Work Text:
Vítr si pohrával s ledovými střípky, ozdobil jimi nádvoří. Táhle zpíval a šepotal ve věžích. Ledové doteky netrpělivě klouzaly po zdech, stačil jediný dlouhý výdech a okna se změnila v ledové zahrady. Ano, i vítr je kouzelník, zvlášť o Vánocích a na takovém místě, jakým je nejslavnější kouzelnická škola.
Dvacet let po válce, dvacet let po ničivém požáru. A hrad se stále shlížel v jezeře, ostré siluety věží se zdály být věčné, nedotknutelné lidskou zlobou, láskyplně chráněné.
Duše těch, kteří zemřeli ve válce, z tohoto místa totiž nikdy neodešly. Jak by mohly, věčnost určitě ještě nějakou tu dobu počká, jejich úkolem bylo strážit klid a bezpečí na této škole.
A tak studenti často vídali vysokou siluetu muže s bílými vlasy s vousy dlouhými až do pasu. Usmíval se, tiše prolínal prastarými chodbami a v jeho stopách si sebevědomě vykračoval drobounký skřítek.
Láska a bezpečí.
Domov.
„Minervo, pokud máte pocit, že se mne musíte během svátků nějakým smysluplným způsobem zaměstnat, pak bych vám měl nabídnout nejnovější lektvar na osvěžení paměti. Nebo mě snad chcete přesvědčit o tom, že jako ředitelka této Merlinem požehnané školy…“
Severus drobně zaváhal a drobný úšklebek mu přeci jen přelétl přes rty „jste se rozhodla přestat plnit své tak často až do nebe vynášené sliby?“
Ředitelka bradavické školy mírně povytáhla obočí. Napřímila se, urovnala špičatý klobouk ve vlasech.
„Máte na mysli ten lektvar, který je tak oblíbený mezi starými a senilními kouzelníky, co dožívají v útulku U svatého Munga?“
Snape se vzdal přímé odpovědi, tak daleko zajít nechtěl. Neurčitě trhnul rameny a začal nervózně přecházet po místnosti.
„Nechci být impertinentní, ale na svůj slib nechat mi volné vánoční prázdniny jste očividně zapomněla.“
Zamračil se, znělo to, jakoby o volný čas prosil. Škemral.
„Jediné volno, které jste mi kdy schválila, bylo před dvaceti lety, po útoku té zatracené hadí příšery, vzpomínáte? A nebýt několik týdnů v bezvědomí, určitě byste mi do té odporné nemocnice dodala alespoň nějaké zatracené eseje, abych je po nocích opravoval.“
S povzdechem se od ní odvrátil. Přeháněl, samozřejmě. Linie mezi životem a smrtí byla tenkrát až příliš tenká. Nebýt toho, že se ten bláznivý Potter pro něj po bitvě vrátil a přemístil ho na ošetřovnu u svatého Munga…
Pohledem zabloudil k východu z místnosti. Chtěl pryč, prásknout za sebou dveřmi. Ale bylo mu jasné, že by marně utíkal. Vzpomínky měl zažrané přímo pod kůží. Pálily.
Merline, byly chvíle, když už žít nechtěl. Hadí jed mu rozleptával vnitřnosti a on ochraptělým hlasem křičel do noci a prosil; ale ta zatracená kostnatá ženská si pro něj nepřišla. Zřejmě odpočívala v některém ze zákoutí Bradavické školy, sytá a spokojená.
Severus si s dlouhým povzdechem přejel bříšky prstů po dlouhé jizvě, rána se mnoho let z nějakého záhadného důvodu odmítala zhojit. Jako všechno v jeho životě.
Pokud tedy skutečně přežil. Byly chvíle, kdy o tom pochyboval.
Všechno kolem bylo tak… šedé. Jako obraz, ze kterého zmizely všechny ty pastelově rozzářené barvy. Kdy se naposledy usmál?
Vždyť na tom nezáleží.
Nechtěl nic, jen pár dní zatraceného volna! Potřeboval nutně vyzkoušet dva nové lektvary, jejich příprava byla k nesnesení dlouhá a proces varu značně nestálý.
Ušklíbl se. Po pravdě, měly sklon neuvěřitelně razantně vybuchovat. O zdemolovanou laboratoř skutečně nestál.
Minervo, sakra!
Ale ředitelka dostála své pověsti, byla neoblomná.
