Wikipedie

Hawker Siddeley P.1127

Hawker P.1127 a Hawker Siddeley Kestrel FGA.1 byly experimentální a vývojové letouny, které vedly k výrobě prvního úspěšného V/STOL (svislý nebo krátký vzlet a přistání) proudového stíhacího bombardéru Hawker Siddeley Harrier. Vývoj letounu začal v roce 1957, přičemž využíval motor s vektorováním tahu Pegasus, který vyvinula společnost Bristol Engine Company. Testování začalo v červenci 1960 a brzy bylo dosaženo jak svislého vzletu, tak i vodorovného letu. Testovací program také zahrnoval zkoušení využití na letadlových lodích, přičemž došlo k přistání letounu na letadlové lodi HMS Ark Royal (R09) v roce 1963.

P.1127 / Kestrel
Hawker XV-6A v roce 1968 (NASA).
Hawker XV-6A v roce 1968 (NASA).
Určeníexperimentální V/STOL letoun
PůvodSpojené království
VýrobceHawker Aircraft
Hawker Siddeley
ŠéfkonstruktérSydney Camm
Ralph Hooper
První let19. listopadu 1960 (P.1127)
7. března 1964 (Kestrel)
Charakterprojekt ukončen
UživatelRoyal Air Force
Min. obrany/NASA
Luftwaffe
Vyrobeno kusů15 (6x P.1127 a 9x Kestrel) – nazapočítáno 6 předsériových Harrierů s označením P.1127(RAF)
Další vývojHawker Siddeley Harrier
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vylepšení určitých částí letounu, jako byly zkosená křídla a silnější motor Pegasus vedlo k postavení dalších vývojových letounů pod názvem Kestrel. Kestrel byl vyhodnocován třístrannou leteckou jednotkou (Evaluation Squadron), která byla složena z vojenských pilotů Spojeného království, Spojených států a Západního Německa. Později byly testovací lety prováděny v USA americkými ozbrojenými silami a NASA.

Související práce na nadzvukovém letounu Hawker Siddeley P.1154 byly ukončeny v roce 1965. Výsledkem bylo, že byla objednána výroba letounu P.1127 (RAF), což byla varianta podstatně více založená na letounu Kestrel. Letoun byl v roce 1967 přejmenován na Harrier. Harriery poté sloužily mnoho let ve Spojeném království a několika dalších státech, často na palubách letadlových lodí.

Vývoj a popis

editovat

Počátky

editovat

V roce 1957 společnost Bristol Engine Company informovala představitele společnosti Hawker Aviation, kterým byl Sydney Camm, že pracují na projektu převratného dvouproudového motoru s označením BD.53. Výsledkem měl být převratný motor pro kolmo startující letoun s pevnými křídly.[1][2] Původní myšlenka na vývoj motoru, který byl později pojmenován Pegasus,[pozn. 1] pocházela od francouzského leteckého poradce, který se jmenoval Michel Wibault.[3] Proud plynů z motoru vycházel čtyřmi polohovatelnými tryskami, jedním párem vpředu a druhým párem vzadu, které se mohly natáčet až o 90° a tak usměrnit proud plynů přímo pod letoun.[1] Pomocí několika úprav a vylepšení se společnosti Bristol podařilo snížit jak velikost, tak i hmotnost původního návrhu Wibaulta.[4] Společnost Hawker plánovala motor Pegasus umístit do letounu, který by uspokojil tehdejší požadavek NATO na lehký taktický podpůrný stíhací letoun.[5] Před projektem P.1127 pracovala společnost Hawker Aviation na letounu, který by nahradil stroje Hawker Hunter- Hawker P.1121. Nicméně projekt P.1121 byl zrušen krátce poté, co britská vláda vydala stanovisko, které prosazovalo odklon od pilotovaných letadel ve prospěch řízených střel.[6]

Do konce roku 1958, tedy sotva 18 měsíců po zahájení projektu, byl vývoj všech hlavních částí letounu P.1127 dokončen s výjimkou systému řízení tahu motoru. Ten byl vyřešen v dubnu 1959.[7] Jelikož byl P.1127 vyvíjen v době hlubokých obranných rozpočtových škrtů ve Velké Británii, musela společnost Hawker hledat soukromé zdroje pro pokračování projektu. Významná podpora vývoje přišla ze Spojených států.[5][8] Testy ve větrném tunelu obstarala NASA ve svém výzkumném centru v Langley. Testování modelu ve zmenšeném měřítku prokázalo přijatelné letové vlastnosti.[5][9] Zkušební pilot společnosti Hawker Hugh Merewether odjel na žádost NASA do Spojených států, kde měl létat s experimentálním strojem Bell X-14.[10] V březnu 1959 rozhodlo představenstvo společnosti Hawker Siddeley o soukromém financování dvou prototypů letounu P.1127.[11] Na konci roku 1959 tyto dva letouny objednala britská vláda.[9]

P.1127

editovat
 
Třetí prototyp P.1127 XP972 ve Farnborough (1962) ukazuje své nezkosené odtokové hrany křídel.

