Wikipedie

Antonín Jaroslav Puchmajer

český obrozenecký básník a překladatel

Antonín Jaroslav Puchmajer (7. ledna 1769 Týn nad Vltavou[1] – 29. září 1820 Praha) byl český spisovatel, básník, překladatel, vlastenecký kněz a první český romista.

Antonín Jaroslav Puchmajer
Antonín Jaroslav Puchmajer
Antonín Jaroslav Puchmajer
Narození7. ledna 1769
Týn nad Vltavou, České království
Úmrtí29. září 1820 (ve věku 51 let)
Praha, Rakouské císařství
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánípřekladatel, básník, spisovatel, lexikograf, katolický kněz, kněz a jazykovědec
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Byl vychován v jihočeské římskokatolické rodině jircháře Karla Puchmajera[2] v duchu josefínského osvícenství a ve filantropismu. Vystudoval Arcibiskupský seminář v Klementinu a filosofii na Karlově univerzitě v Praze. Po vysvěcení na kněze v únoru 1796 působil jako kaplan a posléze farář v Ktiši na Prachaticku, dále v Prachaticích, Kamenném Újezdě, v Jinonicích (dnes místní část Prahy 5) a v Cítolibech u Loun. V dubnu 1807 se na přímluvu Josefa Dobrovského stal farářem na šternberském panství v Radnicích u Rokycan.

Byl typickým představitelem první generace českých literárně činných obrozenců, vyznavačem anakreontské poezie. Přátelil se nejen s Josefem Dobrovským, obklopil se řadou dalších literátů. Spolu se Šebestiánem Hněvkovským a Vojtěchem Nejedlým založili roku 1791 Básnické sdružení v Čechách, nazývané také První novočeská škola básnická či Puchmajerova družina. Připojili se k ní i Moravan Josef Heřman Agapit Gallaš a Slováci Bohuslav Tablic a Juraj Palkovič.[3] V Puchmajerově redakci byl roku 1795 vydán druhý zakladatelský almanach české novodobé poezie (první vydal K. Thám) s názvem Sebrání básní a zpěvů. Další díly puchmajerovského almanachu byly pak vydány v letech 1797, 1798, 1802 a 1814, poslední tři s titulem Nové básně. Význam A. J. Puchmajera spočívá především v redakční práci na těchto (pro znovuobrozenou českou poezii zásadních) almanaších a v neúnavné organizaci raného obrozeneckého hnutí.

Během desetitýdenního pobytu mezi Romy na šternberském panství v Radnicích u Plzně jako vůbec první Čech popsal v roce 1819 romštinu, respektive její český dialekt.[4] Byl proslulý svou pracovitostí a jako kněz lidumil. Spolu s přítelem hrabětem Kašparem ze Šternberka se zasloužil o pozvednutí městečka Radnice na významné kulturní centrum, v němž byl mj. v září 1818 slavnostně založen první čtenářský spolek v Čechách. Své národně obrozenecké úsilí upínal také k založení Vlastenského muzea (pozdější Národní muzeum) v Praze, jehož založení se již nedožil.

Zemřel v Praze roku 1820 ve věku 51 let. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

Na jeho romistickou práci navazoval v 80. letech 19. století Josef Ješina, kněz a romista, autor prvního česko-romského slovníku.

Dílo

editovat

Jeho básnické dílo není příliš originální, velmi často bylo ovlivněno německou literaturou.

Rozsáhlá však byla jeho činnost jazykovědná a překladatelská. Byl nejvýznamnějším pomocníkem svého učitele Josefa Dobrovského při práci na prvním díle Německo-českého slovníku, Dobrovský mu také svěřil dokončení druhého dílu. V roce 1820 vydal Ruskou mluvnici.

Jako první přečetl Rukopis zelenohorský a vytvořil jeho faksimile. Rukopis byl po anonymním doručení do Muzea předán Kašparu ze Šternberka, v jehož službách působil. Puchmajer byl později podezírán z možné účasti na padělání rukopisů Zelenohorského a Královédvorského, také v souvislosti s bájným předkem Šternberků Jaroslavem, kterému je věnována jedna z básní Rukopisu královédvorského.

Krásná literatura, zejm. poezie

editovat
  • Tzv. Puchmajerovy almanachy Sebrání básní a zpěvů I, 1795; Sebrání básní a zpěvů II, 1797; Nové básně (Sebrání básní a zpěvů III), 1798; Nové básně (Sebrání básní a zpěvů IV), 1802; Nové básně (Sebrání básní a zpěvů V), 1814

V tomto pětidílném almanachu, který redigoval, uveřejnil i některé své básně, např. Ódu na Jana Žižku z Trocnova nebo Hlas Čecha.

  • Na jazyk český, 1818 (v časopise Hlasatel český)
  • Král Jiří a Vaněk Všeboj – jedná se o báseň ovlivněnou G. A. Bürgerem a jeho písní Der Kaiser und der Abt.
  • Básně I a II (souborné vydání jeho poezie) – vydáno posmrtně Vojtěchem Nejedlým v letech 1833 a 1837.

Kázání

editovat
  • Nedělní kázání, vydáno posmrtně 1825.
  • Sváteční kázání, vyd. posmrtně 1826.

Díla filologická

editovat
  • Pravopis rusko-český (1805). Toto dílo položilo základ ruské mluvnice (vydáno českým muzeem pod názvem Lehrgebäude der russichen Sprache. Nach dem Lehrgebäude der böhmischen Sprache des H. Abbé Dobrovský), 1820; bylo věnováno ruské carevně a schváleno petrohradskou akademií.
  • Deutsch-böhmisches Wörtebuch II. – druhý díl slovníku J. Dobrovského, po Puchmajerově smrti toto dílo dokončil Václav Hanka.
  • Rýmovník aneb Rýmovní slovník (vyd. posmrtně 1824).
  • Romáňi Čib, das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka oder die Čechische Diebessprache, vyd. posmrtně 1821. Jde o první dílo o romském jazyce na území Čech. Obsahuje stručný nástin gramatiky a základní romsko-německý slovník. V příloze je krátký slovník českého zlodějského argotu zvaného hantýrka; Puchmajerovým záměrem bylo ukázat, že romština a hantýrka jsou dva nepříbuzné jazykové kódy (částí tehdejší české veřejnosti občas zaměňovány).

Překlady

editovat
  • Zpěvy z Čarodějné flétny vybrané (vyd. 1794). Anonymní překlad německého textu Mozartovy Kouzelné flétny (pravděpodobný spoluautor s dalšími básníky své básnické družiny).
  • Chrám Gnídský (vyd.1804, pak posmrtně 1837 ve 2. dílu Básní). Překlad z francouzštiny (Charles Louis Montesquieu, Le Temple de Gnide). Převod této básně je jedním z nejranějších českých překladů francouzské literatury, nicméně je ovlivněn svou polskou předlohou. K tomuto dílu napsal Puchmajer předmluvu o literární jednotě Slovanů.
  • Pojednání o bylinářství v Čechách, 1819 (překlad německy psaného díla hraběte Kašpara ze Šternberka).

Další fotografie

editovat
  •  
    Rodný dům v Týně nad Vltavou
  •  
    Pamětní deska tamtéž
  •  
    Reléf na faře v Radnici
  •  
    Pamětní deska na Jinonickém zámku

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ HAVLÍČKOVÁ, Lenka. Antonín Jaroslav Puchmajer a jeho osvícenská homiletika ve srovnání s homiletikou barokní [online]. Plzeň: ZČU. Fakulta filozofická, 2012 [cit. 2021-01-15]. Dostupné online. 
  3. ↑ Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek druhý, nakladatel J.R.Vilímek, str.1046.
  4. ↑ MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. Kohoutí kříž. www.kohoutikriz.org [online]. 2001-01-01 [cit. 2021-07-04]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 166–182. 
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 528. 
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 222–224. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 641–642. 
  • HAVLÍČKOVÁ, Lenka. Antonín Jaroslav Puchmajer a jeho osvícenská homiletika ve srovnání s homiletikou barokní. Plzeň, 2012. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce Dagmar Demjančuková. Dostupné online.
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 254–255. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 403. 
  • MIKUŠKOVIČOVÁ, J.: Antonín Jaroslav Puchmajer. České Budějovice 1969.
  • OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/II. P–Ř. Praha: Academia, 2000. 733–1522 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 1159–1162. 
  • SRŠEŇ, Lubomír. Nevšední příběhy portrétů : Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová. Praha: Vyšehrad, 2011. 144 s. ISBN 978-80-7429-230-9. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Jaroslav_Puchmajer&oldid=24476305“