„Je mi to skutečně nesmírně líto,“ přerušila Severusův pokus o protest pouhým mávnutím ruky. „Ale vzhledem k situaci je zkrátka bezpodmínečně nutné, abyste dohlédl na zdejší studenty, ve škole jich tentokrát zůstane mnohem více než obvykle.“
Ano. Samozřejmě, ty prokleté dračí spalničky, mnoho rodin s malými dětmi bylo v karanténě. A tím pádem spousta studentů bude muset zůstat přes svátky na této škole. Merlin nám pomáhej, nezůstane tu kámen na kameni.
Severus pevně sevřel rty, vyhladil tvář do nic neříkající masky. Pomalu a zhluboka se nadechnul, přesto cítil, jak mu adrenalin proudí do žil.
„Minervo, oba mé lektvary, kterým nejste schopna přiznat ani špetku důležitosti, by měly výrazně přispět k léčbě právě této nebezpečné nemoci.“ Řekl to tiše, pomalu, výrazně. Tento způsob vyjadřování míval úspěch i u Temného pána. Takže snad ji obměkčí.
Ke svému vyjádření přidal dlouhý a zasmušilý pohled.
Minerva přešlápla, odkašlala si.
Výborně!
Začal doufat.
„Je tu ještě jeden maličký problém.“
Já to čekal. Pomalu zavřel oči.
„Že by se v hradních zdech opět pohyboval nějaký bazilišek?“
Slyšel, jak zlostně zafuněla.
„Jakákoli ironie je zcela nemístná, jedná se pouze o nejmladší dítě Harryho Pottera.“
Severus oči prudce otevřel.
„Pokud vím, pak jeho nejmladší…“ odkašlal si, „dcera zdárně překonala dračí spalničky a do školy nastoupí až začátkem nového roku. Je přeci nutná jistá rekonvalescence. A navíc ta dívka…“
Minerva mu věnovala svůj obvyklý pronikavý pohled.
„Vy ještě stále nejste schopen vyslovit její jméno, Severusi?“
To byla rána pod pás. Samozřejmě, že nebyl.
Nikdy nebude.
„Slečna Potterová,“ vyštěkl vztekle. „A můžete mi tedy konečně prozradit, v čem spočívá onen drobný problém? Přímo omdlévám zvědavostí.“
Obě ruce sepjal za zády, cítil, jak se mu nehty bolestivě zarývají pod kůži. Utéct před vlastní minulostí je zkrátka nemožné. I po tolika letech.
„Lilly je již zcela zdravá a projevila přání nastoupit do školy již během dalšího pololetí.“
Minerva se široce usmála, její dva bratry měla upřímně ráda. Byli v Nebelvíru, samozřejmě.
„A to jí otec,“ Severus ani tohle pojmenování nepřenesl lehce přes rty, „nedokázal domluvit? Bude muset dohánět látku za několik měsíců, k tomu zeslabený imunitní systém…“
Zbytek věty už nemělo cenu vyslovit, připadal si trapně.
Minerva ho oblažila dalším zasněným úsměvem.
„To říkáte jen proto, že jste ji ještě neviděl. Ona je…“ a ta bláznivá ženská rozpřáhla paže, jakoby imaginární dívenku chtěla obejmout. „Prostě báječná. Plná energie. Radosti. A její inteligence!“
„A v čem tedy spočívá ten drobný problém?“ Severus měl dojem, že mu srdce pomalu svírají chladné prsty.
„Lilly tu chce se svými bratry strávit Vánoce. Včera proběhlo dodatečné zařazení do jedné z kolejí.“
Zdálo se mu to, nebo byla Minerva náhle podivně nejistá?
„No a Moudrý klobouk… zřejmě ho částečně poškodili moli a… protože jinak si nedovedu vysvětlit…“
Ředitelka bradavické školy mu teď připadala jako malá školačka.
„Minervo, u všech trollů, jestli okamžitě…“
Zhluboka se nadechla. „Moudrý klobouk ji zařadil do vaší koleje! Tak. Během svátků ji budete mít na starost. Právě vy. Tečka!“ Otočila se na podpatku a neuvěřitelně rychle zmizela z místnosti.
Merline.
Severus měl v té chvíli pocit, že přeci jen zahlédl baziliška. Připadal si jako socha z toho nejtěžšího kamene.