Společnost Hawker postavila na základě motoru Pegasus poměrně klasický celokovový hornoplošník. Křídla i stabilizátor měly negativní vzepětí. Křídlo letounu mělo zpočátku odtokovou hranu kolmou k trupu letounu, později bylo nahrazeno plně šípovitým křídlem. Vstup vzduchu do motoru zajišťovaly dva velké polokruhové otvory na bocích letounu přímo za jednomístným kokpitem. Podvozek letounu sestával z příďového kola, za kterým byl umístěn do trupu zatahovatelný hlavní podvozek s dvojicí kol. Pro udržení rovnováhy při tandemovém umístění podvozku byla na křídla umístěna balanční kolečka.[1] Ke stabilizaci letounu při malých rychlostech a při statickém visení byla používána čtveřice malých trysek na nose, zádi a křídle letounu. Tyto trysky byly ovládány řídicí pákou a pedály v kokpitu. Jako pohon těchto pomocných trysek sloužil stlačený vzduch od dmychadla motoru.[1]

První prototyp P.1127 (XP831) byl dodán ke statickým zkouškám motoru v červenci 1960 a v říjnu již byl motor Pegasus připraven k letu. První upoutaný svislý let byl proveden v Dunsfoldu 21. října 1960[12] a první volný let byl proveden 19. listopadu 1960. Poté byly vydány první propagační snímky nového letounu. První konvenční vzlet se uskutečnil 13. března 1961.[12] Druhý prototyp XP836[13] provedl běžný vzlet 7. července 1961. Tyto dva letouny poprvé přešly z vertikálního vzletu do běžného horizontálního letu 8. září 1961.[5]

Byly objednány další 4 prototypy. Během vývoje byl motor Pegasus neustále vylepšován a motor Pegasus 3 dosahoval tahu 67 kN. První 4 prototypy si byly velice podobné, ale pátý (XP980) měl zvětšené ocasní plochy, které byly později k vidění na letounech Harrier.[14] Čtvrtý prototyp byl používán k seznámení dalších zkušebních pilotů společnosti Hawker s letounem P.1127.[14] První svislé přistání na palubě letadlové lodi provedl první prototyp v roce 1963 na palubě lodi HMS Ark Royal (R09).[15] Poslední P.1127 (XP984) již měl plně zkosené křídlo (předchozí prototypy měly odtokovou hranu kolmo k trupu letounu).[14] Byl osazen motorem Pegasus 5 s tahem 66,7 kN a sloužil jako prototyp letounu Kestrel.[16]

První tři prototypy P.1127 havarovaly – druhý a třetí během zkoušení. První prototyp (XP831) havaroval během letecké show v Paříži v roce 1963. Byl však zcela opraven a dál byl používán k dalšímu vývoji. Všichni piloti byli zachráněni.[17]

Kestrel FGA.1

editovat
 
Hawker Siddeley XV-6A Kestrel v barvách USAF

Devět vývojových letounů bylo objednáno pod označením Kestrel FGA.1. První poprvé vzlétnul 7. března 1964. Kestrel měl plně zkosené křídlo, větší ocasní plochy než první letouny P.1127[18] a trup byl upraven pro větší motor Pegasus 5 tak jako poslední prototyp P.1127 (XP984).[18] Vzhledem k zájmu Spojených států a Německa byla 15. října 1964 zformována třístranná smíšená eskadra TES (Tri-partite Evaluation Squadron) na základně RAF West Raynham. Skládala se z vojenských zkušebních pilotů z Velké Británie, Spojených států a Západního Německa.[18]

Kestrel vykonal svůj první let 7. března 1964. V březnu 1965 byla letouny vybavena zkušební jednotka na základně RAF West Raynham v Norfolku.[19] Zkušební piloti vyvinuli typický způsob létání s Kestrely, kdy startovali s rozjezdem na krátké dráze a přistávali svisle.[20] Tento způsob létání (STOVL) se ukázal jako ideální i do budoucna.[21] Působení ze špatných rozjezdových drah bylo zkoušeno poblíž základny RAF Bircham Newton. Tam byly provedeny zkoušky pojíždění na podmáčené půdě a starty z nejrůznějších povrchů.[22] Během zkoušek bylo jedno letadlo ztraceno.[18] Zkoušky byly dokončeny v listopadu 1965.[23]

