Wikipedie

BAE Sea Harrier

British Aerospace Sea Harrier je námořní STOVL (Short Take-Off and Vertical Landing – letadlo s krátkým vzletem a vertikálním přistáním) / VTOL (Vertical Take-Off and Landing – letadlo s vertikálním vzletem a přistáním) proudový stíhací, průzkumný a útočný letoun vyvinutý z letounu Hawker Siddeley Harrier. Letoun vstoupil do služby u britského královského námořnictva (Royal Navy) v dubnu 1980 pod označením Sea Harrier FRS.1 a stal se neformálně známým pod přezdívkou „Shar“.[1] Jejich zvláštností bylo, že i když v té době bylo již naprosto samozřejmé, že námořní i pozemní letouny k vybojování vzdušné nadvlády dosahovaly nadzvukových rychlostí, letoun byl podzvukový, přestože jeho hlavním úkolem bylo bránit letadlové lodě Royal Navy.

Sea Harrier
Sea Harrier FA2 za letu na letecké přehlídce Royal International Air Tattoo.
Sea Harrier FA2 za letu na letecké přehlídce Royal International Air Tattoo.
UrčeníV/STOL stíhací bombardér
PůvodSpojené království
VýrobceHawker Siddeley
British Aerospace
První let20. srpna 1978
Zařazenoduben 1980 (FRS1)
2. dubna 1993 (FA2)
Vyřazenobřezen 2006 (Royal Navy)
11. května 2016 (Indické námořní letectvo)
Charaktervyřazen z aktivní služby
UživatelSpojené království (dříve)
Indie (dříve)
Vyrobeno kusů111
Cena za kus18 miliónů USD v roce 1991
Vyvinuto z typuHawker Siddeley Harrier
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sea Harriery sloužily ve válce o Falklandské ostrovy, v obou válkách v Perském zálivu a během intervence NATO v konfliktu v Bosně a Hercegovině. Ve všech případech operovaly většinou z letadlových lodí, které se nacházely mimo válečnou zónu. Jejich použití na Falklandách ukázalo jejich nadřazenost a vysokou užitečnost, když se ocitly v roli jediného letounu schopného chránit britský expediční svaz. Letouny Sea Harrier sestřelily 20 nepřátelských letounů, přičemž ztratily jen dva stroje palbou ze země. Byly také použity k útokům na pozemní cíle stejným způsobem jako Harriery používané královským letectvem (Royal Air Force).

Sea Harriery byly také určeny pro obchod, ale úspěšně byly prodány jen v roce 1983 do Indie, protože z plánovaného obchodu s Argentinou a Austrálií nakonec sešlo.[2][3] Druhou, vylepšenou verzí pro Royal Navy postavenou v roce 1993, byl Sea Harrier FA2. Měl lepší schopnosti ve vzdušném boji, mohl nést další zbraně a měl i výkonnější motor. Tato verze byla vyráběna až do roku 1998. Letoun byl stažen ze služby u královského námořnictva v březnu 2006 a byl na krátkou dobu nahrazen letouny Harrier GR9. V budoucnu by měl roli palubního stíhače zastávat letoun Lockheed Martin F-35 Lightning II. Sea Harriery sloužily až do května 2016 u indického námořnictva, ačkoliv i zde mají být nahrazeny letouny MiG-29K. I když byly vyřazeny z aktivní služby u Royal Navy, jsou i nadále používány k výcviku palubních posádek u School of Flight Deck Operations.[4]

Vývoj

editovat
Související informace naleznete také v článcích Třída Invincible (1977) a Hawker Siddeley Harrier.

V poválečné éře se začalo královské námořnictvo zmenšovat v souvislosti s rozpadem britské říše v zámoří a se vznikem Britského společenství národů. V roce 1960 byla vyřazena poslední bitevní loď HMS Vanguard, přičemž sloužila méně než 15 let.[5] Snad největším příkladem nového trendu šetření v námořnictvu bylo zrušení plánované třídy velkých letadlových lodí CVA-01 pro královské námořnictvo v roce 1966,[6] což zřejmě souviselo s odklonem námořnictva od letadel s pevnými křídly po 2. světové válce.[7] Během tohoto období se v Royal Navy objevily požadavky na letoun s vertikálním nebo krátkým vzletem a vertikálním přistáním (V/STOL), který by nahradil letouny de Havilland Sea Vixen. Po prvních zkouškách letounů V/STOL došlo k přistání letounu Hawker Siddeley P.1127 na HMS Ark Royal v roce 1963.[8][9]

Další koncept budoucnosti námořního letectví se objevil na počátku 70. let 20. století, kdy byla plánována nová třída křižníků s letovou palubou. Plavidla byla velmi opatrně a politicky obezřetně označována za křižníky a úmyslně se vyhýbalo termínu „letadlová loď“,[10] aby byla větší naděje na jejich financování v politicky nepřátelském ovzduší, kdy panovala značná nevole financovat drahé mateřské letadlové lodě.[11] Tato plavidla byla podstatně menší než původní projekt letadlové lodi CVA-01.[12] Tyto lodě byly nakonec objednány v roce 1973 jako třída Invincible[13] a jsou v současné době označovány jako letadlové lodě. Téměř okamžitě byl během jejich stavby k 170 m dlouhé palubě přidán „odrazový můstek“, který lodím umožnil účinně provozovat malé množství V/STOL proudových letounů.[11][14] Letoun Hawker Siddeley Harrier GR1 vstoupil do služby u RAF v dubnu 1969. Hawker Siddeley vyvinul následně i navalizovanou variantu pro nové lodě, která dostala označení Sea Harrier. V roce 1975 královské námořnictvo objednalo 24 letounů Sea Harrier FRS1 (Fighter – stíhací, Reconnaissance – průzkumný, Strike – úderný[14]),[10] přičemž první poprvé vzlétl v roce 1978.[11] Během té doby se společnost Hawker Siddeley stala součástí společnosti British Aerospace při znárodnění v roce 1977. V době kdy prototyp Sea Harrieru vzlétnul v Dunsfoldu (poprvé 20. srpna 1978), byla objednávka zvýšena na 34 letounů.[15] Sea Harriery byly prohlášeny za operačně způsobilé v roce 1981 na palubě první lodi třídy Invincible, kterou byla letadlová loď HMS Invincible a další se připojily v tom samém roce na palubě letadlové lodi HMS Hermes.[16]