„Albusi, Jamesi, neviděli jste slečnu Potterovou? Hledal jsem ji ve své koleji, propátral jsem kuchyň i všechny volně dostupné chodby, prošel jsem studovnu, prázdné místnosti, prohlédl jsem hradní pozemky, stavil se v Hagridově srubu a… sakra, tak kde je vaše sestra?“
Severus se sklesle opřel o rám dubových dveří, půlhodinová hádka s baculatou Nebelvírskou strážkyní na něm očividně zanechala svoje následky. Ta tlustá semetrika!
Nebelvírská společenská místnost rázem ztichla, nikdo se ani nepohnul, jen oba Harryho synové cosi rychle schovávali za zády. Zřejmě bomby hnojůvky či něco podobně infantilního, co jiného se dá taky v těchto místech čekat.
Mladší Albus jen neurčitě pokrčil rameny.
„Říkala, že se chce seznámit s hradem. Osobně. Že prý hodlá prozkoumat všechny chodby, věže, sklepení a dostane se i tam, kam se ani náš táta neodvážil vstoupit. Ona ten hrad prostě miluje, nutila naše o něm v jednom kuse vyprávět. Místo pohádek, chápete?“
Severus mlčel, jen nepatrně přivřel víčka.
„No a děsně ji zajímala ta vzácná vrba.“
„Mlátička,“ doplnil Severus a cítil, jak se mu zcela nepatrně podlomily nohy.
„Jo, Mlátička. Taky říkala, že ji moc zajímá astronomická věž a chtěla se podívat i do Zapovězeného lesa. Ale to jí táta zakázal.“
O poslušnosti ratolestí z rodu Potterů Severus upřímně pochyboval.
„Takže kde se podle vás s největší pravděpodobností může nacházet?“
„V lese.“
„Na věži.“
Řekli to oba současně a Severus víc nepotřeboval vědět.
Rychle se otočil a téměř vyběhl z místnosti.
Nerozuměl tomu, ale někde uprostřed toho hlubokého prázdna, které nazýval svou duší, se zrodil nepříjemný pocit. Strach.
Další dvě hodiny, vítr se změnil ve vichřici, noc jako stvořená k výletům pro blázny.
Severus vrazil do hradu a kvapně setřásal přimrzlý sníh ze svého pláště, měl promočené vlasy, promrzlý byl až na kost, ale k čertu s tím, on se bál, strašlivě se bál, několik nesnesitelných hodin umíral úzkostí. Bylo nad ránem a po Lilly už pátrala celá škola.
Zmizela. Malá holčička uprostřed ledové noci, vydaná živlům napospas.
Kde jsi?
Hloupá, pitomá holka.
Lilly.
Tohle jméno jí nikdy dávat neměli!
Přistoupil ke krbu a napřáhl mrazem zčervenalé ruce.
Společně s Hagridem prošli Zapovězený les a ten jeho obrovský pes by ji snad vystopoval. Určitě. A na Hagrida je spolehnutí, jen…
Dlaní si přejel obličej, setřel zbylé kapky, nebyl schopný jediné souvislé myšlenky.
Vichřice táhle zavyla a celý svět jakoby se zachvěl.
Pokud je někde venku, pak… Musel zatnout zuby, svezl se na kolena a tiše pozoroval plameny. Jejich žár klouzal po kůži, bylo to bolestivé, stejně tak jako myšlenky. Znovu vstal, ale vyčerpáním se mu téměř podlomily nohy. Jednou dlaní se opřel o stěnu, sklonil hlavu, vlasy se mu svezly přes oči.
Musím. Ona je živá, určitě. Čeká.
Ty velké balvany u jezera tvoří maličké jeskyňky. Děti si tam často hrály a já tam dosud nebyl.
Musím.
Napřímil se a znovu se vydal do tmy.
Ráno bylo kupodivu jasné, svět stříbrný a tichý. Jezero zamrzlé, první, dosud křehký led.
Den mohl být krásný, sníh čekal na první dětské stopy.
Jenže na hradě ještě stále hledali.
Severus mávnutím hůlky otevřel dveře Velké síně, každou noc byla uzavřená několika strážnými kouzly. Za chvíli sem začnou proudit studenti.
Je ráno.
Mrzne.
V takové vichřici nemohl celou noc nikdo přežít.
Ta myšlenka číhala za rohem snad každé chodby.
Severus se pomalu vlekl kolem velkého vánočního stromu, ten obří kýč je každý rok stejný, od podlahy až po strop vyzdobený sladkostmi. Čokoládové oříšky, plněné kdovíčím, barevně zabalené. Neochutnal je nikdy.
