Work Text:
Kouzelník a Amelie
„Zůstaň - to je kouzelné slovo v přítelově slovníku." - Louisa May Alcottová
Emily
Už to bylo dlouho, co jsem navštívila svoji sestřenici Julii, která momentálně žila ve Velké Británii a živila se jako aupairka. Británie je daleko a my jsme měli pořád nějakou práci. Julii jsem vždy měla ráda, moc mě mrzelo, že jsem ji dlouho neviděla, ale pak se mi naskytla příležitost jet tam v rámci jakési mezinárodní výpomoci, takže když jsem spatřila šanci, okamžitě jsem po ní skočila.
Julie byla moc ráda, že mě vidí a s úsměvem přivítala i Spencera, který se mnou jel do Británie kvůli případu. Vypadalo to, že se má vcelku dobře a je spokojená, nicméně měla plnou hlavu holčičky, kterou měla na hlídání. Malá rudovlasá Skotka jménem Amelia Pondová měla prý imaginárního podivínského kamaráda, který si říkal Doktor. Rodičům se to nelíbilo, a tak Amelie vystřídala už čtyři psychiatry.
Když mi to Julie líčila, pomyslela jsem si, že na to, že Doktor byl jen nevinný výplod dětské fantazie, měla Amelie až moc „odborné pomoci". Psychiatři mohli udělat více škody než užitku, slíbila jsem, že se se Spencerem na Amelii podíváme. Svůj názor jsem však změnila, když jsem spatřila Amelinin pokoj. Její fantazie hraničila s posedlostí.
Pokoj byl celý natřený na modro, všude po stěnách byly dětské obrázky, patrně Amelininé výtvory, na kterých byly dvě nebo tři postavičky navzájem se držící za ruce a sem tam se objevoval i jakýsi modrý čtvereček. Myslím, že to měla být modrá policejní budka, podle trojrozměrného modelu, který se jí válel na stolku.
Amelie seděla na své posteli s deskami a barvičkami a kreslila další obrázek, rudé vlasy jí přitom padaly do obličeje a čelo měla soustředěním nakrabacené.
„Ahoj, Amelia, jsi Amelia, že?" začala jsem.
„Amy," zabručela rudovláska, aniž by se na nás jen na chvíli podívala.
„Ahoj, Amy, já jsem Emily a tohle je můj kamarád Spencer," představila jsem nás, zatím co se Spencer vydal na důkladnější prohlídku pokoje.
„Jste psychiatři?" zeptala se okamžitě. Ano, více méně, ale nejsme tu pracovně, byla pravdivá odpověď, ale tu by Amelie těžko zkousla. Očividně skutečně neměla s psychiatry moc dobrou zkušenost.
„Jsem Julinina sestřenice, dlouho jsem ji neviděla, tak jsem vás sem se Spencrem přišla navštívit," odpověděla jsem nakonec. Dívka se evidentně uvolnila, přestala být tak nepřístupná, dokonce i odložila desky na postel a zvědavě si nás začala prohlížet.
„Aha, takže jste mi nepřišli tvrdit, že otrhaný Doktor neexistuje?!" No, takže ještě nepolevila úplně ve své ostražitosti, pomyslela jsem si.
„Ne Amy, to skutečně ne," řekl se náhle Spencer. Zamračila jsem se. To nebyla obvyklá taktika, jak zacházet s lidmi, jako byla Amelie. „Tohle je on, tvůj otrhaný Doktor?" zeptal se a ukázal na jeden obrázek, na kterém byly tři postavičky držící se za ruce. Ta, na kterou ukazoval, byla nejvyšší. Amelie se konečně usmála a přikývla.
„Jo, to je on," přikývla. Vypadalo to, že se Spencerovi povedlo získat si její důvěru, protože najednou začala sama od sebe o Doktorovi vyprávět. „Jedl rybí prsty s pudinkem a měl bazén v kině."
„Rybí prsty s pudinkem?" podivila jsem se, z té kombinace se mi zvedl žaludek. Amelie však horlivě přikývla.
„Jo, byl tak trochu podivín," přiznala.
„Aha, a jak jste se seznámili?" zeptala se.
„Spadl mi na zahradu," odpověděla prostě. „Byla jsem doma sama a modlila se, když jsem uslyšela rachot, tak jsem běžela dolů podívat se, co se děje a tam na zahradě ležela povalená modrá budka a on z ní vylezl celý mokrý a otrhaný," mluvila souvisle, nebrebentila, nesnažila se nám všechno hned vysvětlit a přesvědčit nás tedy o své pravdě. Prostě jen konstatovala fakta, což bylo zvláštní, protože to neodpovídalo žádné psychické poruše. Kdyby to, co říkala, nebyly úplné nesmysly, myslím, že bych jí zcela pevně věřila, že říká pravdu. Možná Doktor byla jen metafora pro někoho, kdo Amelii ublížil. Ta myšlenka se mi ani za mák nelíbila. Podívala jsem se na Spencera, ten však dál zkoumal Amelinin výkres s podivným výrazem ve tváři, jakýmsi smutkem a nostalgií, jako by byl sám ztracen ve svých vlastních vzpomínkách.