Vzhledem k jejich klíčové roli při válce na Falklandách,[17] bylo učiněno v roce 1984 rozhodnutí vylepšit letouny na základě získaných zkušeností na verzi FRS.2 (později známé jako FA2). První létající prototyp byl dodán v září 1988 a v prosinci téhož roku byl podepsán kontrakt na úpravu dalších 29 strojů.[18] V roce 1990 královské námořnictvo objednalo výrobu 18 nových strojů FA2,[19] s cenou kolem 12 miliónů liber za kus, čtyři další vylepšené letouny byly objednány v roce 1994. První letoun byl dodán 2. dubna 1993.[20]

Popis

editovat
 
Vektorová tryska letounu Sea Harrier FA2 ZA195 (vylepšený) – odlišující rys letounů s kolmým startem
 
Umístění čtveřice trysek na letounu.
Související informace naleznete také v článku Hawker Siddeley Harrier.

Sea Harrier je podzvukové letadlo navržené k provádění leteckých úderů, průzkumu a stíhání nepřátelských letounů.[21] Pohon zajišťuje jeden dvouproudový motor Rolls-Royce Pegasus s dvojicí vstupů vzduchu a čtveřicí polohovatelných trysek.[10] Podvozek letounu tvoří dvě hlavní podvozkové nohy umístěné za sebou v trupu a dvě vnější přistávací kolečka na křídlech. Sea Harrier je vybaven čtyřmi závěsy na křídlech a třemi závěsy pod trupem k nesení zbraní a přídavných palivových nádrží.[22] Použití „odrazového můstku“ umožňuje letounům vzlétnout s větším nákladem z krátké letové paluby, ačkoliv toho lze dosáhnout i klasickým startem z běžného letiště bez použití polohovatelných trysek.[23]

Sea Harrier byl z větší části založen na letounu Harrier GR3, ale má zvětšený kokpit s bublinovým překrytem pro zlepšení výhledu[14] a zvětšenou přední část trupu pro umístění radaru Ferranti Blue Fox.[10] Na některé části byly použity korozivzdorné slitiny nebo byly opatřeny antikorozní úpravou, aby lépe vzdorovaly mořskému prostředí.[24] Po válce na Falklandských ostrovech byly Sea Harriery vybaveny novými protilodními střelami Sea Eagle.[25]

Novější Sea Harrier FA2 byl vybaven radarem Blue Vixen, který byl popisován jako jeden z nejpokročilejších pulzních dopplerovských radarů na světě,[26] původní radar Blue Fox byl občas kritizován pro nízký výkon.[25] Radar Blue Vixen posloužil jako základ pro vývoj radaru CAPTOR používaného na letounech Eurofighter Typhoon.[27] Sea Harrier FA2 mohl také nést střely vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM jako první britské letadlo s touto schopností.[28] Letouny Sea Harrier FA2 navíc dostaly i vylepšený motor Pegasus Mk 106 a prostředky pro elektronické rušení vzhledem k rozvoji radarem naváděných protileteckých střel.[25] Další vylepšení zahrnovaly zvětšení počtu nesených střel vzduch-vzduch, radar pro snímání směrem dolů, zvětšený dolet a vylepšené displeje v kokpitu.[18]

V kokpitu letounu byla umístěna klasická středová řídicí páka a ovládání plynu na levé straně. K běžným řídícím přístrojům byla přidána i páka pro ovládání čtveřice polohovatelných trysek. Při poloze páky vpřed míří trysky dozadu pro vodorovný let a při poloze páky vzad míří trysky dolů pro svislý start nebo přistání.[29][30] Užitečnost schopnosti svislého přistání byla demonstrována při incidentu 6. června 1983, kdy podporučík Ian Watson ztratil kontakt s letadlovou lodí HMS Illustrious a přistál se svým Sea Harrierem ZA176[31] na palubě španělské nákladní lodi Alraigo.[32]

V roce 2005, ačkoliv bylo již naplánováno jejich vyřazení, byly Sea Harriery vybaveny systémem „Autoland“, který umožňuje letounu provést bezpečné svislé přistání bez jakéhokoliv zásahu pilota. Navzdory přirozenému houpání lodi na moři systém v květnu 2005 dokázal úspěšně přistát na letadlové lodi.[33]

Operační historie

editovat

Royal Navy

editovat

Vstup do služby

editovat

První tři vyrobené stroje byly vývojové a byly používány k čistě zkušebním účelům.[15] První sériový letoun byl dodán na leteckou základnu královského námořnictva Yeovilton v roce 1979 ke zkouškám u Intensive Flying Trials Unit (také známá jako 700. námořní letecká peruť).[15] První operační peruť vyzbrojená těmito letouny vznikla v březnu 1980. Stala se jí 800. Námořní letecká peruť na letadlové lodi HMS Invincible, která byla následně přemístěna na letadlovou loď HMS Hermes.[15] V lednu 1981 byla zformována druhá jednotka, kterou byla 801. námořní letecká peruť, působící na letadlové lodi HMS Invincible.[15]

Falklandská válka

editovat
 
Sea Harriery na letecké základně královského námořnictva Yeovilton v kamufláži používané před konfliktem na Falklandách.

