August von Degenfeld-Schonburg
August František Jan Kryštof říšský hrabě z Degenfeld-Schonburgu (německy August Franz Johann Christoph Reichsgraf von Degenfeld-Schonburg) (10. prosince 1798 Nagykanizsa – 5. prosince 1876 Altmünster) byl rakouský generál ze staré německé šlechty. V armádě sloužil od roku 1815 a řadu let působil v Čechách. V hodnosti generálmajora vynikl v Itálii v letech 1848–1849. Poté působil ve vojenské administraci ve Vídni a za války se Sardinií byl vrchním velitelem na severu Itálie.[1] V roce 1860 dosáhl druhé nejvyšší hodnosti v rakouské armádě c. k. polního zbrojmistra a v letech 1860–1864 byl rakouským ministrem války.
| August hrabě von Degenfeld-Schonburg | |
|---|---|
 litografie, Josef Kriehuber, 1860 | |
| Ministr války Rakouského císařství | |
| Ve funkci: 20. října 1860 – 19. února 1864 | |
| Předchůdce | nově zřízený úřad |
| Nástupce | Karl von Franck |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakouské císařství |
| Hodnost | polní zbrojmistr (1860), polní podmaršál (1849), generálmajor (1848) |
| Narození | 10. prosince 1798 Nagykanizsa |
| Úmrtí | 5. prosince 1876 (ve věku 77 let) Altmünster |
| Choť | Elizabeth Watson (od 1829) |
| Rodiče | Friedrich Gf. Degenfeld-Schonburg a Luisa z Erbach-Erbachu |
| Děti | Christoph von Degenfeld-Schonburg Sarah Maria Luise Gräfin von Degenfeld-Schonburg |
| Profese | důstojník a politik |
| Ocenění | rytíř Vojenského řádu Marie Terezie |
| Commons | August von Degenfeld-Schonburg |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovat
Pocházel ze starého německého šlechtického rodu připomínaného od 13. století, potomci sloužili v armádách a státních úřadech různých zemí, v roce 1716 získala rodina říšský hraběcí titul. August se narodil jako nejstarší z pěti dětí rakouského generála Bedřicha Kryštofa Degenfeld-Schonburga (1769–1848) a jeho manželky Luisy, rozené hraběnky z Erbach-Erbachu (1781–1830). Do rakouské armády vstoupil v roce 1815 a zúčastnil se závěrečného tažení napoleonských válek, téhož roku byl povýšen na podporučíka. Jako nadporučík později sloužil ve spolkové pevnosti v Mohuči (1828). V roce 1830 byl povýšen na kapitána a v roce 1835 na majora. Poté sloužil v Praze, kde byl pobočníkem generála Emanuela Mensdorff-Pouillyho a ředitelem vojenské kanceláře zemského velitelství v Čechách. Postupoval v hodnostech (podplukovník 1839, plukovník 1842) a poté byl šéfem štábu 11. pěšího pluku v Josefově.[2]
V revolučním roce 1848 byl převelen do Itálie, kde byl od srpna 1848 do března 1849 vojenským guvernérem v Parmě.[3]. V roce 1848 dosáhl hodnosti generálmajora, v následujícím roce se vyznamenal účastí v bitvě u Novary a obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie. V roce 1849 byl povýšen na polního podmaršála a krátce zastával funkci viceguvernéra spolkové pevnosti v Mohuči. V roce 1850 byl povolán do Vídně a stal se sekčním šéfem na ministerstvu války, kde setrval do roku 1852, následně byl šéfem vojenské kanceláře císaře Františka Josefa,[4] v roce 1853 získal titul c. k. tajného rady.[5] V letech 1855–1859 byl velitelem VIII. armádního sboru v Bologni, během války se Sardinií dočasně převzal vrchní velení v celém Lombardsko-benátském království (1859).
V letech 1860–1864 zastával funkci rakouského ministra války,[pozn. 1] v roce 1860 byl zároveň povýšen do hodnosti polního zbrojmistra[6] a v roce 1861 se stal doživotním členem Panské sněmovny. Jako ministr války usiloval o modernizaci jezdectva, v roce 1864 ze zdravotních důvodů odešel do penze. Do aktivní služby se krátce vrátil ještě během prusko-rakouské války v roce 1866. Po porážce Rakouska se podílel na přípravných jednáních před uzavřením Mikulovského míru (pruskou protistranu zastupoval generál Helmuth von Moltke.
Za zásluhy v bitvě u Novary byl nositelem rytířského kříže Řádu Marie Terezie[7][8] Dále byl nositelem Řádu železné koruny I. třídy (1853) a rytířského kříže Leopoldova řádu (1862).[9] Dále byl v Rakousku nositelem Vojenského záslužného kříže, několik ocenění obdržel také od zahraničních panovníků, byl nositelem ruského Řádu sv. Anny I. třídy a Řádu sv. Stanislava II. třídy, velkokříže řeckého Řádu Spasitele, pruského Řádu červené orlice I. třídy, toskánského Řádu sv. Josefa, dále byl mimo jiné čestným rytířem Maltézského řádu.[10] Získal čestné občanství ve Štýrském Hradci.
Rodina
editovatJeho manželkou byla od roku 1829 Elizabeth Watson (1808–1888), která pocházela z Irska. Z manželství pocházely dvě děti, syn Christoph (1831–1908) sloužil v rakousko-uherské armádě, dosáhl hodnosti generála jezdectva a nakonec byl velitelem VII. armádního sboru v Temešváru.
Jeho mladší bratr Gustav (1807–1857) sloužil také v rakouské armádě a dosáhl hodnosti generálmajora.
Majetkem Augusta Degenfelda byl velkostatek Hrádok (Temétvény) v Horních Uhrách.[11]
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Rakouské ministerstvo války bylo zřízeno v roce 1848 po zániku dvorské válečné rady. V letech 1850–1853 byl ministrem války polní zbrojmistr Anton Csorich, v únoru 1853 bylo ministerstvo zrušeno a záležitosti armády poté v zasedání vlády zastupovali vrchní velitel arcivévoda Vilém a poté císařský generální pobočník Karl Ludwig Grünne. Po reorganizaci státní správy bylo v roce 1860 ministerstvo války znovu zřízeno.
Reference
editovat- ↑ Ottův slovník naučný, díl VII.; Praha, 1893 (reprint 1997); s. 159 (heslo Degenfeld) ISBN 80-7185-104-3
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1843; Vídeň, 1843; s. 119 dostupné online
- ↑ Přehled představitelů státní správy v Itálii na webu worldstatesmen dostupné online
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1853; Vídeň 1853; s. 16dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1874; Vídeň, 1874; s. 165 dostupné online
- ↑ Služební postup Augusta von Degenfeld in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 34 dostupné online
- ↑ MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii; Praha, 1990; s. 73
- ↑ Seznam nositelů Řádu Marie Terezie in: Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 45 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1874; Vídeň, 1874; s. 58, 73 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Augusta von Degenfeld in: Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes, Vídeň, 1861; s. 84 dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1875; Gotha, 1875; s. 194 dostupné online
Literatura
editovat- TÓTH, Kálmán: Gróf Degenfeld család; Debrecín, 1893; 49 s. dostupné online
