Gulag

oddělení sovětské tajné policie spravující systém koncentračních a pracovních táborů SSSR

Gulag (rusky: zvuk Glavnoje upravlenije lagerej, ГУЛаг, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů) byl jedním z oddělení lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD, ministerstva vnitra) Sovětského svazu řídící a spravující systém pracovních a koncentračních táborů SSSR, který začal být budován za Lenina (1919) na samém počátku Sovětského svazu a byl rozšířen za Stalinovy vlády.

Mapa pracovních táborů existujících na území SSSR v letech 1923 až 1961. Zdroj: Nezisková organizace Memorial

Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.

Definice Gulagu

editovat

Dle Rady Lidových komisařů SSSR (rusky Совет народных комиссаров СССР) ze dne 7. dubna 1930 je „úkolem nápravně-pracovních táborů ochrana společnosti před sociálně zvláštně nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací“.[1]

Princip gulagu

editovat
 
Fotografie údajné ubikace vězňů (1936 či 1937). Výrazně propagandistický a kašírovaný snímek

Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[2] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů Gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál). Projekt pracovních táborů po celém severu země vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel, který návrh osobně předložil Stalinovi a získal jeho souhlas.

 
Velitel gulagu Berman a organizátor prací v gulagu Frenkel v roce 1932

Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytoval) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem – zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo „krvelačný sadista“. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[3]

Počet lidí v Gulagu

editovat
 
Stavba bělomořského kanálu, 1932

Jen v období Stalinovy vlády (1929–1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.

Známí vězni

editovat

Cizinci v Gulagu

editovat
 
Osobní průkaz Vandy Marx z Gdyni. Odvlečena KGB do gulagu, kde zemřela hladem a vyčerpáním 7. listopadu 1941.

Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitli se zde lidé mnoha dalších národností. Hned po rozdělení Polska mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, jež se ocitli na územích okupovaných Sovětským svazem, ale také představitelů dalších národů (Bělorusů a Ukrajinců), kteří de iure nebyli občany SSSR. Když Rudá armáda vytlačila z Maďarska vojska Třetí říše, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do Gulagů (zde již byla řada válečných zajatců). Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do Gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě, a tak se stali cílem častých represí.[4] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech), původně válečný zajatec z druhé světové války, András Toma.[5][6] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů, zajatých během Zimní a pokračovací války se SSSR.[7] Mezi cizince v gulagu patřili i Čechoslováci jako například Sergej Vojcechovský, Jan Plovajko nebo Imrich Gablech.

Povědomí o gulagu

editovat
 
Stavba mostu přes řeku Kolymu na cestě, které se začalo říkat Cesta kostí

Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.

Významné tábory

editovat

Díla inspirovaná Gulagem

editovat
 
Alexandr Solženicyn strávil za kritiku Stalina 8 let v gulagu a následně 3 roky ve vyhnanství

Galerie

editovat

Reference

editovat
  1. Čechoslováci v gulagu (2/3) In: ČT 2, 2017-11-07
  2. Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 12)
  3. Anne Applebaum: Gulag, Praha-Plzeň 2004, ISBN 80-7306-152-X (str. 29)
  4. Gulag [online]. Teror Háza / Dům Teroru [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-04. (anglicky) 
  5. SEDLÁK, Gabriel. Kdy končí válka? [online]. Lidové noviny / CS Historie, 2004-5 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-24. 
  6. WHITTELL, Giles. Hungary buries its PoW held for 55 years [online]. The Times, 2004-4-8 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-11. (anglicky) 
  7. MALMI, Timo. Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler [online]. The Times, rev. 2009-2-20 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

editovat
  • APPLEBAUM, Anne. Gulag. [s.l.]: BETA Dobrovský, 2004. ISBN 80-7306-152-X. S. 608.  – autorka byla za knihu v roce 2004 oceněna Pullitzerovou cenou
  • BYSTROV, Vladimír. Průvodce říší zla, Academia 2007, 748 str., ISBN 80-200-1482-9
  • KUPKA, Jiří S. Krvavé jahody. [s.l.]: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1747-3. S. 205. 
  • KISELEV-GROMOV, Nikolaj Ignat'jevič; překlad: VORONOVSKÁ-MELICHAROVÁ, Ludmila.Tábory smrti v SSSR (Praha. 1933). Dostupné online
  • POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. Praha, Bratislava: Libri, 2006. ISBN 80-7277-315-1. S. 512. 
  • SOLŽENICYN, Alexandr, Jeden den Ivana Děnisoviče (1962 v SSSR; česky 1963, 1991, 2001, 2011)
  • SOLŽENICYN, Alexandr, Souostroví Gulag (1973 v zahraničí; česky 1990, Academia 2011)

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat