Work Text:
Sherlock opatrně prohlédl namodralou kůži okolo úst nebohého muže, ležícího u Molly na stole. Nakláněl se nad tělem a očima skenoval další příznaky jedu. Opravdu, fascinující… někdy si říkal, jakoby snad člověk věděl, co by Sherlock rád zkoumal a u Molly se jedem objeví.
,,Spokojený?” ozvalo se nesměle ode dveří, kde Molly stála po celou dobu detektivova počínání. Ten možná i trochu zapomněl, že tu je. ,,Teda, promiň, to znělo blbě. Myslela jsem jestli jsi spokojený s tím tělem. Jako ne že by bylo fajn, že zase někdo umřel, no…” Molly raději zrak sklopila k zemi a rty sepnula k sobě, než zase vypustí další nesmyslné koktání.
,,Otrava.”
,,Promiň-”
,,Otrava jedem.” pokračoval a dívka překvapeně zamrkala. Už zase by ponížila sama sebe a to úplně zbytečně. Pro odlehčení a uklidnění sama sebe se znovu zasmála, ale Sherlock na to nereagoval. Už měl v ruce telefon a s bez emočním výrazem do něho ťukal.
Molly se zhluboka nadechla. Myslela na tu čokoládu, co pro Sherlocka měla. Nebyla si jistá, zda-li Sherlock rád sladké, nebyla si jistá, jestli vůbec něco jí. Jediné, co ho kdy viděla pozřít, byla káva. Černá, dva cukry, jak to měl rád.
,,Říkala jsem si, Sherlocku, co asi děláš dneska večer.” přešla blíž, až se dostala do jeho zorného pole. Sherlock tedy zvedl zrak. ,,No, jestli by sis nedal třeba kafe… se mnou!” doplnila pohotově.
Sherlock se podíval na hodinky a mobilní telefon si uložil do kapsy saka.
,,John už na mě čeká. Musím dát vědět Lestradovi, jak se to s obětí skutečně mělo a pak se uvidí co dál.” s tím si vzal kabát z opěradla židle a vykročil ven z márnice. ,,Díky, za tvůj čas.” dodal ještě monotónně.
Molly zůstala stát chvíli na místě a jen trochu nejistě překročila, aby udržela rovnováhu.
Když byla poblíž Sherlocka Holmese, nedokázala stát rovně ani v klidu. Ovšem teď, když ji zazdil, odmítl a odešel, nějak nevěděla, co se sebou.
,,Ty už to alespoň řešit nemusíš, co?” koukla na nebožtíka vedle sebe. ,,Lásku myslím.” a tělo přikryla. Už ho může v klidu dodělat, než bude připraven k zpopelnění.
Ovšem stále ji vrtalo hlavou ještě jedno. John už na něho čeká? Nedávno mluvila se slečnou Hudsonovou. Ta je vždy tak veselá a “své hochy”, jak je občas nazývá, zbožňuje. Nebrala její řeči moc vážně, ale občas říkala něco o tom, že mají kluci tichou domácnost, že stále nechápe, proč spí každý v jiné ložnici a jak je ráda, když je vidí pohromadě. Začínala z toho být docela úzkostná. Byl Valentýn, proto se ptala, zda má plány, a ona teď může strávit večer tak, že sní tu čokoládu, kterou tak pečlivě a s láskou ovázala mašlí a plakat nad tím, že ten, do koho se zamiluje, je nejen sociopat, ale ještě žije s mužem. Nejen žije. Ale žije .
Tento týden se jevil celkově poněkud náročným. Na Valentýna shlédla Lásku nebeskou a čokoládu doplnila hrnečkem kakaa. Nemůže se tím ale víc stresovat. Na stůl ji padali další zesnulí lidé a Molly se pak cítila provinile, když si přála, aby nějaký z nich byl brutálně zavražděn, tudíž by se o onu oběť zajímal i její milý a znovu ji na patologii navštívil. Ale ne, měla by se od něho teď držet stranou. Chovala by se o to více nepatřičně a cítila by se za to jen hůř.
Dnes udělala něco proto, aby se cítila lépe. Před odchodem z práce si omotala novou světle růžovou pletenou šálu kolem krku a rty namazala třešňovým lůjem, aby je měla o něco růžovější. Podle ní, ji to tak slušelo a mohla si tak připadat o něco krásnější. Vlasy v dlouhém culíku taky nikdy nic nezkazila.
