Jan František Kristián Swéerts-Sporck

český šlechtic

Jan František Kristián hrabě Swéerts-Sporck (německy Johann Franz Christian Graf von Swéerts-Reist und von Sporck, 27. října 17298. ledna 1802) byl český šlechtic z původně nizozemsko-německého rodu Swéerts-Sporcků, který vlastnil statky v Čechách.

Jan František Kristián Swéerts-Sporck
Narození27. října 1729
Úmrtí8. ledna 1802 (ve věku 72 let)
DětiJosef František Swéerts-Špork
Filip Jan Swéerts-Spork
Maria Barbara Gräfin von Sweerts-Sporck
RodičeFrantišek Karel Rudolf Swéerts-Sporck a Anna Kateřina Šporková
PříbuzníJosef Swéerts-Špork (vnuk)
Funkcetajný rada
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život a majetkové poměry

editovat
 
Swéerts-Šporkův palác v Hybernské ulici v Praze
 
Nově opravený zámek Konojedy u Úštěka

Byl synem hraběte Františka Karla Rudolfa Swéerts-Reista (1688–1758) a jeho manželky hraběnky Anny Kateřiny Šporkové (1689–1754).[1]

Jeho majetkem se již v době nezletilosti stalo rozsáhlé panství Lnáře v jižních Čechách, které zakoupil otec v roce 1745[2]. Ze zámku Lnáře zahájil kavalírskou cestu po Evropě, téměř půl roku pobýval v Římě (1750–1751), procestoval také další místa v Itálii, dále v Nizozemí a Německu, studijní cestu zakončil v lednu 1752 návratem do Konojed v severních Čechách.[3]

V císařských službách později dosáhl hodností c. k. tajného rady a komořího. Proslul také jako osvícený aristokrat, měl přátelské vztahy s českými umělci a vědci (František Martin Pelcl), podporoval například hudebního skladatele Františka Xavera Duška a spolu s ním byl také členem zednářské lóže U tří korunních hvězd. Na zámku v Lysé vybudoval knihovnu, která v době jeho úmrtí zahrnovala 30 000 svazků.[4]

V roce 1757 po otci zdědil rozsáhlý majetek v severních a středních Čechách (Lysá nad Labem, Konojedy, Nový Berštejn, Kokořín, Vidim), zděděné statky rozšířil příležitostnými nákupy (1772 Životice připojené k panství Lnáře). Na panství Lnáře přivedl k rozkvětu rybnikářství, naopak v Lysé nad Labem se musel potýkat s důsledky válek i vzpourami poddaných.[5] V roce 1790 zakoupil statky zrušeného kláštera ve Svatém Janu pod Skalou a v klášterních budovách zřídil textilní manufakturu. V téže době získal i majetek zrušeného servitského kláštera v Konojedech,[6] který založil jeho otec. Stejně jako otec byl zároveň mecenášem katolické církve. V letech 1760 - 1770 nechal vystavět barokní kostel Povýšení Svatého Kříže v Choustníkově Hradišti a stal se jeho patronem. V roce 1765 nechal přestavět kostel v Kadově na panství Lnáře a v letech 1775–1778 kostel sv. Bartoloměje v Kostomlatech nad Labem. V letech 1783 a 1790 byly přestavěny obě budovy rodového paláce v Praze. Ve druhé polovině 18. století se přestavoval i zámek v Lysé nad Labem. Úpravy církevních i světských staveb na panstvích Jana Kristiána provedl architekt Antonín Haffenecker.

Byl dvakrát ženatý a oběma sňatky se spříznil se starou českou šlechtou.

  • Poprvé se oženil ve Lnářích v roce 1752 s Marií Barborou z Bubna a Litic (1731–1764). Z prvního manželství pocházeli dva synové, Filip Jan (1753–1809) a Josef František de Paula (1756–1823), kteří působili ve státních službách a z finančních důvodů zahájili počátkem 19. století rozprodej rodového majetku. Dcera Marie Barbora (1760–1834), provdaná za generála jízdy Andrease O’Reilly (1742–1832), zdědila Nový Berštejn a Vidim s Kokořínem.
  • Druhé manželství uzavřel v Praze s hraběnkou Marií Terezií Kounicovou (1742–1787).

Reference

editovat
  1. Johann Franz Christian Sweerts-Sporck. geni_family_tree [online]. [cit. 2022-09-30]. Dostupné online. 
  2. Čapská, Veronika: Jan František Swéerts-Sporck a František Girtler na společné cestě mezi zbožností a ekonomickým zájmem; Theatrum historiae 9; Pardubice, 2011; str. 79–97
  3. KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených; Pelhřimov, 2013; str. 388
  4. Otruba, František: Paměti města Lysé nad Labem; Jihlava, 1997; str. 84
  5. Otruba, František: Paměti města Lysé nad Labem; Jihlava, 1997; str. 72–74
  6. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – díl 3. Severní Čechy; Praha, 1984; str. 210