Wikipedie

Bedřich Dlouhý

český malíř a pedagog

Bedřich Dlouhý (* 2. srpna 1932 Plzeň) je český malíř, emeritní profesor Akademie výtvarných umění v Praze.

Bedřich Dlouhý
Narození2. srpna 1932 (92 let)
Plzeň
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánímalíř, učitel, grafik, typograf a výtvarník
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Rodina Bedřicha Dlouhého se z Plzně přestěhovala nejprve do Mostu a po záboru Sudet roku 1938 do Prahy. Na počátku okupace byl Bedřichův otec, bývalý redaktor, zatčen a v roce 1941 popraven. Bedřich Dlouhý roku 1947 nastoupil jako praktikant do keramické firmy Upak-Krutý a poté se vyučil v oboru keramik porcelánu na Státní odborné škole keramické (1949–1952). Zde se seznámil s Karlem Neprašem.

V letech 1952–1957 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Miloslava Holého. Roku 1957 byl z politických důvodů ze studia vyloučen a odeslán do severních Čech, kde pracoval jako dělník. Po roce se na přímluvu prof. Holého mohl vrátit a studia dokončil v mistrovské škole prof. Karla Součka roku 1959.

Bedřich Dlouhý byl spolu s Karlem Neprašem, Janem Koblasou a Rudolfem Komorousem zakládajícím členem pánského "Clubu" (1954) a pozdější skupiny Šmidrové (1957). Nebezpečné době nejtvrdšího stalinismu 50. let čelili Bedřich Dlouhý a jeho přátelé z klubu Šmidrů nejrůznějšími mimovýtvarnými a patafyzickými aktivitami, jako byla Malmuzherciáda, společné psaní absurdních textů na téma Moroa, dechovka, hokejový klub Paleta vlasti[1], divadelní představení Paličovy dcery nebo večírek na počest naivního básníka Plumlovského v Redutě. Jejich školní aktivitou při hodinách marxismu byly kolektivně doplňované humorné kresby. Roku 1959 ukončil studium v oboru portrétní a figurativní malby, absolvoval vojenskou službu (1960) a po návratu získal první ateliér v Praze na Žižkově. Zde roku 1962 uspořádal soukromou výstavu svých prací.

V roce 1965 obdržel jednu ze šesti hlavních cen na Mezinárodním Bienále mladých umělců v Paříži, spojenou s půlročním stipendijním pobytem ve Francii. Výstava pěti českých umělců byla označována za objev Bienále.[2] V letech 1968-70 onemocněl a načas přestal malovat. Roku 1972 se oženil s ekonomkou a výtvarnicí Vlastou Bláhovou (*1945)[3]. V době normalizace nemohl vystavovat a živil se jako externí návrhář v Artcentru a příležitostný výtvarník pro pořadatele výstav.

Roku 1981 spolu s Hugem Demartinim a Theodorem Pištěkem zorganizoval na svém statku v Netvořicích přátelské setkání umělců, teoretiků a přátel, jehož součástí byla i jednodenní výstava.[4] První příležitost představit svou tvorbu v Praze dostal umělec až ke svým padesátým narozeninám roku 1983 v Galerii Vincence Kramáře. Tato výstava lámala návštěvnické rekordy a byla hojně recenzována v tisku.[5]

Roku 1987 patřil k zakládajícím členům skupiny Zaostalí[6][7], se kterou pak vystavoval do roku 1992. V letech 1990–1995 byl profesorem malby na pražské Akademii výtvarných umění. Od roku 1995 je členem SVU Mánes.[8]

Bedřich Dlouhý žije v Praze a zabývá se volnou tvorbou. Roku 2020 měl velkou retrospektivní výstavu svého díla v Městské knihovně v Praze.