Proč sakra myslím na takové hlouposti?
Unaveně se zastavil, rozhlédl se. I ve Velké síni samozřejmě hledali.
Měl v úmyslu pouze projít a vydat se malými dvířky za učitelským stolem do méně užívaných hradních místností. I ty několikrát prohlédli, ale přesto.
Hrad jí neublíží.
Klid.
„Lilly!“
Řekl to nahlas? Skutečně?
Ale… najednou se prudce zarazil. Něco bylo jinak, zaregistroval to pouhým koutkem oka, nějaká maličkost, odlišnost, která probudila jeho ostré smysly. Merline díky za povzbuzující lektvary, které stihnul vypít během noci.
Rozhlížel se, oči ho pálily.
Prázdné stoly, ještě se neobjevili domácí skřítci se svými svátečními pokrmy. Malé vánoční stromky podél zdí, Hagrid jako obvykle vykácel snad polovinu lesa. A onen veliký strom dokonce přivlekl na zádech, jejich hajný měl totiž ještě stále přísně zakázáno kouzlit.
Severus tajil dech, rozhlížel se. Možná to byl jen prastarý instinkt, který nám pomáhá vycítit blízkost živé bytosti.
Ale tady nikdo není!
Jen bledé svíce pod vysokou klenbou, ozdoby se třpytí a…
Moment!
Severus se vrhnul k vysokému vánočnímu stromu, odstrčil několik židlí, skoro upadl. Tady!
Na stromě do výšky několika stop chyběly vánoční ozdoby. Ty zatracené oříšky. Kde jsou? Domácí skřítci byli vždycky precizní, bylo nemyslitelné, že by zapomněli tak velkou část stromu ozdobit.
No a co?
Prázdno, ticho. Nikdo tu není. Severus stál uprostřed vší té nádhery a připadal si bezmocný. Nad osudem nelze zvítězit. Úzkost se měnila v palčivou bolest, která se jako hořící láva drala na povrch a hrozila, že jeho svět spálí.
Nevěděl proč, ale pomalu napřáhl dlaň, dotkl se jehličí, pomalu a opatrně rozhrnul husté dolní větve. Sahaly až k zemi.
Strom se zachvěl a vydal svoje tajemství.
Byla tam.
Lilly.
Drobounká holčička s dlouhými rezavými vlasy, ležela schoulená těsně u kmene, spala, kolem sebe rozházené lesklé obaly od svátečního cukroví. Bylo jich požehnaně.
Merline, tomu dítěti bude zle.
Severus klesl na kolena, tiše, aby jí nevzbudil. Mlčky se díval, spící dítě jakoby vystoupilo přímo z jeho snů, kde jeho Lilly byla živá.
Ta podoba brala dech. Pihovatá tvářička a dlouhé, jako oheň rudé vlasy.
Díval se a zvláštní teskná bolest stoupala stále výš, svírala srdce a pohled se mu rozostřil.
Je možné, že by mi Merlin odpustil? Že i ty bys mi odpustila?
Lilly…
Hřbetem ruky si zvolna otřel oči. Klečel a díval se. Přestal se starat o slzy, protože ten pocit uzdravoval.
Holčička dlouze vzdychla a protáhla se. Pomalu otevřela oči.
Bál se pohnout, aby ji nevyděsil.
Opatrně a pečlivě si ho prohlížela. Její pohled přímo fyzicky cítil, zkoumala jeho černý plášť, strhanou tvář se zažloutlou pletí; rty se jí pohnuly a zelená záře se mu rázem vpila do očí. Znal ten pohled.
Prudce zatajil dech.
Merline, prosím, neber mi tuto chvíli. I když mne možná zabije. Je to první zázrak mého života.
„Vždycky se tváříš tak vytřeštěně?“
Nedalo se nic dělat, musel reagovat, nechce přeci, aby ho ta malá křísila.
Posbíral trosky svého sebeovládání a odkašlal si.
„Samozřejmě. Tento výraz používám, když chci vyděsit nedisciplinované studenty.“
Ta odpověď se jí očividně nelíbila, nakrčila nosík, posadila se. Byla oblečená v neforemném hnědém svetru s bílým „L“ uprostřed. Molly se očividně činila.
