Čínsko-francouzská válka
Čínsko-francouzská válka, též sino-francouzská válka a tonkinská válka, se odehrála od srpna 1884 do dubna 1885 mezi Třetí francouzskou republikou a čínskou říší dynastie Čching (a jejích více či méně vazalů) o nadvládu nad Tonkinem (sever Vietnamu). Otevřené boje vypukly po sérii incidentů 23. srpna 1884 francouzským útokem na čínské fuťienské loďstvo ve Fu-čou, při kterém bylo toto – jedno ze čtyř čchingských loďstev – prakticky zničeno. Ačkoliv čínská vojska si v pozemních bojích vedla lépe, než v ostatních zahraničních válkách 19. století a válka skončila francouzskou porážkou na pevnině, Francouzi dosáhli většiny svých cílů uzavřením nerovné Tiencinské smlouvy.
| Čínsko-francouzská válka | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Tonkinská kampaň | |||
 Hlavní operace čínsko-francouzské války | |||
| Trvání | srpen 1884 až duben 1885 | ||
| Místo | Jihovýchodní Čína, Tchaj-wan a sever Vietnamu | ||
| Příčiny | Francouzská koloniální expanze v jihovýchodní Asii | ||
| Výsledek | Obě strany si nárokovaly vítězství Čína uznala francouzský protektorát nad Tonkinem a Annamem; hranici mezi Tonkinem a Čínou stanovila čínsko-francouzská smlouva z roku 1887 Omezené čínské vítězství v pozemních bojích Ve Francii pád Ferryho vlády Tiencinská smlouva (1885) | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
Předehra
editovat
Francouzský zájem o sever Vietnamu se datuje do konce 18. století, kdy katolický kněz Pigneau de Behaine rekrutoval francouzské dobrovolníky, aby bojovali po boku Nguyễna Ánha – uchazeče o trůn a zakladatele dynastie Nguyễn. De Behainovým cílem bylo získat ve Vietnamu výhody pro Francii a Římskokatolickou církev. Francie zahájila koloniální tažení v roce 1858 a po obsazení několika jižních provincií z nich v roce 1862 vytvořila francouzskou kolonii Kočinčínu.
Francouzští objevitelé postupovali proti proudu Rudé řeky severním Vietnamem, až k pramenům v Jün-nanu. Snažili se tak najít použitelnou obchodní cestu, kterou by bylo možné obejít otevřené přístavy čínských pobřežních provincií.[1] Největší překážkou této myšlenky byla Černá korouhev (黑旗軍, pchin-jin: hēiqí jūn; český přepis: chej-čchi ťün) – dobře organizovaná skupina banditů Liou Jung-fua – která na Rudé řece vybírala vysoké „daně“ mezi Sơn Tây a Lào Cai u jün-nanské hranice.
V roce 1873 malá francouzská jednotka, kterou vedl lieutenant de vaisseau (~ poručík) Francis Garnier, vojensky zasáhla v Tonkinu, čímž Garnier překročil své rozkazy. Po sérii francouzských vítězství nad Vietnamci se Vietnamci obrátili na Liou Jung-fuovu Černou korouhev, která Garniera porazila v prosinci 1873 u Hanoje. Garnier byl zabit a francouzská vláda se později k jeho expedici raději nehlásila.[2]
Rivièrova expedice do Tonkinu
editovat
V roce 1881 byl do Hanoje vyslán francouzský námořní důstojník Henri Rivière, který velel malé jednotce a který měl prověřit vietnamské stížnosti na aktivity francouzských obchodníků. Navzdory rozkazům se Rivière rozhodl zaútočit na hanojskou citadelu, kterou 25. dubna 1882 dobyl. I když jí následně vrátil pod vietnamskou kontrolu, jeho způsob řešení konfliktu vojenskou silou vyvolal poplach ve Vietnamu i Číně.[3]
Vietnamská vláda, která nebyla schopná čelit Rivièrovi vlastní armádou, oslovila Liou Jung-fua, jehož vycvičení a zkušení vojáci Černé korouhve mohli čelit Francouzům. Vietnamci se také obrátili s prosbou o pomoc na čchingskou Čínu, neboť Vietnam byl tributární vazal dynastie Čching. Číňané souhlasili s vyzbrojením a podporou Černé korouhve.