Sea Harriery se zúčastnily Falklandské války v roce 1982, přičemž létaly z letadlových lodí HMS Invincible a HMS Hermes.[34] Hlavním úkolem Sea Harrierů byla obrana proti nepřátelským letadlům. Druhořadým úkolem byly útoky na pozemní cíle. Letouny RAF Harrier GR3 prováděly hlavně útoky na pozemní cíle. Celkem se bojů zúčastnilo 28 Sea Harrierů a 14 Harrierů GR3.[35] Sea Harriery sestřelily 20 argentinských letounů, přičemž neutrpěly žádné ztráty ve vzdušných soubojích. Dva Sea Harriery byly však ztraceny palbou ze země a další čtyři při nehodách.[36] Z celkového počtu argentinských ztrát letadel bylo 28% způsobeno palbou Sea Harrierů.[34]

K selhání argentinských stíhačů přispělo několik faktorů. Ačkoliv argentinské letouny Mirage III a Dagger byly mnohem rychlejší, Sea Harriery byly mnohem obratnější.[37][38] Také taktika zvaná „Viff“ (Vectored in Forward Flight), která využívala trysky, které jsou běžně používány pro svislý start, pro brzdění nebo změnu směru letu, se prokázala jako velice užitečná ve vzdušných soubojích,[37] ačkoliv nejméně jeden důvěryhodný zdroj uvádí, že tato taktika nebyla během války na Falklandách používána.[39] Navíc Harriery používaly nejnovější střely AIM-9L Sidewinder a radar Blue Fox.[37][40] Britští piloti měli také mnohem lepší výcvik. Jednou z věcí, které si všimli u argentinských pilotů, bylo, že občas vypustili své zbraně ve chvíli, kdy zbraň byla mimo své provozní parametry – nemohla tedy efektivně zasáhnout svůj cíl. Argentinské Mirage také občas raději odhodily své přídavné nádrže a zamířily pryč od Sea Harrierů. To později vedlo ke snížení jejich schopnosti bojovat s Brity kvůli nedostatku přídavných palivových nádrží, což zmenšovalo jejich dolet.[41][42]

 
Sea Harrier FRS1 z letadlové lodi HMS Illustrious patřící k 800. Námořní letecké peruti v kamufláži používané po konfliktu na Falklandách.

Britské letouny byly řízeny přímo z válečných lodí v zálivu San Carlos, což byla určitá nevýhoda, protože blízkost ostrovů měla vliv na účinnost radarů.[42] Rozdíly v taktice a výcviku mezi 800. a 801. perutí se staly terčem kritiky, jelikož se uvádělo, že ztráty britských lodí mohly být nižší, kdyby byly Sea Harriery z lodi Hermes využívány efektivněji.[43]

Letouny na obou stranách však musely létat v nepříznivých podmínkách. Argentinské letouny byly nuceny operovat z pevniny, protože letiště na Falklandách byly vhodné jen pro vrtulové transportní letouny.[42] Navíc hrozba zničení letiště v Port Stanley britskými bombardéry Avro Vulcan podpořila rozhodnutí argentinské strany létat z pevninských letišť.[44] Navíc většina argentinských letounů nemohla doplňovat palivo za letu, což je nutilo působit na samé hranici jejich doletu.[42] Sea Harriery měly však také omezený dolet vzhledem k rozhodnutí umístit britské letadlové lodi mimo dosah argentinských střel Exocet a vzhledem k celkovému rozptýlení flotily.[45] Výsledkem bylo, že argentinské letouny měly nad ostrovy jen kolem 5 minut k vyhledání a zaútočení na cíl. Zatímco Sea Harriery mohly čekat až 30 minut na příletových trasách argentinských strojů, kde mohly hlídkovat a pak ještě dalších 30 minut poskytovat vzdušné krytí vlastním silám.[42]

Sea Harriery byly oproti letuschopným argentinským letounům v menšině[42] a příležitostně byly odlákány pryč díky aktivitám Escuadrón Fénix, která používala civilní proudové letouny k odlákání Sea Harrierů od ostrovů. Největší nevýhodou však bylo, že britské letouny musely létat bez systému včasné výstrahy, jako jsou například letouny AWACS.[42] Avšak, dnes už je známo, že Chile poskytovalo invazní flotile časné radarové varování o argentinských letounech.[46][47] Výsledkem bylo, že Sea Harriery nebyly schopny vybojovat neprostou vzdušnou nadvládu nad ostrovy a zabránit argentinským denním i nočním útokům, ani nedokázaly úplně zastavit noční zásobovací lety argentinských letounů Lockheed C-130 Hercules na ostrovy.[42][48] Nakonec bylo během války ztraceno celkem 6 Sea Harrierů, a to jak nepřátelskou palbou (2 letouny), tak i při nehodách a mechanických závadách (4 letouny).[49] Celkové ztráty Harrierů a Sea Harrierů na útočných operacích tak dosáhly 2,3%.[50]

