Catherine Leroy
Catherine Leroy (12. srpna 1944 Paříž – 8. července 2006 Santa Monica) byla francouzsko-americká fotožurnalistka a válečná fotografka, jejíž snímky doplňovaly články o válce ve Vietnamu na stránkách časopisu Life a v dalších publikacích.[1][2]
Catherine Leroy | |
---|---|
Rodné jméno | Catherine Yvonne Blanche Caroline Leroy |
Narození | 27. srpna 1944 Paříž Francie |
Úmrtí | 8. července 2006 (ve věku 61 let) Santa Monica, Kalifornie USA |
Příčina úmrtí | rakovina plic |
Povolání | novinářka, fotografka, válečná fotografka a fotoreportérka |
Ocenění | Cena George Polka (1967) Zlatá medaile Roberta Capy (1976) |
Webová stránka | dotationcatherineleroy |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Životopis
editovatNarodila se 27. srpna 1944 v Paříži.[3] Navštěvovala katolickou internátní školu. V osmnácti letech si udělala parušitistickou licenci, aby tím udělala dojem na svého přítele.[4] Poté co viděla fotografie války v magazínu Paris Match, rozhodla se odcestovat do Jižního Vietnamu. V roce 1966, ve věku 21 let si koupila jednosměrnou letenku do Laosu. Měla s sebou jen jeden fotoaparát Leica M2 a 200 dolarů.[5][6]
Kariéra
editovatKdyž dorazila do Saigonu, setkala se s fotografem Horstem Faasem, vedoucím oddělení americké tiskové agentury Associated Press. O rok později se stala první akreditovanou novinářkou, která se 23. února 1967 účastnila vojenského parašutistického výsadku spolu s 173. výsadkovou brigádou v rámci vojenské operace Junction City. Catherine byla malá a hubená, proto musela mít závaží, aby jí během seskoku neodvál vítr.[7] Její novinářské pověření bylo dočasně pozastaveno poté, co nadávala důstojníkovi námořní pěchoty, který podle ní blahosklonně odmítl její žádost o seskok krátce po operaci Junction City.[4]
Během první bitvy o Khe Sanh dne 30. dubna 1967 pořídila sérii fotografií zdravotníka amerického námořnictva Vernona Wikea, jak ošetřuje umírajícího mariňáka, které byly publikovány v časopise Life a sklidily velký ohlas kritiky.[8] Šlo o jednu ze tří fotografií pořízených v rychlém sledu. Na snímcích se Wilke krčí ve vysoké trávě a kolébá postřeleného mariňáka, zatímco za nimi stoupá do vzduchu kouř z bitvy. Na prvním snímku má Wike obě ruce na mariňákově hrudi a snaží se zastavit krvácení z rány. Na druhém snímku se snaží najít tlukot srdce. Ve třetím snímku si právě uvědomil, že muž je mrtvý.
Dne 19. května 1967 byla při fotografování operace Hickory s jednotkou námořní pěchoty poblíž vietnamské demilitarizované zóny těžce zraněna minometnou palbou Vietnamské lidové armády (PAVN).[9] Catherine později připisovala zásluhu na záchraně jejího života svému fotoaparátu, který zastavil část střepin. Byla evakuována nejprve do Con Thienu a poté na loď USS Sanctuary, kde ji navštívil velitel III. námořní obojživelné armády generál Lew Walt. Poté byla převezena do nemocnice v Danangu a v polovině června propuštěna.[10][11]
V září 1967 fotografovala obléhání Con Thienu. V říjnu 1967 navštívila svou rodinu v Paříži a odletěla zpět přes New York, kde podepsala smlouvu s fotografickou agenturou Black Star.
V roce 1968, během ofenzívy Tet, byli Catherine a novinář agentury Agence France-Presse Francois Mazure, zajati vojáky PAVN během bitvy o Hue. Podařilo se jí přesvědčit vojáky, že je novinářka, a stala se i první fotožurnalistkou, která pořídila fotografie vojáků PAVN za jejich vlastními liniemi. Následný příběh se dostal na obálku časopisu Life.[12]
Na začátku roku 1968 jí Overseas Press Club udělil cenu George Polka za fotografie z první bitvy o Khe Sanh. Stala se tak první nezávislou novinářkou a první ženou, která tuto cenu získala. Na slavnostním předávání cen začátkem dubna v New Yorku, využila své děkovné řeči k tomu, aby vynadala agentuře Associated Press, kterou obvinila ze ztráty jejích negativů, což zkazilo její vztahy s AP a Horstem Faasem. Po návratu do Jižního Vietnamu se jí nedařilo znovu se ponořit do práce v terénu.
„ | Když se díváte na válečné fotografie, je to tichý okamžik věčnosti. Ale pro mě je pronásledován zvukem, ohlušujícím zvukem. Ve Vietnamu to bylo většinou nesmírně nudné. Vyčerpávající a nudné. Šli jste kilometry rýžovými poli nebo džunglí - pěšky, plazením, v těch nejnesnesitelnějších podmínkách. A nic se nedělo. A pak se najednou rozpoutalo peklo. | “ |
— Catherine Leroy, „Okno do války”, Los Angeles Times, 8. prosince 2002 |
Její poslední velká vietnamská fotoreportáž „This is That War” (Tohle je válka) vyšla v časopise Look 14. května 1968 ve stejném čísle, v němž redakce změnila politiku a odsoudila válku.