Čchingský dvůr vyslal Francouzům jasný signál, že jim nedovolí převzít kontrolu nad Tonkinem. V létě roku 1882 vstoupily do Tonkinu čínští vojáci z armád provincií Jün-nan a Kuang-si a obsadili Lạng Sơn, Bắc Ninh, Hưng Hóa a další města.[4] Frédéric Bourée, francouzský vyslanec v Číně, kvůli možné válce s Čínou vyjednal v listopadu a prosinci s čínským státníkem Li Chung-čangem dohodu o rozdělení sféry vlivu v Tonkinu mezi Francii a Čínu. Ani jedna ze stran toto rozdělení nekonzultovala s Vietnamci.[5]
Rivière, znechucený dohodou Bourée–Li, se počátkem roku 1883 rozhodl přitlačit. Z Francie mu připlula posila v podobě praporu námořní pěchoty, takže měl dost sil, aby se mohl vypravit za Hanoj. Aby zabezpečil svoje spojení z Hanoje k pobřeží, obsadil 27. března 1883 s 520 vojáky pod svým osobním velením citadelu v Nam Định.[6] Rivièrovy nepřítomnosti využila Černá korouhev, aby spolu s vietnamskými vojáky zaútočila na Hanoj. Velitel francouzského praporu v Hanoji Berthe de Villers je ale porazil 28. března v bitvě u Gia Cuc.[7]
Rivière měl štěstí v načasování: očekával, že za dobytí citadely v Nam Định byde potrestán, ale místo toho se stal hrdinou. Ve Francii totiž došlo k výměně vlády a nová vláda Julese Ferryho silně podporovala koloniální expanzi a Rivièra podpořila. Ferry a francouzský ministr zahraničí Paul-Armand Challemel-Lacour kritizovali Bouréeho dohodu s Li Chung-čangem a Bourée byl odvolán.[8] Francouzi dali Číňanům najevo, že hodlají z Tonkinu udělat francouzský protektorát. Když si v dubnu 1883 čínský generál a poradce v Tonkinu Tchang Ťing-sung (唐景崧, táng jǐngsōng) uvědomil, že Vietnamci nemají prostředky na to, aby mohli Francouzům vzdorovat, požádal Liou Jung-fua, aby jeho Černá korouhev bojovala proti Francouzům. Tak začalo rok trvající období asymetrické války vedené Černou korouhví proti francouzské armádě v Tonkinu.[9]
10. května 1883 vyzval Liou Jung-fu Francouze k bitvě posměšnou zprávou veřejně vyvěšenou na hanojských hradbách. Dne 19. května se Rivière střetl s Černou korouhví v bitvě u Papírového mostu. Pro Francouze skončila bitva katastrofální porážkou. Rivière s přibližně 450 muži zaútočil na opevněné pozice Černé korouhve u vesnice Cầu Giấy, několik kilometrů západně od Hanoje, kterou Francouzi znali jako Pont de Papier (~ Papírový most). Přes počáteční úspěch byli Francouzi obklíčeni na obou křídlech a pouze stěží se jim podařilo přeskupit a ustoupit zpátky do Hanoje. Rivière v bitvě padl a spolu s ním i Berthe de Villers a několik dalších starších francouzských důstojníků.[10]
Francouzská intervence v Tonkinu
editovatRivièrova smrt vyvolala ve Francii bouřlivou reakci. Francie vyslala do Tonkinu posily, hrozící útok Černé korouhve na Hanoj byl odvrácen a vojenská situace se stabilizovala.
Protektorát nad Tonkinem
editovat
20. srpna 1883 dobyl francouzský contre-amiral (~ kontradmirál) Amédée Courbet, který byl jen krátce předtím pověřen velením francouzské division navale des côtes du Tonkin (~ námořní divize tonkinského pobřeží), vietnamská opevnění u Thuận An, která bránila přístup k hlavnímu městu Huế. Po bitvě o Thuận An byla vietnamská vláda donucena podepsat huếskou smlouvu, kterou uznala francouzský protektorát nad Tonkinem.[11]
Tou dobou také nový francouzský velitel tonkinského expedičního sboru generál Bouët zaútočil na pozice Černé korouhve na řece Đáy. Ačkoliv Francouzi porazili Černou korouhev v bitvách u Phủ Hoài (15. srpna 1883) a u Palan (1. září), nebyli schopní obsadit všechny Liou Jung-fuovy pozice. Bouët byl obviňován, že ve své roli selhal a v září rezignoval. Následující záplavy přinutily Liou Jung-fua opustit pozice u řeky Đáy a stáhnout se několik kilometrů na západ do opevněného města Sơn Tây.