Operace v 90. letech 20. století

editovat
 
British Aerospace Sea Harrier FA2 na letové palubě HMS Invincible

Letouny Sea Harrier zažily ostrou akci znovu v letech 1992–1995 během konfliktu v Bosně a Hercegovině.[20] Letouny startovaly proti srbským cílům a poskytovaly vzdušnou podporu mezinárodním silám včetně operací pod názvy Deny Flight a Rozhodná síla proti armádě Republiky srbské.[51][52] 16. dubna 1994 byl Sea Harrier z 801. námořní letecké perutě z letadlové lodi HMS Ark Royal sestřelen střelou země-vzduch vypálenou armádou Republiky srbské, když se pokoušel bombardovat dva tanky bosenských Srbů.[53] Pilot, poručík Nick Richardson, se katapultoval a přistál na území ovládaném přátelskými bosenskými muslimy.[54]

Letouny byly použity znovu v roce 1999 během útoku NATO proti Jugoslávii v rámci operace Spojenecká síla,[55] Letouny působily z lodi HMS Invincible, přičemž hlídkovaly ve vzdušném prostoru a držely jugoslávské MiGy na zemi.[56] Byly také poslány v roce 2000 do Sierry Leone na palubě letadlové lodi HMS Illustrious jako součást konvoje, který měl zásobovat a posílit britské intervenční síly v oblasti.[20][57]

Vyřazení

editovat
 
Sea Harriery FA2 Royal Navy za letu

Sea Harrier byl stažen ze služby u Royal Navy v roce 2006. Poslední letoun 801. námořní letecké perutě byl vyřazen 29. března 2006.[58][59] Plán na vyřazení letounů byl oznámen britským ministerstvem obrany v roce 2002. Jejich nástupcem měl být letoun Lockheed Martin F-35 Lightning II,[60] který měl být původně zařazen do služby v roce 2012. Ministerstvo obrany argumentovalo, že prodloužení životnosti o dalších 6 let do roku 2012 by si vyžádalo značné náklady.[61] V březnu 2010 bylo zavedení letounů F-35 posunuto nejdříve na rok 2016, přičemž se jejich cena zdvojnásobila.[62] Rozhodnutí vyřadit Sea Harriery tak brzy se stalo terčem kritiky některých důstojníků.[63]

Obě verze Harrierů měly potíže s dostatečným výkonem motoru (Pegasus Mk 106 na letounech FA2 a Mk 105 na GR7) při provozu za vysokých teplot na Blízkém východě, což omezovalo jejich užitečné zatížení, aby bylo možné bezpečné svislé přistání na letadlové lodi.[20] Přirozené řešení, instalace silnějších motorů Pegasus jako u letounů Harrier II, by však nebylo tak jednoduché a pravděpodobně by si vyžádalo velké náklady a hodně času.[20] Navíc na rozdíl od pozemních Harrierů působily Sea Harriery v mnohem škodlivějším prostředí, přičemž velký vliv mělo korozivní prostředí slané mořské tříště působící na letouny. Určitý počet letounů byl předán výcvikovému středisku School of Flight Deck Operations na letecké základně Královského námořnictva Culdrose.[4]

Fleet Air Arm královského námořnictva nadále sdílelo jiné složky tzv. Společných sil Harrierů (Joint Force Harrier).[64] V roce 2006 obdrželo letouny Harrier GR7 a modernizované Harrier GR9,[20] ale tyto letouny byly o několik let později předčasně vyřazeny díky rozpočtovým škrtům.[65] Spojené království plánuje i nadále pořízení letounů F-35B, které budou působit z nové třídy letadlových lodí Royal Navy Queen Elizabeth.[66][67]

Indické námořnictvo

editovat
 
Indické Sea Harriery letí společně s letounem F/A-18F Super Hornet amerického námořnictva během společného cvičení Malabar 2007.

V roce 1977 schválila indická vláda plány na získání letounů Sea Harrier pro indické námořnictvo. Před tímto rozhodnutím kolovaly pověsti o potenciálním nákupu sovětských V/STOL letounů Jak-36.[68] V roce 1979 Indie objednala prvních 6 letounů Sea Harrier, přičemž první tři dorazily na letiště Dabolim 16. prosince 1983.[69] Další obchod na zakoupení dalších 10 letounů Sea Harrier byl uzavřen v listopadu 1985.[70] Nakonec si Indie pořídila celkem 30 letounů – 25 pro bojové využití a 5 v dvojmístné verzi pro cvičné účely.[71] Až do 90. let 20. století byla větší část pilotního výcviku prováděna v Británii kvůli omezené dostupnosti cvičných strojů.[72]

Zavedení Sea Harrierů souviselo s vyřazením předchozích stíhacích palubních letounů indického námořnictva Hawker Sea Hawk, stejně tak jako s letadlovou lodí INS Vikrant (ex-HMS Hercules), která byla rozsáhle modernizována v letech 1987 až 1989.[69] Indie provozovala Sea Harriery z letadlových lodí INS Vikrant a INS Viraat (ex-HMS Hermes).[50] Sea Harriery mohou nést některé z moderních střel pro námořní operace jako jsou britské protilodní střely Sea Eagle[73] a francouzské střely vzduch-vzduch Matra Magic.[72] Další výzbroj zahrnuje neřízené rakety ráže 68 mm, pumy na ničení letišť, kazetové pumy a podvěšené kanóny ráže 30 mm.[72]

Sea Harriery u indického námořního letectva postihla celá řada nehod, což způsobilo, že byla ztracena asi polovina všech letadel. Po pádu letounu v srpnu 2009 byly všechny Sea Harriery dočasně odstaveny z provozu do vyšetření nehody.[74] Od začátku své služby v indickém námořnictvu zahynulo při 17 nehodách letounů Sea Harrier 7 indických pilotů, obvykle při rutinních letech.[75]

 
Indická letadlová loď INS Vikrant na počátku 80. let 20. století nesoucí letouny Sea Harrier, Sea Hawk, Alizé, a vrtulníky Alouette a Sea King

