Italsko-turecká válka
Italsko-turecká válka (Tripolská válka) byla válka Italského království proti Osmanské říši vedená pod záminkou ochrany italských zájmů v severní Africe. Vyhlášena 29. září 1911, skončila 18. října 1912 mírem z Lausanne, kdy Turecko postoupilo Itálii Tripolsko, Kyrenaiku a Fezzán (tj. území dnešní Libye) a dále souostroví Dodekanés.[7]
| Italsko-turecká válka | |||
|---|---|---|---|
 Hlavní boje italsko-turecké války | |||
| Trvání | 29. září 1911–18. října 1912 | ||
| Místo | severní Afrika | ||
| Cíle | Ochrana italských zájmů v severní Africe | ||
| Výsledek | Osmanská říše postoupila Itálii Tripolsko a Kyrenaiku | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Příčiny
editovatJiž od 19. a 20. století sílily v Itálii hlasy požadující italskou kolonizaci území dnešní Libye, tehdy volně závislé na Osmanské říši. Tyto požadavky Itálie nastolila již na berlínském kongresu roku 1878, kde obdržela souhlas od ostatních velmocí. Kolonizace měla umožnit uplatnění pro chudé obyvatelstvo především jižní Itálie, které jinak volilo osud vystěhovalců do USA a Latinské Ameriky. Premiér Giovanni Giolitti chtěl také zahraničním angažmá řešit svou domácí neoblíbenost. Turecké území se zdálo jako snadná kořist vzhledem k slabosti tohoto impéria.
Průběh
editovat
V noci z 26. na 27. září 1911 předložila Itálie Osmanské říši ultimátum požadující předání severoafrických území. Turecko s rakousko-uherským zprostředkováním vyjádřilo ochotu přenechat Itálii kontrolu těchto území, pokud si nad nimi zachová formální svrchovanost. Přesto Itálie 29. září vypověděla válku.
Námořní operace
editovat
K prvnímu střetu mezi italskou královskou námořnictvo a osmanským námořnictvem došlo v Turky držené Albánii, v přístavu Preveza (29.–30. září 1911). Skupina 5 italských torpédoborců pod vedením Luigiho Amedea, vévody z Abruzzi, potopila 4 turecké torpédoborce a zajala jedno pomocné plavidlo. Také zámek svatého Ondřeje byl poškozen palbou děl. Další akcí byla dělostřelecká podpora italské armády během bojů o přístav Tobruk (29. prosince 1911 – 9. ledna 1912), které ovšem skončily neslavně. Reputaci si královské námořnictvo spravilo při střetu v zátoce Kufunda v Rudém moři, kde úderný svaz složený z křižníku a dvou torpédoborců 7. ledna 1912 zničil postupně 7 tureckých dělových člunů. Italové tak de facto zničili osmanské válečné námořnictvo v Rudém moři a do konce války zablokovali přístav Al Hudaydah. 24. února 1912 napadly dva italské pancéřové křižníky Giuseppe Garibaldi a Francesco Ferruccio pod vedením kontradmirála Paola Thaona di Revel přístav Bejrút, kde Italové zničili starý turecký bateriový pancéřník Avnillah, torpédovku Angora a šest zásobovacích remorkérů. Ve dnech 4.–16. května 1912 krylo italské námořnictvo úspěšnou invazi na ostrov Rhodos, což přispělo k tomu, že Itálie posléze obsadila Jižní Sporady.
Pozemní boje
editovat
3. října začalo vylodění italských sil o počtu 40 000 mužů u Tripolisu. V průběhu dalšího[ujasnit] byla italská síla zvýšena na 100 000. Proti chabě vyzbrojeným tureckým vojskům měli Italové značnou převahu, na stranu nepřítele se však přidalo také místní arabské a berberské obyvatelstvo. Italové na to odpověděli rozsáhlým terorem. 5. listopadu vydala italská vláda dekret o anexi libyjských území, ačkoliv měla pod kontrolou pouze pobřežní oblasti. To umožnilo stíhat arabské vojáky jako vzbouřence.
Bilance
editovat
Italské ztráty za celou válku činily asi 1 500 mužů. Ztráty tureckých vojsk jsou odhadovány na 4 500. Ztráty arabských bojovníků i civilistů byly mnohem vyšší, odhady se různí.
Italsko-turecká válka zaznamenala řadu technických novinek. Poprvé byly (na italské straně) ve válečném konfliktu využity vzducholodě a letadla (Blériot XI), a to jak k průzkumným letům, tak ke shazování bomb.
Závěr
editovatItalský útok odhalil slabost Osmanské říše. Na začátku roku 1912 se spojily Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko a vstoupily do války proti Turecku. To pro Turecko představovalo mnohem větší ohrožení než vzdálené boje v severní Africe. Proto souhlasilo s uzavřením míru s Itálií a odstoupení libyjských území a Dodekanésu.
Itálie však neměla libyjské provincie ani zdaleka pod kontrolou. Musela čelit guerille místních kmenů, která byla Tureckem podporována. V roce 1914 měla Itálie pod kontrolou pouze třetinu libyjského území. První světová válka donutila Itálii soustředit síly na evropské bojiště a v Africe mezitím ztrácela pozice. Teprve na začátku 30. let se podařilo Mussoliniho režimu tzv. Italskou severní Afriku pacifikovat za cenu značných ztrát na životech.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ The History of the Italian-Turkish War, William Henry Beehler, page 96
- ↑ a b c The History of the Italian-Turkish War, William Henry Beehler, page 14
- ↑ a b Emigrant nation: the making of Italy abroad, Mark I. Choate, Harvard University Press, 2008, ISBN 0-674-02784-1, page 176.
- ↑ a b The End of the Italo-Turkish War, Lenin Collected Works, Progress Publishers, [1975], Moscow, Volume 18, pages 337-338
- ↑ a b Spencer Tucker, Priscilla Mary Roberts: World War I: A Student Encyclopedia, ABC-CLIO, 2005, ISBN 1-85109-879-8, page 946.
- ↑ Boris Zesarewitsch Urlanis: Bilanz der Kriege, Berlin 1965, page 123
- ↑ Зябриков, В. В. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-10-06]. Heslo ИТА́ЛО-ТУРЕ́ЦКАЯ ВОЙНА́ 1911–12. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-23. (rusky)
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Italsko-turecká válka na Wikimedia Commons