„A nebála ses ho? Konec konců byla jsi doma sama a on se choval divně."
„Ne, Doktor byl hodný. Spravil mi díru ve stěně," Amelie se zamračila a švihla rukou k protější stěně. „Byla děsivá. Viděla jsem v ní obří oko a pak se z ní ozývalo „Vězeň jedna utekl". Proto jsem se modlila, aby někdo přišel a spravil to. Moje prosba byla vyslyšena, ukázal se Doktor. Slíbil mi, že se za pět minut vrátí, ale nevrátil."
„To mě mrzí, Amy. Skutečně moc, moc mrzí," ozval se znovu Spencer. Po zádech mi přeběhl mráz. Spencer to řekl tak upřímně, jako by nesl skutečně vinu za to, že se Amy otrhaný Doktor nevrátil. „Poslyš, tohle bude ta jeho budka, tohle jsi ty a tenhle chlapec je Rory, není?" zabýval se můj kolega dál dětskou malbou.
„Rory?" nechápala jsem, ale Amélie překvapeně přikývla.
„Ano, přesně tak. Rory je můj kamarád, chodíme spolu do školy. Jak to, že víte o Rorym? To vám řekla Julie?" To byla dobrá otázka, odkud toho chlapce Spencer znal, protože Julie nám o něm neřekla.
„Ach, má Amy, má drahá, drahá statečná Amelia Pondová. Amy a Rory, Amy a Rory vždy spolu, vždy a navždy," zašeptal a smutně se usmál. „Jsem kouzelník, proto to vím, vím totiž vše."
„Kouzelník? Předvedeš mi něco?" vyhrkla nadšeně zrzka.
„Jasně, ale počkej, tady něco máš," došel k holčičce a nahnul se k ní. Dlouhými štíhlými prsty jí sáhl za ucho do vlasů a vytáhl z nich lesklou stříbrnou minci. Na to se oba rozesmáli.
„Ještě nějaké," škemrala Amelie. Spencer vylovil z vesty svojí stříbrnou hůlku a zmáčkl na ní nějaké tlačítko. Světélko nahoře se nyní jako už tolikrát předtím rozvířilo, hůlka vydala mírný bzukot a hračky, které se povalovaly Amelii na zemi, se uvedly najednou do pohybu. Nezáleželo na tom, po kolikáté jsem to viděla, když tohle ukazoval Henrymu, stále mě to fascinovalo. Amelie však moc šťastná nebyla. Víc ji zajímala Spencerova hůlka než samopohyblivé hračky.
„To je moje magická hůlka," představil jí Spencer sonický šroubovák, jak tomu sám říkal.
„To, to je ta věc, kterou Doktor použil na to, aby spravil tu prasklinu ve zdi," nakonec vypadlo z Amelie. „Akorát tohle světlo je zelené, Doktor měl modré."
Zamračila jsem se. Pamatovala jsem si, jak mi tu věc Spencer vysvětloval. Jediné co jsem z toho pochopila, bylo to, že ta věc je jeho osobní vynález a dokáže pohybovat fotony. Nikdo jiný takovou věc nemá, nebo by jí mít neměl. Popravdě jsem si ani nedokázala představit někoho stejně chytrého, jako je Spencer, aby něco takového dokázal sestrojit.
„Tak to byl asi také kouzelník," opáčil prostě můj kolega. „Ale kouzelníkům bys, Amy, věřit neměla!"
„Proč ne?" zeptala se Amelie nevině.
„Protože máme spoustu tajemství a k jejich uchování musíme lhát. Jsme prolhaní, Amy. Doktor není Bůh, není hrdina, je to jen bláznivý muž s budkou. Drž se Roryho, drž se muže, který tě miluje, muže který tě bude chránit a čekat na tebe po dva tisíce let, a slib mi něco. Až zase potkáš svého Doktora, prašť ho, pořádně ho prašť po hlavě," poprosil jí Spencer, pohladil jí po zrzavých vlasech a lehce políbil na čelo.
Konečně jsem pochopila, na co si to mladý genius hrál. Nejdřív si získal Amelii a poté ji opatrně nasměroval ke skutečným lidem. Lidem, které na rozdíl od záhadného podivínského Doktora opravdu zná a může jim důvěřovat, kteří ji neopustí a nezradí. Řekl jí, ať se brání, před těmi, kteří jí můžou ublížit. Ale i když jsem teď Spencerovo podivné chování a jeho řeči, celou manipulaci chápala, skutečně to musel udělat takhle? Musel s malou Amelií hrát na to, že Doktor skutečně existuje, musel jí ukázat, jak moc si jsou s jejím vymyšleným kamarádem podobní, musel to zlo, které se na Amelii Doktor dopustil, vztáhnout na sebe? Odkud věděl o Rorym a kde se vzaly dva sonické šroubováky?
Amelie překvapeně zamrkala a pak se vrhla Spencerovi kolem krku. V úplném rozporu s tím, co jí řekl, nebo ne? Amelia Pondová byla zvláštní dívka, možná stejně zvláštní jako Spencer, nebo její otrhaný Doktor.
„Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru." — André Maurois