Čínsko-francouzská konfrontace
editovat
Na konec roku 1883 plánovali Francouzi velkou ofenzívu proti Černé korouhvi. Na poli diplomacie se snažili přesvědčit Čínu, aby přestala podporovat Liou Jung-fua a zároveň se pro svoji ofenzívu snažili získat podporu u ostatních evropských mocností. Čínsko-francouzská jednání v Šanghaji, která vedl francouzský vyslanec Arthur Tricou s Li Chung-čangem, byla ukončena čínským dvorem na základě naivně optimistické zprávy čínského vyslance v Paříži. I-teng I-jung chou (一等毅勇侯 ~ markýz I-jung 1. stupně) Ceng Ťi-ce (TZ: 曾紀澤, ZZ: 曾纪泽, zēng jìzé) v ní informoval, že francouzská vláda nemá žaludek na to, aby šla do otevřené války s Čínou.[12] Jules Ferry a francouzský ministr zahraničí Paul-Armand Challemel-Lacour se v létě a na podzim 1883 několikrát v Paříži setkali s Ceng Ťi-ceem, ale diskuse nikam nevedla. Ceng Ťi-ce trval na svém a odmítal stáhnout čínské síly z Sơn Tây, Bắc Ninh a Lạng Sơn i když bylo pravděpodobné, že se v těchto místech brzy dostanou do konfliktu s postupujícími Francouzi. Jak se čínsko–francouzská válka jevila čím dál tím více pravděpodobnou, naléhala francouzská vláda na Německé císařství, aby pozdrželo dodání dvou věžových bitevních lodí třídy Ting-jüan, které se tou dobou dokončovaly v německé loděnici pro Čínu a které by – v případě včasného dodání – deklasovaly vše, co měli Francouzi na dálném východě k dispozici.[13] Mezitím Francouzi posilovali své pozice v deltě Rudé řeky – francouzské posádky se usadily v Quảng Yên, Hưng Yên a Ninh Bình.[14]
Vzrůstající napětí mezi Francií a Čínou vedlo na podzim 1883 k proti-cizineckým demonstracím v Číně. Nejvážnější byla situace v provincii Kuang-tung, kde bylo nejvíce cizinců. Došlo k útokům na majetek cizinců v Kantonu a na kantonském ostrově Šamian. Několik evropských mocností, včetně Francie, vyslalo do Kantonu dělové čluny, aby ochránily své občany.
Sơn Tây a Bac Ninh
editovat
Francouzi přijali, že přímý útok na Liou Jung-fuovu Černou korouhev pravděpodobně povede k nevyhlášené válce s Čínou, ale předpokládali, že rychlé vítězství francouzských sil v Tonkinu postaví Číňany před hotovou věc. Velení v tonkinském tažení bylo svěřeno kontradmirálovi Courbetovi, který v prosinci 1883 zaútočil na Sơn Tây západně od Hanoje. Tažení na Sơn Tây bylo nejprudší, jaké do té doby Francouzi v Tonkinu podnikli. Zatímco čínské a vietnamské oddíly do bojů příliš nezasáhly, Černá korouhev tvrdě bojovala o udržení města. 14. prosince zaútočili Francouzi na vnější obranou linii Sơn Tây u Phu Sa (též Phu Xa) – opevněné vesnice severně od města, mezi Sơn Tây a Rudou řekou – a s velkými ztrátami byli odraženi. Liou Jung-fu chtěl využít Courbetovy porážky a v noci zaútočil na francouzské pozice, ale byl rovněž za velkých ztrát odražen. Další útok zahájil Courbet odpoledne 16. prosince. Francouzská děla zahájila palbu na nepřátelské obranné pozice a teprve po důkladné dělostřelecké přípravě nastoupila do útoku pěchota. V pět hodin odpoledne dobyl prapor Cizinecká legie s praporem námořní pěchoty západní bránu Sơn Tây a probojovali si cestu do města. Liou Jung-fu se s obránci stáhl do citadely a v noci se Černé korouhvi podařilo ustoupit z dobytého města. Courbet dosáhl svého cíle, ale za vítězství zaplatil 83 mrtvými a 320 raněnými. Bitva o Sơn Tây ale také vážně oslabila Černou korouhev a podle mínění některých pozorovatelů jí zlomila natolik, že přestala představovat významnou bojeschopnou sílu. Liou Jung-fu cítil, že ho Vietnamci i Číňané nechali záměrně nést hlavní tíhu boje a rozhodl se pro příště nevystavovat své vojáky v otevřeném boji.[15]