Zrovna nakupovala, když ve frontě u samoobslužných pokladen narazila na známou tvář.
,,Johne, ahoj.” zamávala mu, i když stál přímo před ní.
,,Molly Hooperová. Rád tě vidím.” usmál se na ni John Watson a oči sklopil k jejímu košíku, který spíš než normální domácí potřeby, překypoval další čokoládou. ,,Doplňuješ zásoby?” sám měl v jedné ruce hlávku salátu a v druhé ruce plný košík.
,,No, to ty taky.” prohlížela si na oplátku jeho nákup. ,,Sníte toho hodně?” zeptala se, aby řeč nestála.
,,No, ani ne. Sám se divím, že je lednice najednou tak prázdná, tedy krom těch lidských ostatků, o tom si s tebou ještě promluvím, Molly!” zatvářil se náhle jako kdyby unaveně z toho, jaké to je žít s někým jako je právě jeho spolubydlící. ,,Za to Sherlock, ten toho moc nesní. Občas jo, ale musíš mu to naservírovat pod nos.” kývl rameny.
,,Jo, jasně…” ucítila trochu nepříjemný pocit v hrudi, když tak neohleduplně vyslovil jeho jméno. ,,A jaký byl vlastně Valentýn?” zamrkala, doufajíc, že nebude litovat otázky.
,,No, strávil jsem ho se Sherlockem, takže klasika.” odpověděl John nevinně. ,,Trávit Valentýna, místo večeře s nějakou ženou, doma s tím…přerostlým dítětem, které se, jen pár hodin po vyřešení dalšího případu, začalo nudit, no, opravdu nebylo o co stát.” jen nad svým počínáním kroutil hlavou.
Tohle Molly zarazilo. ,,Ty bys raději trávil Valentýn s nějakou ženou…než se svým přítelem?” po dokončení této věty, jen viděla, jak Johnovi zrudly tváře. Ne však studem, ale naštváním. Zvedl prst, čímž dal najevo, aby chvíli počkala. Stejnak už měl ve frontě přijít na řadu.
-x-
,,Takže, pokud to ještě vůbec někoho v tomhle zatraceným Londýně zajímá, já nejsem gay!” vysvětlil co nejrázněji o pár minut později na kávě ve Speedy’s.
,,Já myslela…” dívka seděla strnule na židli s rukama, zaťatým nervózně v pěst, položenýma na svým stehnech.
,,Molly, zatraceně, myslel jsem, že ty a Sherlock. No. Však víš. Že k němu chováš jistou náklonnost. Jak tě pro bůh napadlo tohle?” za stálého kroucení hlavy se napil svého teplého hořkého nápoje, který mu v tuhle chvíli značně ulevil.
,,No, Sherlock zněl tak nejistě a slečna Hudsonová-”
,,Jistě, slečna Hudsonová.” spojil ruce k obličeji jako by se modlil. ,,Molly, Sherlock je pro mě důležitý, to vskutku. Ale nikdy, ani za milion let, ne tak, jako to vidí naše paní domácí. Nevím, kde to stále bere, ale je to dáma v letech, některé věci ji už zkrátka nevysvětlím.”
Molly se zadívala na své latté se šlehačkou, do které se nořilo pár cukrových srdíček. Objednala si Valentýnskou edici, ale ještě se toho ani nedotkla. Cítila se mizerně za to, že zesměšnila Johna a už zase a zbytečně sebe.
,,Mrzí mě to, Johne. Nějak jsem se do toho zamotala. A máš pravdu, chtěla jsem Sherlocka pozvat na kávu, jen… mi to nejde. Občas mě ani neposlouchá. Dělá jako bych nebyla.” snažila se nad tím zase zahihňat, ale moc ji to nešlo.
,,To nic Molly. Jsi z toho vážně smutná, viď?" John se uměl do lidí vcítit, zvlášť dokázal mít příjemný přístup, díky své profesi lékaře. ,,Ale Sherlock je holt svůj, to víš. Občas k sobě nepustí ani mě, není zrovna moc sdílný a ty si to nesmíš brát osobně. Nedokáže pochopit proč se na něho zlobím, chápe tak málo, co se týče mezilidských vztahů a já sám se musím držet a trpělivě mu to vysvětlovat. Jsem si jist, že si nevšiml tvých pocitů ne proto, že bys mu byla lhostejná, ale proto, že je to ta jedna věc, na kterou samotný Holmes nemůže pochopit. Láska.” a povzbudivě se na dívku usmál. Molly vděčně, ten trochu smutný úsměv, opětovala.
,,A teď k těm ostatkům, co od tebe ten neřád pořád tahá domů!” narovnal se John. Bohužel pro něho, byl přerušen.
,,Omyl, o mezilidských vztazích vím už o dost víc.”
K jejich stolku se přiblížil vysoký narovnaný muž v dlouhém tmavě šedém kabátě, s rukama chycenými za zády.
,,Sherlocku, jak si k čertu… jak dlouho tu jsi?” otočil se na něho John a hlasitě povzdechl.
,,Co jiného zbývalo? Byl si nakoupit, což většinou děláš, když je pátek. Lidé nakupují v pondělí, středu a pátek, je to začátek, prostředek a konec týdne. Ty jsi ve středu nebyl, hádal jsem, že proto vybereš větší obchodní centrum, kam shodou náhod chodí i Molly.” otočil se k ní: ,,Ahoj Molly.”
,,Ahoj Sh-”
,,No, jelikož je pátek, není divu, že bys mohl narazit na známou tvář. Jak už jsem zmínil, Molly to má cestou z práce a jiné přátelé snad ani nemáš.”
,,Raději už buď zticha.” John si promnul čelo.
,,Co? Nechceš vědět, jak jsem vás vystopoval až sem? Do kavárny doslova vedle našeho bytu?” podíval se na ty dva.
,,Dobře, nevadí. Sherlocku, já půjdu uklidit nákup. Objednej si co chceš a posaď se tu na chvíli s naší drahou Molly.” to si už bývalý armádní lékař bral bundu a tašky. Ještě věnoval jeden pohled své kamarádce. ,,Kdyby cokoliv Molly, tak ho přetrhnu.” zatvářil se smrtelně vážně, než s přáním hezkého večera zmizel ve dveřích.
Sherlock pár vteřin nerozhodně stál. Molly sáhla po své, skoro vlažné, kávě a plnými doušky se napila.
,,Máš tady šlehačku.” ukázal Sherlock na svůj nos s čímž se Molly hned začervenala a začala si utírat celou dolní část obličeje do ubrousku.
,,Co tím vůbec myslel? Proč bych si měl něco objednávat, nemám ani chuť.” kývl nad tím rameny a Molly se z této situace začínala znovu cítit trapně.
,,Víš co, raději už půjdu.” sáhla opatrně po své kabelce. John to myslel dobře, ale Sherlock její pozvání nepřijal a nebylo správné ho sem nutit nebo ho tu snad držet. Vždycky pak řekne něco...co si myslí a na to teď už neměla sílu.
,,Proč? Teď jsem došel.”
,,Říkal jsi, že si nic nedáš.” Molly se opravdu v této situaci přímo topila a nemohla najít žádný bod, kterého se chytit. Mimo svoji laboratoř Sherlocka potkávala zřídka kdy.
,,Ano, nedám si kávu. Ale za poslední dny jsi jedla jenom sladké, měla by sis dát něco pořádného. Vím, kam bych tě mohl vzít. Pokud ti nevadí Itálie, Angelo mě jistě rád znovu uvidí.” pozvedl trochu nenadšeně obočí. Tento chlapík ho rád plácá po ramenou, ale Sherlock nezná moc jiných míst, kde by ho uvítali s otevřenou náručí.
,,Zveš mě na večeři?” Molly samým úžasem skoro šeptala. Raději se neptala jak ví, že za poslední dobu se cpala čokoládou a kakaem. (Možná i její nákup, který měla položený vedle stolu leccos prozrazoval.)
,,Na co jiného?” Sherlock se už také začal tvářit zmateně. Nakonec otevřel dveře a počkal na Molly až ho dojde. Molly nejezdila cabem, proto by se mohli i trochu projít. Ač Sherlock neuměl vést konverzace, cítil, že této ženě něco dluží, avšak nedělal to kvůli dluhům, to nebylo nic pro něj. Nemusel z onoho rozhovoru slyšet tolik, aby pochopil alespoň z poloviny o co šlo. Možná, kdyby ho John nechal domluvit.
Jistě, lásce nerozumí, ale když už ho John učí chápat sentiment a mezilidské vztahy, proč by mu Molly nemohla pomoct při pochopení tohoto bláznivého citu, nazývaného láska. Molly ho ve štychu přeci nenechá, tak bylo možná na čase se poznat lépe, než jen metodou dedukční.