V roce 2006 projevilo indické námořnictvo zájem na zakoupení až osmi právě vyřazených britských Sea Harrierů, aby doplnilo stavy svých letounů.[76] Předpokládalo se, že letouny nebudou mít radar Blue Vixen, radarový systém varování a schopnost nést střely AMRAAM. Také určitý software Spojených států by musel být odinstalován před jejich odesláním.[76] V říjnu 2006 se nakonec ukázalo, že z dohody sešlo kvůli nákladům na rekonstrukci draků letounů.[77]

Od roku 2006 zahájilo indické námořnictvo proces modernizace až 15 strojů Sea Harrier ve spolupráci s Izraelem, přičemž byl nainstalován radar Elta EL/M-2032 a schopnost nést střely vzduch-vzduch středního dosahu Rafael Derby.[78] To umožnilo prodloužit životnost strojů, i když jejich počet se do roku 2009 snížil z původních 30 vlivem havárií až na 12.[79] Indie plánuje do budoucna zavést větší letadlové lodě, z nichž budou moci působit ruské stroje MiG-29K, které mají Sea Harriery nahradit.[80][81] Ze služby u námořního letectva Indie byly vyřazeny 11. května 2016.[82]

Varianty

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam variant letounu Harrier.
 
Sea Harrier FRS.1 na letadlové lodi HMS Invincible

Sea Harrier FRS.1

První sériová verze vyráběná v letech 1978 až 1988. Postaveno 57 strojů. Většina dochovaných strojů byla přestavěna na verzi FA2.[10]

Sea Harrier FRS.51

Verze pro indické námořnictvo podobná verzi FRS.1.[83]

Sea Harrier FA2

Vylepšená verze z roku 1988 opatřená radarem Blue Vixen a střelami vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM.[10]

Dochované letouny

editovat
 
Sea Harrier FA2 ZE694 vystavený v Midland Air Museum

Určitý počet dochovaných letounů je ve vlastnictví muzeí nebo soukromých vlastníků. Několik dalších je používáno k výcviku u Royal Navy School of Flight Deck Operations na letecké základně královského námořnictva Culdrose.[84] Následuje nekompletní seznam dochovaných letounů.

Spojené království
  • Devět Sea Harrierů FA2 – XZ440, ZD579, ZE690, ZE692, ZH797, ZH798, ZH802, ZH803, ZH813 – bylo k červnu 2013 stále používáno k výcviku na letecké základně královského námořnictva Culdrose a další 3 letouny (ZD611, ZH804 a ZH811) byly na této základně uskladněny.[84]
  • Sea Harrier FA2 ZE694 je vystaven v Midland Air Museum v Coventry.[85]
  • Dva Sea Harriery – FRS1 XZ493/001/N a FA2 (XZ499) jsou veřejně vystaveny ve Fleet Air Arm Museum ve městě Yeovilton.[86][87]
  • Sea Harrier FRS1/FA2 ZA176 je uchován v Newark Air Museum.
  • Sea Harrier FRS1/FA2 XZ457 je vystaven v Boscombe Down Aviation Collection.
  • Sea Harrier FA2 ZA195 je vystaven v Tangmere Military Aviation Museum.
  • Sea Harrier FA2 XZ459 je uchováván soukromým vlastníkem poblíž letiště Shoreham.
  • Sea Harrier T.8 ZD992 byl odepsán po nehodě v Yeoviltonu 16. listopadu 2000, později byl restaurován do neletuschopného stavu společností Everett Aero v Suffolku a nyní je v soukromém vlastnictví poblíž Manchesteru.
Spojené státy americké
  • Sea Harrier FA2 XZ439 – umístěn v Nalls Aviation, St.Mary's County, Maryland.[88] Bývalý Sea Harrier FA2 královského námořnictva byl koupen v roce 2006 společností Art Nalls, která strávila další dva roky jeho uvedením do letuschopného stavu. V prosinci 2007 byl letoun poškozen při tvrdém přistání a musel být opraven.[89] Letoun se poprvé objevil na veřejnosti na letecké show ve městě Culpeper, stát Virginie v říjnu 2008.[90] Jedná se o jediný letuschopný Harrier vlastněný soukromou osobou na světě.[88]

Specifikace (Sea Harrier FA2)

editovat
 
Sea Harrier FRS51 indického námořnictva během vzletu na lodi Viraat

Technické údaje pocházejí z publikací „Combat Aircraft since 1945“, „Encyclopedia of Military Technology and Innovation“, „Encyklopedie letadel světa“ a „The Great Book of Modern Warplanes“.[91][92][93][94]

Technické údaje

editovat
  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 7,6 m
  • Délka: 14,2 m
  • Výška: 3,71 m
  • Nosná plocha: 18,68 m²
  • Plošné zatížení: ? kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 6 374 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 11 900 kg
  • Pohonná jednotka: 1× dvouproudový motor Rolls-Royce Pegasus
  • Výkon pohonné jednotky: 95,64 kN

Výkony

editovat
  • Cestovní rychlost: ? km/h ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: 1 182 km/h (735 mph, 635 uzlů) ve výšce ? m
  • Dolet: 1 000 km (540 námořních mil)
  • Max.přeletová vzdálenost: 3 600 km (1 740 námořních mil)
  • Dostup: 16 000 m (51 000 stop)
  • Stoupavost: 250 m/s (50 000 stop/min)

Výzbroj

editovat
  • 2× letecký kanón ADEN ráže 30 mm zavěšené pod trupem se zásobou 130 nábojů (každý)
  • 4× závěs pod křídlem, 1× závěs pod trupem a 2 závěsy pro kanóny pod trupem s celkovou kapacitou 8 000 liber (3 630 kg). Možnost použít zbraně:

