceři Karla III. Španělského z rodu Bourbonů. Rodným jazykem arcivévody Jana byla italština a také francouzština. Až později se doučil německy. Jako jediný ze 16 sourozenců měl za kmotra obyčejného měšťana, Giovanniho Filippa Barellaia,[1] na rozdíl od jeho 12 sourozenců, které křtil vždy příslušník některé z vládnoucích evropských dynastií. Další tři mladší bratři měli za kmotry příslušníky kapucínského řádu v Pise.
Mezi učitele arcivévody Jana patřil František Antonín von Zeiller, spolutvůrce Všeobecného občanského zákoníku. Švýcar Armand, hrabě Motet ho přivedl k zájmu o techniku a geografii[2] a jeho učitelem byl také důstojník a generálmajor František Haager, svobodný pán z Allensteigu. Ten se stal hofmistrem pěti mladším synům Leopolda II., včetně arcivévody Jana, až po císařově nečekané smrti. Díky němu měli kladný vztah k armádě a vojenství. Jako třináctiletý se v roce 1795 stal majitelem dragounského pluku č. 1, kde získával praktický vojenský výcvik.[2] V jeho 16 letech se mu novým učitelem stal opět Švýcar, historik a spisovatel Jan von Müller. Arcivévoda Jan se také věnoval studiu vojenské historie. Díky svým učitelům si zamiloval Švýcarsko a hory, hlavně Alpy a tamní obyvatele.
Napoleonské války
editovat
Dne 8. září 1800 byl jmenován podmaršálkem a pověřen velením rakouské armády operující v Německu. Již 3. prosince 1800 byl v bitvě u Hohenlinden poražen a poté z velení odvolán.[3] V roce 1801 se stal generálním ředitelem ženijních a pevnostních jednotek a ředitelem Vojenské inženýrské akademie ve Vídni. Cestoval po říši, kde prováděl rozsáhlé inspekce, nepř. v Alpách, na Moravě, v Čechách a v Benátsku. V Tyrolsku potkal Andrease Hofera, velkého tyrolského patriota a svého pozdějšího přítele.
V roce 1805 se stal vrchním ředitelem „Kadetního domu“ ve Vídeňském Novém Městě a poté řídil obranu severotyrolských průsmyků, za což obdržel komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Válka se pro Rakousko nevyvíjela šťastně.[4] Nepřátelská vojska začala pronikat na území Tyrol a arcivévoda Jan byl nucen se svou armádou zemi opustit a připojit se k bratru Karlovi. Spolu s bratrovými silami se měli spojit s hlavní armádou, operující na severu.
Po bitvě u Slavkova, kde rakouská vojska utrpěla těžkou porážku, bylo v Bratislavě podepsáno příměří 26. prosince 1805 (Bratislavský mír) a Rakousko ztratilo Benátsko, Istrii a Dalmácii, ale taky Tyrolsko, které připadlo Bavorskému království.[4] Arcivévoda Jan se pustil do reorganizace armády. V roce 1808 se angažoval ve vzniku zeměbrany (Landeswehru). O rok později velel VIII. a IX. sboru rakouské italské armády. Dne 16. dubna 1809 dosáhl vítězství u Sacile,[5] avšak byl poražen u Pávie a Rábu. I přes tyto neúspěchy obdržel velkokříž tereziánského řádu. K největším bitvám však došlo u vesnic Aspern a Deutsch-Wagram. Nejprve utrpěl porážku Napoleon, ale později se situace obrátila a rakouská armáda musela ustoupit.
Mezitím se v Tyrolsku schylovalo k povstání vedenému baronem Andreasem Dipaulim, Josefem von Giovanellim a Andreasem Hoferem. Vypuknout mělo v okamžiku, kdy Rakousko vypoví válku Francii a císařské jednotky vpochodují do Tyrol.[6] Vrchní velení nad celou akcí převzal arcivévoda Jan. Situace se z počátku pro povstalce vyvíjela dobře, nakonec však byli poraženi a vypovězeni ze země. Jan byl předvolán k císaři do Vídně a další pobyt v Tyrolsku mu byl zapovězen, což zároveň znamenalo konec jeho vojenské kariéry.
