Fokker Eindecker

Fokker Eindecker
	Ukořistěný Fokker E.III 210/16 v letu u města Upavon, v hrabství Wiltshire, v roce 1916
Určení	stíhací letoun
Výrobce	Fokker
Šéfkonstruktér	Anthony Fokker
Zařazeno	1915
Vyřazeno	1916
Uživatel	Německo
Vyrobeno kusů	416
Varianty	M.5K/MG; E.III; E.II; E.III; E.IV
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fokker Eindecker byl německý jednomístný stíhací letoun z období první světové války, který navrhl nizozemský konstruktér Anthony Fokker. Tento jednoplošník, dokončený v dubnu 1915, byl prvním německým letounem, konstruovaným od počátku jako stíhací. Byl to také vůbec první letoun, vybavený synchronizačním zařízením, díky kterému mohl pilot střílet z kulometu skrz okruh vrtule, aniž by ji poškodil, což byl zásadní technický pokrok.

Díky nasazení Eindeckerů získalo německé letectvo (Luftstreitkräfte) značnou výhodu nad letouny protivníka a to na celé období od července 1915 do počátku roku 1916. Tomuto období, kdy měly spojenecké letouny jen omezené možnosti obrany vůči Eindeckerům, Angličané říkali Fokker Scourge.

Fokker Eindecker vznikl v celkem pěti variantách a 416 kusech:

Fokker M.5K/MG (A.III) - předsériová varianta, 5 kusů
Fokker E.I - 68 kusů
Fokker E.II - 49 kusů
Fokker E.III - 249 kusů
Fokker E.IV - 49 kusů

Vývoj

První verze

Eindecker při startu

Verze Fokker E.I a Fokker E.II se lišily především motorem. První používal rotační sedmiválec Oberursel U.0 o výkonu 80 hp, který byl kopií francouzského rotačního motoru Gnôme Lambda 80 hp. E.II dostal výkonnější devítiválec Oberursel U I 100 hp, který byl rovněž kopií francouzského motoru firmy Gnôme, tentokrát modelu Gnôme 100 hp. Obě varianty byly stavěny souběžně podle toho, která pohonná jednotka byla zrovna k dispozici. Mnoho E.II bylo dokončeno ve variantě E.III či na ní přestavěno během opravy.

Všechny Eindeckery používaly gravitační palivovou nádrž. Tlak v hlavní nádrži za svými zády musel pilot udržovat pumpou, kterou musel zmáčknout alespoň 8 za hodinu. Letoun měl vyvážené směrové kormidlo i výškovku, přičemž celá svislá ocasní plocha byla pohyblivá. Z tohoto důvodu rychle reagoval při zatáčení a klopení, ale jelikož bylo použito ohýbání křídel namísto křidélek, jeho schopnost bočního náklonu byla jen omezená, což značně snižovalo jeho manévrovací schopnosti.

Konstrukce Eindeckeru vycházela z Fokkerova průzkumného jednoplošníku A.III (inspirovaného francouzským typem Morane-Saulnier Typ H), který byl vybaven synchronizačním zařízením a kulometem Parabellum LMG 14.

První, ovšem nakonec nepotvrzené vítězství letoun dosáhl 1. července 1915, kdy Kurt Wintgens, pilotující jeden z pěti vyrobených předsériových M.5K/MG, sestřelil francouzský dvoumístný hornoplošník Morane-Saulnier Type L. V té době se první kusy E.I dostávaly k bojovým jednotkám. Dva z nejznámějších pilotů Eindeckerů byly německá esa Oswald Boelcke a Max Immelmann, sloužící ve stavu Feldflieger Abteilung 62, kteří dosáhli prvních vítězství v srpnu 1915.

Konečné verze

Hlavní sériovou verzí letounu byl model Fokker E.III. FeldFlieger Abteilung 62, vedená Oswaldem Boelckem, začala tuto variantu používat koncem roku 1915. Některé z nich byly vyzbrojeny dvěma kulomety Spandau MG 08. Poslední výrobní varianta Fokker E.IV měla nejsilnější motor o výkonu 160 hp a standardní výzbroj dvou kulometů.

Operační nasazení

První německá stíhací esa

Celkem 11 německých pilotů, létajících na Eindeckerech, se stalo stíhacími esy s alespoň pěti sestřely. Z nich Boelcke, Immelmann a Wintgens (který se podílel především na zavedení letounu do služby) za své úspěchy obdrželi německé nejvyšší vyznamenání Pour le Mérite (Modrý Max). Z nich nejúspěšnější Oswald Boelcke s Fokkerem Eindecker dosáhl 19 ze svých celkových 40 vítězství, přičemž poslední sestřel s Eindeckerem získal 27. června 1916. Druhý nejúspěšnější pilot, Max Immelmann, dosáhl 15 sestřelů, než v červnu 1916 zahynul při havárii svého E.III.

Závěr nasazení

Počátkem roku 1916 Spojenci nasadili do boje řadu nových typů letadel, které měly zvrátit dominanci Eindeckerů. Museli si ale poradit s tím, že ještě neznali techniku synchronizace, kterou získali až díky ukořistění jednoho z Fokkerů. Prozatím Britové nasadili letouny s tlačným motorem Airco DH.2 a Royal Aircraft Factory F.E.2 a Francouzi klasický dvouplošník Nieuport 11, nesoucí výklopný kulomet nad horním křídlem. Doba jasné dominance Fokkerů prozatím opravdu skončila.

Moderní replika Fokkeru E.III

Dochovaný kus

Dodnes se dochoval jediný kus. Ten ukořistili Britové, když německý pilot, 8. dubna 1916 omylem přistál se svým E.III na jejich území a byl zajat. Stroj byl zkoušen proti typu Morane-Saulnier Type N a poté přelétl do Anglie k dalším testům. Nakonec byl vystaven v londýnském Science Museum. Originální E.I Maxe Immelmanna přečkal první světovou válku a byl umístěn v muzejní expozici v Drážďanech. Zde ho na konci druhé světové války, podobně jako řadu jiných cenných letounů, první proudový letoun Heinkel He 178 nevyjímaje, zničilo spojenecké bombardování.

Specifikace (E.III)

Třípohledový nákres

Technické údaje

Osádka: 1 (pilot)
Rozpětí: 9,52 m
Délka: 7,30 m
Výška: 2,89 m
Hmotnost prázdného letounu: 500 kg
Vzletová hmotnost: 635 kg
Pohonná jednotka: 1× vzduchem chlazený, rotační devítiválec Oberursel U.I
- Výkon pohonné jednotky: 100 k (75 kW)

Výkony

Maximální rychlost: 134 km/h
Vytrvalost: 2 hod. a 45 min.
Dostup: 3500 m

Výzbroj

1 × synchronizovaný kulomet Spandau lMG 08/15 ráže 7,92 mm

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fokker Eindecker na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Fokker Eindecker na Wikimedia Commons
Galerie Fokker Eindecker na Wikimedia Commons