Uživatelé

editovat

  Indie

  Spojené království

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku British Aerospace Sea Harrier na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Ward, str. 50.
  2. ↑ MISON, Graham. Sea Harrier Down Under [online]. [cit. 2014-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-12. (anglicky) 
  3. ↑ London almost sold arms to BA before war: Astonishing weapons sales plan for Argentina [online]. Buenos Aires Herald, 29. června 2005 [cit. 2014-07-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b School of Flight Deck Operations [online]. Royal Navy [cit. 2014-07-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ No V for the Mighty Vanguard [online]. Los Angeles Times, 20. srpna 1959 [cit. 2014-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-26. (anglicky) 
  6. ↑ Analysis: UK navy anxiously awaits carriers [online]. United Press International, 2. července 2002 [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ BRADFORD, Jeffery. Thirty years on: reflections on CVA-01 versus TSR2 [online]. Prosinec 2002 [cit. 2014-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-12. (anglicky) 
  8. ↑ Jenkins 1998, str. 51.
  9. ↑ Bull 2004, str. 119.
  10. ↑ a b c d e f Nordeen 2006, str. 11.
  11. ↑ a b c Grove 1987, str. 319–320.
  12. ↑ Moore 1987, str. 22.
  13. ↑ Moore John E., 1981.
  14. ↑ a b c Bull 2004, str. 120.
  15. ↑ a b c d e Orbis 1985, str. 3306–3312
  16. ↑ FORD, Terry. Sea Harrier – A New Dimension. Aircraft Engineering and Aerospace Technology. 1981, roč. 53, čís. 6, s. 2–5. Dostupné online. ISSN 1758-4213. (anglicky) 
  17. ↑ SLOYAN, Patrick J. Sea Harrier changes face of air warfare. Tri City Herald. 23. května 1982. (anglicky) 
  18. ↑ a b First Flight for Sea Harrier FRS2. Janes Defense Weekly. 1. listopadu 1988, roč. 10, čís. 13, s. 767. (anglicky) 
  19. ↑ Flight International 1990, str. 9.
  20. ↑ a b c d e f GRAVES, David. Sea Harrier cuts leave the fleet exposed The decision to retire the decisive weapon of the Falklands conflict means the Navy will have to rely on America for air support. The Telegraph. 2. dubna 2002. Dostupné online [cit. 14.7.2014]. (anglicky) 
  21. ↑ Jenkins 1998, str. 52.
  22. ↑ Spick 2000, str. 366–370, 387–392.
  23. ↑ Bull 2004, str. 121.
  24. ↑ Jenkins 1998, str. 51–55.
  25. ↑ a b c Navy puts more punch in its Harriers. New Scientist. 16. června 1983, roč. 98, čís. 1362, s. 780. Dostupné online. ISSN 0262-4079. (anglicky) 
  26. ↑ HOYLE, Craig. Harrier high [online]. Flightglobal, 9. května 2006 [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Captor Radar (International), Airborne radar systems [online]. Jane's Avionics, 30. března 2010. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Pilot shortage hits Harriers [online]. Glasgow Herald, 31. července 1987 [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Markman a Holder 2000, str. 74–77.
  30. ↑ Jenkins 1998, str. 25.
  31. ↑ HEELEY, Howard. Modern-day veteran [online]. airsceneuk.org.uk [cit. 2014-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 06-08-2015. (anglicky) 
  32. ↑ WRIGHT, Tim. Oldies & Oddities: The Alraigo Incident [online]. Air & Space, listopad 2008 [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ Sea Harrier jets land on autopilot. New Scientist. 28. května 2005, čís. 2501. Dostupné online. ISSN 0262-4079. (anglicky) 
  34. ↑ a b DUFFNER, Robert W. Conflict in the South Atlantic: the impact of air power. Air University Review. Březen-duben 1984. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-10. ISSN 0002-2863. (anglicky)  Archivováno 10. 1. 2010 na Wayback Machine.
  35. ↑ AV-8B Harrier Operations [online]. GlobalSecurity.org [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ Grant 2005, str. 38.
  37. ↑ a b c That Magnificent Flying Machine. TIME. 7. června 1982. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-15. (anglicky)  Archivováno 30. 9. 2007 na Wayback Machine.
  38. ↑ DYER, Gwynne. Britain Air Blockade? Those Harriers Are Able To Do The Job. Sarasota Herald-Tribune. 28. dubna 1982. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ Jane's Fighter Combat – Combat in the Jet Age, ISBN 0-00-470822-9
  40. ↑ POSEY, Carl. Air War in the Falklands [online]. Air & Space, září 2002 [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Ward, str. 209.
  42. ↑ a b c d e f g h CORUM, James S. Argentine Airpower in the Falklands War. Air & Space Power Journal. 20. srpna 2002, roč. XVI, čís. 3. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-02. ISSN 1555-385X. (anglicky)  Archivováno 2. 1. 2014 na Wayback Machine.
  43. ↑ The rivalry that cost lives [online]. The Northern Echo, 5. dubna 2007 [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ Britain's Jets, Bomber Hit Falklands' Airfields; Key Site Called 'Cratered'. Toledo Blade. 2. května 1982. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ BLANCHE, Ed. British following 'boxer' strategy in Falklands [online]. Kingman Daily Miner, 21. května 1982 [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ Chilean Air Force Chief interview Archivováno 26. 5. 2011 na Wayback Machine. na stránkách edant.clarin.com. Citováno: 15.7.2014. (španělsky)
  47. ↑ The Official History of the Falklands Campaign Archivováno 30. 4. 2012 na Wayback Machine., autor Sir Lawrence Freedman, na stránkách spyflight.co.uk. Citováno: 15.7.2014. (anglicky)
  48. ↑ MINE, Douglas Grant. Argentine troops run the British blockade by air, sea. Miami News. 15. dubna 1982. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  49. ↑ Harriers lost in the Falklands [online]. naval-history.net [cit. 2014-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ a b Nordeen 2006, str. 14.
  51. ↑ Weather worries pilots preparing for Bosnia Raid [online]. St Louis Post-Dispatch, 18. února 1994 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ Refugees flee attacks on Bihac. Milkwaukee Sentinel. 24. listopadu 1994. (anglicky) 