Šest z osmi zbývajících letounů (tři umístěné ve Spojených státech a tři z Německa) byly předány Spojeným státům[18] pro zkoušky u armády, letectva a námořnictva pod označením XV-6A Kestrel. Letouny byly umístěny na základně USAF Edwards k dalším zkouškám mimo dvou strojů, které byly předány NASA.[24] Jeden ze dvou zbývajících britských Kestrelů byl předán k Royal Aircraft Establishment v Bedfordu k dalším experimentům. Druhý (XS693) odešel do Blackburnu k úpravě na nový motor Pegasus 6.[25]

Kromě nějakých zesílení konstrukce bylo u letounů P.1127 a Kestrel upravováno sání vzduchu. Na sací otvory byly umístěny gumové nafukovací polštářky pro zlepšení proudění vzduchu, ale panovaly obavy ohledně jejich životnosti (došlo k jejich roztržení), a tak nakonec byly nahrazeny konvenčními kovovými uzávěry.[26] Zkušenosti získané během námořního testování na vrtulníkové výsadkové lodi HMS Bulwark v roce 1966 ukázaly potřebu nahradit veškeré části draku letounu používající hořčík jinými, méně reaktivními, materiály.[27] Letouny Kestrel se staly prototypy pro předvýrobní sérii letounů Harrier.[28]

P.1127 (RAF)

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Hawker Siddeley Harrier.

NATO vydalo v požadavku NBMR-3 specifikace na požadovaný VTOL letoun. Letoun měl mít výkony jako letoun F-4 Phantom II s tím, že bude schopen vertikálního vzletu a přistání. Společnost Hawker přihlásila nadzvukový P.1127 s označením P.1150 a P.1154, aby se přiblížila ke specifikacím NBMR-3. P.1154 se stalo vítězem a výroba prototypu byla v plném proudu až do jeho zrušení v roce 1965. Francouzská vláda od projektu odstoupila krátce po jeho vybrání a vyřazení jeho konkurenta, kterým byl letoun Dassault Mirage IIIV.[29] RAF potom začala uvažovat o jednoduchém vylepšení letounů Kestrel a vydala požadavek ASR 384 na V/STOL bitevní letoun,[30][31] který je známý jako P.1127 (RAF).[32]

Na konci roku 1965 RAF objednalo 6 předvýrobních letounů P.1127(RAF).[33] První P.1127 (RAF) poprvé vzlétnul 31. srpna 1966.[31] Objednávka na 60 sériových letounů byla společnosti Hawker Aviation doručena na počátku roku 1967. V té době letoun obdržel nové označení Harrier GR.1.[33][34][35] Harrier se stal jedním z nejúspěšnějších letounů v britských službách a byl dodán i několika dalším státům. Často působil i na palubách letadlových lodí.

Varianty

editovat
 
Poslední ze šesti prototypů P.1127 (XP984), který je jediný se zkosenými křídly, později přestavěný na první prototyp letounu Kestrel s motorem Pegasus 5.

P.1127

Experimentální V/STOL letoun. Postaveny 2 prototypy a 4 vývojové letouny.[9]

Kestrel FGA.1

Letouny postavené pro třístrannou testovací letku. Postaveno 9 letounů. Později bylo 6 letounů přepraveno do Spojených států, kde dostaly označení XV-6A.[24]

XV-6A

Americké označení pro 6 letounů Kestrel FGA.1 přemístěných do USA.[24]

VZ-12

Americké označení pro dva vývojové letouny P.1127. Toto označení se neujalo.[36]

P.1127 (RAF)

Vývojový V/STOL útočný a průzkumný letoun. Vyrobeno 6 letounů jako předvýrobní série letounu, jehož výroba byla následně objednána pod označením Harrier GR.1. První letoun poprvé vzlétnul z Dunsfoldu 31. srpna 1966.[37]