Ve Štýrsku
editovatJan se poté usadil ve Štýrsku, kde silně přispěl k jeho hospodářsko-kulturnímu povznesení, hlavně tím, že v roce 1811 založil ve Štýrském Hradci zemské muzeum a zároveň technickou školu – „Joanneum“. To si vydobylo v rakouské monarchii přední postavení mezi podobnými institucemi. Mezi přednášejícími profesory byli např. mineralolog Friedrich Mohs, profesor chemie a botaniky Vavřinec Vest, astronom Jan Filip Neumann a technolog František Jerchowsky.[7] Nechal upravit zahradu přiléhající k budově školy na zahradu botanickou. V roce 1842 mělo učení na Joanneu celostátně uznávanou platnost; v 80. letech 19. stol. byla instituce rozdělena na vlastní muzeum a technickou vysokou školu (dnes TU Graz), obě si podržely svou prestiž.
Zakládal také různé kulturní, hospodářské, podpůrné, zdravotní a sociální spolky, např. v lednu roku 1819 se podílel na založení Čtenářského spolku při Joanneu, který existoval do roku 1871. Podobně vznikl Hudební spolek a Zemědělská společnost.[8] V budoucnu vznikaly i další organizace, spolky a instituce.
V letech hladomoru 1816 a 1817 propagoval pěstování brambor. Z jeho iniciativy také proběhlo první očkování proti neštovicím.
V období revoluce v roce 1848 byl Jan zvolen říšským správcem, kterým zůstal do prosince 1849.
Zemřel 10. května 1859 ve Štýrském Hradci a byl pohřben v hrobce kterou založil na svém panství Scena (Schenna) u Merana (dnes v Itálii).[9]
Rodina
editovat
V roce 1819 se arcivévoda Jan seznámil s neurozenou Annou Plochlovou (* 1804),[10] dcerou poštmistra v Ausee. V roce 1824 spolu začali žít na zámku Brandhof a o pět let později byli se svolením císaře Františka konečně oddáni. Po deseti letech, v roce 1839, se manželům narodil jediný syn František (1839–1891), který již v dětském věku obdržel titul hraběte z Meranu. Z jeho potomstva později vynikl Rudolf von Meran (1872–1959), který byl za první světové války místodržitelem v Horním Rakousku a Tyrolsku.
K jeho potomkům patřil v roce 2016 zesnulý dirigent Nikolaus Harnoncourt.
Dílo
editovat- Der Brandhofer und seine Hausfrau, vyd. Walter Koschatzky, Graz, 3. vyd. 1978
- Achtundvierzig Briefe Seiner Kaiserlichen Hoheit an Johann von Müller, Schaffhausen 1848
- Feldzugserzählung 1809, vyd. Alois Veltzé, Wien 1909
- Erzherzog Johann von Österreich. Briefwechsel Seiner Kaiserlichen Hoheit vom Jahre 1850 bis 1859, vyd. August Jochmus. Berlin 1884
- Aus dem Tagebuche des Ehrherzog Johanns von Österreich 1813 bis 1815, vyd. Franz von Krones, Innsbruck 1891
- Briefwechsel zwischen Johann Baptist von Österreich und Anton Graf von Prokesch-Osten, vyd. Anton Schlossar, Stuttgart 1898
- Ehrherzog Johann von Österreich als Reichsverweser. Der unveröffentlichte Briefwechsel mit Fürst Felix zu Schwarzenberg aus den Jahren 1848 und 1849, vyd. Ernst Hoor, Wien 1981[11]
Vývod z předků
editovatOdkazy
editovatReference
editovat- ↑ PERNES, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha: IRIS, 1995. 229 s. ISBN 80-85893-07-X. S. 48. Dále jen Habsburkové bez trůnu.
- ↑ a b Habsburkové bez trůnu, str. 50
- ↑ Habsburkové bez trůnu, str. 51
- ↑ a b Habsburkové bez trůnu, str. 53
- ↑ Habsburkové bez trůnu, str. 55
- ↑ Habsburkové bez trůnu, str. 56
- ↑ Habsburkové bez trůnu, str. 58
- ↑ Habsburkové bez trůnu, str. 60
- ↑ HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-88636-19-X. S. 169.
- ↑ POHL, Walter; VOCELKA, Karl. Habsburkové. Historie jednoho evropského rodu. Praha: Brigitte Vachová; Grafoprint-Neubert, 1996. ISBN 80-85785-44-7. S. 384.
- ↑ Hamannová, str. 172.
Literatura
editovat- HOLLINS, David. Rakouští vojevůdci za napoleonských válek. Praha: Grada, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1894-1. S. 6.
- PERNES, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha: IRIS, 1995. 229 s. ISBN 80-85893-07-X.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Habsbursko-Lotrinský na Wikimedia Commons