„Takže ty mě chceš vyděsit? To se ti nepovede.“
Zazubila se a prohrábla si rozcuchané vlasy. Měla dlouhé přední zuby a s tím svetrem vypadala jako veverka.
Severus si teprve nyní uvědomil, že mu tyká.
„A můžete mi, slečno Potterová, prozradit, co jste pohledávala sama v této síni? A jak jste dokázala obejít všechna zabezpečovací kouzla?“
Už mohl lépe dýchat, opatrně si přejel dlaní po tváři. Klid.
Ten malý rezatý zázrak se rozpustile zakřenil.
„Byla to hračka. Něco takového jsem zvládla už v pěti letech. Strejda Ron mě naučil…“
Kousla se do rtu a ztichla.
Aha!
„Bez hůlky?“ Severus ji nedokázal spustit z očí. Nervózně se ošila, prsty zabloudily směrem k širokému rukávu.
„Půjčila jsem si jednu od Jamese.“
Jak je možné, že není ani trochu provinilá? Ta malá mrška se tu klidně směje.
Severus snížil hlas do spikleneckého šepotu. „S jeho svolením?“
Jen mírně pokrčila rameny.
„Myslela jsem si, že mu ji hned vrátím. Chtěla jsem si jen trošku prohlédnout hrad, obrovsky jsem se na něj těšila. Měla jsem pitomý spalničky a musela jsem strašně dlouho ležet. Každou noc jsem si představovala, jak běhám tady po hradu. Viděla jsem všechny ty chodby a pohyblivý schodiště a laboratoř a tak. Jak mi táta vždycky vyprávěl.“
Najednou vypadala ztraceně, malá, rozpačitá veverka.
A Severus cítil, jak mu málem uletělo obočí.
„Váš otec vám vyprávěl o zdejší laboratoři? A pochlubil se, kolikrát ji úspěšně zdemoloval?“
Úsměv, stejný, naprosto stejný. Lilly.
„No jasně! Prý vám s Nevillem propálili plášť a vy jste je honil po chodbě… a házel po nich nějaký hrozný fujtajbly.“
„Byli to štětinatí červi, jsou nesmírně vzácní a malá kolonie žije i tady v jezeře.“ Severus ji se vší důležitostí svého povolání rázně opravil. A zarazil se.
„Ty víš, kdo jsem?“
Oči jí zazářily úsměvem. „Severus. Snape. Profesor lektvarů. Táta říkal, že je s tebou velká legrace.“
Severus jen několikrát naprázdno pohnul rty.
„Už zase se díváš tak vytřeštěně.“
Potter. Merline. Legrace.
Po malé chvíli suše přisvědčil. „Ano, s tvým otcem jsme se mnohokrát skvěle pobavili. A jak shledávám po této šílené noci, legraci jen tak konec nebude. Proč jste tu vůbec zůstala až do rána?“
Malý obličejík se rázem zachmuřil.
„Snědla jsem pár oříšků.“ Nejistě se rozhlédla. Závěje barevných obalů ji lehce usvědčily ze lži. Vzdychla. „A najednou mi bylo divně. A byla jsem hrozně unavená. Myslela jsem, že budu spát jen chvilku.“
Snad to dítě není nemocné? Stres, chlad ve Velké síni a…
„Pojď ke mně, Lilly.“
Severus vstal a ještě víc odhrnul větve. Vylezla po čtyřech, pomalu a důležitě se postavila. Se širokým úsměvem zvedla oči. Noční svíce už dávno pohasly a nad jejich hlavami se klenulo letně modré nebe.
„Připadá mi to všechno jako zázrak.“
S pohledem upřeným na její drobnou postavičku tiše přisvědčil.
„Ano. Je to zázrak, nepochybně. Už je ti dobře?“
Drobná ručka zvolna sjela směrem k žaludku.
„Moc ne, tady jako bych měla nějaký kámen.“
Nikdy žádné dítě nechoval, ale naprosto samozřejmě napřáhl ruce a zvedl ji do náručí.
„Jsi přejedená,“ konstatoval suše.
Zkusil se na ni povzbudivě usmát, ačkoliv věděl, jak je ten pokus žalostný.
Ale která velká věc se nám podaří hned poprvé?
Ta malá se přesto rozzářila.
Zavrtěla se a spánkem se opřela o jeho rameno.
Zamrkal. Její úsměv jakoby v té chvíli prostoupil celou jeho bytostí.
Rezavá a pihovatá. Veverka.