Vystavené letouny

editovat
 
XV-6A Kestrel vystavený ve „Virginia Air and Space Center“
  • P.1127, XP831 je vystavený v muzeu vědy (Science Museum) v Londýně v Anglii.[38]
  • P.1127, XP980 (osazený křídlem letounu Harrier GR.1) je vystavený v Fleet Air Arm Museum ve městě Yeovilton, Anglie.[39]
  • P.1127, XP984 (dočasně osazený raným křídlem letounu P.1127) je vystavený v Brooklands Museum v Surrey, Anglie.[40]
  • Kestrel FGA.1, XS695 je vystaven v muzeu Royal Air Force Museum v Cosfordu, Anglie.[41]
  • P.1127(RAF), XV277 je vystaven v národním leteckém muzeu (National Museum of Flight) ve Skotsku.[42]
  • P.1127(RAF), XV278 je vystavený v Luftwaffenmuseum v Německu.[43]
  • XV-6A, 64-18262 je vystaven v Národním muzeu USAF (National Museum of the United States Air Force) na letecké základně Wright Patterson, stát Ohio, USA.[44]
  • XV-6A Kestrel, 64-18263 v barvách NASA je vystaven ve Virginia Air and Space Center v Hamptonu, stát Virginie, USA.
  • XV-6A Kestrel, 64-18264 je uskladněn v leteckém muzeu armády Spojených států (United States Army Aviation Museum), stát Alabama, USA.[45]
  • XV-6A Kestrel, 64-18266 je vystaven v barvách NASA v Air Power Park v Hamptonu, stát Virginie, USA.[46]

Specifikace (Kestrel FGA.1)

editovat

Technické údaje pocházejí z publikace „Hawker Aircraft since 1920“.[28]

 
Dva letouny Kestrel v Naval Air Station Patuxent River ve státě Maryland, USA, 1966

Technické údaje

editovat
  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 6,99 m
  • Délka: 12,95 m
  • Výška: 3,28 m
  • Nosná plocha: ? m²
  • Plošné zatížení: ? kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 4 445 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 6 580 kg (pro kolmý start), 7 700 kg (start na krátké dráze)
  • Pohonná jednotka: 1× dvouproudový motor Pegasus 5
  • Tah pohonné jednotky: 67 kN

Výkony

editovat
  • Cestovní rychlost: ? km/h ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: 1 142 km/h (710 mph, Mach=0,92) na hladině moře 1 067 km/h
  • Dolet: ? km (? h)
  • Dostup: 16 750 m (55 000 stop)
  • Stoupavost: 150 m/s (30 000 stop/min)

Uživatelé

editovat
 
P.1127 XP980 používaný k výcviku manipulace s letouny ve zbarvení Royal Navy, 1989

  Spojené království

  Spojené státy americké

  • United States Army – účastnila se zkoušení v rámci trojstranné zkušební letky. Tři letouny Kestrel byly umístěny ve West Raynham a další tři v Německu. Později byly 4 předány americkému letectvu a 2 byly předány NASA.[24]
  • United States Air Force – účastnilo se trojstranných zkoušek a později používalo 4 letouny Kestrel od armády Spojených států.[24]
  • United States Navy – účastnilo se trojstranných zkoušek, ale nemělo vlastní letouny.[24]
  • NASA – zkoušela 2 letouny, které dostala od armády Spojených států.[24]

  Západní Německo

  • Luftwaffe – účastnila se trojstranných zkoušek. Tři americké Kestrely umístěné v Německu byly později přepraveny do Spojených států.[24]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Pojmenováním motoru názvem „Pegasus“ byla dodržena tradice firmy Bristol, která své motory pojmenovávala podle postav z klasické mytologie.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hawker Siddeley P.1127 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d Donald 1999, str. 212.
  2. ↑ VTOL Aircraft 1965. Flight, 20. května 1965, str. 769.
  3. ↑ Mason 1971, str. 369.
  4. ↑ Jefford 2006, str. 21–22.
  5. ↑ a b c d Mason 1971, str. 370.
  6. ↑ Jefford 2006, str. 11.
  7. ↑ Jefford 2006, str. 28.
  8. ↑ Mason 1991, str. 413.
  9. ↑ a b c Jenkins 1998, str. 13.
  10. ↑ Spick a Gunston 2000, str. 359–360.
  11. ↑ Spick a Gunston 2000, str. 358.
  12. ↑ a b Green a Swanborough 2002, str. 292.
  13. ↑ VTOL, Flight International, 7. června 1962. Citováno: 18. srpna 2014. (anglicky)
  14. ↑ a b c Mason 1971, str. 371.
  15. ↑ Mason 1971, str. 372.
  16. ↑ Mason 1971, str. 373.
  17. ↑ Mason 1971, str. 371–2.
  18. ↑ a b c d e Mason 1971, str. 375.
  19. ↑ Jefford 2006, str. 41.
  20. ↑ Jefford 2006, str. 43.
  21. ↑ Jefford 2006, str. 47.
  22. ↑ Jefford 2006, str. 44–45.
  23. ↑ Spick and Gunston 2000, str. 362.
  24. ↑ a b c d e f g h EVANS, A. American Harrier - Part One. Model Aircraft Monthly. Roč. 8, čís. 4, s. 36–39. (anglicky) 
  25. ↑ Mason 1971, str. 375–6.
  26. ↑ Mason 1971, str. 376.
  27. ↑ Jefford 2006, str. 65–66.
  28. ↑ a b Mason 1971, str. 377.
  29. ↑ Jefford 2006, str. 12–13.
  30. ↑ Jefford 2006, str. 13.
  31. ↑ a b Mason 1971, str. 378.
  32. ↑ Spick a Gunston 2000, str. 362–363.
  33. ↑ a b Jenkins 1998, str. 21.
  34. ↑ Mason 1986, str. 81.
  35. ↑ VTOL Aircraft 1966, Flight International, 26. května 1966, str. 884. Citováno: 18. srpna 2014. (anglicky)
  36. ↑ Swanborough a Bowers 1990, str. 338.
  37. ↑ Mason 1986, str. 78.
  38. ↑ Hawker P 1127 VSTOL Experimental Aircraft [online]. Londýn: Science Museum, 1960 [cit. 2014-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 23-04-2008. (anglicky) 
  39. ↑ Hawker P.1127 [online]. Yeovilton: airmuseumsuk.org [cit. 2014-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ Hawker-Siddeley P1127 Kestrel (XP984) [online]. Surrey: Flickr [cit. 2014-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ The Royal Air Force Museum [online]. Cosford: aeroflight.co.uk [cit. 2014-08-18]. Dostupné v archivu. (anglicky) 
  42. ↑ XV277, Hawker Siddeley P1127 (RAF), Royal Navy - Fleet Air Arm [online]. Spojené království: airpics.net [cit. 2014-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ BAe (HS) Harrier GR Mk 1 [online]. Německo: Flickr [cit. 2014-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ Hawker Siddeley XV-6A Kestrel [online]. USA: Flickr [cit. 2014-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-19. (anglicky) 
  45. ↑ 64-18264, 1964 Hawker Siddeley XV-6A Kestrel [online]. USA: airport-data.com [cit. 2014-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ Hawker Siddeley XV-6A Kestrel - Air Power Park - Hampton, VA [online]. USA: Flickr [cit. 2014-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ Mason 1991, str. 419–420.

Literatura

editovat
  • COWAN, Charles W. Flypast 2. Windsor, Spojené králosvství: Profile Publications Ltd., 1972. ISBN 0-85383-191-2. (anglicky) 
  • DONALD, David. Encyklopedie letadel světa. Praha: Ottovo nakladatelství, 1999. 929 s. ISBN 80-7181-230-7. Kapitola British Aerospace (HS) Harrier, s. 212. 
  • DONALD, Hannah. Hawker FlyPast Reference Library. Stamford, Spojené království: Key Publishing Ltd., 1982. ISBN 0-946219-01-X. (anglicky) 
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Encyklopedie stíhacích letounů. Praha: Svojtka and Co., 2002. 608 s. ISBN 80-7237-341-2. Kapitola Hawker Siddeley Kestrel, s. 292. 
  • JAMES, Derek N. Hawker, an Aircraft Album No. 5. New York: Arco Publishing Company, 1973. Dostupné online. ISBN 0-668-02699-5. (anglicky) 
  • JEFFORD, C.G. The RAF Harrier Story. Londýn: Royal Air Force Historical Society, 2006. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-05. ISBN 0-9530345-2-6. (anglicky)  Archivováno 5. 1. 2011 na Wayback Machine.
  • JENKINS, Dennis R. Boeing / BAe Harrier. North Branch, USA: Specialty Press, 1998. ISBN 1-58007-014-0. (anglicky) 
  • MASON, Francis K. Hawker Aircraft since 1920. Londýn: Putnam, 1991. ISBN 0-85177-839-9. (anglicky) 
  • MASON, Francis K. Harrier. Wellingborough, Spojené království: Patrick Stephens Limited, 1986. Dostupné online. ISBN 0-85059-801-X. (anglicky) 
  • MASON, Francis. Hawker Aircraft since 1920. Londýn: Putnam Publishing, 1971. ISBN 0-370-00066-8. (anglicky) 
  • SPICK, Mike; GUNSTON, Bill. The Great Book of Modern Warplanes. Osceola: MBI Publishing, 2000. ISBN 0-7603-0893-4. (anglicky) 
  • SWANBOROUGH, Gordon; BOWERS, Peter M. United States Navy Aircraft since 1911. Londýn: Putnam Aeronautical, 1990. ISBN 0-87021-792-5. (anglicky) 

Související články

editovat

Související vývoj

editovat

Podobná letadla

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hawker_Siddeley_P.1127&oldid=23497952“