  53. ↑ COOK, Nick. Plus ca change ..? NATO aircraft are still particularly vulnerable to attack from certain forms of guided missiles [online]. HighBeam Research, 1. března 2002 [cit. 2014-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-04. (anglicky) 
  54. ↑ Downed British Jet's Pilot Rescued in Bosnia [online]. Pittsburgh Post-Gazette, 17. dubna 1994 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ KEMPSTER, Norman; KRAUL, Chris. U.S. Sends More Planes to Balkans [online]. Los Angeles Times, 11. dubna 1999 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ TEGEL, Simeon. Harriers' cat and mouse game with MiGs [online]. Birmingham Post, 13. května 1999 [cit. 2014-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-04. (anglicky) 
  57. ↑ British Navy ships arrive in Sierra Leone. New Straits Times. 15. května 2000. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ KIMMONS, Sean. Sea Harriers fly with F-15s one last time [online]. Stars and Stripes, 10. února 2006 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ↑ Last Sea Harriers' flight at base [online]. BBC News, 29. března 2006 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ MAGGIE, Fox. Aircraft carrier deal is far from plain sailing [online]. Birmingham Post, 14. ledna 2000 [cit. 2014-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-04. (anglicky) 
  61. ↑ COOK, Nick. Royal Navy: Sea Harrier FA2 STOVL fighters to be retired [online]. Interavia Business & Technology, 1. dubna 2002 [cit. 2014-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-04. (anglicky) 
  62. ↑ Joint Strike Fighter price now double. Copenhagen Post. 12. března 2010. (anglicky) 
  63. ↑ CAPTAIN CLAPP, Michael. It's the bitter truth: We couldn't send a task force to the Falklands today [online]. Daily Mail, 19. února 2010 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ PENNEY, Stewart. UK implements Defence Review with joint service Harrier force. Flight Internacional. 4. - 10. dubna 2000, s. 25. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ HOYLE, Craig. UK defence chiefs stand by Harrier retirement decision [online]. Flightglobal, 15. listopadu 2010 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ HOYLE, Craig. BAE to ramp up work on JSF production [online]. Flightglobal, 13. července 2010 [cit. 2014-07-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ Securing Britain in an Age of Uncertainty: The Strategic Defence and Security Review. HM Government, 19. října 2010. Citováno: 16. července 2014. (anglicky)
  68. ↑ Smith 1994, str. 97.
  69. ↑ a b Hiranandani 2000, str. 276.
  70. ↑ KAPUR, Harish. India's foreign policy under Rajiv Gandhi. The Round Table. 10. 1987, roč. 76, čís. 304, s. 469–480. Dostupné online. (anglicky) 
  71. ↑ TELLIS, Ashley J. The Naval Balance in the Indian Subcontinent: Demanding Missions for the Indian Navy. Asian Survey. Roč. 25, čís. 12, s. 1186–1213. ISSN 0004-4687. (anglicky) 
  72. ↑ a b c Hiranandani 2012, str. 154.
  73. ↑ Hiranandani 2000, str. 287.
  74. ↑ Navy grounds Sea Harrier fleet after crash [online]. Times of India, 26. srpna 2009 [cit. 2014-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-24. (anglicky) 
  75. ↑ GANDHI, Jatin. Sea Harrier crashes, pilot safe [online]. Hindustan Times, 25. prosince 2007 [cit. 2014-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-09. (anglicky) 
  76. ↑ a b Hover and out: UK Royal Navy retires the Sea Harrier [online]. Flightglobal, 8. března 2006 [cit. 2014-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. ↑ Navy not to purchase used Royal Navy Sea Harrier fighter jets [online]. India Defence, 13. října 2006 [cit. 2014-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-26. (anglicky) 
  78. ↑ India's Sea Harrier Shortage [online]. Defense Industry Daily, 2. listopadu 2010 [cit. 2014-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. ↑ With third Sea Harrier crash this year, Navy’s fighter arm down to 12 [online]. Indian Express, 25. prosince 2007 [cit. 2014-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. ↑ WING COMMANDER R SUKUMARAN. Flying the MiG-29K onto the Gorshkov [online]. Institute of Peace & Conflict Studies, 4. února 2004 [cit. 2014-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ↑ KARNOZOV, Vladimir. MiG-29s Begin Sea Trials Aboard India’s New Aircraft Carrier [online]. AIN Online, 9. července 2012 [cit. 2014-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-08-17. (anglicky) 
  82. ↑ SIMHA, Sanjay. India's Sea Harrier Sign Off. Air Forces Monthly. Červenec 2016, čís. 340, s. 72–74. (anglicky) 
  83. ↑ Heralding the Next Gen weapons [online]. Financial Express, 7. února 2007 [cit. 2014-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. ↑ a b A. Horrex, M. Ray, M. Boulanger, R. Dunn, T. McGhee a T. Wood. Sea Harrier. Demobbed – Out of Service British Military Aircraft. Citováno: 22. července 2014. (anglicky)
  85. ↑ Our Aircraft – Full Listing [online]. Midland Air Museum [cit. 2014-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. ↑ British Aerospace Sea Harrier FRS1 [online]. Fleet Air Arm Museum [cit. 2014-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-19. (anglicky) 
  87. ↑ British Aerospace Sea Harrier FA2 (XZ499) [online]. Fleet Air Arm Museum [cit. 2014-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-19. (anglicky) 
  88. ↑ a b Nalls Aviation [online]. St.Mary's County: Nalls Aviation [cit. 2014-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. ↑ JENNA, Johnson. Flying Back in Time, In His Own Warplane [online]. Washington Post, 2. ledna 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  90. ↑ Scott, Phil. Air and Space. Leden 2009 "Updates", str. 12.
  91. ↑ Wilson 2000, str. 23.
  92. ↑ Bull 2004, str. 220–221.
  93. ↑ Donald 1997, str. 215–216.
  94. ↑ Spick 2000, str. 391–392, 414.
  95. ↑ WITNEY, Nicholas K. J. British Nuclear Policy After the Cold War. Survival. 1994, roč. 36, čís. 4, s. 96–112. Dostupné online. ISSN 1555-385X. (anglicky) 