V březnu 1884 obnovili Francouzi ofenzívu. Francouzským silám velel generál Charles-Théodore Millot, který po dobytí Sơn Tây převzal velení pozemních operací po kontradmirálu Courbetovi. Posily z Francie a afrických kolonií posílily tonkinský expediční sbor na sílu přes 10 000 mužů a Millot zorganizoval své síly do dvou brigád. 1. brigádě velel generál Louis Brière de l'Isle, který předtím působil jako guvernér Senegalu, a 2. brigádě velel generál cizinecké legie François de Négrier, který se předtím proslavil potlačením arabského povstání v Alžíru. Francouzským cílem bylo Bắc Ninh, kde byla silná posádka pravidelné čínské armády obou Kuang: provincií Kuang-si a Kuang-tung. Dobytí Bắc Ninh bylo celkem snadným francouzským vítězstvím. Morálka čínské armády byla nízká a Liou Jung-fu si dal pozor, aby tentokrát udržel Černou korouhev mimo nebezpečí. Millot obešel čínské pozice na jihozápadě Bắc Ninh a 12. března úspěšně zaútočil na město z jihovýchodu. Číňané kladli pouze slabý odpor a Francouzi město snadno dobyli, přičemž ukořistili velké množství munice a několik zcela nových Kruppových děl.[16]
Tiencinská dohoda a smlouva z Huế
editovat
Porážka u Bắc Ninh, která přišla krátce po pádu Sơn Tây, posílila střední proud v čínské vládě a dočasně diskreditovala pro-válečnou kliku, kterou reprezentoval Čang Č'-tung (TZ: 張之洞, ZZ: 张之洞, zhāng zhīdòng). Další francouzské úspěchy na jaře 1884, mimo jiné dobytí Hưng Hóa a Thái Nguyên, přesvědčily císařovnu vdovu Cch’-si, že by Čína měla přistoupit na francouzské podmínky a v květnu došlo podpisu čínsko–francouzské dohody. Rozhovory se konaly v Tiencinu; čínskou stranu zastupoval Li Chung-čang a francouzskou capitaine de vaisseau (~ kapitán) François Ernest Fournier, velitel křižníku 3. třídy Volta. Ve francouzštině sepsanou Tiencinskou dohodou, podepsanou 11. května 1884, Čína uznala francouzský protektorát nad Annamem a Tonkinem a přislíbila stáhnout čínské vojáky z Tonkinu výměnou za příslib budoucí obchodní smlouvy s Francií a budoucí dořešení dalších bodů francouzsko-čínských vztahů.[17]
6. června dosáhli Francouzi dalšího diplomatického vítězství, když – obdobně, jako Tiencinskou dohodou s Čínou – uzavřeli v Huế smlouvu s Vietnamci. Vietnamci v ní souhlasili s francouzským protektorátem nad Annamem a Tonkinem, rozmístěním francouzských posádek na strategických místech a usazováním Francouzů ve vietnamských městech. Podpis dohody doprovodilo významné symbolické gesto: pečeť čínského císaře, kterou tento několik desetiletí předtím věnoval vietnamskému králi Gia Longovi, byla roztavena před francouzskou delegací vietnamskými zástupci jako symbol odmítnutí dřívějších vazeb na Čínu.[18]
Fournier nebyl profesionální diplomat a tak Tiencinská dohoda byla velice vágní. Mimo jiné neuváděla termín, do kdy se měly čínské jednotky stáhnout z Tonkinu… Toho Číňané využili a s vyklizením Tonkinu nijak nespěchali.