Členství ve skupinách

editovat

Ocenění

editovat
  • 1965 Hlavní cena za malbu, 4. mezinárodní bienále mladých umělců v Paříži
  • 1990 stipendium americké nadace Pollock-Krasner
  • 1996 Zlatá medaile Akademie výtvarných umění v Praze za pedagogickou činnost a reformování školy
  • 1998 medaile Franze Kafky za uměleckou činnost, udělil Evropský kruh Praha

Dílo

editovat

Školní kresby Bedřicha Dlouhého i jeho rané malby jsou poznamenány dobou 50. let a rozvíjejí specifický černý humor a estetiku vymezující se nikoli vůči oficiálnímu umění (které u něj vyvolávalo spíše smích a nestálo za pozornost[9]), ale vůči ostatním tíživým tlakům komunistického režimu (Promenáda romantiků, 1958). Počátkem 60. let byl celé generaci společný příklon k radikální abstrakci a antiestetické expresivní malbě kombinované s nekonvenčními nemalířskými materiály, zvané informel.

Dlouhý se informelu věnoval jen krátkou dobu (1960-62) a vystavil tyto práce ve svém ateliéru roku 1962. V jeho případě šlo spíše o "vnitřní krajiny" ve smyslu tehdejší tvorby Mikuláše Medka a nikoli o strukturální abstraktní expresionismus (Červená krajina). Existenciálně přetíženou informelní malbu doplnil drobnými objekty a obohatil ji směsí ironie a černého humoru (Zeď (1960), Zkouška tlaku, 1962–1963).

  •  
    Promenáda romantiků (1958), Galerie středočeského kraje (GASK)
  •  
    Lovecké rondo (1959), Museum Montanelli
  •  
    Zkouška tlaku(1962-1963)
  •  
    Zeď (1962-1963)
  •  
    Šedá série, Obraz č. 3 (1962)

Souběžně s tím Dlouhý rozvíjel svou variantu "estetiky divnosti"[10][11] a drobnými schválnostmi skrytými v detailech kriticky glosoval realitu. Společným rysem děl je odmítání imitativní funkce umění a zdůraznění jeho autonomní existence, využití konkrétních předmětů pro jejich výtvarné kvality a nikoli jako významové složky. Kouzlo děl tkví především v napětí mezi věcnou zřejmostí a tušeným tajemným obsahem.[11] V 60. letech výtvarní kritici spatřovali v artificiální dokonalosti, rafinovanosti, hermetičnosti, a bizarnosti obrazů Bedřicha Dlouhého spojitost s rudolfinským manýrismem a srovnávali jeho tvorbu s hnutím Phases, současnými díly Surrealistické skupiny a s účastníky pařížské výstavy "Mythologies quotidiennes".[12]

Kolem poloviny 60. let byl Dlouhý jedním z umělců, kteří se zabývali materiálovým uměním a závěsným objektem a zúčastnil se výstavy ve Špálově galerii s názvem Historie a přítomnost montáže, objektů, asambláže a materiálového umění.[13] Předměty zabudovávané do objektů se z původních pouhých aplikovaných materiálů postupně významově osamostatňovaly, např. jako skleněné relikviáře (Moroa jako kazatel, 1965), a postupně pronikaly do prostoru (Stroj na horší věci, 1967).

V sérii Modelů z konce 60. let je zvýrazněn význam objektu (asambláže v krabici z plexiskla) a malba hraje méně významnou roli jako iluzivní kulisa (Model všeho možného hlavně Velké Cesty, 1969, Obloha IV, 1971). Autor se zabývá neustálým zkoumáním problému, „zda stačí plocha k tomu, aby se řeklo vše".[14]

  •  
    Studie č. III (1964)
  •  
    Studie č. 66 - Moroa s kondorem (1966), Galerie výtvarného umění v Ostravě
  •  
    Stroj na horší věci (1967)
  •  
    Objekt 68 A (1968), Národní galerie v Praze
  •  
    Krajina (1971), Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem

V 70. letech, vedle objektů v plexisklových krabicích, doplněných krajinou malovanou na plátně, vytvořil „galerii portrétů banality“ čerpající z ikonografie módních časopisů. Obyčejné předměty, které jako asambláž kombinuje se staromistrovskou iluzivní malbou olejem na plátně, povyšuje na umělecké objekty. Koncem 70. let vytvářel velkoformátové kresby běžných předmětů, jejichž součástí byly světelné zdroje, prozařující plochu ze zadní strany.