Literatura

editovat
  • BULL, Stephen. Encyclopedia of Military Technology and Innovation. Westport, Connecticut: Greenwood Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 1-57356-557-1. (anglicky) 
  • DONALD, David. Encyklopedie letadel světa. Praha: Ottovo nakladatelství, 1999. 930 s. ISBN 80-7181-230-7. Kapitola British Aerospace Sea Harrier, s. 215–216. 
  • DUNNELL, Ben. Farewell to the Harrier. Classic Aircraft. Únor 2011. ISSN 2041–2150. (anglicky) 
  • EDEN, Paul. The Encyclopedia of Modern Military Aircraft. Londýn: Amber Books, 2004. ISBN 1-904687-84-9. (anglicky) 
  • GRANT, Rebecca. The Air Force says it wants a STOVL F-35. Is it right for today's combat environment? Expeditionary fighter. Air Force magazine. Březen 2005, roč. 3, čís. 88, s. 38–42. Dostupné online. ISSN 0730-6784. (anglicky) 
  • GROVE, Eric J. Vanguard to Trident; British Naval Policy since World War II. Londýn: The Bodley Head, 1987. ISBN 0-370-31021-7. (anglicky) 
  • GUNSTON, Bill; SPICK, Mike. Modern Air Combat: The Aircraft, Tactics and Weapons Employed in Aerial Warfare Today. New York: Crescent Books, 1983. Dostupné online. ISBN 0-517-41265-9. (anglicky) 
  • HIRANANDANI, G.M. Transition to Triumph: History of the Indian Navy, 1965–1975. New Delhi, India: Lancer Publishers, 2000. Dostupné online. ISBN 1-897829-72-8. (anglicky) 
  • HIRANANDANI, G.M. Transition to Guardianship: Indian Navy 1991–2000. New Delhi, India: Lancer Publishers, 2012. Dostupné online. ISBN 1-935501-26-7. (anglicky) 
  • HUNTER, Jamie. Sea Harrier: the Last all-British Fighter. Hinckley: Midland Publishing, 2005. ISBN 1-85780-207-1. (anglicky) 
  • JENKINS, Dennis R. Boeing/BAe Harrier. North Branch, Minnesota: Specialty Press, 1998. ISBN 1-58007-014-0. (anglicky) 
  • MARKMAN, Steve; HOLDER, Bill. Straight Up: A History of Vertical Flight. [s.l.]: Schiffer Publishing, 2000. Dostupné online. ISBN 0-7643-1204-9. Kapitola MAC-DAC/BAe AV-8 Harrier Vectored Thrust VTOL. (anglicky) 
  • MOORE, Captain John E. Warships of the Royal Navy. Coulsdon, UK: Jane's Publishing, 1981. Dostupné online. ISBN 0-7106-0105-0. (anglicky) 
  • NORDEEN, Lon O. Harrier II: Validating V/STOL. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2006. Dostupné online. ISBN 1-59114-536-8. (anglicky) 
  • RN Sea Harrier FRS.2 passes sea trials on HMS Ark Royal. Flight International. 21.-27. listopadu 1990, roč. 138, čís. 4243, s. 9. Dostupné online [cit. 14.7.2014]. ISSN 0015-3710. (anglicky) 
  • SMITH, Chris. India's Ad Hoc Arsenal: Direction Or Drift in Defence Policy?. Oxford, UK: Oxford University Press, 1994. Dostupné online. ISBN 0-19-829168-X. (anglicky) 
  • SPICK, Mike. The Great Book of Modern Warplanes. Osceola, Wisconsin: MBI Publishing, 2000. ISBN 0-7603-0893-4. (anglicky) 
  • WARD, Sharkey. Sea Harrier over the Falklands: A Maverick at War. Londýn: Orion Publishing, 2003. ISBN 978-0-304-35542-6. (anglicky) 
  • WILSON, Stewart. Combat Aircraft since 1945. Londýn: Aerospace Publications, 2000. Dostupné online. ISBN 1-875671-50-1. (anglicky) 
  • ORBIS PUBLISHING. The Illustrated Encyclopedia of Aircraft (Part Work 1982–1985). Londýn: Orbis Publishing, 1985. (anglicky) 

Související články

editovat
  • Harrier – rozcestník jednotlivých typů letounů Harrier

Související vývoj

editovat

Podobná letadla

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=BAE_Sea_Harrier&oldid=24225128“