Wikipedie

Platón

starořecký filozof
(přesměrováno z Ideje)

Platón (řecky Πλάτων, latinsky Plato, 428 nebo 427 př. n. l. – 347 př. n. l., též Platon) byl řecký filozof, pedagog a matematik. Jméno Platón je pouze obecně rozšířený pseudonym tohoto filozofa, jeho původní jméno bylo Aristoklés, syn Aristóna a Periktiony. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec; britský filozof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filozofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími osobami, kterým Sókratés svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšímu poznání.

Platón
Kopie Platónovy busty od Silaniona
Kopie Platónovy busty od Silaniona
Celé jménoPlatón
Regionzápadní filozofie
Obdobíantická filozofie
Narození428 nebo 427 př. n. l.
Athény
ÚmrtíDesetiletí do 340 př. n. l.
Athény
Škola/tradiceplatonismus
Oblasti zájmurétorika, umění, literatura, právo, politika, vzdělání, rodina, gnozeologie, ctnost, vojenství
Význačné idejeteorie idejí
Významná dílaObrana Sókratova, Ústava. Symposion, Gorgiás, Zákony
VlivySókratés, Homér, Hésiodos, Aristofanés, Ezop, Parmenidés, Pythagoras
Vliv naAristotelés, novoplatonismus, Cicero, Plútarchos, Svatý Augustin
RodičeAriston of Athens[1][2] a Perictione
PříbuzníPotóné, Adeimantus of Collytus, Glaucon[3] a Antiphon[4] (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento box:

Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filozofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou:

  • rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním;
  • ctnost a možnost výchovy ke ctnosti;
  • spravedlivé, a přitom trvalé uspořádání obce;
  • dobro jako konečný cíl člověka i obce.

Je po něm pojmenován měsíční kráter Plato.

Život

editovat
 
Platón, busta v Louvru

Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritiás se podíleli na vládě třiceti na konci peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Pótóné byla matkou filozofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktioné si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Perikleova. S ním měla syna Antifóna, který vystupuje v dialogu Parmenidés. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filozofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův.

Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle dialogu Faidón nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen.[5] Poté, co byl jeho učitel roku 399 př. n. l. odsouzen a popraven, odešel snad Platón z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicílii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicílii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listu, jediném zachovaném autobiografickém textu.

Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v „Akadémově háji“ založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián I. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 80 let.

Sókratés a Platón

editovat

Soudě podle jeho spisů měl Platón k Sókratovi velice blízko a téměř všechno, co o Sókratovi víme, víme od Platóna. Ironické líčení Aristofanovo[6] k tomu mnoho nepřidává. Ve svých dialozích se Platón tváří jako pouhý tlumočník myšlenek Sókratových (který, jak známo, nic nenapsal) a v Sedmém listu dokonce říká, že o svých vlastních myšlenkách nikdy nic nenapsal a nenapíše,[7] protože filozofie se musí vyučovat ústně, v rozhovoru a ve společném „úsilí myšlení“. Na druhé straně se Sókratovy názory a postoje v těchto dialozích mění a s jedinou výjimkou Obrany Platón nikde netvrdí, že by je byl slyšel z první ruky. Je tedy otázka, nakolik je máme připisovat spíše Platónovi.

V některých dialozích (např. Menón, Faidros, Kritón) není přítomen vypravěč, jinde hovoří Sókratés v první osobě (Lysis, Charmidés, Ústava), v Prótagorovi Sókratés vypráví o své předchozí rozpravě s Prótagorou. Dialogy Faidón, Symposion a Theaitétos vyprávějí Sókratovi žáci, patrně po mnoha letech, a Platón (kromě Theaitéta) nijak nenaznačuje, jak k nim vůbec přišel. Při porovnání biografií jednotlivých postav vyjdou najevo značné nesrovnalosti. Tak v Prótagorovi jsou Alkibiadés a Agathón mladíci, kdežto Apollodóros a Glaukón by mohli být jejich otci; v Symposiu je to právě naopak. Tyto nesrovnalosti patrně nejsou nahodilé a Platón tedy nepíše jako historik. Dialogy se naopak podobají dobovému divadlu, neboť na scéně vystupují nejvýše tři postavy, které mají „sbor“ mlčících posluchačů.

Sókratovo odsouzení

editovat

Sókratův proces a smrt jsou přímo tématem tří dialogů (Obrana, Kritón a Faidón), které se také nejčastěji čtou. V pěti dalších se objevují narážky a varování: v Theaitétovi a v Euthyfrónovi mluví Sókratés o pomluvách a obvinění z korupce; v Menónovi ho varuje Anytos, v Gorgiovi a v Ústavě Sókratés vysvětluje, proč k tomu musí dojít.[8] Jiné dialogy spojují osoby, jež se však představují pokaždé jinak. Tak v Obraně si Sókratés stěžuje, že ho Aristofanés zostudil a způsobil jeho soud,[9] kdežto v Symposiu spolu s ním a s dalšími přáteli hodují. V Kratylu Sókratés chválí Euthyfrónovu moudrost, kdežto v Euthyfrónovi jej zesměšňuje a karikuje.

Sókratův soud je na pozadí toho, co o dobových Athénách víme, těžko pochopitelný. Bezbožnost a ateismus nebyly v pátém století v Athénách zločinem, Aristofanovy komedie, kde si ze ctitelů božstev dělá legraci, dostávaly ceny a není známo, že by někdy čelil nějakému obvinění. Naopak Sókratés se pro své filozofické poslání odvolává na Apollóna, jednoho z předních athénských bohů.

Dílo

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Platónova nauka.

Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru), kde většinou vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Jedinou výjimku představuje dochovaný soubor Platónových Listů, kde zejména Sedmý list vrhá na Platónův život i jeho vlastní pojetí filozofie jiné světlo: filozofii nelze sepsat jako systém ani učit, nýbrž musí se dobývat vlastním myšlenkovým úsilím. O pravosti Sedmého listu mnozí badatelé pochybovali, v současném bádání se však stává naopak klíčem k pochopení Platónova díla.

Platónova díla se citují s uvedením stránky a sloupce či úseku ve vydání francouzského tiskaře H. Étienne (Stephanus). Celkem 36 dialogů, které se dochovaly pod Platónovým jménem, se už od starověku řadí do čtveřic, tzv. tetralogií; šest z nich, o jejichž autorství se vážně pochybuje, je označeno křížkem ( ). Názvy dialogů užíváme podle překladu F. Novotného:

 
Sókratés a Platón očima středověkého písaře

Tetralogie

editovat

Kromě toho se pod Platónovým jménem tradovala řada dalších apokryfních spisů, o jejichž autorství se pochybovalo už ve starověku, a proto nejsou v tetralogiích zahrnuty: Axiochos, Definice, Démodokos, Epigramy, Eryxiás, Halkyón, O spravedlnosti, O ctnosti, Sisyfos.

Chronologie dialogů

editovat

Časové pořadí vzniku jednotlivých dialogů neznáme a nevíme ani, zda byly dodatečně redigovány. První pokus o časové uspořádání udělal významný německý teolog a filozof Friedrich Schleiermacher, a to podle Platónova domnělého myšlenkového vývoje. Moderní bádání zde používá zejména exaktních srovnávacích metod jazyka a slohu, z nichž plyne, že můžeme rozlišit zhruba tři skupiny textů, které k sobě mají blízko. O jednotlivostech se stále diskutuje, o zásadním rozlišení tří skupin je však do značné míry shoda.

 
Platón, antická busta

Rané dialogy

editovat

Pokládají se za nejbližší historickému Sókratovi, který obvykle diskutuje o určité otázce (přátelství, zbožnost) s někým, kdo se pokládá za odborníka, a ukazuje, že tento odborník věci nerozumí. Je ponecháno na čtenáři, aby spor rozsoudil. Patří sem i dialogy o Sókratově soudu a smrti.

Za přechod k následující skupině se pokládají:

Střední dialogy

editovat

Už v raných dialozích dává někdy Sókratés odpovědi a představuje pozitivní, a tedy patrně Platónovy názory. Zde se také objevuje myšlenka, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí, myšlenka nesmrtelné duše a učení o spravedlnosti, pravdě a kráse. Jádrem středního období je Symposion a Ústava.

 
Platón na Raffaelově fresce ve Vatikánu (patrně portrét Leonarda da Vinci)

Pozdní dialogy

editovat

V dialogu Parmenidés se objevují kritiky myšlenky forem či idejí, což se často chápe jako známka, že ji Platón opouští. Sókratés v dialozích chybí nebo hraje jen menší roli. Pozdní dialogy jsou střízlivější a logičtější než předchozí, ale slibují i řešení otázek položených dříve. Zde se asi nejspíš dá hledat zralé Platónovo myšlení.

  • Sofistés
  • Politikos
  • Filébos
  • Tímaios
  • Krítiás
  • Zákony

Význam a působení

editovat

Platónův vliv na celou západní filozofii je nedozírný. Ve starověku na něj navázal střední a nový platonismus, prostřednictvím Augustinovým ovlivnil křesťanské myšlení a znovu ve vrcholném středověku prostřednictvím Prokla a Dionysia Areopagity. I renesanční myšlení se živí zejména Platónem, jehož pilně čtou i myslitelé novověku.

Reference

editovat
  1. ↑ Platón: Platon, Œuvres complètes. Paříž. 2008. ISBN 978-2-08-121810-9.
  2. ↑ Johannes Kirchner: Ariston 11. In: Paulyho reálná encyklopedie klasického starověku, svazek II, 1. 1895. [cit. 2023-11-22].
  3. ↑ Paul Natorp: Glaukon 7. In: Pauly-Wissowa vol. VII,1. 1910. [cit. 2023-11-22].
  4. ↑ Johannes Kirchner: Antiphon 5. In: Pauly-Wissowa vol. I,2. 1894. [cit. 2023-11-22].
  5. ↑ Faidón 59b.
  6. ↑ Aristofanés, Oblaka.
  7. ↑ Sedmý list 341c; Platón, Listy. Praha: Oikúmené 1996, str. 54.
  8. ↑ Gorgias 521e – 522a; Ústava 7., 517e.
  9. ↑ Obrana 19b-c.

Literatura

editovat
  • Platónovy spisy v překladu F. Novotného (Oikumené)
  • A. Graeser, Řecká filosofie klasického období. Praha 2000
  • F. Novotný, O Platónovi I–IV. Praha 1948, 1970
  • J. Patočka, Negativní platonismus. Praha 1990
  • J. Patočka, Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha 1992
  • G. Reale, Platón. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsané nauky. Praha 2005
  • A. Rodziewicz, IDEA I FORMA. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. O fundamentach filozofii Platona i presokratyków (IDEA AND FORM. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. On the Foundations of the Philosophy of Plato and the Presocratics). Wroclaw 2012
  • E. A. Wyller, Pozdní Platón. Praha 1996
  • Luciano De Crescenzo, Příběhy řecké filozofie – Sokrates a ti druzí, Praha 2004

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Platón&oldid=24493862#Nauka_o_idejích“