Alexander Archipenko
Alexander Archipenko (ukr. Olexandr Porfyrovyč Archypenko, ruš. Alexandr Archipenko, 30. května 1887, Kyjev[1] – 25. února 1964, New York) byl ukrajinsko-americký sochař a grafik, představitel avantgardy, nejčastěji řazený ke kubismu.
| Alexander Archipenko | |
|---|---|
 | |
| Narození | 30. května 1887 Kyjev |
| Úmrtí | 25. února 1964 (ve věku 76 let) New York |
| Místo pohřbení | Woodlawn Cemetery |
| Alma mater | Gymnázium Gotliba Valkera (1900–1902) Kyjevská umělecká škola (1902–1905) Národní vysoká škola krásných umění (od 1908) |
| Povolání | sochař, malíř, grafický designér, ilustrátor, fotograf, kolážista, designér a projektant |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatUmění studoval v letech 1902–1905 na umělecké škole v Kyjevě.[2] Roku 1906 odjel do Moskvy, kde začal mít první umělecké úspěchy. Byl tehdy silně ovlivněn tradicí byzantského a ruského umění – zejména pravoslavnými ikonami a chrámovými freskami.
V roce 1909 Rusko opustil a odjel do Paříže.[3] Zde ho ohromilo Picassovo dílo a nastupující kubismus. Rychle kubistické přístupy včlenil do vlastních prací. Velkým inspiračním zdrojem se pro něj stalo rovněž starověké umění vystavené v galerii Louvre. Roku 1910 již vystavoval v Salon des Indépendants a Salon d'Automne po boku předních pařížských avantgardních umělců (Sonia Delaunay-Terková, Kazimir Malevich, Pablo Picasso, Georges Braque, André Derain).
Roku 1912 si v Paříži otevřel vlastní uměleckou školu, kterou o dva roky později přestěhoval do Nice. Další školu si otevřel v roce 1921, když přesídlil do Berlína,[4] odkud však odešel v roce 1923 před hrozbou fašismu[zdroj?]. (Archipenkovy obavy z nacistů nebyly plané, 22 jeho děl, která byla v německých muzeích, byla nacisty zničena jakožto zvrhlé umění.) Odjel do Spojených států a usadil se již natrvalo v New Yorku. Americkým občanem se stal v roce 1928. I v New Yorku založil uměleckou školu, ovšem také v Los Angeles či Chicagu.
Dílo
editovat
Věnoval se především figurálnímu sochařství. V roce 1947 prvně užil ve své tvorbě plexisklo, jako jeden z prvních sochařů vůbec. Kromě klasických soch modeloval tzv. sculpto-peintures, jakési přechodové formy mezi sochou a obrazem, i v tom drží prvenství. Na výstavě Armory Show v New Yorku představil i své grafiky.
Martina Glenn o jeho stylu na webu Artmuseum.cz napsala: „Bývá spojován s hnutím kubismu, který pozměnil a znovu definoval tradiční postupy při popisování lidské formy. Figury v jeho tvorbě byly vytvořeny užitím prostoru a neprostoru a dopadu světla na určité části sochy. Jeho sochy jsou paradoxně tvořeny mezerami a ne materiálem, který je obklopuje. Archipenkovy sochy jsou s největší pravděpodobností prvními sochami, které představily podobné koncepty v konstrukci, a ukázaly tak radikální odklon od klasické tradice sochařství. Užití děr a prostoru vytvořilo nový přístup v náhledu na lidskou formu, což bývá kubisty popsáno jako fragmentování subjektu.“
Článek v anglické Wikipedii obsahuje galerii soch A. Archipenka, které zatím nebyly uvolněny pro vložení na Wikimedia Commons.
Literatura
editovat- Michaelsen, Katherine J.; Nehama Guralnik (1986). Alexander Archipenko A Centennial Tribute. National Gallery of Art, The Tel Aviv Museum.
- Karshan, Donald H. (editor) (1969). Archipenko, International Visionary. Smithsonian Institution Press.
Reference
editovat- ↑ http://www.artnet.com/artists/alexander-archipenko/biography
- ↑ www.guggenheim.org [online]. [cit. 11-05-2014]. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-05-2014.
- ↑ Archivovaná kopie. www.artmuseum.cz [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-04.
- ↑ http://www.moma.org/collection/artist.php?artist_id=209
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexander Archipenko na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexander Archipenko
- Heslo na Artmuseum.cz Archivováno 12. 5. 2014 na Wayback Machine.
- Heslo v encyklopedii Britannica
- Portrét na stránkách Guggenheimova muzea v New Yorku