  •  
    V temném sklepě (1976)
  •  
    V prádelně (1976)
  •  
    Test (1978)
  •  
    New (1978)
  •  
    Testování plnicího pera - Etude (1979)

Námětem iluzivní malby z druhé poloviny 80. let jsou často zdi (Zeď, 1988-89) a zvětšené detaily částí lidského těla nebo citace děl starých mistrů (Rembrandt, Vermeer), posunuté významově až na hranici perzifláže (Krajkář, 1987). Symbióza skutečných předmětů, které užívá pro jejich formální kvality, s dokonalou plastickou iluzivní malbou nemá v dílech Bedřicha Dlouhého žádná pravidla a omezení a odkazuje k dědictví surrealismu (Divná věc, 1993, Symbióza zbytečností, 1997). Proces realizace je pro Dlouhého procesem důsledného „myšlení skrze hmotu“. Lze jej pochopit jako drama čisté formy, která se spojuje v určité kompoziční celky, z nichž se opět rozpadá v určité útržky, komponenty. Forma a obsah společně představují absolutní jednotu.[15]

  •  
    Krajkář (1986), Museum Kampa
  •  
    Dívka s perlou, Tvrdý chleba (1988)
  •  
    Testování baroka - Caravaggio (1988)
  •  
    Zeď a tělo (1990), Galerie moderního umění, Hradec Králové
  •  
    Divná věc - Zeď s rudým kárátkem (1991), COLLETT Prague-Munich

Koncem devadesátých let si umělcův suverénní malířský projev pohrává s iluzí reality v sérii Posuzování (Posuzování plastičnosti, Posuzování opravdovosti kresby, Posouzení živosti kresby, 1997) a Posuzovačů (Posuzovač normálnosti, 1997) Dlouhý také zcela převrátil význam uměleckého autoportrétu, který v jeho podání představuje spíše impozantní přehled bravurně zvládnutých výtvarných technik (Autoportrét II., 2002). Za autoportrét svého druhu lze považovat i pohled na desku vlastního pracovního stolu, který vypovídá o světě každodennosti jeho tvůrce. Dlouhého tvorba je ve svém celku silně autobiograficky zaměřená a tvoří kontinuálně vytvářený umělcův autoportrét.[16]

  •  
    Posuzovač normálnosti (1997)
  •  
    Bedřich Dlouhý, Autoportrét I (1993-1999)
  •  
    Bedřich Dlouhý, Autoportrét II (1999-2007)
  •  
    Bedřich Dlouhý, Autoportrét III (2008)
  •  
    Akademický malíř B.D. vzpomíná (2019)

Po roce 2000 vytvořil Bedřich Dlouhý díla, která jsou v české moderní malbě ojedinělá. Patří k nim zejména monumentální zátiší Zkouška podkladu (2004), které svými rozměry (140 x 180 cm) i precizností provedení nijak nezaostává za klasickými vlámskými zátišími 17. století. V následujících obrazech vyniká zejména rafinovaná hra se světlem a zobrazením prostorové hloubky (Věc II., 2007, série Inverze, 2007) nebo složité povrchové struktury vytvořené čistě malířskými prostředky a vyvolávající dokonalou iluzi třírozměrného sochařského díla (Mytologie, 2009).

  •  
    Zkouška podkladu (2003-2004), Museum Montanelli
  •  
    Revival (2007)
  •  
    Robotická žena (2008)
  •  
    Poslední večeře (2011)
  •  
    Volání (2014)

Objekty

editovat
  •  
    Objekt (1963), Galerie výtvarného umění v Ostravě
  •  
    Návrh na pomník Rembrandtovi (1969)
  •  
    Podzim (1973)
  •  
    Objekt Magorie (2003-2004)
  •  
    Hlídač (2014)

Grafika a filmové plakáty

editovat

Bedřich Dlouhý zejména koncem 50. let tiskl malé náklady grafických listů vytvořených technikou suché jehly (Poprava, z cyklu Válka, 1958, suchá jehla). Ke grafice se periodicky vracel také později, např. grafickým listem pro Klub přátel Nové skupiny (Doma, 2001).