Střetnutí u Bắc Lệ
editovat
Li Chung-čang upozornil Francouze, že s prosazením Tiencinské dohody – proti které se v Číně zvedla vlna odporu – může být problém. Francouzi předpokládali, že Číňané opustí Tonkin podle dohody a zahájili přípravy pro obsazení nové hranice mezi Lạng Sơn, Cao Bằng a That Ke. V červnu 1884 postupovala z Phu Lang Thuong (dnes Bắc Giang) na Lạng Sơn francouzská kolona, kterou vedl lieutenant-colonel (~ fregatní kapitán) Alphonse Dugenne. 23. června, severně od městečka Bắc Lệ, narazil Dugenne na pravém břehu řeky Song Thuong na pozice části čínské kuangsijské armády, které velel generál Wan Čung-süan (萬重暄). Dugenne překročil řeku Song Thuong a dostal se na Číňany držený břeh. Kuangsijská armáda sice věděla o Tiencinské dohodě, ale nedostala rozkaz ustoupit. Dugenne, místo aby oznámil čínskou přítomnost do Hanoje a čekal na instrukce, dal Číňanům ultimátum a po jeho nesplnění zahájil postup. Číňané zahájili palbu na postupující Francouze, což vedlo k dvoudenní bitvě. Francouzi byli obklíčeni a museli se zakopat. Dugennovi chybělo dělostřelectvo a francouzské ztráty narůstaly. Druhého dne (24. června) se Francouzům podařilo probít z obklíčení, dostat se zpět na levý břeh Song Thuong a ustoupit k Bắc Lệ.[19]
Když zpráva o „přepadení u Bắc Lệ“ (guet-apens de Bac-Lé) – jak střet nazvali Francouzi – dorazila do Paříže, vyvolala pobouření nad událostí, která byla vnímána jako do očí bijící čínská zrada. Ferryho vláda požadovala omluvu, odškodné a okamžité splnění závazků plynoucích z Tiencinské dohody. Čínská vláda souhlasila s vyjednáváním, ale odmítla se omluvit, či platit odškodné. Nálada ve Francii byla proti dohodě a ačkoliv jednání probíhala po celý červenec, dostal kontradmirál Courbet rozkaz, aby se svojí eskadrou plul do Fu-čou. Podle rozkazů se měl připravit k útoku na fuťienské loďstvo v jeho domovském přístavu a na zničení fuťienského arzenálu. Mezitím – jako ukázku, co by mohlo následovat, kdyby Číňané neustoupili – kontradmirál Sébastien Lespès 5. srpna zničil tři pobřežní baterie v Ťi-lungu na severu Formosy. Lespès se vylodil u Ťi-lungu, aby ho – spolu s nedalekými uhelnými doly v Pcha-tchou (八斗) – zabral jako „zástavu“ do doby, než se Číňané stáhnou z Tonkinu. Příchod čínských jednotek, kterým velel Liou Ming-čchuan (劉銘傳, liú míngchuán), ale přinutil Lespèse 6. srpna k ústupu.[20]
Válka
editovatOperace eskadry kontradmirála Courbeta
editovatFu-čou a Min-ťiang
editovat
V půlce srpna 1884 skončily rozhovory mezi Francií a Čínou na mrtvém bodě a 22. srpna dostal kontradmirál Courbet rozkaz zaútočit na čínské loďstvo ve Fu-čou. V bitva u Fu-čou 23. srpna 1884 se Francouzi pomstili za „přepadení u Bắc Lệ“. Během dvouhodinové bitvy, kterou se zájmem sledovali pozorovatelé na neutrálních britských a amerických lodích, Courbetova escadre de l'Extrême-Orient (~ dálněvýchodní eskadra) zničila slabší čínské Fu-ťien šuej-š' (~ fuťienské loďstvo; TZ: 福建水師, ZZ: 福建水师, fújiàn shuǐshī) a těžce poškodila fuťienský arzenál. Devět čínských lodí bylo potopeno během první hodiny, včetně vlajkové lodě futienského loďstva paroplachetní korvety Jang-wu, při minimálních ztrátách na francouzské straně. Po bitvě – která proběhla bez vyhlášení války – zamířil Courbet se svojí eskadrou po proudu Min-ťiang zpět na volné moře, přičemž zezadu likvidoval prakticky bezbranné pobřežní baterie Číňanů.[21]
Nepokoje v Hongkongu
editovatFrancouzský útok u Fu-čou definitivně ukončil diplomatická jednání mezi Francií a Čínou. Ačkoliv ani jedna země nevyhlásila válku, měl být nyní spor rozhodnut na bojišti. Zpráva o zničení fuťienského loďstva vyvolala v Číně vlnu vlastenectví doprovázenou vlnou útoků na cizince a majetek cizinců. Pročínské sympatie se objevily i mimo Čínu a Číňanům se podařilo najmout několik britských, německých a amerických armádních a námořních důstojníků a poradců.