Catherine se vrátila z jižního Vietnamu do Paříže v polovině prosince 1968. V srpnu 1969 přijala od časopisu Look zakázku, aby dokumentovala festival Woodstock, ale hned první den se rozhodla přidat k davu a následující měsíce strávila cestováním a drogami s vietnamskými veterány, které tam potkala.
V srpnu 1972 začala s Frankem Cavestanim natáčet film Operace Poslední hlídka, který pojednával o Ronu Kovicovi a protiválečných vietnamských veteránech a jejich protestech na republikánském národním sjezdu v Miami Beach v roce 1972. Film inspiroval Kovice k napsání autobiografie Born on the Fourth of July (Narozen 4. července).
Do Saigonu se vrátila v polovině dubna 1975 nikoli jako reportérka, ale jako svědkyně pádu Saigonu. Dne 30. dubna spolu s Françoise Demulder fotografovala vjezd PAVN do města, přičemž Demulder pořídila ikonickou fotografii tanku prorážejícího bránu Paláce nezávislosti.
V roce 1976, kdy informovala o libanonské občanské válce, navázala vztah s reportérem agentury Agence France-Presse, Bernardem Estradem. Estrade byl vyslán do Hanoje. V roce 1980 Catherine strávila dva měsíce na cestách po zemi, kde fotografovala k pátému výročí konce války. V letech 1977–1986 pokrývala konflikty v Severním Irsku, na Kypru, v Somálsku, Afghánistánu, Iráku, Íránu a Libyi pro časopis Time, který na počátku 90. let zastavil válečné fotografie.
Catherine původně prodávala své fotografie United Press International a Associated Press,[6] později pracovala pro Sipa Press a Gamma. V roce 1972 byla spoluautorkou knihy God Cried (Bůh plakal) o obléhání západního Bejrútu izraelskou armádou během libanonské války v roce 1982.
Odchod na odpočinek
editovatKoncem 80. let bydlela v hotelu Chelsea.[13] Později založila a provozovala obchod s vintage oblečením Piece Unique, který měl i své webové stránky.[14] Piece Unique také provozoval online galerii obrazů z vietnamské války s názvem „Under Fire: Images From Vietnam”.[4]
V roce 2005 ji Paris Match vyslal do Arizony na setkání s Vernonem Wikem, což byla její poslední fotografická zakázka.[11][15]
Zemřela v Santa Monice v Kalifornii týden poté, co jí byla diagnostikována rakovina plic.
Ocenění
editovatZa svou práci získala řadu ocenění, mimo jiné v roce 1967 cenu George Polka – Fotografie roku, cenu Sigma Delta Chi a cenu The Art Director's Club of New York. Jako první žena obdržela v roce 1976 zlatou medaili Roberta Capy za „nejlepší publikovanou fotografickou reportáž ze zahraničí vyžadující výjimečnou odvahu a podnikavost” za reportáž z občanské války v Libanonu.[16] V roce 1997 obdržela čestnou cenu za zásluhy v žurnalistice od University of Missouri.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Catherine Leroy na anglické Wikipedii.
- ↑ Herman, Elizabeth. The Greatest War Photographer You've Never Heard Of. The New York Times. March 28, 2017. Dostupné online [cit. 28 September 2017].
- ↑ Válečná fotoreportérka Catherine LeRoy [online]. kabinetkuriozit.eu, 2021-10-23 [cit. 2024-02-17]. Dostupné online.
- ↑ Biography [online]. [cit. 2017-09-28]. Dostupné online.
- ↑ a b c Freudenheim, Susan. A window on the war. Los Angeles Times. 8 December 2002. Dostupné online [cit. 28 September 2017].
- ↑ Phil Davison. Obituary: Catherine Leroy. The Independent. 17 July 2006. Dostupné online.
- ↑ a b Hunt, George P. A Tiny Girl with Paratrooper's Wings (editor's note). Life. February 16, 1968, s. 3. Dostupné online [cit. 28 September 2017].
- ↑ The Vietnam War Pictures That Moved Them Most [online]. Dostupné online.
- ↑ Leroy, Catherine. Up Hill 881 with the Marines. Life. 19 May 1967, s. 40–45. Dostupné online [cit. 28 September 2017].
- ↑ Marines in Vietnam (editor's note). Life. 9 June 1967, s. 22. Dostupné online [cit. 28 September 2017].
- ↑ Nelson, Valerie J. Catherine Leroy, 60; War Photographer. The Los Angeles Times. July 11, 2006. Dostupné online [cit. 28 September 2017].
- ↑ a b BECKER, Elizabeth. You Don't Belong Here How Three Women Rewrote the Story of War. [s.l.]: Public Affairs Books, 2021. ISBN 9781541768208.
- ↑ Leroy, Catherine. Soldiers of North Vietnam strike a pose for her camera. Life. 16 February 1968, s. 22–28. Dostupné online [cit. 28 September 2017].
- ↑ Hamilton, Ed. Catherine Leroy: 1946 - 2006 [online]. Living with Legends: Hotel Chelsea Blog, The Last Outpost of Bohemia, 12 July 2006 [cit. 2017-09-28]. Dostupné online.
- ↑ Piece Unique | Catherine Leroy | PieceUnique - Fashionmission [online]. [cit. 2010-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-03-13.
- ↑ Vietnam : quand les fantômes de la guerre s'invitent à la maison. Paris-Match. 27 June 2018. Dostupné online.
- ↑ Winslow, Donald R. Vietnam War Photojournalist Catherine Leroy, 60 [online]. National Press Photographers Association, July 11, 2006 [cit. 2017-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 January 2010.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat- Catherine Leroy v Internet Movie Database (anglicky)