V 60. letech se Bedřich Dlouhý věnoval také návrhům filmových plakátů, které poskytovaly relativně velkou tvůrčí svobodu i finanční ohodnocení. Do roku 1971 vytvořil celkem 23 návrhů. Je považován za jednoho z předních světových autorů v tomto oboru (Felliniho film 8 1/2, Resnaisova Hirošima, má láska, Kurosawův Rašomon, Růžový panther, Antonioniho Červená pustina, ad.)[17] Roku 2010 byl celý soubor vystaven ve foyer kina Světozor v Praze.[18]

Zhodnocení díla

editovat

Alena Potůčková zobecnila v katalogu Bedřicha Dlouhého (2002) pohled na umělce a jeho dílo: Zralý umělec se vymaňuje ze společenství svých vrstevníků, chce být jenom sám sebou. Je osamělý a plný skepse, klade si otázky po smyslu svého konání. Ověřuje své schopnosti, podstupuje sám pro sebe těžké zkoušky, vlastnímu umu staví do cesty překážky. Usiluje o velké výpovědi. Nezáleží mu na módách, proudech, tendencích. Chce stvořit krásu přes bolest. Chce aby se jeho obraz stal součástí té velké tradice před ním. na ničem jiném mu v zásadě nezáleží.[19]

Zastoupení ve sbírkách

editovat

Realizace

editovat
  • 4 exteriérové malby, Obchodní středisko Koněvova (1987)

Autorské výstavy (výběr)

editovat
  • 1962 výstava ve vlastním ateliéru Roháčova 27
  • 1979 Bechyňská brána, Tábor (Muzeum husitského revolučního hnutí), s Hugo Demartinim
  • 1983 Práce z posledních let, Galerie Vincence Kramáře, Praha
  • 1985 Práce z roku 1984 - obrazy, kresby, ÚMCH ČSAV Praha
  • 1993 Práce z posledních let, Galerie Václava Špály, Praha
  • 1998 Lehké nachlazení, Krajkář, Vermeer (3 obrazy z 80. let, galerie na Jánském vršku, Praha
  • 1998 Neaktuální umění 1993–1998, galerie Vltavín, Praha
  • 1999 Bedřich Dlouhý: Autoportrét, Galerie Nová síň, Praha
  • 1999/2000/ Bedřich Dlouhý: Autoportrét atd..., Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy
  • 2002 Bedřich Dlouhý: Autoportrét II., Galerie Nová síň, Praha
  • 2002 Bedřich Dlouhý: Hrst veselých vzpomínek, Galerie Maldoror, Praha
  • 2003 Bedřich Dlouhý: Svítící kresby / Luminous drawings, Galerie Gambit, Praha
  • 2004 Bedřich Dlouhý: Autoportrét III., Galerie Nová síň, Praha, GMU v Hradci Králové
  • 2004/2005 Bedřich Dlouhý: Práce z roku 2004/ Works of 2004, Galerie Gambit, Praha
  • 2005 Bedřich Dlouhý, Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava
  • 2006 Bedřich Dlouhý: Fragmenty z díla, Galerie kai de kai, Praha
  • 2007 Bedřich Dlouhý: Autoportrét IV., Galerie Montanelli, s.r.o., Praha
  • 2010 Bedřich Dlouhý: Autoportrét V. (King of Art 1.), Museum Montanelli, Praha
  • 2013 Mozaika - dílo měsíce. Bedřich Dlouhý, Galerie moderního umění v Hradci Králové
  • 2015 Návrat krále, Museum Montanelli, Praha

Společné výstavy

editovat

Roku 1954 byl jedním z iniciátorů výstavy Malmuzherciáda. Od roku 1959 byl pravidelným účastníkem všech významných přehlídek moderního českého umění doma i v zahraničí. Podrobněji viz abART: Dlouhý Bedřich/ Společné výstavy[20]