Vlastenecké pobouření nad francouzským útokem se rozšířilo i do britského Hongkongu. V září 1884 odmítli dělníci v hongkongských loděnic pracovat na opravách francouzského obrněnce La Galissonnière, který byl poškozen v bitvě u Fu-čou. Stávka dělníků v loděnici skončila koncem září, ale ostatní Číňané – včetně přístavních dělníků, nosičů nosítek a rikšů – jim bránili v práci. Snaha britských autorit zabezpečit provoz loděnic vedla 3. října k protestům, během kterých byl nejméně jeden protestant zastřelen a několik sikhských strážníků zraněno. Britové měli podezření, že za nepokoji stojí Číňané z provincie Kuang-tung.[22]
Francouzská okupace Ťi-lungu
editovat
Po útoku na Fu-čou se Francouzi rozhodli zatlačit na Čínu výsadkem na severu Formosy a obsazením Ťi-lungu a Tan-šueje (淡水; dnes součást Nové Tchaj-peje) odčinit Lespèsův neúspěch z 6. srpna 1884 a konečně získat onu „zástavu“ pro vyjednávání s Číňany. 1. října se v Ťi-lungu vylodil Bertaux-Levillain s 1800 muži námořní pěchoty. Číňané se stáhli do předem připravených opevněných pozic na okolních kopcích a francouzský postup se zastavil. Francouzů bylo příliš málo, než aby postoupili za Ťi-lung a tak uhelné doly v Pcha-tchou zůstaly v čínských rukách. Po neúspěšném námořním ostřelování čínských pozic u Tan-šueje, které podnikl kontradmirál Lespès 2. října, vyslal Lespès 8. října do pozemního útoku 600 svých námořníků. Fuťienský generál Sun Kchaj-chua (孫開華) ale útok odrazil. Francouzská kontrola Formosy se omezila v podstatě jen na samotný Ťi-lung, což nebylo úplně to, v co Ferry doufal.[23]
Blokáda Formosy
editovatPo ne příliš úspěšné pozemní intervenci na severu Formosy vyhlásil kontradmirál Courbet 20. října 1884 námořní blokádu ostrova s účinností od 23. října. Jelikož ale Francie nevyhlásila Číně válku, byly možnosti francouzské eskadry, jak legálně prosadit vyhlášenou blokádu, velmi omezené – Olender jí nazval „mírovou blokádou“.[24]
Počátkem ledna 1885 byly francouzské expediční síly – kterým nyní velel lieutenant-colonel (~ podplukovník) Jacques Duchesne – posíleny dvěma prapory pěchoty na celkovou sílu přibližně 4000 mužů. Mezitím byly Liou Ming-čchuanovy síly posíleny na 25 000 mužů, kteří ale byli nedostatečně vybaveni a zásobováni. Navzdory čínské početní převaze se Francouzům podařilo koncem ledna dobýt několik čínských pozic jihovýchodně od Ťi-lungu. V únoru ale museli kvůli dešťům postup zastavit.
Operace v Tonkinu
editovatFrancouzský pokus o spojenectví s Japonskem
editovatDůsledky
editovatOdkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Sino-French War na anglické Wikipedii.