Reference

editovat
  1. ↑ Čiháková Vlasta: Dlouhý Bedřich, Liga gentlemanů aneb hokejový tým Paleta vlasti, Výtvarná práce 1968, r. 16, č. 4, s. 2.
  2. ↑ Pierre Restany, Paříž na podzim 1965, Výtvarná práce XIV, 1966, č. 2, s. 8.
  3. ↑ Vlasta Dlouhá. www.vlastadlouha.cz [online]. [cit. 2015-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  4. ↑ Mahulena Nešlehová, Popis jednoho dne - Netvořice 81, Zakázané umění I.,Výtvarné umění 1995, č. 3-4, s. 104 - 107.
  5. ↑ Jiří Blahota, Krása, která nezmizí, Mladá fronta 39, 1983, č. 81, 7. 4., s. 4
  6. ↑ Beran Zdeněk, Trochu světla k temné historii vzniku skupiny Zaostalí, in: Zakázané umění I., Výtvarné umění 1995, č. 3 - 4, s. 102 - 103.
  7. ↑ Zaostalí Forever, eds. P. Wittlich a M. Nešlehová, Gallery, Praha 2007.
  8. ↑ Hynek Glos, Petr Vizina, 2016, s. 62
  9. ↑ ČT, Fenomén underground
  10. ↑ Jan Kříž, Šmidrové, Městská galerie Ostrov, 1965
  11. ↑ a b Jan Kříž, Estetika divnosti, Výtvarné umění XVII, 1967, č. 1, s. 1 - 13.
  12. ↑ František Šmejkal, Krize a východiska, Výtvarná práce XIII, 1965, č. 10 - 11, s. 5.
  13. ↑ Eva Petrová, Objekt, ČFVU Praha, 1965
  14. ↑ Eva Petrová, Dialog 90, Výtvarné umění I, 1990, č. 6, s. 50.
  15. ↑ Vlastimil Tetiva, 1991, s. 125.
  16. ↑ Radim Španihel, Bedřich Dlouhý - pokus o portrét, 2009, s. 68
  17. ↑ Plakáty - Autoři: Bedřich Dlouhý
  18. ↑ Rozhovor T. Piláta s Bedřichem Dlouhým, ČRo Vltava 2010
  19. ↑ Potůčková A, in: Bedřich Dlouhý, autoportrét II., Praha 2002
  20. ↑ Dlouhý Bedřich/ Společné výstavy

Literatura

editovat
  • Mahulena Nešlehová (ed.), Bedřich Dlouhý - Moje gusto / What I like, 137 s., Galerie hlavního města Prahy, 2019, ISBN 978-80-7010-155-1
  • Fascinace skutečností - hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc, r. 2017
  • Hynek Glos, Petr Vizina, Stará garda, nakl. Argo, Praha 2016, s. 60-65, ISBN 978-80-257-1881-0
  • Radim Španihel, Bedřich Dlouhý - pokus o portrét, diplomová práce, FF MUNI v Brně 2009
  • Bedřich Dlouhý, autoportrét V, kat. 62 s., Nadace DrAK Praha 2010, ISBN 978-80-254-6496-0
  • Bedřich Dlouhý, Autoportrét IV, kat. výst., Galerie Montanelli v Praze 2007.
  • Bedřich Dlouhý, Autoportrét III, kat. výst., Galerie Nová síň v Praze 2004
  • Bedřich Dlouhý, autoportrét II., tx. Alena Potůčková, kat. (nestr., volné listy), vlastním nákladem autora, Praha 2002
  • Bedřich Dlouhý, Autoportrét, kat. výst., Galerie Nová Síň v Praze 1999.
  • Bedřich Dlouhý, neaktuální umění, kat. (nestr.), vlastním nákladem autora, Praha 1998
  • Vlastimil Tetiva, České malířství a sochařství 2. poloviny 20. století ze sbírek Alšovy jihočeské galerie -1.díl (Katalog výstavy), AJG v Hluboké nad Vltavou 1991
  • Jan Kříž, Šmidrové, Obelisk, Praha 1970
  • Kříž J, Šmejkal F, Jeune avant-garde Tche’coslovaque, kat. výst., Galerie Lambert v Paříž 1965.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bedřich_Dlouhý&oldid=24072316“