- ↑ THOMAZI, Auguste. La conquête de l'Indochine: Avec vingt-deux croquis. Paris: Payot, 1934. S. 105 až 107. (francouzsky)
- ↑ Thomazi, Conquête str. 116 až 131
- ↑ EASTMAN, Lloyd. Throne and Mandarins: China's Search for a Policy during the Sino-French Controversy. Stanford: [s.n.], 1984. S. 51 až 57. (anglicky)
- ↑ MAROLLES, Louis Roger Gérard de. La dernière campagne du commandant Rivière, 1881-1883. Paris: [s.n.], 1932. S. 133 až 144. (francouzsky) a 龍章. 越南與中法戰爭 ~ [Lung Čchang. Jüe-nan jü Čung-fa čchan-čcheng. Tchaj-pej: [s.n.], 1993. S. 90 a 91. (čínsky)]
- ↑ Eastman, str. 57 až 65
- ↑ Marolles, str. 178 až 192
- ↑ HUARD, L. La guerre du Tonkin. Paris: [s.n.], 1887. S. 26 až 30. (francouzsky)
- ↑ Eastman, str. 62 až 69
- ↑ FAIRBANK, John King; LIU, Kwang-Ching; TWITCHETT, Denis Crispin. Late Ch'ing, 1800-1911. [s.l.]: Cambridge University Press, 1980. (The Cambridge History of China (illustrated ed.); sv. 11, Part II). Dostupné online. S. 251. (anglicky)
- ↑ Marolles, str. 193 až 222; DUBOC, E. Trente cinq mois de campagne en Chine, au Tonkin. Paris: [s.n.], 1899. S. 123 až 139. (francouzsky); Huard, str. 6 až 16 a THOMAZI, Auguste. Histoire militaire de l'Indochine français. Hanoi: [s.n.], 1931. S. 55 až 58. (francouzsky)
- ↑ Huard, str. 103 až 122; LOIR, M. L'escadre de l'amiral Courbet. Paris: [s.n.], 1886. S. 13 až 22. (francouzsky); Thomazi, Histoire militaire str. 62 až 64 a Conquête str. 165 a 166
- ↑ Eastman, str. 76 až 84
- ↑ Lung Čchang, str. 180 až 183 a 184 až 194
- ↑ DE LONLAY, Dick. Les combats du Général de Négrier au Tonkin. [s.l.]: [s.n.] S. 111 až 116. (francouzsky); Duboc, str. 207 a Huard, str. 164 až 170
- ↑ Huard, str. 180 až 187 a 202 až 231; Thomazi, Histoire militaire str. 68 až 72 a Conquête str. 171 a 177
- ↑ Huard, str. 252 až 276 a Thomazi, Histoire militaire, str. 75 až 80
- ↑ Thomazi, Conquête, str. 189 až 192
- ↑ Thomazi, Conquête, str. 192 a 193
- ↑ LECOMTE, J. Le guet-apens de Bac-Lé. Paris: [s.n.], 1890. S. 102 až 175. (francouzsky)
- ↑ Duboc, str. 261 až 263; GARNOT. L'expédition française de Formose, 1884–1885. Paris: [s.n.], 1894. S. 45 až 47. (francouzsky); Loir, str. 184 až 188
- ↑ Lung Čchang, str. 280 až 283 a Thomazi, Conquête, str. 204 až 215
- ↑ CHERE, Lewis M. The Hong Kong Riots of October 1884: Evidence for Chinese Nationalism?. In: Journal of the Hong Kong Branch of the Royal Asiatic Society. [s.l.]: [s.n.], 1980. Dostupné online. ISSN 1991-7295. Svazek 20. S. 54 až 65. (anglicky)
- ↑ OLENDER, Piotr. Sino-French Naval War 1884-1885. Petersfield: MMPBooks, 2012. (Maritime Series; sv. 3104). ISBN 978-8361421535. Kapitola The French capture of Keelung and landing at Tamsui, s. 63 až 68. (anglicky)
- ↑ Olender, str. 72 až 74
Literatura
editovat- KREJČÍ, Oskar: Geopolitika Číny. Praha: Professional Publishing, s.r.o., 2021. 492 s. ISBN 978-80-88260-51-6
- OLENDER, Piotr. Sino-French Naval War 1884-1885. Petersfield: MMPBooks, 2012. (Maritime Series; sv. 3104). ISBN 978-8361421535. (anglicky)
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu čínsko-francouzská válka na Wikimedia Commons - Franco-Chinese War 1884-1885 [online]. bumali.com, rev. 2011-04-24 [cit. 2016-09-06]. Dostupné online. (anglicky/rusky)
